Únor 2018

Uplynul necelý týden od těch bouřlivých událostí. Ani jedna z nás se k nim nevracela, i když já jsem celou dobu podvědomě věděla, že to je špatně. Williama jsem však u nás v bytě už nespatřila a vzhledem k tomu, že Barb teď večery trávila doma na gauči s kýblem zmrzliny a romantickými filmy, předpokládala jsem, že se s ním rozešla.

Nebo jsem v to aspoň doufala.

Za pár dní jsem měla slavit narozeniny a k mému velkému zklamání se můj narozeninový den dokonale kryl s předáváním filmových cen v Londýně.

Jak ironické.

Do konce směny v kavárně mi zbývala necelá hodina, když se otevřely dveře a dovnitř vplul Timothée. Na tváři měl široký úsměv a posadil se ke stolu, který jsem měla na starosti. Ve vteřině jsem byla u něj.

„Máte vybráno?" zeptala jsem se naprosto profesionálně, jako každého jiného zákazníka.

„Dal bych si tebe."

Překvapeně jsem vytřeštila oči a rozhlédla se kolem sebe, jestli ho náhodou někdo neslyšel. On naopak vypadal, že za chvíli vyprskne smíchy.

„Timothée!" Okřikla jsem ho rozhořčeně.

„Vždyť je to pravda," oponoval pobaveně a já se zatvářila ještě víc pobouřeně než předtím.

Když uviděl výraz v mém obličeji, protočil oči a místo dalších sexuálních narážek si objednal americano. Považovala jsem za své malé vítězství, že to je káva bez mléka, i když jsem věděla, že si do něj nasype minimálně celou cukřenku. Což udělal přesně v okamžiku, kdy jsem položila hrnek s kávou před něj.

„Kdyby to byla zkouška tvého kávového kurzu, musím říct, že bys jednoznačně propadl."

„Vždyť se lepším!"

„Cukrem ale přebiješ chuť kávy."

„To jsi tvrdila i o mléku."

Ještě chvíli jsme se dohadovali o pravých kávových hodnotách, než mě z veselého rozhovoru vyrušilo nenápadné odkašlání od vedlejšího stolu. S omluvným výrazem jsem opustila Timmyho stůl a zamířila k tomu vedlejšímu.

Když jsem se vracela s prázdnýma rukama od stolu s kašlajícím pánem ke svému oblíbenému stolu, prohodila jsem, že mi za půlhodiny končí směna. Timmy přikývl a objednal si dortík a v objednávkách pokračoval snad každých pět minut. Brzy jsem prokoukla, že jeho objednávky slouží jen jako výmluva k tomu, aby se mnou mohl prohodit pár slov, protože dortíky se na stole kupily a na konci mé směny jsem je stejně všechny zabalila se sebou do krabice.

---

Po práci jsme zamířili do jeho apartmánu, kde to vypadalo přinejlepším jako po výbuchu bomby.

„Co se tady stalo?" zeptala jsem se nevěřícně, zatímco jsem se snažila pochopit, proč je po celém bytě rozházeno oblečení.

Timothée však jen pokynul ke kufru, který byl nachystaný u dveří, jako kdyby to byla odpověď na moji otázku. Z mého pohledu ale musel pochopit, že mi to evidentně nestačí. Jen ledabyle pokrčil rameny, znovu ukázal ke kufru a pro vysvětlenou dodal, že se přece balil.

Jako kdyby...

Chtěla jsem něco dodat, ale nakonec jsem se rozhodla mlčet.

Nevím, jak si Timothée vyložil moje mlčení, ale pro jistotu zmizel v ložnici, ze které se během chvíle vynořil s velkou krabicí zabalenou do dárkového papíru.

„Co to je?"

„Dárek."

„Ale..."

Chtěla jsem oponovat, ale on položil krabici k mým nohám a všechny moje protesty umlčel polibkem.

„Slib mi, že to otevřeš až na narozeniny."

Zahanbeně jsem si vzpomněla na ty jeho prosincové a můj dárek, který vlastně ani nebyl dárkem. Doma v Ballycastle jsem sehnala to nejvíce kýčovité vánoční přání, kde jsem z nápisu Veselé Vánoce udělala Veselé narozeniny a díky tomu se považovala za královnu vtipu.

„To jsi..."

Protočil oči, popadl mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.

„Nemusel, já vím. Ale chtěl jsem, ano?"

Přikývla jsem a ještě jednou sklopila pohled ke krabici u svých nohou.

Dala jsem mu vánoční přání.

Ukazováčkem mi zvedl bradu, dokud jsem se nedívala do jeho očí. Čímž mě přivedl na jiné myšlenky, protože jsem se dokonale ztratila v jeho pohledu. Nechápala jsem, jak to dělal, ale smál se očima.

„Prostě mi slib, že to otevřeš až na narozeniny."

Přikývla jsem a on se spokojeně usmál. Ještě chvíli jsme si povídali uprostřed toho válečného pole, které kdysi bylo jeho bytem, než mu zazvonil telefon. Byla to jeho manažerka s oznámením, že za chvíli přijede taxík, který ho odveze na letiště. A tak jsme se oba rozloučili, já popadla krabici a zmizela dřív, než mě uvidí kdokoliv z jeho týmu.

---

V den mých narozenin mi Barb připravila jedno překvapení za druhým. Vzbudila jsem se do bytu, který byl vyzdobený balonky a nejrůznějšími nápisy. Posnídaly jsme dort, který Barb objednala v naší oblíbené cukrárně, a mimosu, můj první legální alkohol na americké půdě, koupený na její falešnou občanku. Jak ironické.

Hned ráno jsem taky konečně rozbalila krabici od Timothéeho, ve které se skrýval kávovar.

Barb ho hned pyšně umístila na kuchyňskou linku a oběma nám připravila kávu.

Během dne jsem měla i několik hovorů s rodinou. Kromě mámy a Jeremyho a všech mých ukřičených sourozenců, mi volali i prarodiče. Babička s dědou od mámy a Jeremyho děda. Mimo této blízké rodiny jsem měla ale hovor i s druhou babičkou, mámou od táty.

Měly jsme mezi sebou komplikovaný vztah, hlavně díky tomu všemu, co se stalo s mým otcem. Babička mámě hodně vyčítala tátovu smrt i její druhé manželství. Proto jsem se s ní vídala jen příležitostně, vlastně jen na mé narozeniny, kdy mě máma vždy dovedla do domečku na druhém konci města a po pár hodinách si mě tam zase vyzvedla. Babička pro mě měla vždy nachystaný nějaký ten zákusek a z mrazáku pokaždé vytáhla zmrzlinu, kterou jsme spolu jen tak, tak stihly sníst, než se vrátila máma. Já dlouho neměla dostatek vlastního rozumu, abych se pokoušela cokoliv na našem vztahu měnit. To všechno se ale změnilo během puberty a já si pomalu našla k babičce cestu.

Náš dům začínal být přeplněný a mě začínala chybět otcovská figura. Když jsem viděla, jak se Jeremy chová k Julii a malému Jonathanovi, často jsem nedokázala udržet slzy v očích. Lomcovaly se mnou hormony a já si uvědomila, že pokud chci někdy něco zjistit o svém tátovi, musím se začít bavit se svou babičkou.

A bábi mi o něm skutečně vyprávěla.

Kolikrát při tom plakala, protože to nebylo lehké povídání. Příběh jeho života mi vyprávěla pomalu, ze začátku možná trochu neochotně. Brzy si ale uvědomila, že já jsem jediná, kdo se o něj zajímá. A s kým si o něm může povídat.

Nikdy jsem mámě neřekla, co všechno mi babička o tátovi pověděla.

Podle jejího nesouhlasného pohledu jsem věděla, že nechce, abych k ní chodila. Ale ať už byl táta jakýkoliv, byla to pořád moje babička.

Ráno také volal Timothée, hned se ptal na svůj dárek. Nevěděla jsem, jak mu poděkovat, protože pravdou bylo, že kávovar byl prostě perfektní dárek. Taky se pozval na šálek a já se tetelila štěstím, protože to znamenalo, že ho během pár dní uvidím.

Zbytek dne jsme strávily s Barb procházkami po městě a rozjímáním o všem možném i nemožném. Vrátily jsme se domů tak, abychom stihly přímý přenos, na který jsem také v supermarketu kousek od domu koupila svoji první legální láhev vína.

Barb objednala jídlo z donáškové služby a obě jsme se spokojeně usadily na pohovce, připravené dívat se na přímý přenos z červeného koberce. Barb komentovala módní výstřelky snad všech celebrit, při tom spokojeně popíjela víno a ujídala z misky brambůrků, které ležely mezi námi.

Víno nám oběma rychle vlezlo do hlavy, zvlášť proto, že svým způsobem jsme pily nepřetržitě už od rána. Věděla jsem, že televizní přenos bude ještě dlouhý, a tak jsem sbírala dostatek odvahy na to, abych znovu vytáhla na světlo téma s názvem William. Barb se stále schovávala v dlouhých rukávem, a tak jsem věděla, že podlitiny na rukách ji ještě nezmizely.

Trápilo mě, že se trápí.

Po očku jsem ji sledovala, ale po dlouhé době vypadala spokojeně. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla narozeninová přetvářka, alkohol v krvi, nebo zda se skutečně cítí dobře.

„Hele!" Vypískla Barb a prst namířila na televizi, kde se blonďaté moderátorce podařilo odchytit Timothéeho. Když mu poklepala na rameno, zvládl otočku o tři sta šedesát stupňů, protože se samozřejmě začal točit na druhou stranu.

Barb cosi prohodila, ale já ji už nevnímala. Soustředila jsem se na rozhovor, který začínal podobně jako všechny, které Timothée dával. Jako kdyby si pořád nezvykl na to, že je teď celebritou, začal rozhovor nervózním smíchem a zmateným koktáním, zatímco se snažil přijmout gratulace a pochvaly moderátorky.

Pobaveně jsem sledovala jeho absolutní nepřipravenost na to, stát se filmovou hvězdou. Blonďatá moderátorka mu skočila do řeči, což možná vypadalo na první pohled neslušně, ve skutečnosti ho ale další otázkou vysvobodila z koktání, do kterého se sám zamotal.

„Call Me By Your Name je jeden z nejhezčích romantických příběhů, jaký jsem měla možnost vidět."

„Děkuji."

„Je to vážně speciální film," pokračovala blonďatá moderátorka a z Timmyho tváře se dalo snadno vyčíst, jak velkou radost mu její slova dělají.

„Vážně, byl to velmi mimořádný herecký výkon! Přála bych snad každému, aby prožil takovou lásku. Což mi samozřejmě nahrává k otázce... Na červeném koberci jsme tě viděli s krásnými ženami – s tvojí mámou a sestrou." Timothée rychle jejím slovům přikývl, ale moderátorka pokračovala dál. „Nikdy jsme tě ale neviděli s žádnou přítelkyní."

Barb zalapala po dechu a nevěřícně se podívala na mě.

Mě šokem nad otázkou, která ve skutečnosti nebyla otázkou, ale prostým zkonstatováním, vypadla sklenice s vínem z ruky, ale ani jedna z nás nepovažovala za důležité ji teď zvednout. Byla jsem jako hypnotizována, srdce mi divoce tlouklo.

Čekala jsem, co odpoví.

Věděla jsem, že musí něco říct.

A věděla to i moderátorka, která ho velmi obratně zahnala do slepé uličky.

Timothée se nervózně zasmál. „Ona na tyhle akce moc není, takže teď sedí doma na pohovce. Teda doufám!" Svoje slova doplnil krátkým zamáváním na kameru a já věděla, že to zamávání je pro mě.

Barb spráskla ruce, zatímco já se snažila rozdýchat to, co jsem zrovna slyšela. Všechny moje emoce navíc dokonale shrnula Barb, která zakřičela tak nahlas, že jí museli slyšet až v Londýně.

„Timothée Chalamet právě řekl, že má přítelkyni v celostátním vysílání!"

Nevěřícně jsem přikývla a obrátila se ke své kamarádce.

„A myslíš... že tím myslel mně?"

Barb zůstala mlčet, výraz v jejím obličeji ale řekl víc než tisíc slov. „Eileen, já tě mám ráda, vážně. Ale občas jde jen těžko uvěřit, že máš prospěchové stipendium na jedné z nejlepších univerzit na světě. Samozřejmě, že tím myslel tebe!"

„Ale my si nikdy neřekli, že jsme... spolu," koktala jsem zmateně. Periferním pohledem jsem zaregistrovala, že Timothée zmizel z obrazovky a blonďatá moderátorka si odchytila někoho jiného, komu bude klást nevhodné osobní otázky.

„Taky vám už asi není pět let, abyste si museli říct, že spolu chodíte."

„Ale..."

Barb protočila oči a odložila sklenici vína na stolek vedle pohovky. Trochu se narovnala a misku s brambůrky si položila do klína, aby se mohla přisunout blíže k sobě. Než promluvila, nabrala si jich plnou hrst, kterou si strčila do pusy, čímž trošku zkazila dojem vážného rozhovoru.

„Spali jste spolu?"

„Barb!" Vykřikla jsem pohoršeně její jméno, zaražena tak osobní otázkou.

„Eileen, znovu opakuju – není ti pět let. Už jsi oficiálně dospělá po celé zeměkouli, a proto ti musím říct, co ti možná ještě nikdo nikdy neřekl. Mít sex je úplně normální."

Zděšeně jsem na Barb vytřeštila oči.

I když jsem ve Státech žila už nějakou dobu, byly věci, na které jsem si nikdy nezvykla. Třeba na to, s jakou otevřeností všichni se všemi a o všem mluví.

„Já... My... Teda..." začala jsem koktat a nakonec jsem zůstala mlčet úplně.

„Je mi jasný, že nechodíš v noci do knihovny." Barb na mě spiklenecky mrkne, jako kdyby si myslela, že mi tím celou věc ulehčí. Místo toho jsem však začala rudnout, pohled sklopila do klína a začala přemýšlet, jak asi funguje teleport do jiného vesmíru.

„Uzavřeme to prostě tím, že sex byl."

Jako zázrak seslaný z nebe mi začal zvonit telefon. Rychle jsem se zvedla, přičemž jsem stoupla do rozlitého vína pod svými nohami a na mokrých ponožkách jsem se málem natáhla jen pár centimetrů ode dveří do svého pokoje. Naštěstí jsem vše ale zvládla vybalancovat, vklouzla jsem dovnitř a rychle za sebou zabouchla dveře.

„Haló?" ozvala jsem se zadýchaně do telefonu, zatímco jsem si svlékala promočené ponožky, abych předešla další katastrofě.

„Leen!"

„Timothée!" Křikla jsem překvapeně jeho jméno.

Ve sluchátku jsem slyšela velký hluk a jen stěží jsem rozeznávala jednotlivá slova.

„Leen, já udělal strašnou hloupost."

„Já... jsem se dívala."

„Ježiši, ty jsi to viděla. Samozřejmě, že jsi to viděla." Mluvil rychle a já měla pocit, že mluví spíš sám pro sebe než se mnou. „Leen, já... nechtěl jsem... Vím, jak..." Zamotal se do svých vlastních slov. Slyšela jsem, jak ho v pozadí někdo volá jménem a on zakřičel zpátky, že potřebuje ještě chvíli.

„Nezlobíš se?"

„Kvůli čemu?"

„Že... jsem to řekl."

„Že jsem tvoje přítelkyně?"

„Neřekl jsem, že jsi to ty! Leen, moc mě to mrzí. Vím, jak tě vzaly všechny ty komentáře na tvém instagramu. Neměl jsem to říkat. Musím se naučit nejdřív přemýšlet, než promluvím a vážně..."

„Neřekl jsi, že jsem to já," rychle jsem mu skončila do řeči.

„Cože?"

„Nikdy jsi neřekl, že já, Eileen Lynchová, jsem tvoje přítelkyně, která sedí doma na gauči a nemá ráda akce na červeném koberci."

Odmlčel se, ale v telefonu se pořád ozývaly nějaké hlasy z okolí.

„Takže se... nezlobíš?"

„Příště bych možná ocenila, kdybys to první řekl mě."

„Přísahám, Leen, přísahám, že žádné příště už nebude!"

Oba jsme se zasmáli a než stihl říct cokoliv dalšího, zaslechla jsem podivné výkřiky a nadávky a nakonec se z telefonu ozval cizí hlas.

„Eileen, tady Armie!"

Předseda fanklubu osobně.

„Jenom jsem tě chtěl rychle pozdravit a říct ti, ať se na něj nezlobíš. On chudák občas neví, co říká."

„Ahoj Armie." Stihla jsem jen pozdravit, než se telefon vrátil k Timothéemu. Rychle ze sebe dostal omluvu a než jsem stačila cokoliv říct, dodal ještě rychlé rozloučení, a nakonec hovor ukončil.

Když jsem se vrátila na pohovku, víno bylo setřené a na stolku ležela nová naplněná sklenička.

„Tak je to oficiální," řekla jsem hrdě Barb.

„Co?"

„Že spolu chodíme."

„Počkej... Ono to nebylo oficiální tím, že to řekl v televizi?"

Na oko jsem se zamračila a sevřenou pěstí udeřila Barb do ramena. Obě jsme se zasmály, ale náš smích přerušila znělka v televizi. Našla jsem pohodlnou polohu, stejně jako Barb, kterou jsem po očku sledovala. Obě jsme pak sledovaly vyhlašování a já během chvíle zjistila, že se vlastně dívám sama, protože Barb to vedle mě zalomila. 

Uch. To tady přes víkend trochu zaspamuji novými kapitoly, čímž si dokonale rozházím jakoukoliv snahu o pravidelné vydávání. Nebo... Nevím, co jiného se mi honilo v hlavě a taky nevím, proč se můj mozek rozhodl, že je dobrý nápad publikovat dvě kapitoly ve dvou dnech. Ale stalo se!

V první řadě vám moc děkuji za ohlasy k minul kapitole! Jak jsem už psala v komentářích, láska je prostě někdy slepá a podobné věci se často dějí lidem, do kterých by to člověk nikdy neřekl. Upřímně jsem se možná trochu bála, propašovat takové téma do zdánlivě jednoduchého psání o ničem, ale nakonec jsem ráda, že jsem to udělala. 

Ale teď už k dnešní kapitole! Co říkáte na tu bombu, kterou Timmy odpálil, aniž by věděl, jak? A na chování paní moderátorky?

A ještě k vám mám jednu otázku - je pro vás lepší uvádět filmy v originálním znění nebo raději název filmu v českém překladu?

A na závěr nezajímavý fakt. Zjistila jsem, že představitelka Eileen má ve skutečnosti jenom dvacet let, takže teď na jakékoliv další fotce bude mnohem starší než ve skutečnosti je. A přitom vypadá mnohem starší!

(Tak ne - na závěr ještě přikládám otočku z červeného koberce.)