Únor 2018

Během února pokračovala sezóna udílení filmových cen a Timothée tak trávil většinu času na západním pobřeží nebo v Evropě, a čas který jsme trávili spolu se snížil z minima na ještě větší minimum.

Občas jsem si připadala až lacině, když jsem přiběhla na každé jeho zavolání.

Nikdy jsem neřekla ne. Nedokázala jsem to.

Bylo to jako prokletí.

Příjemné prokletí, ale pořád prokletí.

Někdy jsem se styděla, jak málo stačilo k tomu, abych se s ním vyspala. Styděla jsem se, když jsem pak opouštěla jeho apartmá a do školy přišla ve včerejším oblečení. Styděla jsem se, když jsem vymýšlela laciné výmluvy pro Barb, proč nebudu spát doma. A nejvíc jsem se styděla, když jsem mámě jednou odmítla hovor, protože jsem byla zrovna u něj doma.

Neřekli jsme si, co mezi námi je.

Ani jestli mezi námi něco je.

Jenom jsme spolu provolali několik nocí a dnů. Každý den jsme si psali a když jsme náhodou byli ve stejném městě, skončili jsme spolu v posteli.

Byla jsem na cestě domů ze školy a snažila se svojí hlavu zaměstnat čtením povinné literatury, ale myšlenky mi stejně pořád sklouzávaly někam jinam. Nakonec jsem se doloudala domů s hlavou v oblacích, ale hned jak jsem otevřela dveře od bytu, byla jsem sražena zpátky na zem.

Z Barbřina pokoje se nesly hlasité vzlyky.

Nahlas jsem si povzdechla a začala pomalu odkládat svoje svršky, abych sobecky získala trochu času pro sebe.

Nebylo to poprvé, co jsem ji našla v slzách.

Barb byla bezpochyby silná žena s vlastní hlavou. Většinu našeho přátelství to byla ona, kdo se staral o mě. Já většinou stála v jejím stínu a nesnažila se na sebe moc poutat pozornost. Vyhovovalo mi, když mě nebylo moc vidět ani slyšet.

Ale Barb byla mým naprostým opakem.

V žilách ji kolovala horká latinskoamerická krev. Bylo ji vždycky všude plno, ale nikdy ji nebylo moc. Do všeho se pouštěla s neskutečnou energií a ráda dělala věci naplno. Anebo, jak ona sama říkala, všechno dělala doopravdy.

A na plno se pouštěla i do věcí milostných. Netrvalo dlouho, než se zamilovala. A pokaždé se zamilovala... doopravdy. Barb prostě neuměla dělat věci jen na půl. Jakmile se jednou zamilovala, milovala toho vyvoleného celým svým srdcem a dokázala by pro něj udělat úplně cokoliv. Měla oči jen pro něj a celý okolní svět přestal existoval.

A zatímco ona byla zamilovaná až po uši, její druhá polovička ji většinou odkopla po pár týdnech.

Nikdy jsem nerozuměla tomu proč.

Barb byla krásná. Nebyla obvyklou kráskou – měla dětský obličej, kterému vévodily velké oči, které byly tak tmavě hnědé, až jsem si někdy myslela, že jsou ve skutečnosti černé. Byla vtipná, uměla se bavit, bylo ji vždycky všude plno. Dokázala udržet konverzaci a uměla se usmívat tím nejširším úsměvem na celém světě. V mých očích byla vždy dokonalá a v její společnosti jsem si občas připadala nevhodně. Neměla jsem ani polovinu jejího charisma.

Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč si mě vybrala za kamarádku.

A za spolubydlící.

Jenže teď nebyl čas na hluboké úvahy o životě. Bez klepání jsem vklouzla do jejího pokoje a našla Barb přesně tak, jak jsem si myslela, že bude. Seděla na kraji postele, oči napuchlé pláčem. Hřbetem ruky se snažila rychle setřít všechny slzy, ale mě by stejně neobalamutila.

Nevěděla jsem co říct, a tak jsem se posadila vedle ní. Nahlas potáhla a beze slov si opřela hlavu o mé rameno.

Objala jsem ji kolem ramen a opatrně položila otázku, která mě svrběla na jazyku.

„Co se stalo?"

„Nic," špitla potichu mezi vzlyky.

Pokývala jsem hlavou a zase chvíli zůstala mlčet.

„Barb," zašeptala jsem nakonec, „co se stalo?"

„Nic," trvala ale ona na svém.

Nahlas jsem si povzdechla, protože jsem věděla, že jsem ve slepé uličce. Nechala jsem ji zase chvíli plakat, a pak to zkusila znovu, tentokrát s jasně položenou otázkou.

„Stalo se něco mezi tebou a Williamem?"

Uslyšela jsem, jak mezi vzlyky zalapala po dechu, a nakonec se rozbrečela mnohem bolestivěji než předtím. Pochopila jsem, že jsem udeřila hřebíček na hlavičku, a také jsem pochopila, že se nemám dál ptát. Alespoň prozatím.

Přitiskla jsem Barb pevněji k sobě a nechala ji vybrečet si svoje oči a svoje srdce do mého ramene.

---

Po usilovném pláči Barb usnula a já tak měla aspoň čas skočit do obchodu pro kýbl zmrzliny, stáhnout nějakou lacinou romantickou komedii, kterou jsme ještě neviděly a nachystat rychlou večeři pro nás obě.

Večer se lámal do noci, když Barb vylezla z pokoje.

Hned jsem zvedla hlavu, abych ji zkontrolovala a ona na to zareagovala jen mávnutím ruky. Vypadala lépe, než když jsem přišla domů, ale bylo poznat, že stále není ve své kůži.

„V ledničce je večeře a v mrazáku zmrzlina."

Přikývla, ale nic neřekla. Obešla mě a zamířila rovnou do kuchyně. Slyšela jsem, jak se otevřela lednička, ve které se podle všeho chvíli přehrabovala. Snažila jsem se na pohovce nenápadně otočit tak, abych viděla za sebe do kuchyně, ale všechny moje pokusy byly moc nápadné a tak jsem to po chvíli vzdala. Barb navíc dokončila svoje ledničkové pátrání a nakonec opravdu dala zavděk mé večeři, se kterou na talířku znovu prošla kolem mě do pokoje, kde se zase zavřela.

---

Ráno mi odpadla hodina, proto jsem zůstala doma déle než běžně. Milovala jsem pomalá rána a už od včerejšího večera jsem myslela jen na to, jak zůstanu dlouho ležet v posteli a budu se nekonečně převalovat z jedné strany na druhou. Ale jen co jsem se probudila dostatečně na tolik, abych zvládla vnímat svět kolem sebe, pochopila jsem, že je něco jinak, než by mělo být. Můj plán dokonalého rána v posteli byl rázem pryč.

Z obyváku se ozývaly tlumené hlasy velké hádky.

V jednom hlasu jsem okamžitě rozpoznala Barb a snadno jsem si domyslela, že ten druhý bude patřit Williamovi.

I když jsem věděla, že se to nedělá, vyklopýtala jsem z postele a přitiskla jsem ucho na dveře.

Jen stěží jsem rozeznávala jednotlivá slova.

Nahlas jsem si povzdechla a posadila se zády ke dveřím. Až teď mi došlo, že ani jeden z nich neví o mé přítomnosti. A jak trapné bude, když se teď z ničeho nic objevím ve společném pokoji, s úsměvem si uvařím ranní kávu a pak zmizím do školy.

Kéž bych byla ve škole.

Po čtyřech jsem se odplazila k posteli, ze které jsem vylovila mobil a z nějakého důvodu jsem se vrátila zpátky ke dveřím. Stále jsem doufala, že něco uslyším, zatímco jsem bezcílně projížděla sociálními sítěmi a přemýšlela o tom, jak dám Barb vědět, že celou dobu sedím v pokoji.

Barb cosi zaječela, a i když jsem nerozuměla jejím slovům, zvuk, který ji umlčel, jsem dokázala rozeznat i přes zavřené dveře.

Ve vteřině jsem odložila telefon a do slova rozrazila dveře.

Barb měla v očích slzy, ruku položenou na místě, kam ji William před pár vteřinami uhodil. Dívala se na mě, zatímco potichu mumlala cosi, čemu jsem nerozuměla. Nebo jsem tomu možná ani nechtěla rozumět.

Otočila jsem se na Williama, který vypadal překvapený mou přítomností ještě víc než Barb.

Namířila jsem na něj prstem a pokusila se napřímit, aby mých necelých sto šedesát centimetrů oblečených v pyžamu působilo hrůzostrašněji, než ve skutečnosti vypadalo.

„Vypadni."

„Není slušné se míchat do cizího rozhovoru," odpověděl mi hrubě a probodl mě pohledem, který by mohl zabíjet. Bojovně jsem zvedla bradičku, lehce přivřela oči a snažila se s ním udržet oční kontakt co nejdéle. Vařila ve mně krev a tělem mi proudil adrenalin, který mému jinak bojácnému já, dodával nečekanou odvahu.

„Vypadni," zasyčela jsem znovu.

„Eileen." Barb tiše šeptla moje jméno, ale jinak zůstala mlčet. William po ní střelil pohledem a já si tak aspoň připsala jedno malé vítězství ve válce o to, kdo dříve poruší ten intenzivní oční kontakt.

„Vypadni!" Tentokrát jsem zakřičela. „Okamžitě vypadni, nebo volám 911."

Znejistěl. Pohledem zatěkal mezi mnou a Barb a nakonec se s dramatickým povzdechem otočil a bez dalších slov opustil náš byt. A samozřejmě nezapomněl pořádně třísknout dveřmi.

Hned jak se za ním zabouchly dveře, ucítila jsem, jak povolilo napětí v mém těle. Rychle jsem se otočila na Barb, která si stále zakrývala místo na tváři, kam ji před chvíli uhodil. Ani jedna z nás nic neřekla. Barb měla svoje velké oči zalité slzami, které ji stékaly po tváří. Já ji rychle obešla a z mrazáku vytáhla sáček zeleninové směsi, který jsem ji vtiskla do rukou se slovy, ať si to přiloží na obličej.

„Udělal to poprvé, Eileen."

Mluvila potichu, pohled sklopený dolů, zeleninu přitisknutou na tváři.

Mluvila, jako kdyby se mi omlouvala.

Mě.

„Je ti jasné, že to nemusí být naposledy?"

Téměř neznatelně přikývla, pohled stále zaražený do podlahy.

Nahlas jsem si povzdechla, ale obě jsme zůstaly v tichosti stát uprostřed pokoje. Bez hnutí, jako dvě sochy ztracené v čase a prostoru.

Nevěděla jsem, jak bych měla správně zareagovat. Jestli ji nabídnout objetí? Zasypat ji falešnými sliby, že všechno bude zase dobrý? Vymluvit ji díru do hlavy o toxických vztazích a toxických mužích? Zasypat ji výčitkami, že to celé nechala zajít tak daleko?

Věděla jsem, samozřejmě, že jsem věděla, že ani jedna z těch možností, není správná. A tak jsem zvolila úplně jinou možnost, která měla ke správnosti taky hodně daleko.

„Budu muset jít do školy."

„Jo."

„Budeš v pořádku?" optala jsem se ještě, i když jsem věděla, co mi odpoví.

„Jo."

Krátce zvedla pohled a pak bez dalších slov zmizela ve svém pokoji.

---

Když jsem přišla po škole domů, našla jsem Barb sedět na pohovce. Na tváři neměla jedinou stopu po incidentu z dnešního rána. Že něco není v pořádku, se ale dalo snadno poznat, protože v očích ji chyběla její typická jiskra, měla neupravené vlasy a na obličeji žádný make-up.

Přesto, když mě spatřila ve dveřích, hned nadšeně vyskočila a začala zvesela mluvit o nějakém večírku, který se dneska koná v blízkosti Kolumbie. O tom, jak tam budou všichni známí a kamarádi, a že by bylo super, kdybychom tam šly spolu.

Pohledem na hodinky jsem zkontrolovala čas, a i když jsem věděla, že toho rozhodnutí budu během pár hodin litovat, souhlasila jsem. Barb se na mě zazubila a hned zmizela ve svém pokoji, odkud stihla ještě zakřičet, že taxík tady bude do půlhodiny.

---

O tři panáky a dva litry vína později, zvracela Barb před domem univerzitního bratrstva, zatímco jsem ji držela vlasy a odháněla všudypřítomné čumily. Když se po chvíli, která se zdála být nekonečná, narovnala, měla úplně skleněné oči. Kapesníčkem jsem jí otřela ústa a ona se přitom chichotala jako malé dítě.

Zavolala jsem taxíka, ale naložit do něj Barb, byl úkol jako z jiného světa.

Odmítala odejít z večírku, neustále přesvědčovala mě i pana taxikáře, že je úplně v pohodě a snad půlku cesty pokřikovala adresy náhodných barů a skučela, že ještě nechce jet domů. Po cestě navíc ještě dvakrát zvracela, a když nás taxikář vyhodil před domem, dostala jsem od něj pořádnou (a zaslouženou) čočku.

Jako spropitné jsem mu nechala dvoudenní výplatu z kavárny. Rychle jsem se rozloučila a popadla Barb, abych ji vytáhla dvě patra do našeho bytu. Celou cestu se samozřejmě bouřila, chtěla utéct a pokračovat v další zábavě.

Pak se ale málem pozvracela na chodbě a já jí na poslední chvíli zatáhla do bytu, takže nepozvracela veřejnou chodbu, ale jenom tu v naší předsíni. S povzdechem jsem ji dotáhla do koupelny, kde jsem ji v oblečení strčila do vany a nechala ji sedět pod puštěnou vodou, zatímco jsem uklízela její nepořádek.

Celou dobu jsem tiše nadávala.

Možná i nahlas.

Jakmile bylo uklizeno, vrátila jsem se pro Barb. Ta ve vaně téměř usnula a mě dalo velkou práci ji vytáhnout. Zkontrolovala jsem, jestli nemá zvratky v obličeji nebo ve vlasech, a teprve potom jsem ji přesvědčila, aby se svlékla.

Bez odmlouvání si přetáhla triko přes hlavu a spustila kalhoty ke kotníkům. Pak ale trochu zaváhala a bezradně se na mě podívala se slovy, že neví, jak se teď dostane z těch kalhot, když jsou na zemi.

Jenže já měla oči upřené na její ruce. Na pažích měla hned několik modřin. Stačil jeden jediný pohled na ně, a já si byla jistá, že vím, jak vznikly. Někdo ji musel pevně držet. Někdo ji musel bránit v odchodu. Někdo nad ní chtěl mít absolutní kontrolu.

A věděla jsem, že ten někdo byl William.

Spolkla jsem všechno, co jsem měla na jazyku a nasadila falešný úsměv. Pomohla jsem Barb vykročit z nohavic od kalhot a podala ji čisté pyžamo, do kterého jsem ji taky musela pomoci. Pak jsem ji jemně dostrkala do pokoje, ale když jsem se chystala odejít, zastavila mě.

„Eileeeeeeeen!" Protáhla moje jméno téměř do popěvku a já se snad poprvé za celý večer doopravdy usmála.

„Co se děje?"

„Budeš tady dneska se mnou spát?" Na tváři měla dokonalý štěněčí výraz, kterému jsem nedokázala říct ne. Protože jsem nedostala svolení opustit pokoj, převlékla jsem se do jejího pyžama a pak si lehla na postel vedle ní.

Ještě chvíli cosi mumlala, ale během chvíle usnula.

Já celou noc probděla.

Další vhled do přátelství mezi Barb a Eileen, i když tentokrát na trochu vážnější notu. Jak už jsem několikrát řekla, Barb je asi moje nejoblíbenější postavou, a i když by se mohlo zdát, že má v životě všechno naservírovaný na stříbrném podnose až pod nos, pravda je někde jinde...

Budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám dnešní kapitola líbila! 

A taky vám všem, co čtete a komentujete a hvězdičkujete, chci říct (ehm, napsat) jedno velké D Í K Y!