Podzim 2020

Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Ve vlasech jsem měla posazenou čelenku s rohy, kolem krku uvázaný červený plášť. Oblečená jsem pak byla do červených šatů, které jsem měla půjčené od Barb, stejně jako zbytek oblečení, včetně rohů. Uhladila jsem si neexistující záhyby na saténových šatech, u kterých jsem měla pocit, že je nevhodné v nich vůbec opouštět ložnici.

Timothée seděl v kuchyni, na uších sluchátka a tak se soustředil na dýni před sebou, že si nejdřív ani nevšiml mého příchodu.

„Ty jo."

„Není to moc?"

Zavrtěl hlavou a ještě chvíli mu trvalo, než ze mě dokázal spustit zrak. Nakonec se však probral a místo dalších slov otočil právě vyřezanou dýni ke mně. Měla jedno oko větší než druhé a pořádně zubatý úsměv.

„Moc pěkné. Kdyby ti bylo pět let, možná tě i pochválím."

„Škoda že mi není pět let."

„Škoda."

Natáhla jsem se do jedné skříněk, ze které jsem vytáhla malou čajovou svíčku, kterou jsem ještě zapálila a teprve potom ji vložila do dýně.

„Víš, že Halloween je původně irský svátek?"

„Myslel jsem, že jsi Britka." Zazubil se provokativně, protože můj původ byl často důvodem řady nepochopení. Američané se svou základní znalostí geografie sice dokázali vyjmenovat svých padesát států, ale rozdíl mezi Británií a Evropou už pro mě byl ve znamení tajemné magie. Nedej bože pak rozlišit, že se Británie skládá ze čtyř relativně samostatných územních celků a že Severní Irsko není část Irska na severu, ale úplně jiná země. A já byla samozřejmě hrdou patriotkou, takže jsem každého chytala za slovo.

„Moji předci byli Irové."

„Moji předci byli Francouzi a taky se nechlubím tím, že jsme vynalezli croissanty." Tentokrát na mě vyplázl jazyk, za což ode mě schytal ránu.

„Běž se radši oblíct!"

„Ty jsi začala!" Upozornil mě ještě, zatímco se pomalu zvedal ze židle, kde celou dobu seděl.

Byl to nás první společný Halloween. Společně jsme vyzdobili celý byt a na večer pozvali pár kamarádů a známých. Jenže já se mnohem víc těšila na úplně jinou část večera – a tou bylo koledování. 

Vyrůstala jsem v malém městě, jako dítě jsem chodila koledovat od jednoho domu k druhému. Babička mě vždy oblékla do nějakého kostýmu a společně s dědou mi dělali doprovod, protože máma si jen málokdy mohla vzít volno. Chodili jsme po sousedství tak dlouho, dokud jsem neměla úplně promrzlé nohy i ruce a zbytek večera jsme pak strávili na gauči s hrnkem horkého kakaa a vyhlášenými muffiny od babičky.

Jenže koledování v New Yorku bylo jiné.

Děti chodily po chodbách velkých domů, klepaly na jednotlivé dveře a doufaly, že se za nimi někdo slituje a otevře jim.

Když mi to Timmy vyprávěl poprvé, bylo mi ho líto.

O to víc mě překvapilo, když mě hned vyvedl z mého omylu. Koledování ve velkých domech plného spousty bytů mělo podle něj mnohem víc výhod než moje toulání po městě. Už od mala chodil bez rodičů – nejdřív jen se sestrou, která ho však jednoho dne zavřela na střeše a od té doby je rodiče už nikdy nepustili společně. Místo toho chodil koledovat s partou kamarádů ze školy. To bylo hned několik domů snad se stovkou bytů a oni je samozřejmě museli během večera stihnout úplně všechny!

„To není kostým!" Ukázala jsem na něj prstem, když se vynořil z druhého pokoje.

Pokrčil rameny a ani se nesnažil tvářit, že bych neměla pravdu. Na hlavě měl posazený cylindr, který sice vypadal že je z minulého století, ale tím veškerá snaha o kostým začala a taky skončila.

Důvodně jsem ho podezírala, že ho ukradl z natáčení Little Women.

Naštvaně jsem si založila ruce v bok, ale než stihl cokoliv říct, ozvalo se hlasité klepání na dveře.

„Koledu nebo ti něco provedu!"

Popadla jsem kbelík, ve kterém ležely bonbony, a gestem ruky jsem mu naznačila, že debata rozhodně ještě není u konce. On jen pokrčil rameny a já na to už neměla co říct. Místo toho jsem na tvář nasadila široký úsměv a jala se rozdávat dobroty malým i větším koledníkům.

---

„Ty šaty ti fakt seknou!" Zamumlala mi Barb do ucha, když jsem se konečně posadila na pohovku vedle ní. Bylo téměř jedenáct hodin večer a malí koledníci stále chodili, jako kdyby už dávno neměli být v posteli. Tváře mě už bolely z neustálého usmívání se. Navíc už nám stejně došly všechny dobroty a tak jsem posledním koledníkům musela vysvětlovat, že už nic nedostanou.

Při pohledu na jejich plné kbelíky jsem taky pochopila Timmyho dětské nadšení pro obcházení bytových komplexů, protože takhle moc dobrot jsem v našem malém městě nikdy neměla.

Děti unavené po celém dni koledování a znechucení faktem, že už jim nemám co nabídnout, byli naštvané a za sebou neměli žádné rodiče, kteří by je drželi zkrátka. Jak jsem ráno zjistila, několik z nich navíc splnilo svůj hrozbu, a když nedostanou žádnou koledu, něco mi provedou.

Nebo mým dveřích.

Ráno byli pomalované od zubní pasty a když jsem to vztekle ukazovala Timmymu, jen se zasmál se slovy, že to byla stejně největší zábava.

„Díky, Barb."

Mrkla na mě a natáhla se pro svůj drink, který ležel na stole před ní. Při té příležitosti popadla i mou prázdnou skleničku, kterou mi ještě naplnila a pak mi ji podala do rukou.

Sama byla převlečená za kočku, ale dala si při tom zhruba stejně práce jako Timothée. Na obličeji měla nakreslený nos i fousky, ve vlasech pak čelenku s kočičími oušky. Oblečená byla do přiléhavých černých šatů, které jen podtrhovaly její postavu. A i když ji kostým nestál téměř žádnou práci, díky těm dobře padnoucím šatům vypadala prostě nádherně.

„Co tomu říkal Tim?"

„Čemu?"

„Těm šatům!" Vyzývavě na mrkla a já hned pochopila, kam tím míří.

„Barb!"

„Nebuď tak prudérní!" Protočila očima a zapadla do sedačky. Při tom mě stále probodávala pohledem, jako kdybych se dopustila nějaké velezrady. Já raději sklopila pohled na dno své skleničky, protože moje tváře dostávaly nádech zhruba stejné červené jakou měly moje šaty.

Ucítila jsem, jak se pohovka prohnula, když si k nám někdo přisedl. Sotva jsem zvedla pohled, ale koutkem oka jsem zahlédla Timmyho. Ten se hned obrátil k Barb, aby ji něco řekl, ale všechno co jsem viděla já, bylo to, jak jí blýsklo v očích.

„Pověz mi, Time, jednu věc."

„Barb," zasyčela jsem na ni, ale ona jako kdyby mě neslyšela.

On si sundal ten svůj hloupý cylindr a položil si ho do klína. Pohledem vyzval k Barb k tomu, aby se ho zeptala na co chtěla.

„Jak se ti líbí Eileen v těch šatech."

„Moc," odpověděl v okamžiku a pohledem při tom hned vyhledal ten můj. Neměla jsem odvahu mu ho oplatit, raději jsem znovu začala soustředit na dno své skleničky. Za pomocí brčka jsem do sebe chtěla dostat všechen alkohol a pak se za pomocí kouzla teleportovat někam úplně jinam.

„Jak moc?"

„Hodně moc."

„Hodně, hodně moc?"

„A ještě víc."

Barb se zazubila a pak se sklonila, aby mu něco zašeptala do ucha. To už jsem nevydržela, odložila jsem prázdnou skleničku a sevřenou pěstí ji zlehka uhodila do paže. Uraženě si promnula místo, kam jsem ji trefila, pak se ale otočila naposledy na Timmyho a mrkla na něj. Ten jen přikývl a ve vteřině kdy se zvedla, si mě stáhl do svého objetí. Nejdřív mě políbil za ucho, ale polibky pomalu pokračoval po krku dolů, dokud se nezastavil u látky mého pláště.

Teprve tehdy jsem se mohla znovu začít soustředit.

„Co ti řekla?"

„Tajemství."

Přivřela jsem oči a probodla ho svým výhružným pohled.

„Barb mi řekla, co máš pod těma šaty."

Jestli jsem ještě v obličeji nebyla rudá, tak teď jsem musela zčervenat během vteřiny. Můj předpoklad mi Timothée potvrdil téměř okamžitě, když se začal smát.

„Jak to může vědět, ona se se mnou neoblékala!"

„Jsou to její šaty," mrkl na mě a zlehka mě políbil na tvář. „Prý pod nimi nejde nic nosit, protože jde všechno vidět."

Zablýsklo se mu v očích chtíčem.

„A já nikde nevidím žádné linie spodního prádla."

„Timothée!" Zašeptala jsem ho jméno pohoršeně.

Nedokázala jsem to, byla to poslední část mého já, kterou jsem si přivezla z domova. Máma sice nikdy nebyla věřící, moji prarodiče ovšem ano, stejně jako Jeremy. Chodila jsem na katolickou školu, protože v Ballycastle žádná jiná nebyla. Od dětství do mě byla vtloukána křesťanská morálka a jen držet se za ruce na veřejnosti bylo něco pohoršujícího.

Byla jsem vážně prudérní.

Zazubil se na mě tím svým úsměvem, o kterém jsem dobře věděla, co znamená.

„Chci to vědět."

„Timothée! Jsou tady lidi!"

„A všichni jsou zvědaví a poslouchají."

Zamračila jsem se a on snad aby mě obměkčil, mě zlehka líbnul na nos.

„Ničíš mě, Leen."

„Ty mě ničíš," odporovala jsem mu okamžitě. Rychle jsem se začala zvedat a s vděčností jsem se začala bavit s Bellou, která zrovna procházela kolem. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale snažila jsem se to ignorovat. Znovu jsem nasadila ten svůj úsměv pro koledníky a raději se začala bavit o tom, z čeho je ten skvělý drink, co jsem pro hosty namíchala.

---

„Takže Barb měla pravdu," zamumlal mi do ucha před spaním, zatímco mě pevně držel v objetí.

„Jo."

„Budu ji muset koupit nový šaty," řekl zamyšleně a já se potichu rozesmála.

„Oškube tě."

„Stálo to za to."

Jakou jinou bonusovku zvolit pro dnešní den než tu halloweenskou?  

A tak jak se občas až moc vykecávám, tak dneska nemám absolutně co říct.