Leden 2018

Ráno jsem se probudila před obědem. Jako první jsem se natáhla po telefonu, ale neměla jsem žádné nové zprávy, a tak jsem ho trochu zklamaně vrátila zpátky na noční stolek. Vyhrabala jsem z postele, převlékla se do domácího a opustila bezpečí svého pokoje. Barb naštěstí nebyla v kuchyni, a tak jsem si mohla svoje večerní dobrodružství ještě chvíli nechat pro sebe. Postavila jsem vodu na kávu a dala se do chystání snídaně, myšlenkami stále ztracená ve svém vlastním ideálním světě.

Barb mě samozřejmě stáhla do reality ve vteřině, kdy se rozrazily dveře od jejího pokoje.

„Můžeš mi říct, co se to děje na tvém instagramu?"

Nechápavě jsem se k ní otočila, v jedné ruce jsem držela chleba částečně namazaný a v druhé naopak špinavý nůž.

„Co?"

„Tvůj Instagram!" Barb nakráčela až ke mně s telefonem v ruce a vrazila mi ho před obličej. Nechápavě jsem se zadívala na svoji fotku ze včerejšího rána, kde místo obvyklých dvaceti srdíček bylo...

Skoro čtyři sta?

A přes sto komentářů?

Zakousla jsem se do rozmazaného chleba, abych měla alespoň jednu ruku volnou a místo něj jsem do ruky vzala Barbřin telefon. Scrollovala jsem komentáři a už zhruba u desátého jsem měla pocit, že se rozbrečím. Rychle jsem vrátila Barb telefon, otočila se čelem k lince a z pusy vytáhla rozkousaný chleba.

„Eileen?"

Cosi jsem zamumlala a během chvíle jsem ucítila její ruku na svém rameni. „Jsi v pohodě?"

Přikývla jsem, i když jsem křečovitě svírala hranu kuchyňské linky a od pláče mě dělilo jen pár okamžiků.

„Eileen?" Zkusila to znovu a tentokrát jemně zatáhla za moje rameno, kde měla stále položenou svou ruku, aby mě donutila se otočit čelem k ní. Nezabralo to.

„Četla jsi ty komentáře?" dostala jsem na konec ze sebe po chvíli ticha.

„Ne."

Nahlas jsem si povzdechla a na chvíli zadržela dech, než jsem se otočila zpátky ke své nejlepší kamarádce. Držela telefon v ruce, ale její velké oříškové oči se dívaly přímo na mně. Z jejího soucitného pohledu jsem rychle pochopila, že se za mými zády pustila do čtení komentářů.

Většina z nich byla... Vlastně ani nevím, jaká byla. Timothée musel dát ještě včera večer mé poslední fotce srdíčko, protože se na můj profil dostalo velké množství jeho fanoušků. Někteří mi jen lajkli fotku a zase zmizeli, ale spousta z nich se musela vyjádřit k faktu, že jejich oblíbený herec, kterého ve skutečnosti vůbec neznali, dal lajk někomu jako jsem já.

Byla to fotka z letiště, kde jsem čekala na Barb. Po sedmihodinovém letu jsem byla unavená, měla kruhy pod očima a z nudy jsem si hrála s instagramovými filtry. Fotku jsem sdílela pro své kamarády, nikdy mě nenapadlo, že by se na můj profil dostalo tolik neznámých lidí.

Neznámých a závistivých.

Kromě nevinných komentářů typu Co to je za holku? a Proč Timmy lajkuje neznámé holce fotky? tam ale byla i spoustu komentářů, které komentovaly můj vzhled. Podle nich jsem byla nevýrazná, obyčejná, škaredá, nemastná, neslaná. Najednou mě každý znal a každý mohl komentovat doslova všechno. Byly tam komentáře o mém obočí, o mé rtěnce, o tvaru mého nosu, o mých pihách, byly tam komentáře o mých vlasech. Všechny moje nedokonalosti byly najednou pod ostrou palbou kritiky a já musela sama sobě přiznat, že jsem ji nezvládla.

Když se můj pohled setkal s tím od Barb, rozbrečela jsem se.

Hned ke mně přiskočila, aby mě schovala do náruče. Zavrtala jsem si obličej do jejího ramene, a zatímco mě hladila po zádech, v tichosti jsem jí vzlykala do mikiny.

Až když jsem měla pocit, že už jsem vybrečela všechny slzy, opatrně jsem opustila její náruč. Hřbetem ruky setřela všechny přebytečné slzy a pokusila se o cosi, co s trochou dobré vůle byla přinejlepším parodie na úsměv.

„Je mi to líto, Eileen."

„To je v pohodě."

„Není... Nikdo by neměl..." Barb nevěřícně rozhodila rukama a já ji snad poprvé v životě viděla v situaci, kdy ji došla slova. „A hlavně... Eileen, víš, že to není pravda, že jo?"

Zůstala jsem mlčet a Barb si moje mlčení vyložila správně. „Eileen, jsi krásná. Prosím, nedovol nikomu, aby si o tobě myslel cokoliv jiného."

Zůstala jsem mlčet a v očích mě znovu zaštípaly slzy.

„Barb..."

„Nemusíš nic říkat."

Přikývla jsem a na okamžik sklopila pohled ke špičkám svých nohou. Spolkla jsem všechny slzy a i ten knedlík, který se mi udělal v krku. Chtěla jsem něco dodat, ale obě nás vyrušila vyzváněcí melodie mého telefonu, která se začala linout z pokoje. Nic jsem neřekla a rychlým krokem jsem se ho vydala zvednout.

„Dobré ráno," řekla jsem hned, jak jsem si telefon přiložila k uchu. V pokoji jsem udělala ještě rychlé kolečko, zavřela jsem za sebou dveře a v tureckém sedu jsem se posadila do postele.

„Dobré ráno vypadá jinak."

„Ale... Copak?"

„Říká se tomu kocovina. Rozumím tomu, že lidé, kteří ještě zákonně nemůžou pít, tuhle věc neznají, ale něco ti řeknu, Leen. Je to ta nejhorší věc na celém světě."

Tiše jsem se zasmála. „Já vím, co to je kocovina. Nezapomínej na to, že doma můžu legálně pít už dva roky."

„Ach. Já myslel, že řekneš, že si na tuhle věc pamatuješ z jednoho večera před pár měsíci," poškádlil mě.

„To taky."

„No jo. Je to hrůza, ta dnešní mládež."

Zase jsem se zasmála a při tom přemýšlela, jak nenápadně stočit rozhovor na včerejší večer. Ale čím déle jsem byla potichu, tím více bylo moje mlčení podezřelé. A Timothée měl taky podle všeho telepatické schopnosti, protože nakonec o tom začal sám.

„Omlouvám se za včerejšek."

Ale úplně jinak než jsem čekala.

„O... omlouváš?"

„Jo, já... neměl jsem jezdit. Nebo jsem aspoň ty tři měl vysadit někde jinde."

S úlevou jsem vydechla a podle všeho i on pochopil, jak jeho původní prohlášení vyznělo. „Leen, nenene. Já to tak nemyslel. Neomlouvám se za ten polibek. Za ty polibky. Nebo... měl bych snad?"

„Ne!"

„Dobře."

„Dobře."

Zase se mezi námi rozhostilo trapné ticho.

„Jenom příště... Šlo by to příště třeba... bez toho všeho kolem?"

„Ono bude nějaké příště?" zeptal se s hraným překvapením a já najednou byla ráda, že mě nevidí, protože se mi do obličeje zase jednou nahrnula červená.

„Já doufám," odpověděla jsem.

„Já taky."

„A..." Odmlčela jsem se a olízla jsem si suché rty. Najednou jsem byla nervózní a bála jsem se tu otázku vyslovit nahlas.

„A co?"

„A kdy to bude?"

„Co?"

„To příště," vypálila jsem nakonec ze sebe.

„Leen, já..."

Zavřela jsem oči a v duchu nadávala sama sobě za to, že jsem se vážně zeptala. Jasně, že žádné příště nebude. Proboha! Jak jsem mohla být tak naivní. Zase jsem měla na krajíčku a musela rychle polykat slzy.

„Pauline ještě spí na gauči, nejsem si jistý, jestli se ještě někdy probudí. Měli jsme jít na večeři k rodičům, ale bojím se, že nakonec nikam nepůjdeme. Zítra ji letí letadlo zpátky do Paříže a já pak... zítra je National Board of Review Awards Gala společně s Armiem a Elizabeth a ve čtvrtek mě čeká The Tonight Show s Fallonem a hned v pátek jsou Critics Show Awards v Kalifornii a v neděli je další předávání cen v Los Angeles. A pak..."

Věděla jsem, že by tak mohl pokračovat do nekonečna.

„Timmy."

Skočila jsem mu do řeči, i když jsem vlastně nevěděla, co dalšího říct.

„... Pak budu týden v Paříži," hlesl ještě potichu.

Zůstala jsem mlčet, další slzy v očích. Snad poprvé jsem si uvědomila, co to doopravdy znamená randit s hvězdou. A to jsme spolu ani nerandili. Ale z představy, že ho znovu uvidím nejdříve za dva, tři týdny mi bylo úzko.

„Řekni něco, Leen."

„Jenom, že bych tě vážně chtěla vidět, Timmy."

„Já vím. Mrzí mě to."

„Není to tvoje vina."

---

Byly to přesně dva týdny.

První týden jsem se trápila nejen jeho absencí ale i instagramovým postem. Barb mě přesvědčila o tom, ať ho nemažu, ale já od té doby nedokázala přidat novou fotku. Neustále jsem se vracela ke všem těm komentářům a četla je stále dokola.

Každý ten komentář mě zraňoval, znovu a znovu. Bylo v tom cosi masochistického, číst všechny ty urážky namířené na mou osobu. Jako kdybych si do ruky zapíchla nůž a schválně v něm ráně otáčela pořád a pořád dokola.

A on... 

Věděla jsem, že má spoustu práce. Ale kontakt mezi námi byl malý, mnohem menší než v předchozích dnech a týdnech. Byla jsem si jistá, že jsem udělala nějakou chybu, i když jsem si nebyla jistá jakou. Všechno jsem brala na sebe, stejně jako vždycky.

Měla jsem špatnou náladu, a i přes všechny snahy Barb mi ji zvednout jakýmkoliv dovoleným způsobem, zůstávala po celou dobu na bodu mrazu. Navíc začal i nový semestr a ten mi pomohl leda v tom, že jsem se mohla stresovat nad další věcí.

Chtěla jsem ho dostat z hlavy, protože jsem byla přesvědčená o tom, že on na mě už dávno zapomněl. Dvě zprávy za den o tom svědčily.

Ale nešlo to.

Stále jsem cítila svoje rty na těch jeho.

Jeho dech na svém obličeji.

Ty motýlky v břiše, když mě políbil.

Mrazení po celém těle jen z toho, jak se mě dotkl.

Nenáviděla jsem sama sebe za to, že jsem ho nemohla dostat z hlavy.

Předchozí den navíc vyšly nominace na Oscara a jeho jméno se objevovalo snad všude. Nedalo se tomu uniknout. Jeho obličej na mě vyskakoval po celém internetu a jeho jméno skloňoval snad každý.

Měla jsem toho všeho plné zuby.

Seděla jsem nasupeně v podzemce a se sluchátky v uších sledovala černo za oknem. Měla jsem hlad, byla jsem nevyspaná, měla jsem kopu úkolů a druhý den jsem musela vstávat brzo ráno do práce. A přitom jediné, co jsem doopravdy chtěla, bylo zalézt do postele a v ideálním případě s ní vylézt až s titulem v kapse.

Frustrace ve mně narostla, když jsem opustila stanici a zjistila jsem, že venku padá něco mezi sněhem a deštěm a já nemám deštník. Zrychlila jsem krok, ale než jsem doběhla domů, rozpršelo se ještě víc.

S dusotem jsem vyběhla schody, jako kdyby ony mohly za všechny moje problémy. A protože jsem nemohla najít klíče, zaklepala jsem na dveře a doufala, že Barb bude doma.

Otevřela mi téměř okamžitě.

V dokonalém kontrastu k mé náladě měla na tváři široký úsměv a hned začala cosi zvesela švitořit. Rychle jsem ze sebe dostala mokré oblečení a jen ve spodním prádle jsem tu mokrou hromadu donesla do koupelny. Tam jsem se taky zahřála teplou sprchu a přes spodní prádlo přehodila jen triko na spaní. Na pohovce už na mě čekala Barb, stále s tím širokým úsměvem na tváři. V očích ji navíc podivně jiskřilo a já začala nabírat podezření, že se za chvilku zeptá na nějakou „maličkost", která bude přinejmenším o velikosti slona.

„Není ti zima, neměla by ses ještě obléct?" zeptala se mě, když už jsem držela ruku na klice od svého pokoje.

„Jsi moje máma?" zavrčela jsem podrážděně místo odpovědi na její otázku.

Barb se nadechla, aby mi něco odpověděla, ale já rychle zatáhla za kliku, abych se před ní (a před celým světem) ukryla ve svém pokoji.

„Překvapení!"

Zůstala jsem stát na prahu ložnice, s mokrými vlasy a jen v triku na spaní a kalhotkách. Naproti mně stál Timothée se širokým úsměvem na rtech, který se mu ještě víc roztáhl v momentě, kdy mě uviděl.

Nevěděla jsem, jak správně zareagovat.

Nebo...

Jak jakkoliv zareagovat.

Zůstala jsem zaraženě stát na místě a snažila se okraje trika přetáhnout přes své spodní prádlo, ale okamžitě jsem věděla, že to je prohraný souboj. Navíc, téměř ve vteřině byl u mě on. Zvedl mě do výšky a já překvapeně vyjekla. Otočil mě ve vzduchu jako kdybych byla malé dítě.

Když mě položil zpátky na zem, zadýchaně se zasmál a opatrně mě políbil na rty. Vyhoupla jsem se na špičky, abych mu byla blíž a ucítila jsem, jak se mi triko díky tomu pohybu vyhrnulo zase o pár centimetrů výš.

Znovu mě políbil, tentokrát bez jakékoliv opatrnosti. Než jsem se stihla nadát, společně jsme zacouvali k mé posteli, do které jsme taky okamžitě spadli.

„Co tady...?"

Chtěla jsem se zeptat, ale umlčel moji otázku dalším polibkem.

Několik nekonečných minut, které se ale zdály trvat jen pár sekund, jsem strávila obklopená jeho tělem. Líbal mě a postupně svými rty objevoval i další zákoutí mého těla, zatímco já zůstávala bezmocně ležet.

Nakonec přestal, aspoň na chvíli, hlavu položenou na mém hrudníku a pohled zvednutý tak, aby se mi díval do obličeje. Natáhla jsem se směrem k němu, abych mu odhrnula vlasy z obličeje, ale nakonec se mi prsty zamotaly do jeho kudrnatých vlasů a já měla najednou pocit, že potřebuji každou z těch kudrlin projet svými prsty.

„Chtěl jsem tě vidět," zamumlal do ticha mezi námi odpověď na otázku, u které jsem měla pocit, že jsem ji položila v minulém životě.

„Tak mě teď vidíš," zašeptala jsem, aniž bych věděla, proč šeptám.

Timothée se přesunul vedle mě. Položil mi ruku na rameno, vlasy mě přitom šimral v obličeji. Ruku si přehodil přes můj hrudník a nějakým způsobem si mě k sobě přitáhl tak blízko, až jsem měla pocit, že jsem téměř splynula s jeho tělem.

„Tak tě vidím."

Tiše jsem se zasmála a pokračovala v natáčení jeho vlasů, zatímco jsem se dívala, jak vedle mě rychle usíná. Musel být unavený, protože podle mých výpočtů se jen před pár hodinami vrátil z Francie.

Naposledy jsem mu prohrábla vlasy a on se pod tím pohybem nepatrně zavrtěl.

Chtěla jsem se natáhnout pro peřinu, abych nás oba zakryla, když se ve dveřích z ničeho nic objevila Barb. Opřela se o futra, ruce založené na prsou a v obličeji vítězný výraz.

„Děkuji by stačilo."

„Zavřít dveře by stačilo," odpověděla jsem ji a dětinsky jsem na ni vyplázla jazyk. Oplatila mi stejným gestem. Zamumlala taky něco o tom, že budeme mít celý byt sami pro sebe, protože ona mizí k Williamovi. Pak mi poslala vzdušný polibek a před odchodem skutečně zavřela dveře od pokoje a o chvíli později jsem slyšela, jak klaply i vchodové dveře.

Zadívala jsem se na zavřené dveře, jako kdybych nevěřila tomu, že se v nich každou chvíli neobjeví Barb a nezačne křičet něco o aprílu, čímž by mě vzbudila z tohohle snu. Ale nic takového se samozřejmě nestalo.

Ztichlým pokojem se ozývalo jen pravidelné funění spáče vedle mě. Zatímco já jsem měla na sobě jen spodní prádlo a triko na spaní, on byl v oblečení, ve kterém přišel. Během noci bude jednomu z nás teplo a druhému z nás zima.

Ale věděla jsem, že to je problém, který zvládneme vyřešit během mrknutí oka.

Znovu jsem se usmála. Sama pro sebe, nikomu jinému ten úsměv nebyl věnovaný. Nedokázala jsem pochopit, co všechno se během chvíle změnilo. Jak jsem se z dokonale frustrovaného člověka, který je naštvaný na všechny a všechno a nejvíc na sebe, během lusknutí prstu dokázala proměnit v někoho úplně jiného. Někoho, kdo má potřebu se pořád smát, vesele švitořit a nemá žádné starosti.

Vůbec.

Žádné.

A s tím pocitem štěstí jsem nakonec i sama sobě dovolila zavřít oči a propadnout se do spánku.

Tadá, nová kapitola. 

(Občas víc než chápu to rčení, že mlčení zlato. Protože tadá, nová kapitola je zvolání, kdy by možná bylo lepší mlčet.)

Mimochodem! V minulé kapitole se mi povedl jeden ultra mega giga F A I L. Tak jak všude říkám, že si ráda ověřuju fakta a blablabla. Tak... Proboha, od kdy se Zlaté Glóby předávají v New Yorku?! Spoiler alert - odnikdy, že jo.