Prosinec 2017

Pryč z New Yorku a několik set kilometrů nad Atlantickým oceánem bylo to nejlepší místo k úvahám nad životem. Měla jsem za sebou už více než polovinu svého téměř sedmihodinového letu do Dublinu, kterou jsem zatím strávila převážně spánkem. Z toho mě ale před chvíli probudil křik dítěte o dvě řady za mnou, a protože křik neustával, nemohla jsem pokračovat ve svém spánku.

Protáhla jsem si ztuhlé končetiny cestou na toaletu a zpátky, a když jsem si sedla zpátky, vytáhla jsem z přihrádky před sebou knihu, ale po pár stránkách jsem zjistila, že vlastně vůbec nevím, co čtu.

Knihu jsem tedy radši zase zaklapla a znovu se zavrtěla v sedačce, za což jsem byla odměněna hlasitým povzdechem mé spolucestující. V omluvném gestu jsem zvedla ruku, němě zašeptala omluvu a do uší strčila sluchátka, s přesvědčením, že další tři hodiny se nepohnu už ani o centimetr.

Potěžkala jsem telefon v ruce, a když se mi konečně podařilo vybrat správný playlist, bezděky jsem zavítala zpět do konverzace se svým oblíbeným hercem.

Vlastně s jediným hercem, kterého jsem znala.

Po událostech ze začátku prosince jsem se rozhodla zahájit taktiku rádiového ticha. Neodpovídala jsem na jeho zprávy, i když jsem je všechny znala nazpaměť. Když jsem se ale pořádně vyspala, uvědomila jsem si, že Barb měla pravdu a já se chovala jako rozmazlený puberťák. Ještě se slepenýma očima od spánku jsem poslala několik kajícných zpráv a k mému překvapení mi přišla odpověď během vteřiny.

A jako mávnutím kouzelného proutku, ty dva dny mého usilovného mlčení byly pryč a mezi námi bylo všechno jako dřív.

Dokonce jsem měla pocit, že se náš vztah ještě zlepšil, protože najednou mezi námi nebyly žádné zábrany a my se mohli otevřeně bavit úplně o všem.

Včetně nominací na Zlatý Glóbus.

Zlatý Glóbus.

A navíc se množily spekulace o dalších nominacích, včetně té nejdůležitější.

Na Oscara.

Všechno to znělo tak neskutečně, úplně jako z jiného světa. A nejen pro mě, ale i pro něj. Nebyl zvyklý na tolik popularity, nebyl zvyklý, že ho lidé zastavovali na ulici s prosbou o fotku nebo podpis. Nebyl zvyklý mluvit do televize a na všech rozhovorech seděl schovaný ve stínu svých zkušenějších kolegů, nervózně se smál, gestikuloval rukama a mumlal nesrozumitelné odpovědi.

Byl to nečekaný pohled do zákulisí filmové hvězdy a já si neskutečně vážila toho, že to se mnou všechno sdílí. Často jsme si psali do rána, vzájemně si svěřovali svoje obavy.

Jenže jsme se neviděli.

Timothée měl před sebou ještě několik akcí související s propagací filmu a já teď byla na cestě zpět domů. Sice jsem od něj dostala pozvánku na novoroční párty, ale zpáteční letenky jsem měla až na leden. A i kdybych byla ve městě, pravděpodobně bych vynechala. Nebyla jsem připravena potkat jeho kamarády. Jeho kamarády herce.

Poklepala jsem prsty na telefon, který mezitím zhasnul a opřela se o opěrku za svým krkem ve snaze najít pohodlnou polohu. Nahlas jsem si povzdechla. Měla jsem hlavu v oblacích. Teda... Já byla v oblacích celá. Doslova i obrazně.

Ztrácela jsem se sama v sobě.

Nevěděla jsem, co si mám o něm myslet. Už dlouho mi nebylo s někým tak dobře, jako s ním. Ale... viděli jsme se jen párkrát. Doslova a do písmene párkrát. A z našeho posledního setkání jsem zmizela jako pár nad hrncem.

Ale ty zprávy.

Nenapsala jsem mu čtyři hodiny a už teď mi to chybělo.

Zesílila jsem hudbu ve sluchátkách tak, že přehlušila křik dítěte. Znovu jsem zavřela oči a znovu jsem se pokusila usnout.

---

Svoji rodinu jsem na letišti poznala téměř okamžitě. Jen co jsem se společně se svým kufrem dostala do příletové haly, uvítal mě velký nápis, který v rukou drželi moji tři nevlastní sourozenci. Ti se také hned s výskotem rozběhli ke mně ve vteřině, kdy mě uviděli.

Jonathan, jediný kluk, ke mně doběhl jako první a skočil mi do náruče. Jen tak, tak jsem zvládla udržet balanc, zatímco se mi kolem nohy omotala nejmladší Jennifer. Julie, nejstarší z nich, mě ledabyle objala, zatímco já jsem se jí jednou rukou snažila rozcuchat vlasy a zároveň neupustit Jonathana.

Během chvíle k nám přišel i Jeremy, matčin druhý manžel.

Místo pozdravu mi krátce stiskl rameno a usmál se na mě. Pak popadl můj poloprázdný kufr a v obložení mých neustále štěbetajících sourozenců jsme se vydali k autu. Před námi byla ještě téměř tříhodinová cesta domů, kde na nás všechny čekala máma.

Když jsem přiletěla domů poprvé, zklamalo mě, že na mě na letišti místo ní čekal Jeremy. Ale máma nebyla zdaleka tak dobrý řidič jako on a nechat doma o samotě jednoho z mých sourozenců nepřipadalo v úvahu.

Navíc – Jeremy byl pro mě víc táta než můj opravdový táta. Na něj jsem si vlastně ani nepamatovala. Máma od něj odešla, když mi byli čtyři roky a necelý rok potom umřel. Chvíli jsme s mámou žili o samotě a ona se po toxickém vztahu s mým otcem snažila postavit na vlastní nohy. Dva roky po jeho smrti se seznámila s Jeremym a krátce na to otěhotněla. Bylo mi osm let, když se narodila Julie.

Máma byla s Jeremym opravdu šťastná a já měla občas pocit, že jsem v jejich nové rodině tak trochu navíc, i když mi to nikdo z nich nedával nikdy najevo. Jeremy se ke mně vždy choval jako k vlastní, nikdy mezi námi nedělal žádné rozdíly. Viděla jsem, že ho mrzí, že jsem se nikdy nenaučila mu říkat táto a máma mi za to několikrát vyčinila.

V určitém hledisku jsem ho brala jako svého tátu. Měla jsem ho ráda, a vždy tady byl pro mě, i když nemusel. Jenom jsem prostě to slovo nedokázala říct nahlas.

V autě jsem nedokázala usnout, i když se mi neustále zavíraly oči. Julie, Jonathan i Jennifer se neustále na něco vyptávali. Můj život za oceánem je fascinoval a snili o tom, že se tam jednou vydají.

Vytáhla jsem z batohu pod nohami telefon a odepsala na zprávy od Barb i od Timothéeho. Telefon pak zase hodila zpátky pod nohy a naopak z batohu vytáhla suvenýry z letištního dárkového obchodu, kterými jsem si myslela, že alespoň na chvíli utiším své sourozence.

Efekt byl přesně opačný.

---

Trvalo mi dva dny, než jsem se dala dohromady. Dlouhý let a časový posun mi posunul režim a ani vysoká hladina kofeinu v mé krvi mě ze začátku nedokázala udržet vzhůru. Pomáhala jsem mámě v domácnosti, hrála si se svými sourozenci a sledovala televizi s Jeremym. Chodila jsem na dlouhé procházky kolem pobřeží a obdivovala oceán. Navštívila jsem své kamarády, včetně Conora.

Bylo to tak zvláštní.

Být doma.

Každým dnem v New Yorku jsem si připadala víc a víc jako Američanka. A milovala jsem ten pocit. Milovala jsem shon velkoměsta, nevadilo mi trávit hodiny v podzemce. Nevadily mi přeplněné ulice a bavilo mě objevovat stále nová a nová místa. Ráda jsem chodila do muzeí a galerií a trávila hodiny v knihkupectví a antikvariátech.

Jenže...

Nic se nemohlo vyrovnat pohledu z okna mého dětského pokoje.

Milovala jsem Ballycastle. Každým dnem tady jsem se pro změnu cítila víc a víc Angličankou. Najednou jsem si nedokázala představit, že bych se sem už nikdy nevrátila.

Občas jsem měla pocit, že jsem ztracená mezi dvěma světy.

Chtěla jsem být holkou z velkého města, zcestovalou a nebojácnou. Ve skutečnosti jsem ale byla pořád holkou z malého města, která netoužila po ničem jiném než hrnku kávy a chvilce sama se sebou.

---

Ráno na štědrý den mě probudil telefon. Natáhla jsem se po něm a zamručela cosi, co možná byla slova, ale spíš ne.

„Leen?"

„Jo?"

„Nebyl jsem si jistý, jestli mluvím s tebou, nebo Lochnesskou."

„Lochnesska žije ve Skotku," zamumlala jsem ospale a pomalu se narovnala v posteli. Jednou rukou jsem držela telefon u ucha, zatímco tou druhou jsem se snažila odhodit vlasy z obličeje.

„Promiň, to je úplně jiný stát."

„Není."

„Takže jsem klidně mohl mluvit s Lochnesskou?"

„Ne."

Zaslechla jsem smích, ale já jsem se rozhodně nesmála.

„Děje se něco?" zabručela jsem podrážděně, zatímco jsem po zádech sjela zpátky do peřin.

„Slečna není ranní ptáček?"

„Ne."

Až teď jsem se zarazila a zkontrolovala čas na telefonu. Zamračila jsem se a hlasitě zívla, což jsem ale v plánu neměla. Znovu jsem zaslechla smích, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. „Proč nespíš? Vždyť v New Yorku musí být... tak čtyři hodiny?"

„Tak nějak."

„A proč nespíš?"

„Chtěl jsem ti popřát pěkný den."

Na chvíli jsme se oba odmlčeli. Já se snažila najít správnou odpověď a on na ni evidentně čekal.

„A já si myslela, že se snažíš chytnout Santu."

„To taky," odpověděl mi s uchechtnutím. Usmála jsem se a položila telefon vedle sebe. Zapnula jsem hlasitý odposlech a schovala se do peřin. Oči se mi znovu klížily spánkem, ale byla jsem si jistá, že za chvíli se probudí jeden z mých nevlastních sourozenců a společně s ním se probudí celý dům. To jsem přesně řekla i Timmymu a oba jsme strávili ještě několik minut hlubokým hovorem o ničem, než jsem zaslechla, jak se probudil Jonathan a svým křikem se snaží probudit i všechny ostatní.

„Je to tady. Příšera číslo dvě je vzhůru."

„Není pěkné tak mluvit o svých mladších sourozencích," řekl hraně uraženým hlasem.

„Stačil by ti den v tomhle blázinci a změnil bys názor," usadila jsem ho a začala se pomalu zvedat. Telefon jsem si znovu přiložila k uchu, protože jsem nebyla připravená komukoliv ze své rodiny vysvětlovat, proč si tak brzo ráno volám s nějakým klukem.

„Možná."

„Budu muset jít."

„Užij si blázinec."

Usmála jsem se a ve stejný moment se rozrazily dveře do mého pokoje. Na prahu stál Jonathan ve svém superhrdinském pyžamu a hlasitě zakřičel, že Santa už je tady a zase odběhl pryč.

„Ty jo. Asi bys měla vážně jít," ozvalo se mi ucha, když se dveře od pokoje znovu zavřely.

„A ty bys měl jít spát, Timmy."

„Však půjdu."

„Dobrou noc."

„Dobré ráno."

Položil telefon, než jsem stihla říct cokoliv dalšího. Chvíli jsem ho držela v ruce, zase jednou ztracená ve svých myšlenkách, když se už podruhé rozrazily dveře do pokoje. Tentokrát tam ale stála malá Jennifer, která vběhla dovnitř a popadla mě za ruku. Velitelským hlasem mi oznámila, že se čeká jenom na mě a pak se mě vší svou dětskou sílou snažila odtáhnout do přízemí, kde už na nás všechny čekaly dárečky.

---

Do půlnoci zbývala necelá hodina, a já seděla u třetí pinty piva v přeplněné hospodě a snažila se udržet konverzaci se svými mnohem více opilými kamarády. Vedle mě seděla Lizzie, moje nejlepší kamarádka z dětských let. Vyrostly jsme spolu, chodily jsme spolu na školu od prvního stupně až po poslední den. Lizzie ale pak odjela na univerzitu na větší z britských ostrovů, zatímco já zůstala ještě rok ve městě před odjezdem do Států. Přesto jsme spolu zůstaly v blízkém kontaktu, hodně si psaly a trávily hodiny po telefonu.

Z ničeho nic mi v kabelce zazvonil telefon. Podle čísla volajícího jsem věděla, že to je Barb a tak jsem se rychle omluvila a snažila se procpat k východu, abych měla na hovor, alespoň zdánlivě klid.

„Nevěřím tomu, že jsi to zase udělala!"

„Barb?" zeptala jsem se nechápavě. Potichu jsem zaúpěla bolestí, když jsem dostala loktem od jednoho z návštěvníků hospody, který se na rozdíl ode mě snažil dostat k pultu pro další pivo. A já mu evidentně stála v cestě. „Co jsem udělala?"

„Nemůžu uvěřit, že jsi raději zůstala v zaprděném Ballycastle!"

Nechápavě jsem se zamračila a obratně jsem se vytočila kolem opilého mladíka zhruba v mém věku, který představoval poslední překážku v mé cestě na vzduch. Jenže ani tady nebylo tak úplně ticho, protože před hospodou postávaly nejrůznější kouřící skupinky.

„Teď úplně nevím, co říct," přiznala jsem bezradně.

„S kým mám teď oslavit nový rok?"

„Máš spoustu dalších přátel!"

Barb cosi nesouhlasně zakňučela a dál trvala na tom, že je to ode mě velká zrada, že jsem se rozhodla oslavit příchod nového roku kdekoliv jinde, než v New Yorku a s ní. Chvíli jsem ji nechala promlouvat do duše, ale když mi začala být zima, snažila jsem se hovor ukončit.

„Slib mi, že příští rok už budeš se mnou."

„Uvidím."

„To není slibuji."

„Nemůžu ti slíbit něco, co bude za rok."

„Ale můžeš," trvala tvrdohlavě na svém.

Poskočila jsem na místě ve snaze se zahřát a rychle oponovala: „Co když do té doby umřu?"

„Tak se vrátíš jako duch."

Protočila jsem oči a ona pokračovala ve svém lamentování. Brzy jsem pochopila, že jediná možnost, jak ji ukončit, je s ní souhlasit. A tak jsem to udělala. Barb mi pak ještě několik dlouhých minut přála všechno nejlepší, a když jsem konečně zavěsila, těšila jsem se jen na to, jak se rozběhnu zpět do tepla.

Ale telefon mi zavibroval v ruce znovu.

Bez rozmyslu jsem hovor zvedla, s přesvědčením, že to je Barb, která se chce ještě jednou ujistit o mém slibu.

„Však jsem řekla, že příští rok budu s tebou!"

„Nečekaný vývoj události."

„Timothée?!" Zděšeně jsem zvedla telefon od ucha a podívala se volajícího. V duchu jsem zaklela a pustila se do rychlého vysvětlování. „Totiž, myslela jsem, že jsi Barb. Volala mi a trvala na tom, že příští rok musím přijet a být s ní na silvestrovské párty a..."

„A teď jsi to slíbila mě. Jejda."

„Timmy..." Vydechla jsem jeho jméno, připravená na dalších několik dlouhých desítek minut vysvětlování, proč nemůžu slíbit něco, co se stane přesně za 365 dní. On se ale jen zasmál a k mému překvapení změnil téma.

„Jsi doma?"

„Ne, jsem venku. A vlastně – docela mrznu."

„Počkáš ještě pár minut?"

„Proč?"

„Podívej se na čas."

Znovu jsem oddálila telefon od ucha a zjistila jsem, že je za dvě minuty půlnoc. Už jsem tady venku mrzla skoro půlhodiny, byla jsem přesvědčená o tom, že zvládnu ještě dvě minuty. Ze zapadlé uličky jsem se přemístila před bar, kde jsem hned spatřila Lizzie s ostatními. V rukou drželi prskavky a Lizzie na mě divoce mávala, když mě uviděla.

„Moji kamarádi mě hledají."

„Třicet sekund."

Usmála jsem se a přikývla, i když to nemohl vidět.

„Deset," začal najednou odpočítávat a já se k němu přidala. Společně jsme se dostali až k nule, a ve stejný okamžik mi málem jeho pískot a výskot urval ucho.

„Málem jsem ohluchla," zasmála jsem se hned, jak se uklidnil.

„Šťastný nový rok, Leen."

„Tobě taky, Hvězdo." To oslovení mi vyklouzlo z úst, aniž bych se nad tím zamyslela. Z nějakého důvodu se jej ale rozhodl ignorovat a rychle změnil téma.

„Tady je ještě pořád minulost, rok 2017. Wau. Úplný stroj času."

„Úplný," zavrtěla jsem se smíchem hlavou, ale to už u mě stála Lizzie. Popadla mě za ruku, aby mě odtáhla do skupiny kamarádů. Zvedla jsem ruku a zagestikulovala na telefon v mé druhé ruce. Souhlasně přikývla, ale dostála jsem pětiminutové ultimátum.

„Musím jít, Timmy z minulosti."

„Tak běž, Leen z budoucnosti."

Oba jsme se krátce zasmáli a rozloučili se. Já se pak přidala ke svým kamarádům, ale ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném, než sednout na první letadlo zpět do New Yorku a první dny nového roku oslavit z někým úplně jiným.

(Středa is the new neděle.)

Tadá, další kapitola na světě. Tentokrát s návratem domů a seznámení s rodinou Eileen a domácím prostředím. Tak nějak. Jenom pro upřesnění dodám, že Ballycastle je město v Severním Irsku, Eileen tak není Irkou, ale Angličankou. Vlastně to není vůbec důležitá informace, ale stalo se, napsalo se. (Teda není to důležitá informace, dokud nepřijde na řadu Brexit, že jo!) 

Jak se vám zatím líbí "vztah" Eileen/Timmy? 

A taky... díky vám za zpětnou vazbu! :)) <3