Leden 2021

Nemohla jsem pořádně ani dospat. Ráno jsem byla vzhůru mnohem dřív, než zazvonil budík. Timothée vedle mě spal a že jsem vstala z postele ho v žádném případně nemohlo probudit. Obličej měl zabořený do polštáře, který pevně objímal ve svých rukách. Ležel na břichu, v poloze kterou jsem nedokázala pochopit za celou dobu našeho vztahu.

Rychle jsem se převlékla z pyžama a v koupelně se upravila. Popadla jsem svůj teplý zimní kabát a plátěnou tašku, která visela na klice od koupelny. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a ještě jednou zkontrolovala svůj vzhled ve velkém zrcadle, které bylo přes celou výtahovou stěnu. Nespokojeně jsem se pokusila upravit pěšinku, ale v ten moment výtah s cinkutním zastavil.

Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla, jen co se jeho dveře otevřely.

Rychlým krokem jsem vyšla nejdříve z výtahu a poté i z hotelového lobby. Nepatrně jsem zrychlila, když jsem se dostala na ulici. Studený londýnský vítr moje kroky sice na chvíli zpomalil, ale já si hned uvědomila, že čím rychleji půjdu, tím dříve budu zase v teple. Nejbližší knihkupectví bylo hned za rohem a já znovu přidala do kroku.

Dveře na čidlo pohybu se pomalu rozevřely, jen co jsem se ocitla před nimi. Obě prodavačky mi věnovaly otrávený pohled, když jsem dovnitř vkročila sotva minutu po otevíračce. Nahlas jsem je pozdravila, ale dál už jim nevěnovala žádnou pozornost.

Tváře jsem měla červené zimou, ale v ten moment mi to bylo úplně jedno.

Tady byla.

Tady, přímo tady. Hned přede mnou, na dosah ruky.

Moje kniha.

Kniha, co jsem napsala.

Natáhla jsem se po jednom výtisku a nechápavě přejela prsty po jméně na titulní stránce.

Bylo to moje jméno.

Moje. Jméno.

Nahlas jsem se zasmála, a obě prodavačky mi věnovaly nechápavý pohled. Potichu jsem se omluvila, popadla rovnou dva výtisky a s nimi zamířila k pokladně. Z peněženky jsem vytáhla dvě bankovky s královnou, zatímco starší z prodavaček mi balila obě knihy do tašky. Nedočkavě jsem jí je vytrhla z ruky a obě knížky, moje knížky, schovala do plátěné tašky. Poděkovala jsem, rozloučila se a vrátila se zpátky do zimy.

Cestou zpátky na hotel jsem se zastavila v kavárně, kterou jsem minula po cestě. Objednala jsem dvě kávy sebou a do plátěné tašky přihodila dva croissanty, které se na mě usmívaly z výlohy. Mladá servírka mi oba zabalila do papírové tašky a já i přes ni cítila, že jsou ještě teplé, sotva vytažené z pekárny.

Do jedné kávy jsem pak nasypala téměř celou jednu cukřenku a znovu zamířila na hotel. Jen tentokrát jsem už neměla naplánovanou žádnou zastávku. Se širokým úsměvem na tváři jsem vyjela do patra, kde byl náš pokoj. Otevřela jsem si čipovou kartou a téměř vtančila do pokoje. Ještě v kabátu a omotaná dlouhou šálou, jsem se posadila na postel, ale Timothée si sotva všiml mého návratu.

Odložila jsem tak dva papírové hrnky na noční stolek, svlékla kabát, šálu i teplý svetr a zlehka zatřepala Timmym, aby se probudil.

Jenže ten jen cosi zamumlal, otočil se na bok a schoval se pod peřinu.

„Vstávej!"

„Kolik je hodin?"

„Těžko říct," odpověděla jsem po pravdě. „Je ráno možná dopoledne. Vždycky se mi tyhle dva termíny pletly."

Odpověď jsem nedostala a tak jsem vklouzla za ním pod peřinu. Studené prsty jsem mu položila za krk, díky čemuž se konečně posadil a zpražil mě pohledem, kterým mohl zabíjet. Na usmířenou jsem mu podala hrnek kávy, který sice přijmul, ale pořád se mračil.

„Ty jsi mi osladila kávu?" zeptal se nechápavě po prvním doušku. Zamračení na jeho tváři vystřídalo zmatení.

„Přesladila," upřesnila jsem a zlehka ho políbila na tvář. „Přesně tak, jak to máš rád."

Zmatení z jeho obličeje nezmizelo.

„A taky jsem ti donesla snídani." Z tašky jsem vytáhla papírový sáček s croissanty. „Jídlo tvých předků."

„Ty jsi byla venku?"

„Ne, vykouzlila jsem to všechno z ničeho."

Nechápavě se na mě zadíval, jako kdyby se potřeboval přesvědčit, jestli náhodou nemluvím pravdu. Oči měl plné ospalků a otevřené jen na půl. Přes obličej se mu táhla mapa se všemi záhyby polštáře, která se na něj během spánku otlačila. Výhled mu zakrývalo několik pramínků a jeho vlasy vypadaly takhle po ránu mnohem víc vlnité než ve skutečnosti byly. Neměl na sobě triko, jen kalhoty na spaní.

„Samozřejmě, že jsem byla venku," řekla jsem po té, co se na mě díval pořád tím stejně zmateným výrazem. Přikývl a natáhl se po papírovém sáčku, ve kterém se schovávala snídaně.

„Dneska něco slavíme?"

„Mhm," zamumlala jsem neurčitě a on vypadal, že mu za chvíli exploduje mozek.

„Narozeniny máš až v únoru," zašeptal potichu, jako kdyby se bál, že to není správná možnost. Vzápětí se však jeho oči konečně rozsvítily poznáním. Téměř odhodil croissant do peřin, když si uvědomil, co je dneska za den. Jednou rukou mě objal kolem ramen a stáhl mě k sobě. Musela jsem se nahlas zasmát, zatímco jsem se válela mezi drobky od francouzského pečiva.

„Dneska má narozeniny tvoje knížka!"

„Nulté narozeniny. To nejsou narozeniny."

„A co to je?"

Pokrčila jsem rameny, jak to jen šlo, protože jsem ležela v jeho klíně. „Porod?"

„Není porod proces psaní?"

„To nevím..." Na okamžik jsem se zatvářila zamyšleně.

„A kdo z nás by to měl vědět? Já žádnou knížku nenapsal."

„Pravda!"

Sklonil se, aby mi věnoval jednu pusu na špičku nosu a já se hned po ní narovnala. Ze země jsem sebrala plátěnou tašku a z ní vytáhla jednu ze dvou knih. Téměř obřadně si ji ode mě převzal. Posadila jsem se vedle něj a snažila se číst v jeho obličeji. Pohled měl sklopený na obálku, prsty položené na mém jméně.

„Jsem na tebe strašně hrdý," zamumlal a na chvíli se otočil ke mně. Ve vteřině jsem zčervenala a on se jen usmál. Odhrnul mi vlasy z obličeje, a prstem mě donutil zvednout pohled z peřin na něj. Ukradl si jeden z mnoha polibků a pak stočil pozornost zase zpátky ke knize ve svých rukách. Zalistoval v ní, než ji otevřel na první stránce s věnováním.

Nevěděl to, nikdo to nevěděl.

„Leen," zašeptal potichu.

Otočil se na mě, knihu stále držel ve svých rukách.

„Je to pravda, Timmy."

„Ty jsi..."

Přikývla jsem a přes jeho ramena se zadívala na těch pár slov.

Mé Hvězdě. Díky tobě vím, co je to láska.

Pohladil mě ve vlasech.

A pak už nic dalšího neřekl. S rukou kolem mých ramen listoval knihou, četl si každou báseň, jako kdyby je viděl poprvé. Občas se na mě podíval, občas mě políbil na tvář, do vlasů, na rameno nebo na jakýkoliv jiný kousek kůže, který byl zrovna nejblíž.

Když se dostal až na konec, nalistoval zpátky vůbec první báseň. Měla jsem hlavu opřenou o jeho rameno, když ji začal recitovat.

„Nikdo nemá ponětí jaké to je

opustit domov a vydat se na cestu

s vědomím že už možná nikdy žádný nenajdou

žít rozkročen

mezi dvěma břehy

jako most překlenujíce dva světy."*

Na chvíli se odmlčel. Odložil knížku vedle sebe, oběma rukama mě pevně objal kolem pasu.

„Ta je moje oblíbená."

„Moje taky," přiznala jsem. „Napsala jsem ji, když jsem začala chodit do prváku. Seděla jsem v univerzitní knihovně a chtěla se soustředit na povinnou četbu. Ve skutečnosti jsem polykala slzy, protože jsem měla pocit, že nic nezvládám. Všichni kolem mě vypadali o tolik chytřejší a zkušenější. Bála jsem se promluvit na semináři, i když jsem znala správnou odpověď. Měla jsem pocit, že tam nepatřím, že nikdy nebudu jako oni. Zároveň jsem věděla, že se nemůžu vrátit domů. Ne hned po prvním týdnu."

Sevřel mě ještě pevněji, ale nic neřekl.

Zvedla jsem svůj pohled k němu, jen abych zjistila, že se celou dobu dívá na mně. Díval se na mě jako na svatý obrázek, s takovou láskou, že se mi chtělo brečet. Opřel si svoje čelo o to moje a zeptal se na otázku, která ho musela trápit od chvíle, kdy tuhle mou báseň četl poprvé.

„Našla jsi ho?"

„Koho?"

„Ten domov. Našla jsi ten domov?"

Chtěla jsem přikývnout, ale nechtěla jsem přerušit tuhle křehkou chvíli. Naše čela se stále dotýkala, cítila jsem jeho teplý dech na své tváři. „Samozřejmě," odpověděla jsem mu. „Trvalo mi to dlouho, ale našla jsem ho. Myslela jsem si, že domov je nějaké místo, ale to není pravda. Ty jsi můj domov."

Opatrně uchopil můj obličej do dlaní, ale nic neřekl, jako kdyby čekal na to, že budu ještě pokračovat.

„Díky za to, že jsi mi to ukázal."

„Co jsem ti ukázal?"

„Všechno, hvězdo."

Usmál se tím svým úsměvem.

A já se musela usmát taky.

Vydala jsem knížku a mohla jsem to oslavit s člověkem, kterého jsem milovala. A na ničem jiném nezáleželo. Protože nic nebylo víc důležitější.

Jedna z věcí, o které jsem věděla, že ji chci ještě napsat, je den, kdy Eileen vyšla její knížka. Ono se možná zdá, že to pro ni nebyl velký den, že otevření kavárny bylo důležitější, ale zároveň... Je to něco, o co dlouho usilovala, tak trochu splněný sen a vůbec. No byla by škoda o něčem podobném nenapsat, no ne?

Báseň opět půjčená od Rupi Kaur z její sbírky Květy slunce. A zrovna tahle k Eileen padla tak strašně moc, že to nešlo ignorovat. Druhá půjčená báseň je pak v Timmyho postu.