San

Bylo už k večeru a já opět tvrdl v práci, tak jako skoro každý den. Těšil jsem se až mi skončí služba a já budu moc jít domů. Tak moc jsem se po celém náročném dni těšil na odpočinek a svou postel. Neměl jsem na nic moc náladu, měl jsem v plánu si jen pustit nějaký film nebo seriál a pojídat nezdravé laskominy. Ne že by práce v tomhle bistru, kde pracuji, byla nějak obzvlášť náročná nebo špatná, to ne, plat jsem vždy za odvedenou práci dostal celkem slušný, jen dnes tu byl větší frmol než normálně. Odpoledne sem totiž přišla veliká skupinka mladých lidí, kteří vypadali jako by něco slavili. Takže já a můj kamarád Seong-Hwa jsme byli vedoucím neustále buzerováni. Na objednali si tolik jídla a pití, že jsme skoro nestíhali. Naštěstí teď k večeru už tu bylo jen pár lidí. Přesněji jeden zamilovaný pár, dva postarší muži a on.

Ano opět on. Mladík se světle blonďatými vlasy seděl úplně v rohu místnosti u okna a pojídal kimchi polévku, kterou mu před chvilkou Seong-Hwa donesl. Nemohl jsem z něho spustit oči, tak jako vždy. Bylo to prostě nemožné. Chodil sem velmi často, a to přesněji v pondělí a pátek. Tento týden však přišel i dnes o víkendu. Bylo to zvláštní, jelikož za tu dobu, co sem chodil, sem nikdy nepřišel o víkendu. Stalo se sice, že sem zavítal i jiné dny, než jen v pondělí a pátek, ale o víkendu to nikdy nebylo. Byl jsem však rád. Vždy když sem zavítal, měl jsem hnedka lepší den. Neměl jsem sebemenší tušení proč tomu tak bylo, ale vždy jsem měl na tváři ten přihlouplý úsměv, nebo Seong-Hwa mi to alespoň tvrdil. Nemohl jsem se na něj prostě vynadívat, ne když vypadal jako anděl.

„Já se z tebe vážně picnu," vyrušil mě z toku mých myšlenek Seong-Hwa, jež stál vedle mě. Odvrátil jsem pohled od světlovláska a zadíval se do pobavených očí svého kamaráda. „Proč?" zeptal jsem se nechápavě, jelikož jsem netušil, co má za problém. „Jak dlouho tohle celé ještě bude trvat? Kdy konečně sebereš odvahu a konečně ho oslovíš?" optal se mě a zadíval se směrem k mladíkovi, který zrovna popíjel svou limonádu. „Když to je složité..." povzdychl jsem si zahleděn opět na světlovláska. „Bylo by divné, kdybych za ním jen tak přišel... a stejně, co bych mu měl asi tak si říct?" pohlédl jsem na svého kamaráda, jež měl stále pobavený výraz ve tváři. Nechápal jsem, co mu na tom přišlo tak vtipného, ale nejspíš to byla má tvrdohlavost.

„Stačilo by, kdyby ses ho nebál alespoň obsloužit. On ti přeci neukousne hlavu," řekl jízlivě a na jeho obličeji se vytvořil posměšný úšklebek. „Nekoukej na mě tak, však je to pravda. Jen řekni, kolikrát si ho obsloužil?" položil mi otázku, na kterou sám moc dobře věděl odpověď. „No... ani jednou," přiznal jsem popravdě. „Tak vidíš," „Jenže když-" „Ne! Už nic prosím tě neříkej. Kromě za mě se tu na něj dívej, jak malá zamilovaná třináctiletá holka, ale už o něm nechci slyšet ani slovo! Ne když pro to nic neuděláš!" přerušil mě ještě, než jsem stihl cokoliv říct. „Cože? Jak jako malá zamilovaná třináctiletá holka? Co to sakra meleš!" vykřikl jsem hned, jak mi došlo, jak mě to vlastně nazval. „Však je to pravda, kdyby ses viděl, sám uznáš, že mám pra- aaa... nech mě!" vykřikl, když se mi snažil uniknout z mé blízkosti, jelikož jsem se po něm několikrát ohnal utěrkou, která ležela na pultu.

„Říkám ti nech mě být," vykřikl, když popadl koště a zaujal proti mně útočnou pozici. Musel jsem se nad tím pozasmát, protože vypadal opravdu vtipně, jako nějaký nemotorný šermíř. „Až odvoláš, co jsi řekl," snažil jsem se mu říct s plnou vážností, ale pohled na něj mě rozesmíval. „Nikdy!" namítl a popošťouchl mě koncem koštěte tak, že jsem vyjekl. „Co se tam děje?" ozvalo se najednou zpoza dveří kuchyně, kde se připravovalo všechno jídlo. Oba dva jsme zpozorněli a s vážnými obličeji se na sebe podívali. Ani jeden z nás si takhle ke konci služby nechtěl zadělat na maléru. „Seong-Hwa! Pojď mi pomoct s nádobím," zaslechl jsem opět kuchařův hlas. Můj kamarád nad jeho rozkazem jen protočil očima a vrátil koště na své původní místo. Při odchodu do kuchyně si na mě neodpustil dětinsky vypláznout jazyk, což jsem mu s přihlouplým výrazem oplatil.

Mezitím, co můj kamarád pomáhal v kuchyni s nádobím, já měl na starost obsluhu a pokladnu, k níž zrovna přišla dívka s dvěma copy. „Přejete si?" řekl jsem zdvořile a na dívku se mile usmál. „Mohla bych poprosit dvakrát o mangovou limonádu?" požádala mě a já jsem jí se souhlasným kývnutím podal z lednice za mnou dvě láhve s limonádou. Dívka s úsměvem poděkovala a odešla ke stolu, kde už na ni čekal její chlapec, který jí s jiskřičkami v očích pozorně sledoval. Jakmile se vedle něj usadila, vtiskl jí na tvář polibek. V ten moment jsem si uvědomil, že by možná bylo vhodnější je nepozorovat a nechat jim soukromí.

Do konce směny mi už zbývalo jen půl hodiny, ale čas jako by najednou utíkal třikrát pomaleji a únava po celém perném dni na mě každou chvilkou padala víc a víc. Nezbývalo mi však nic jiného než to tu chvilku ještě vydržet. Opřel jsem se zády o zeď za pultem a zahleděl jsem se k místu, kde světlovlasý mladík stále seděl. Byl zahleděn do mobilu, do kterého svými malými prsty něco ťukal. Jeho světlé blonďaté vlásky mu padali do očí, jež si neustále prohraboval, aby mu nepřekáželi ve výhledu. Mobil ale po chvilce položil na stůl a pustil se do své Kimchi polévky, kterou zřejmě neměl ještě dojedenou. Byl opravdu roztomilý, když si do pusy dal velké sousto, které se s plnými tvářemi snažil rozkousat. Nemohl jsem jinak než se nad tím nepousmát.

Cítil jsem, jak mi srdce buší jako splašené. Byl to ten stejný pocit jako vždy, když se tu světlovlásek objevil. A já tento pocit nemohl nijak ovlivnit. Vybavila se mi slova mého kamaráda. Seong-Hwa mi neustále tvrdil, že jsem do něj zamilovaný až po uši, jenže já mu to prostě nechtěl věřit. Jak bych se přeci do něj mohl jen, tak zamilovat? Jak? Pravdou ale bylo, že jsem o zamilovanosti nevěděl vůbec nic. Netušil jsem, co by člověk měl cítit. Vážně mé zběsile bušící srdce a mysl zahlcena jen jím, znamenali zamilovanost? Co když má můj kamarád pravdu? Jenže i kdyby tento fakt byl pravdou, on o mně neměl ani tušení. Jenže za to jsem si mohl sám. Věděl jsem, že kdybych ho alespoň párkrát obsloužil, o mé existenci by možná věděl. Ale já jsem prostě nemohl, ne když je to zrovna on. Nikdy jsem neměl problém obsloužit jakéhokoliv jiného hosta ani jakkoliv s někým promluvit, ale u něho to bylo jiné. Něco ve mně bylo proti a já nemohl jinak. Nebo ano?