San

S o přesnou hlavou o boční zeď jsem hleděl na chlapcovu tvář, která už opět hleděla do mobilu. Únava na mě padla čím dál tím víc a já měl jen chuť zavřít oči a upadnou do říše snů. Ale to jsem nemohl! Přesto jsem nedokázal poručit svým očím, jenž se stále zavíraly. Věděl jsem však, že mi do směny zbývá už jen pár minut. Ale to mé oči nezajímalo a dál se bez mého vědomí únavou zavíraly.

„Ehmm..." odkašlal si někdo a já okamžitě zpozorněl a otevřel své unavené oči. Myslel jsem si, že je to vedoucí, ale ten to nebyl. Byl to někdo mnohem horší než on. Mé oči se totiž setkali s očima světlovláska. V ten moment se mi srdce rozbušilo ještě víc než kdy předtím. Takže jsem měl pocit, že chce opustit své stávající místo. Krom mého splašeného srdce mě z ničeho nic polilo horko. Dlaně se mi potily a já nezvedl nic jiného než hledět do jeho tmavých očí. „Mohl bych zaplatit?" promluvil na mě svým líbezným hlasem, z kterého se mi skoro podlamovala kolena. Aniž bych cokoliv řekl, přišoural jsem se k pokladně, kde jsem mu namarkoval vše, co si objednal. Dlaně se mi potili čím dál tím víc, což mě ještě víc znervózňovalo. Snažil jsem se však, co nejvíc svou nervozitu zakrýt a na světlovláska se usmívat.

„Celkem to je 12 150 wonů," zamumlal jsem nervózně, opět zahleděn na chlapce. Blonďaté vlasy už mu zase padaly do obličeje a já jsem nedokázal ze své hlavy dostat myšlenku, jaké by to asi bylo se jich dotýkat nebo si k nim přivonět. Jak asi můžou vonět? Takhle z blízkosti jsem si všiml jeho malé pihy pod jeho pravým okem a taky jeho plných narůžovělých rtů. Z blízkosti vypadal ještě krásnější, než jsem si myslel. Byl jsem rád, že měl pohled skloněný k peněžence, ve které hledat peníze, protože jinak bych se asi hanbou propadl. Tváře mi hořely studem a srdce mi nepřestávalo zběsile bušit. Odtrhnout od něj zrak bylo téměř nemožné. Ne když jeho tvář vypadala tak dokonale.

Pohled jsem však od něj odtrhnout musel, jelikož mi podal peníze a já jsem věděl, že bych tak musel čelit jeho pohledu. Krom toho jsem měl pocit, jako by ve mně dokázal číst. Jako by moc dobře věděl o mých pocitech a myšlenkách, které směřovali jen k němu. Ale já jsem nechtěl, aby tohle vše věděl. Aby věděl, jaký jsem posera, který se mu nedokáže ani podívat do očí. I přestože jsem se teď cítil neschopně, peníze jsem uložit do pokladny zvládl.

„Tobě teď za chvilku končí směna, že?" promluvil na mě z ničeho nic, když jsem počítal, kolik mu mám vrátit nazpátek. „Emm... jo," kuňkl jsem zaraženě. Nečekal jsem, že by se mě mohl na něco takového zeptat. Byl jsem doopravdy překvapený. „Tak pojď se mnou... ven," řekl svým líbezným hlasem a já měl pocit, že nejspíš špatně slyším nebo že si ze mě dělá legraci. „Co?" „Jen jestli by jsi se mnou nešel ven," zopakoval zahleděn do mých očí. Já jsem však stále nechtěl věřit jeho slovům. Ale jeho vážný výraz s mírným milým úsměvem tomu neodpovídal. Vypadal, jako by to myslel zcela vážně. Ve mně se v ten moment začalo prát tolik pocitů, že jsem měl pocit, že mi z toho asi praskne hlava.

„Půjdu rád," řekl jsem nakonec, i přestože jsem si tím nebyl moc jistý. Přeci jen je to úplně cizí člověk. Rázem jsem začal mít pochyby, ale jeho úsměv, který se mu po mé odpovědi vyrojil na tváři, mě natolik okouzlil, že jsem rychle zase na své pochyby zapomněl. Utápěl jsem se v jeho radostných očích s malými jiskřičky, když v tom mi došlo, že jsem mu ještě nevrátil nazpátek. Okamžitě jsem z kasy vyhrabal drobné, jež jsem mu vysypal do dlaně. Světlovlásek se na mě opět zářivě usmál a já měl pocit, že se mi kolena už doopravdy podlomí. „Budu čekat venku," oznámil mi a bez jakýchkoliv dalších slov odkráčel ke dveřím, kterými se slabým zacinkáním opustil bistro.

Hleděl jsem zaraženě směrem ke dveřím a nemohl jsem stále pobrat, co se teď stalo. Doopravdy mě oslovil? Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Srdce mi stále splašeně bilo, ale už o dost miň. I nepříjemný pocit v mém podbřišku mě pomalu opouštěl, ale úplně v pohodě jsem se necítil. Stále se mnou lomcovalo tolik emocí, které jsem nestíhal ani vnímat. Nemohl jsem uvěřit, že mě světlovlasý chlapec, jenž jsem chodíval už několik měsíců a z kterého jsem nikdy nebyl schopen spustit oči, mě teď doopravdy oslovil a pozval mě ven? Sakra! Co to má znamenat? Byl jsem stále zmatený a nebyl jsem schopný racionálně myslet.

Čas, který mi zbýval do konce služby, se vlekl snad věčnost, ale jakmile se velká ručička na hodinách objevila na dvanáctce, rychle jsem běžel douklidit poslední stůl a pak už jsem byl, co by dup v šatně, abych se převlékl ze svého pracovního oblečení. Seong-Hwa tu ještě nebyl, takže nejspíš ještě pomáhal v kuchyni. Za normálních okolností bych mu šel pomoct nebo bych tu na něj alespoň počkal, jenže nechtěl jsem, nechat světlovláska venku čekat dlouho. Už takhle jsem se bál, že tam na mě nečeká.

Nechtěl jsem však myslet negativně. Stále doufajíc, že na mě chlapec čeká před bistrem, jsem si svlékal propocené tričko, jež jsem měl na sobě celý den. Opravdu jsem moc vábně nevoněl, ale to vše naštěstí vyřešilo velké množství voňavky, kterou jsem si vyndal ze své skříňky. Pak už jsem jen na sebe hodil své oblečení a byl připraven odejít. Jenže nervozita a strachovat začala opět sužovat mé tělo a já začal pociťovat znovu ten zvláštní pocit na hrudi. Krom toho mi hlavou začali prolétávat pochyby.

Co když už odešel? Nebyl to náhodou vtip? A jestli ne, tak co ho k tomu vedlo? Když jsem nad svými pochybami víc s víc přemýšlel. Cítil jsem se čím dál tím víc hůř. Srdce mi dělalo kotrmelce a já nebyl za žádnou cenu schopen se uklidnit. Rozhodně ne své divoké srdce. A jakmile jsem spatřil svůj odraz v zrcadle, cítil jsem se ještě hůř. Byl jsem bílý jako stěna a měl jsem pocit, že se brzy potkám tváří v tvář se zemí. Věděl jsem však, že hleděním na svůj odraz v zrcadle nic nevyřeším. Cítil jsem se hrozně neschopně a mé třesoucí se nohy mi v tom vůbec nepomáhaly. Avšak má touha být v přítomnosti světlovláska byla mnohem větší než cokoliv jiného, ale to mé pochyby taky. V ten moment jsem netušil co dělat. Vám za ním ven opravdu jít?