Léto 2021

„Vážně tomu nemůžu uvěřit," zamumlala jsem potichu a naposledy se rozhlédla po prázdné kavárně. Barb si vedle mě odkašlala, protočila očima a plácla mě po rameni.

„Já docela jo."

„Ale..."

„Přísahám Bohu, že jestli teď přijde jedno z těch tvých slavných a absolutně neopodstatněných ale, švihnu tě něčím po hlavě."

Barb mi nedala prostor k tomu, abych namítla cokoliv dalšího, prostě nakráčela k obrovským proskleným dveřím od mé kavárny a ceduli zavřeno otočila na druhou stranu. Navíc dveře otevřela dokořán a ven vynesla tabuli, kterou jsme společně před pár minutami popsaly a pokreslily. Když se vrátila zpátky, neunikl ji můj pohled, kterým jsem se snažila dát najevo svou nespokojenost.

„Co je?"

„Chtěla jsem si svou kavárnu vůbec poprvé otevřít sama."

„Otevřela bys tak za půl hodiny. Jestli vůbec," zamručela a posadila se ke volnému stolu, tak aby viděla na dění na ulici. Jeden zamilovaný pár se téměř okamžitě zastavil u cedule, která zvala dovnitř především na otevírací slevu. Oba si vyměnili pár rychlých slov a nakonec ruku v ruce vešli dovnitř.

Div jsem za pultem neposkočila štěstím.

Oba si objednali kávu se sebou, a zatímco já se pustila do přípravy, slečna se odpojila od svého přítele a pohled přejížděla po všech těch knihách, které se mi podařilo získat a po kavárně vystavit. Některé z nich byly na prodej, některé jen na prolistování. Mladá brunetka jednu z nich vzala do ruky, letmo se podívala na pár stránek, ale můj hlas ji donutil vrátit knížku zase zpátky do knihovny. S úsměvem si převzala papírový hrnek, do druhé ruky zase popadla svého přítele a oba společně odešli.

Barb se na mě okamžitě otočila a vyplázla na mě jazyk.

„Vidíš! Kdybys otevřela o pár sekund později, přišla bys o své první návštěvníky."

„No jo, furt," zamumlala jsem a zasněně se lokty opřela o barový pult. Dívala jsem se ven, snad jako kdybych tím jedním pohledem dokázala přilákat ještě další hosty.

Věděla jsem, že otevřít kavárnu a vrazit do ní všechny svoje peníze je velký risk. Platila jsem vysoký nájem, který byl daní za krásné místo, a já kolikrát uvažovala o tom, jestli tohle rozhodnutí bylo moudré. Měla jsem tolik pochyb, tolik strachů. Všechny moje úspory, všechno dědictví po babičce... Pokud by tenhle můj projekt skončil fiaskem, neměla bych vůbec nic.

Ani cent.

Ale...

Byl teprve první den, na nějaké soudy o úspěchu či neúspěchu bylo ještě brzo.

Navíc lidé skutečně chodili. Nebylo jich sice moc, ale bylo jich pár.

Bála jsem se toho, aby přišel vůbec někdo. A nakonec jich bylo mnohem víc, než jsem předpokládala, že bych jich během prvního dne mohlo přijít.

Barb strávila zbytek směny se mnou, protože Timothée byl na natáčení mimo Státy a nemohl tak tento výjimečný den strávit se mnou. Moje nejlepší kamarádka ho však zvládla zaskočit minimálně svým bezchybným hereckým umem. Každému návštěvníkovi se snažila vnutit něco jiného, upozorňovala na všechny ty malé detaily, a dokonce jedné starší paní vnutila knížku, kterou si nakonec doopravdy koupila.

Na konci dne mi pomohla zavřít.

Zatímco jsem počítala kasu, nedočkavě prstem bubnovala o desku jednoho ze stolu.

„Tak co?"

„Co co?"

„Jaké jsou tržby."

Pokrčila jsem rameny a do přihrádky nasypala hrstičku centů, kterou jsem právě spočítala.

„Je to víc, než jsem doufala."

„To je dobře?"

„Výborně."

Barb se blýskla tím svým širokým úsměvem a s jekotem se vrhla za mnou. Téměř přeskočila barový pult, aby mě schovala do svého objetí. Společně jsme tak stály několik dlouhých okamžiků. Měla jsem na krajíčku a podle výrazu v jejím obličeji jsem věděla, že ona taky.

„Tolik ti to přeju, Eileen," šeptla mi do ucha, když mě ještě pevně svírala.

„Barb..."

„Ne, vážně." Odtáhla se ode mne, ruce však stále položené na mých ramenou. Těmi svými tmavými očima se dívala do těch mých a já neměla kam svým pohledem uhnout. „Jsi ta nejlepší kámoška, jakou jsem kdy měla. A obě víme, že sem vedla docela šílená cesta pro nás obě. Ale ty jsi tu pro mě vždycky byla, pomohla jsi mi tolikrát, že si to možná ani sama neuvědomuješ. Ale ono je to teď jedno. Nakonec jsme to zvládly. Všechno. Podívej se na nás teď!" Pustila mě, zvedla ruce do výšky a několikrát se smíchem otočila. Když viděla, že na rozdíl od ní jsem zůstala stát, pevně mě chytla za ruku a protočila mě. Teprve potom znovu pokračovala ve svém motivačním proslovu, který se objevil odnikud. „Já jsem konečně ve zdravém vztahu, mám vedle sebe někoho, kdo mě vážně miluje a koho miluju já. Dělám práci, která mě baví a naplňuje a díky ní mám pocit, že dělám něco... Něco, co má smysl." Usmála se a já se musela usmát společně s ní. „A podívej se na sebe. V prváku jsi radši chodila na seminář z práva, protože jsi byla příliš vystrašená odejít."

„Jasně jsme si řekly, že tu historku už nikdy nebudeme vytahovat."

„To jsi řekla ty," pokrčila lhostejně rameny, „já nikdy nic takového neřekla."

Protočila jsem očima a v hrané naštvanosti se otočila zpátky k pokladně. Barb mě však hned znovu objala.

„Jsem na tebe pyšná, kámoško."

„Však já na tebe taky."

---

Toho dne jsem měla zavírat dřív, protože Timmy se měl téměř po měsíci vrátit domů. Chtěla jsem na něj počkat doma, připravit malé překvapení. Jenže sotva deset minut před tím, než jsem se chystala otočit ceduli na dveřích, dovnitř vklouzl bez jakéhokoliv varování Armie v doprovodu jednoho ze svých přátel.

Timothée se postaral o to, aby všichni jeho herečtí kolegové poznali mou kavárnu. Často je sem vodil a pyšnil se tím vším, jako kdyby to byla ve skutečnosti byla jeho kavárna. Chodil jsem na schůzky s Anikou a lidmi od filmu, na kávu se svými kamarády. Miloval to místo stejně jako já a všemi těmi malými gesty mi to dával najevo.

Hned jsem se vrhla Armiemu kolem krku a on mě zvedl do výšky, jako kdybych vážila sotva desetinu toho, co ve skutečnosti. Zatočil se mnou, a když mě položil na zem, ještě chvíli jsem zůstala stát v jeho blízkosti, jak se mi zatočila hlava. Hned poté jsem se rozběhla ke dveřím, abych zavřela a měla tak čas jen na Armieho a jeho hosta.

V poslední době jsme se téměř neviděli. Pracoval mnohem víc než před rozvodem s Elizabeth. Dostával dobré role a dostával jich hodně. Věděla jsem, že se tou usilovnou práci a několika nepovedenými vztahy, snaží zalepit díru po Elizabeth a Harper, kterou jeho bývalá manželka získala do péče. Jen málokdy se stalo, že on i Timmy měli volno ve stejnou dobu. O to větší radost jsem měla z jeho nečekané návštěvy.

„Co si dáte?" Ozvala jsem se, hned jak jsem si uvědomila, že jsme vlastně pořád v kavárně.

V mojí kavárně.

„Přišel jsem se podívat na ten tvůj exkluzivní podnik."

Usmála jsem se a pustila se do přípravy obyčejného pressa bez kofeinu, které si mezitím objednal Armieho společník. Z nějakého důvodu měl na sobě pořád kšiltovku a sluneční brýle, i když venku už byla tma a navíc jsme seděli vevnitř.

„Koukáš, co?"

„Máš to tady úžasný, Tim nekecal."

Blýskla jsem se úsměvem a donesla kávu k jedinému stolu, u kterého někdo seděl. K němu se posadil i Armie a já z ledničky pod pultem vytáhla flašku alkoholu, abych nám připravila poctivou irskou kávu bez kávy.

Když jsem se vrátila ke stolku, skleničky mi málem vypadly z ruky.

Armieho společník nebyl nikdo jiný než George Downey.

Musela jsem se naučit vnímat hollywoodské celebrity jako úplně obyčejné lidi. Nemohla jsem si dovolit na každé premiéře koukat na všechny s otevřenou pusou a s koktáním ze sebe dostat cosi o povlečení, podobně jako tomu bylo při mém setkání s Emmou Watson. Timothéeho hvězda zářila každý den jasněji a jasněji a stejně jako on se setkal snad se všemi jmény Hollywoodu, já po jeho boku taky. Jenže většinou byl vedle mě – dovolil mi tisknout mu ruku, křečovitě zarývat nehty do jeho dlaně. Nějakou nevhodnou poznámkou mě vždy dokázal vrátit zpátky na zem.

Ale teď tady nebyl.

George Downey jo.

Posadila jsem se na volnou židličku, podstrčila alkohol směrem k Armiemu, a s červeným obličejem sklopila pohled dolů na sklenku ve svých rukou.

„Eileen, já tě nepředstavil! Tohle je George, budeme teď spolu hrát v jednom filmu."

George natáhl ruku směrem ke mně s galantním úsměvem a já ji rychle stiskla s nervózním úsměvem, než jsem pohled zase rychle sklopila dolů. Mezitím jsem zvládla tiše špitnout svoje jméno a pak do sebe obrátila malého panáka, kterého jsem hned nalila i oběma svým hostům.

Timmy miloval Přátelé a když se v jedné z epizod přišel Ross s tím, že má seznam celebrit, se kterými by se nepočítala nevěra, hned jsme si se smíchem vytvořili ty svoje. Tehdy jsme nešli spát celou noc a ve společnosti láhve s vínem jsme svoje seznamy neustále upravovali a dělali si ze sebe srandu. Timmyho seznam byl plný nejrůznějších zpěvaček a modelek, a zatímco Ross jen těžko někdy mohl potkat Ummu Thurman nebo Winonu Ryder, u Timmyho tomu bylo jinak.

Moje první místo byl George Downey.

Ráno jsme oba seznamy zahodili a už se o tom nikdy nebavili.

Armie se optal na Timmyho a já cosi zamumlala o tom, že se vlastně dneska vrací. Konverzace chvíli trapně plynula, dokud jsem v sobě neměla dostatek alkoholu, podobně jako Armie a George.

Timothée dorazil nedlouho po nich.

V očích měl jasně vepsanou únavu po dlouhém letu. Ani on ale nedokázal říct ne skleničce s Armiem. Majetnicky si přisunul židli, tak aby seděl mezi mnou a Georgem a na přivítanou mě políbil takovým polibkem, jako kdyby byl pryč snad sto let.

A jestli si myslel, že jsem si nevšimla, že se při tom dívá na George, mýlil se.

Jenže on pak pronesl cosi o nějaké Josefíně, na což se se Armie jen škodolibě usmál.

„Myslíš tu Josefínu, co je tvoje holka, ale zároveň není?"

„Nechodíme spolu," ohradil se George okamžitě.

„Ale bydlíte spolu."

„To se těžko vysvětluje!"

Armie pozvedl obočí a uchechtl se tím svým ďábelským úsměvem, který dokázal říct víc než jen tisíc slov. Timothée, který jejich výměnu tiše sledoval, se nepatrně narovnal a mrknul na mě. Věděla jsem, co to jeho mrknutí znamená – bylo to vítězné mrknutí, jako kdyby se vážně bál, že pro něj George představuje nějaké ohrožení.

„Hele, a když teda spolu nechodíte, proč jsi o ní začal mluvit?" Pokračoval Armie v popichování.

„Jenom jsem se chtěl tady Tima zeptat, zda se můžeme vyfotit, že se Jo-Jo určitě zblázní! Ona prostě miluje klasiku a neodpustila by mi, kdybych potkal Laurieho a neměl žádný důkaz."

Timothée se nahlas zasmál, stejně jako Armie.

Po fotografické sérii jsme ještě chvíli pokračovali v nezávazném povídání a popíjení, než Armie rozhodl, že je největší čas se rozloučit. Oba s Georgem čekalo druhý den natáčení a oba vypadali, že to bude velmi náročné natáčení. Já pak ještě poklidila a společně s Timmym se vydala na cestu domů.

„Nechápu, že jsi se ještě nenaučila pít."

„Já umím pít," zamumlala jsem na půl uraženě.

„Jo?"

„Však se dívej, jak krásně jdu!"

Zavrtěl hlavou, položil mi ruku kolem pasu a poskytl mi podporu, kterou jsem ve skutečnosti vážně potřebovala.

„Tolik jsi mi chyběla," zamumlal mi do ucha, načež mě políbil do vlasů.

„Ty mi taky," odpověděla jsem okamžitě a zazubila se na něj. Cestou domů pak povídal o natáčení, zatímco já mu popisovala dnešní směnu. Najednou jsme byli doma, oblečeni jen do pyžama a společně v posteli. Hned jsem se stočila do jeho náručí, zatímco on mě k sobě přivinul tak pevně, jak jen to šlo.

Prstem mi opatrně přejel po zásnubním prstýnku, než mě políbil na špičku nosu.

Bylo to pro mě to nejvíc intimní gesto vůbec.

Jednoduchý polibek na špičku nosu.

„Miluju tě, Leen, víš to?"

„Vím," odpověděla jsem a zavrtěla se tak, abych se na něj mohla podívat a povědět mu to stejné. Jen se usmál, ale nic dalšího neřekl.

Protože nic víc nebylo potřeba.

Byli jsme spolu.

Teď a tady.

Zítra a pozítří.

Za deset i za sto let.

Já a on.

A jeho deset lžiček cukru do každé kávy, když si myslel, že se zrovna nedívám.

* V první řadě vám dluží malé vysvětlení, kdo přesně je George Downey. Je to postava z povídky Křižovatky našich životů od @MargarethMerry,podobně jako Josefína. Takové malé cameo, které jsem si nemohla odpustit, zvlášť když jsem zjistila, že "George" a Armie se vážně znají a vážně spolu hráli ve filmu :D

No a teď už k samotné kapitole... Jakoby jo. Tohle je konec. Teda - skoro. Ještě mám pro vás v záloze pár instagramových postů, tak se ještě nebudu loučit úplně. Pak bych neměla co říct v doslovu a prostě... Ještě si trochu toho sentimentálna nechám na potom, jo?