Prosinec 2020

Vůbec poprvé jsem nemohla Vánoce strávit s rodinou. Odletět domů bylo prostě příliš riskantní, stejně jako pro ně přiletět do Států. A i když bych to nikdy nepřiznala nahlas, ve skutečnosti jsem to celé v tichosti obrečela.

Ale jen na chvíli.

Protože rodina Chalametů mě vzala do svého rodinného kruhu, jako kdybych k nim patřila odjakživa. Nicole byla nadšená, že má doma o člověka víc a pro všechny připravila tu vůbec nejlepší štědrovečerní večeři, které se kromě mě účastnila i Pauline, která na svátky přiletěla z Evropy. Večeře se tak neobešla bez sourozeneckého hašteření, které mi ale ve skutečnosti připomínalo domov víc než cokoliv jiného.

Nicole se vážně snažila – dokonce připravila tradiční vánoční koláčky, dezert tak typický pro mou rodnou zemi.

Dojala mě tím skoro k slzám.

Doopravdy, žádný skoro.

Na okamžik jsem si musela odběhnout na toaletu, a zpátky jsem se vrátila se zarudlýma očima, takže všichni u stolu museli tušit, co jsem ve skutečnosti dělala. Timothée mě vyfotil s jedním z těch malých koláčků, které byly ze sladkého těsta a naplněné směsí rozmixovaného ovoce. Hned jsem fotku poslala mámě, která mi odpověděla ve vteřině, i když doma v Británii bylo už po půlnoci.

Zvedla jsem ji hovor i s videem, vzájemně jsme se už poněkolikáté během toho dne pozdravily a já cítila, jak mě v očích znovu pálí slzy. S úsměvem jsem položila telefon a nacpala si pusu koláčky, ve snaze zajíst svůj stesk svým oblíbených vánočním dezertem.

Po večeři se ještě dlouho do noci pilo a povídalo.

Bylo jen pár večerů, kdy se rodina Chalametová setkala pohromadě na jednom místě a nikdo z nich nikam nespěchal. Pro všechny to byl velký rok, plný nečekaných a velkých událostí. Debata však rychle sklouzla k politice, kterou Nicole nesnášela. Místo toho se obrátila na mě, aby mě vyzpovídala ohledně koláčků. Pod vlivem vína jsem ji přiznala, že máma je kupuje v Tescu a že ty kupované jsou o trochu lepší než její domácí, ale Nicole to přijala s úsměvem. Prý příští rok udělá stejné jako jsou ty z obchoďáku a já se znovu dojala nad jejími slovy.

Příští rok.

Nicole počítala s tím, že budu s nimi na Vánoce i příští rok.

---

Ráno mě nevzbudil hukot mých mladších sourozenců, ale Pauline.

Nastavila si budíka a zvonící telefon podstrčila Timmymu pod polštář. Ten se zprudka narovnal, čímž mě téměř shodil z postele, protože jsem ležela v bezpečí jeho náruče. Pauline se samozřejmě začala hned smát a s křikem vyběhla z pokoje, jen v triku a spodním prádle, následována svým bratrem, který byl oblečený podobně, jen na rozdíl od ní byl ozbrojen polštářem.

Já zůstala zmateně sedět na posteli.

A přesně takhle mě našla Nicole, která otevřela dveře od společného pokoje sourozenců, oblečená jen v noční košilce, přes kterou měla přehozený chlupatý župan. Jakmile otevřela dveře, k mým uším dolehl hlasitý křik Pauline a ještě hlasitější křik Timmyho.

Nechápavě jsem zvedla pohled na jejich matku, ale ta jen pokrčila rameny.

„Někdo si dělá naschvály na apríla, někdo na boží hod vánoční."

„Aha."

Nicole se znovu usmála, tím úsměvem, který umí jen mámy. Pokynula mi rukou, abych se přidala co nejdřív k nim. Přes hlasitý jekot její dcery jsem zaslechla ještě cosi o stromečku, než se odmlčela v půlce slova a otočila se směrem do chodby, aby okřikla své děti.

„Buďte už potichu! Není vám pět!"

Zaslechla jsem Pauline, ale nerozuměla jsem jejím slovům.

Ale jako kdybych je slyšela.

Určitě něco o tom, že to Timovi je pět, zatímco ona je už dospělá žena.

„Každopádně – budeme u stromečku, počkáme na tebe, ale přijdi co nejdřív. A hlavně se nepřevlékej z pyžama." Věnovala mi další z těch mamka-úsměvů, než zmizela za zavřenýma dveřmi.

Z chodby ke mně doléhal hluk způsobený sourozenci.

Ještě předtím, než jsem se vydala za nimi, jsem však musela udělat ještě jednu věc. Popadla jsem telefon z nočního stolku a rychle zkontrolovala zprávy. Snad každý člen rodiny mi něco napsal.

Jennifer mi poslala fotku každého dárku s krátkým komentářem, Jonathan naopak poslal snad deset sotva několikasekundových videí, jak si členové mé rodiny rozbalují dárky. Julie mi poslala jen krátké psaní, ale i z těch pár slov jsem pochopila, že ji chybím. S povzdechem jsem na všechno odpověděla a teprve potom se vydala za Chalametovic do pokoje ke stromečku, kde stále pokračovala tisící prvá válka mezi Pauline a Timmym.

Nicole po mě hodila jeden omluvný pohled.

Ve skutečnosti bych se k nim nejraději přidala.

Jenže to bych si před Nicole nikdy nedovolila.

A tak jsem se posadila na jedno volné křeslo a nesouhlasně protočila očima. Timmy na mě vyplázl jazyk a Pauline využila jeho chvilkové nepozornosti, aby mu vytrhla polštář z ruky a sama mu uštědřila takovou ránu přímo do obličeje, že jsem se divila tomu, jak ji vůbec dokázal ustát.

„To by stačilo," pronesl jejich otec, který se zjevil na prahu místnosti a propletl se kolem nich až k dárkům pod stromečkem, které taky začal rozdávat všem v místnosti. Válečné tažení tak bylo na chvíli ukončeno, ale všichni jsme věděli, že je jen otázkou času, než bude znovu zahájeno.

---

Neděli po svátcích slavil Timmy narozeniny.

Probudila jsem se do zasněženého New Yorku, který byl mnohem kouzelnější než ten bez sněhu. I když jsem většinou po ránu neměla tolik energie, dneska tomu bylo jinak. Otočila jsem se na spáče vedle sebe, který ležel ve své oblíbené poloze – v rukách objímal polštář, do kterého měl zabořený obličej.

Zvedla jsem se na loktech a přesunula se na jeho holá záda.

Nechápala jsem, že se nevzbudil zimou, když jsem někdy v noci stáhla společnou peřinu na sebe, ale ve skutečnosti jsem nebyla překvapená. Bylo už jen pár věcí, které mě u něj dokázalo překvapit. Věděla jsem, jak tvrdý má spánek a věděla jsem, že zima je to poslední, co by ho vzbudilo.

Neprobudil se ani pod mou váhou, jen cosi nesrozumitelně zamumlal.

Zasypala jsem ho polibky na holou kůži, dokud jsem v jeho mručení nerozeznala, že je vzhůru.

Narovnal se a tím mě ze sebe shodil.

Zamžoural mým směrem a já mu věnovala další polibek do koutku úst.

„Šťastné čtvrt století," zamumlala jsem pobaveně, pohled upřený na jeho pomačkaný obličej bez výrazu.

„Cože?"

„Dneska máš narozeniny!" Křikla jsem nadšeně a znovu ho políbila, tentokrát na špičku nosu.

Zamračil se a po zádech spadl zpátky do postele.

„Tak to bych si přál, abych mohl ještě chvilku spát."

---

Nakonec skutečně vstal z postele až někdy po poledni. Společně, ruku v ruce, jsme vyrazili do města pokrytého sněhem, které vypadalo jako kdyby vypadlo z nějaké pohádky. Tváře mi brzy zčervenaly zimou, stejně jako mu. Přesto jsme se dál procházeli.

Domů jsme se vrátili až večer, oba promrzlí až do morku kostí. S vidinou společné sprchy jsme vyběhli schody do patra. Před dveřmi do bytu však seděla Barb, která jakmile nás uviděla, vyskočila na nohy a vrhla se kolem krku nejdřív mě a hned na to Timmymu. Následně však pevně sevřenou pěstí udeřila oba ve stejném pořadí do hrudníku.

„Neznáte telefony?!"

Timothée pokrčil rameny a raději z kapsy od kabátu začal lovit klíče, aby křičící Barb neslyšeli všichni sousedi.

„Byli jsme se projít," spustila jsem omluvně. „Nechali jsme telefony doma, abychom byli... spolu."

„To je výborný."

„Barb, no tak..."

„Víš, jak jsem se bála?" Zamrmala ještě naposledy a pak popadla cosi, co vypadalo jako velký zabalený obraz a s námahou dopravila sebe i onen dárek do bytu. Timothée jen pozvedl obočí, ale ani jeden z nás si nedovolil cokoliv říct.

Barb stále jiskřilo v očích hněvem a tak onu věc strčila Timmymu do rukou ještě na prahu dveří, jako kdyby se vůbec nechystala dovnitř.

„Všechno nejlepší," zabručela.

„Díky, Barb."

„Máš za co."

Po chvíli nesmyslného dohadování Barb odhodila svou hrdost a nechala se pozvat dovnitř. Timothée i s obrazem zamířil do pokoje, zatímco já zmizela v kuchyni, abych nám všem připravila kávu ochucenou pěkně po irsku.

Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, Timothée už držel na klíně rozbalený obraz.

Hrnky mi málem vypadly z ruky.

Byl to Timothée.

A vlastně vůbec.

Portrét nějakého nebohého světce najednou zdobila jeho hlava. Dole bylo vepsáno věnování od Barb, které jsem si však nepřečetla. Timothée i moje nejlepší kamarádka vyprskli smíchy, když uviděli můj výraz a soudně podle toho, jak byli oba červení se smáli celou dobu, co jsem byla v kuchyni.

„To je parádní dárek," zamumlala jsem a Timothée hned nadšeně souhlasil.

„Nejlepší."

„No, ještě aby se ti nelíbil, narcisku," poznamenal jsem cestou zpátky do kuchyně pro poslední hrníček. Cestou jsem ho však ještě stihla políbit do vlasů.

Za svými zády jsem ještě zaslechla Barb.

„Říkala jsem ti, že její výraz bude nejlepší dárek."

A Timothée, který ji odpověděl hned ve vteřině.

„Už se nemůžu dočkat, až se budeme hádat, kam ho pověsíme. Bude rudá vzteky."

Protočila jsem nad nimi očima.

Nejsem rudá vzteky.

Nikdy.

Napila jsem se přímo z láhve irského dochucovadla a pak se znovu vrátila do pokoje za nimi. S ledabylým úsměvem jsem prohodila cosi o tom, že by takový krásný obraz měl přijít do ložnice a oni si vyměnili zmatený pohled.

Vzápětí ale bylo všechno jinak.

Na dveře zazvonil George a po něm i spousta Timmyho kamarádů. Zábava plynula celý večer, vlastně až do rána. I když jsem byla unavená, kofein v těle mi nedovolal usnout. A nebyl to jen kofein – byla to především čirá láska a to, jak divoce se mi roztlouklo srdce při každém pohledu na něj.

Haha, copak jste si mysleli, že se mě zbavíte tak snadno? Aneb narozeninový bonus o dva dny později. Ale znáte to pořekadlo? Lepší pozdě než nikdy? Jo... Tak - lepší pozdě než nikdy.