Leden 2018

Zpátky jsem se vrátila jen den před vyhlášením Zlatých Glóbů. Moje vnitřní hodinky byly rozbité, a tak jsem celou noc byla vzhůru a následující den se pohybovala někde na pomezí bdělosti a hlubokého spánku.

Po obědě se mi ale podařilo usnout, a kdyby mě Barb nevzbudila, pravděpodobně bych zaspala i celý ceremoniál. Rozespalá jsem se doplazila do obývacího pokoje na pohovku, kde mi dala do rukou náš největší hrnek, který byl plný kávy. Vděčně jsem se na ni podívala, ale ona se jen usmála a posadila se vedle mě.

Upila jsem horké kávy a jakmile jsem ucítila kofein ve svém těle, zase jsem ožila. V první komerční přestávce jsem vyběhla do pokoje pro mobil, na kterém jsem ke svému zděšení měla nespočet zmeškaných hovorů a zhruba podobné množství nepřečtených zpráv.

„Sakra," zamumlala jsem sama pro sebe, zatímco jsem se snažila pročíst všemi těmi zoufalými výkřiky od Timmyho, které mi přišly v době, kdy jsem byla v hlubokém spánku a on se chystal na dnešní večer. 

Barb zvedla oči od svého telefonu a nechápavě se na mě podívala.

„Mám tady... snad stovku zpráv," řekla jsem na vysvětlenou. Z druhé strany pohovky se ozvalo soustrastné zamručení a sotva o vteřinu později jsem slyšela, jak pokračuje ve svém datlování. Já vzdala čtení všech těch zpráv a zescrollovala až dolů, abych napsala pro jistotu hned několik omluvných zpráv.

S postupujícím večerem na mě znovu doléhala únava, kterou navíc umocnilo šampaňské, které se z ničeho nic objevilo na stole přede mnou. Barb jen pronesla něco o slavnostním večeru, ale já na sobě stejně měla pyžamo a ona byla v teplácích.

Navíc byla skoro celý večer na telefonu a zhruba po dvou skleničkách z ní začalo pomalu lézt, že se na silvestrovském večírku seznámila s jedním klukem a právě s ním si teď taky píše.

Snažila jsem se mít ze své nejlepší kamarádky radost, ale zároveň jsem ji znala dostatečně dlouho na to, abych věděla, jak dlouho trvá většina jejích vztahů.

Dva měsíce.

A to byl ke všemu její rekord.

Celou dobu jsem taky neustále kontrolovala telefon, ale bylo mi jasné, že to je úplně k ničemu. Timothée se několikrát mihnul na televizní obrazovce a mě se pokaždé během těch pár vteřin divoce rozbušilo srdce. Pokaždé jsem taky dloubla do Barb loktem, ale asi po pátém záběru mi bylo řečeno, že má přece taky oči, a tak jsem nechala dloubání. Místo toho jsem ale při každém záběru nahlas vypískla, aby musela zvednout pohled od telefonu.

A najednou, z ničeho nic, to bylo tady.

Na podium se objevil moderátor s obálkou, ve které bylo schované jméno vítěze v kategorii nejlepší herec v hlavní roli. Barb konečně odložila telefon a přisunula se blíže ke mně. Obě jsme usilovně držely palce.

Moderátor po krátké řeči rozlepil obálku, naklonil se k mikrofonu a promluvil.

„A Zlatý Glóbus získává..." Dramatická odmlka. Zavřela jsem oči a ještě pevněji sevřela ruce. „... Gary Oldman!"

„Ach jo," zamumlala Barb vedle mě a já konečně otevřela oči. Taky jsem se okamžitě natáhla po telefonu, abych napsala Timothéemu. Na chvíli jsem se ale zarazila, protože jsem si nebyla jistá, co se píše ve chvíli jako je tato.

Mrzí mě, že jsi nevyhrál?

Zavrtěla jsem hlavou a místo toho napsala něco jiného.

Je to teprve začátek.

---

Jakmile skončil přímý přenos, zůstaly jsme s Barb ještě chvíli sedět v pokoji, abychom dopily láhev. Já si konečně zapnula vyzvánění a zesílila hlasitost na svém telefonu, aby mi náhodou neunikla žádná zpráva nebo hovor.

Jenže telefon zůstával potichu a Barb už hodinu básnila o Williamovi, klukovi ze silvestrovské noci. I přes alkohol v krvi, jsem dokázala držet jazyk za zuby a s úsměvem poslouchat její snění. Vážně jsem chtěla věřit, že to s ním bude jiné, ale zároveň jsem věděla, že potrvá jen pár týdnů, než najdu Barb brečet ve svém pokoji.

Jakmile byla láhev prázdná, každá z nás se odebrala do svého pokoje. Já zapadla do postele v pyžamu, ve kterém jsem byla v podstatě dva dny v kuse a usnula téměř ve stejný moment, kdy se moje hlava dotkla polštáře.

---

Nevím, kolik bylo hodin, když mě vzbudil zvonící telefon. Zamžourala jsem na číslo volajícího, ale i bez toho jsem věděla, že to bude Timothée. Barb spala ve vedlejším pokoji a nikdo jiný by mi tak pozdě nevolal.

„Ano?"

„Kde bydlíš?!"

„Cože?"

Pokusila jsem ve své posteli posadit, v naději, že pokud už nebudu ležet celý tenhle rozhovor začne dávat smysl.

„Adresu, rychle!"

Mluvil příliš nahlas a příliš rychle.

„Já... co?" zvládla jsem ze sebe dostat.

„Řekni mi adresu! Tvoji. Adresu."

Zmatená a vlastně ještě pořád v polospánku jsem mu ji řekla. Pak si musel položit ruku na mikrofon, protože jsem slyšela jen nesrozumitelné mumlání a o chvíli později další nadšený výkřik přímo do mého ucha.

„Tak prý tam budeme za deset minut!"

„Co?"

Byla moje první otázka.

„Kde?"

Následovalo.

„My?"

Pokračovalo.

Zprudka jsem se narovnala a vyběhla z postele k oknu. Ale evidentně jsem se ještě neprobudila úplně, protože mi nedošlo, že mám stejně okna do vnitrobloku.

„Taxík!" Byla jeho odpověď na všechny moje otázky. A položil mi telefonem. Nevím, jestli proto, že byl tak opilý a nevěděl, co vlastně dělá, anebo proto, aby se vyhnul mým dalším dotazům.

Rychle jsem se převlékla do riflí a přes triko od pyžama přehodila teplý svetr a kabát. Klíče i s mobilem jsem dala do kapsy od kabátu a potichu jsem vyklouzla z bytu.

Když jsem seběhla dolů, už tam stál. V černém obleku, který měl na předávání cen. Sako měl rozepnuté, stejně jako několik knoflíčků u krku. A motýlek taky zmizel. Za ním stálo klasické žluté newyorské taxi, kde na zadním sedadle seděli namačkaní tři lidé. Všichni se snažili tvářit velmi nenápadně, ale zároveň se mačkali u okýnka tak, aby každý z nich alespoň jedním okem viděl ven.

„Leen!" Křikl nadšeně, když mě uviděl ve dveřích a poskočil směrem ke mně.

Poskočil.

Vážně.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a zachumlala se hlouběji do kabátu. Teplota byla sice jen okolo nuly, ale mému rozespalému já přišlo, že je venku minimálně mínus padesát. Minimálně.

„Co tady děláš?"

Beze slov doskákal až ke mně a usmál se jako malé dítě. Jako ve zpomaleném záběru se natáhl k mému obličeji a uchopil ho do svých ledových rukou. Po zádech mi přeběhl mráz a já stále nechápavě zvedla pohled k němu.

„Tohle," zašeptal jen vteřinu předtím, než mě políbil.

Byl to jen okamžik.

Když se naše rty rozpojily, zalapala jsem po dechu. Na svém obličeji jsem stále cítila jeho teplý dech, protože měl ruce položené na mých tvářích. Palci mi kroužil malá kolečka po líčkách a na tváři měl stále ten stupidní úsměv. Byl skloněný ke mně, naše čela se dotýkala a jeho rozpustilé vlasy mě lechtaly v obličeji.

Ani jeden z nás nic neřekl.

Stáli jsme naproti sobě a dívali se vzájemně do očí, jako kdybychom z nich dokázali něco vyčíst.

A pak mě znovu políbil.

Už to nebyl opatrný polibek. Zkoumal, co mu všechno dovolím. A já mu dovolila všechno.

Chutnal po rumu a byl opilý.

Ale mě to nevadilo.

Z ničeho nic se prázdnou a tichou ulicí roznesl hlasitý křik podobný skandování. Oba jsme se od sebe překvapeně odskočili a zůstali stát několik centimetrů od sebe. Okénko od taxíku bylo stažené až úplně dolů a z něj doslova visela mladá dívka oblečená v černých šatech, ve kterých jsem rozeznala Pauline, Timothéeho starší sestru. Podpíral ji muž, jehož jsem pro změnu identifikovala jako Armieho Hammera, Timmyho hereckého partnera. Druhá žena, která s nimi sdílela zadní sedačky vypadala, že by se raději teleportovala na jinou planetu.

„Pauline!" Okřikl dívku Timothée. Ona však zůstala viset z okénka a jen ukázala dva vztyčené palce.

„Do toho, bráško!" Zahulákala hned znovu.

„Pauline, ztrapňuješ mě!"

Nahlas se zachichotala a pomalu se nasoukala zpátky do taxíku. Okénko ale nechala otevřené, čehož hned využil Armie. Druhá žena, která musela být jeho manželkou, se ho hned snažila stáhnout zpátky do auta, ale než se jí to povedlo, ozvalo se další zvolání.

„Udělej to tak, jak jsem tě to učil!"

Pak se ale podařilo jeho manželce ho zatáhnout zpět do auta. Při svém zatažení ale spadl na obě ženy, a zatímco z otevřeného okénka k nám doléhal hurónský smích Pauline a rádoby tiché nadávky Elizabeth, zdálo se, že máme zase chvíli pro sebe.

„Jsi opilý."

Nebyla to otázka.

„Chtěl jsem tě vidět."

Přikývla jsem, ale zůstala jsem mlčet, protože jsem nevěděla, co říct. Přesto jsem ale cítila, jak se mi do tváří žene červená a podle všeho si toho všimnul i on. Udělal velký krok, aby byl zase v co nejtěsnější blízkosti. Opatrně mi odhrnul vlasy z obličeje a hřbetem ruky mě pohladil po tváři.

„Neměl jsem jezdit?"

„Jsem ráda, že jsi přijel," odpověděla jsem po pravdě.

Usmál se, ale než stihl říct cokoliv dalšího, znovu se ozval taxík za jeho zády.

„Mrznou nám prdele, Chalamete!"

Nahlas si povzdechl, zatímco já jsem se rozesmála.

„Vypadá to, že budeš muset jít, hvězdo," oslovila jsem ho znovu přezdívkou ze silvestrovského telefonátu.

Usmál se a sklonil se, aby mě políbil na špičku nosu. A bez dalšího rozloučení začal couvat k autu za jeho zády. Neotočil se ale čelem k němu, šel pozadu a dokud nenarazil do dveří, celou dobu se díval na mě a usmíval se.

„Ráno ti napíšu," houkl na mě, než otevřel dveře a zmizel v autě.

To se ale k mému překvapení nerozjelo, ale zůstalo stát. Místo toho se znovu otevřelo zadní okénko.

„Já jsem Pauline!" Zavolala na mě Timmyho sestra, vedle které se ve vteřině objevil i jeho herecký kolega. Pohledem jsem sklouzla na přední sedadlo, kam si sotva před pár sekundami sedl Timothée. Ten byl otočený na zadní sedačky a cosi na ty dva pokřikoval.

„A já jsem Armie! Ještě je tady s námi moje žena Elizabeth, ale ta se prý nebude představovat!"

Na oba jsem se usmála a trochu nejistě jim zamávala od svých vchodových dveří.

„Moc nás těší, Eileen!" Křikli oba sborově, ale to už se taxík znovu rozjel a všichni čtyři mi zmizeli z očí. 

Hola, hola, noc Zlatých Glóbů je tady! Tahle kapitola je trochu kratší, než normálně píšu, ale zároveň jsem ji nechtěla zbytečně natahovat a protahovat.

Scéna s taxíkem samozřejmě patří mezi moje top scény, vypadá to, že Timmy a Eileen mají vlastní fanklub :D

A nakonec ještě malá poznámka k "sockám" na konci. Pomalu ale jistě to už není jenom "doprovodný" obrázek na konci k dokreslení atmosféry, ale začínají se tam odehrávat vlastní příběhy. V psaném textu bude samozřejmě vždy návaznost na to, co se děje na sockách, ale možná si toho všimnete i sami. A rovnou prozradím, že první "drama" se odehrává už v této kapitole. Haha, schválně, jestli si někdo všimne rozdílu oproti ostatním postům od Eileen. 

Upřímně - social media fanfikce v poslední době patří mezi mé velké guilty pleasures. Z myšlenkou nějakou napsat jsem si pohrávala už delší dobu, než mě konečně napadlo jakési spojení mezi klasickými social media ff a no... běžnou ff. Zároveň si pořád říkám, že by příběh fungoval i bez toho označení ff, kdybych jenom pozměnila jména. Ale vlastně mi to přijde jako docela zbytečná práce. A pro mě je to aspoň trochu "výzva", neustále dohledávat a ověřovat nejrůznější fakta.

Nevím, proč mám pořád potřebu se obhajovat, že píšu celebrití fanfikci. Tak kdyby se v pozdějších kapitolách objevil další omluvný komentář, tak moje dnešní já se omlouvá za svoje budoucí já.