Léto 2020

Rok 2020 byl jeden z těch nejpodivnějších, jaké jsem zažila. Můj život nebyl novou situací ve světě tolik zasažen jako život mých přátel. Byla jsem zvyklá pracovat z domu i předtím. Postupně však docházelo k rušení nejrůznějších blogerských akcí a brzy zůstal doma i George. Timovi na poslední chvíli zrušili jeho londýnskou premiéru, na kterou se tak dlouho připravoval a Eileen na několik dlouhých měsíců uvízla v Británii.

Volaly jsme si téměř každý den a já dobře viděla, jak se doma každý den víc a víc dusí.

Stejně tak i Tim. Ten se nedusil, ten sotva lapal po dechu. Po třech letech práce s minimem volných dnů najednou neměl co dělat. Všechny natáčení se postupně odkládaly, stejně jako všechny premiéry. Byl prostě jen doma a nebyl na to vůbec zvyklý. Chyběla mu Eileen, chyběla mu práce, chyběla mu společnost jeho kamarádů, chybělo mu snad úplně všechno. Náladu mu nemohla zlepšit ani Pauline, které se podařilo chytnout poslední letadlo z Francie do Států.

A někdy jsem se dusila a lapala po dechu i já.

S Georgem jsme se měli rádi, vážně jsme se milovali. Byl to muž mých snů, všechno na něm bylo perfektní. Teda... skoro všechno. Jeho i moje nedostatky se společně tráveným časem bez možnosti úniku zvětšovaly. Několikrát jsme se pohádali a nikdy to nebyly pěkné hádky.

Jenže na konci dne jsme se vždycky dokázali usmířit, přiznat svoje chyby a omluvit se za ně.

S příchodem léta to vypadalo, že se věci zdánlivě vrací do pořádku.

Eileen byla zase doma a s námi.

Jenže jen krátce po jejím příletu oba s Timem odjeli na celý měsíc mimo město. Společně se schovali v lesích daleko od New Yorku, v malé pronajaté chatce, aby dohnali těch několik dlouhých měsíců bez sebe.

O to víc mě překvapilo, když nás oba s Georgem pozvali na pár dní k nim, do jejich malého hnízdečka lásky. Já nakonec jejich nabídku přijala, ale na chatu jsem odjela sama. Potřebovali jsme si od sebe trochu odpočinout, i když to ani jeden z nás neřekl nahlas.

Když jsem v Georgově autě opouštěla New York, ovládla mě euforie. Těšila jsem se na svou nejlepší kamarádku i na svého otravného kamaráda. Těšila jsem se na útěk z velkoměsta a těšila jsem se na dny odpočinku.

---

Odpoledne se přehouplo do večera a nakonec byl druhý den. Dopoledne jsem strávila chytáním slunečních paprsků, zatímco Eileen seděla na terase a před sluníčkem se schovávala ve společnosti nějaké knížky.

„Snadno se spálím," oponovala mi pokaždé.

„Namaž se krémem."

„Moje pokožka neviděla slunce skoro dvacet let mého života. Stačí mi dvě minut na sluníčku a budu rudá jako rak."

Protočila jsem očima, ale nechala jsem ji být.

Odpoledne se k nám přidal i Tim, který byl podobně bledý jako jeho partnerka. Oba se schovávali ve stínu terasy a já se to zoufale snažila pochopit. Na rozdíl od Eileen neměl žádnou výmluvu, vždycky zamumlal jen cosi o tom, že nemá rád sluníčko.

„Jak nemůžeš mít rád sluníčko?!"

„Prostě nemám!"

„Ale..."

„Člověk se zpotí. Je vedro. Všechno se lepí."

„Proto se člověk opaluje v plavkách?"

„Ty se klidně opaluj v plavkách."

„A ty to neuděláš, protože...?"

„Protože nemám rád sluníčko."

S jeho argumenty se nedalo hádat.

Byly neprůstřelné.

---

Měla jsem se sebou kameru a s jejich souhlasem většinu svého pobytu natáčela. Oba už byli zvyklí a chovali se úplně přirozeně.

I Eileen si za ty roky zvykla, a i když ze začátku byla nervózní a pořád se schovávala, nakonec se stala neodmyslitelnou součástí mých videí. A já byla ráda, že se mi nakonec stala parťačkou i v téhle části mého života.

I Timothée byl často součástí mých videí. Objevoval se v týdenních vlogech, většinou někde na pozadí a málokdy mluvil přímo do kamery. Společně jsme natočili jedno video před dvěma lety a díky němu mi přibylo několik tisíc nových odběratelů.

Společně s nimi ale přišlo i spoustu nenávistných a závistivých komentářů. O využívání, přiživování a podobně. Ale nebylo tam nic, co by se mě mohlo dotknout.

Některá slova mě dokázala zamrzet, to ano. Ale žádné z nich mě nemohlo doopravdy zranit.

Lidé za počítačem vždycky viděli věci jinak, než jak ve skutečnosti byly. Natočit společné video byl Timův nápad, stejně jako to, že často sdílel moje videa na svých sociálních sítí. Byl mým fanouškem číslo tři. O první místo se dělil George s Eileen.

I proto mě překvapilo, když předposlední den mého krátkého pobytu přišel Timothée s nápadem natočit další společné video.

„Ty jsi pil?"

„Co to je za otázku?"

„Tys položil divnou otázku první!"

Rozhodil rukama a pokrčil rameny.

„Byl to jen nápad!"

„Chybí ti kamery nebo co?"

„Možná."

Protočila jsem očima, ale nakonec jsme se oba pustili do chystání natáčení. Vybrali jsme pohodlnou pohovku, na kterou jsme namířili mou kameru. Eileen naše počínání chvíli sledovala s povytaženým obočím a nakonec prohlásila, že se jde raději projít.

Když jsme byli spokojeni s aranžmá, posadila jsem se na pohovku vedle Tima. Ve výklopné obrazovce kamery jsem zkontrolovala svůj vzhled. Kamera už natáčela a já ještě chvíli zkoumala, zda náhodou nejsme příliš tmaví nebo naopak přesvícení. Když jsem byla konečně spokojená s kvalitou obrazu i sama se sebou, otočila jsem se k Timovi, který celou tu podivnou proceduru sledovat s povytaženým obočím.

„Tady ti nikdo neklapne klapkou, blbečku."

„Ani ty?"

„Nemám klapku."

Pokrčil rameny a natáhl obě ruce před sebe, nebo spíš přede mne. Jako dítě hrající si na čápa s nimi zatleskal, a nakonec se zazubil do kamery. „Barb a Timothée, klapka první!"

Protočila jsem očima, ale on se po mně jen blýskl úsměvem.

„Vidíš, tak je to jednoduchý."

„Paráda."

„Jsi morousná."

„Takové slovo neexistuje."

„Existuje."

„Neexistuje."

„Mám ti ho najít ve slovníku?"

„Ve slovníku slov, které neexistují?"

Zamračil se a znovu natáhl ruce přede mne.

„Barb a Timothée, klapka druhá!"

Vyměnili jsme si rychlý pohled, já pořád na oko naštvaná, zatímco on vypadal, že za chvíli pukne smíchy. Pocukával mu pravý koutek a netrvalo dlouho, než se doopravdy rozesmál. Zlehka mě přitom bouchl do ramene a já mu to hned oplatila.

„Nebuď..."

„Neříkej to slovo!"

„Morousná," zašeptal s francouzským přízvukem, díky čemuž to neexistující slovo najednou znělo jako řádná oplzlost. A on si toho byl dost dobře vědom, protože při tom povytáhl obočí a usmál se rádoby svůdným úsměvem.

Znovu jsem protočila očima a tentokrát jsem to byla já, kdo zacvakal rukama.

„Barb a Timothée, klapka třetí!"

„Tak začneme?"

„Začít jsme měli už před třemi klapkami."

„Je to tvoje video, ty jsi režisér!"

Nakonec jsem vstala a vypla kameru.

Zadíval se na mě zmateně, já však zamířila do kuchyně a z ledničky vytáhla dvě plechovky s pivem. Jednu jsem si sama otevřela a druhou jsem mu hodila. Chvíli jsme si jen tak nezávazně povídali a vzájemně se pošťuchovali a během toho dopili první plechovku. On podal další a když jsme byli zhruba v půlce, znovu jsem pustila nahrávání.

„Barb a Timothée, klapka čtvrtá," zazubil se na mně, ale já mu úsměv neoplatila. Znovu jsem se upravila a pak se otočila do kamery. Usmála jsem se tím nejširším úsměvem a zamávala do hledáčku, jako kdybych zdravila nějakou kamarádku na ulici.

„Zdravím všechny! Tady Barb!" Namířila jsem přitom na sebe oběma palci a vzápětí pak ukázala i na Tima, který seděl vedle. „Dneska tady nejsem sama, ale to jsme si už asi všimli z názvu videa a náhledovky. Dneska je tady se mnou jeden z mých nejlepších kamarádů na celém světě, Timothée Chalamet. Pokud se vám zdá to jméno nebo snad ten ksicht povědomý, máte pravdu! Tim už byl se mnou v jednom videu před dvěma lety. Tehdy jsme si jen tak nezávazně povídali o všem možném a vlastně to úplně stejné budeme dělat i teď. Za ty dva roky se toho spoustu změnilo, že jo?"

Tim přikývl a na chvíli se otočil na mě.

„To teda."

„Rok 2018 byl pro tebe velkým průlomem, no ne?"

„Spíš ten rok před tím," opravil mě a trochu sjel na pohovce, aby se mu sedělo pohodlněji. Při tom upil z plechovky a podle zamračeného čela jsem poznala, že usilovně přemýšlí. „V roce 2017 vyšly dva filmy, kde jsem hrál hlavní roli. Tak nějak. Do té doby to byly hlavně... hm... vedlejší role, malé projekty. Ale to vlastně byla i Lady Bird a Call Me By Your Name. Oba to měly být malé indie filmy, všechno se točilo s malou produkcí i s malým nákladem."

„Takže jsi nečekal nominaci na Oscara?"

„A kdo by ji čekal?" Zasmál se na mě a já jen přikývla.

„Nejmladší nominovaný herec?"

Zasmál se tím svým smíchem, kterým skrýval nervozitu. Přitom však gestikuloval rukama v nesouhlasném gestu.

„To není pravda."

„Promiň – nejmladší nominovaný herec za posledních osmdesát let," opravila jsem sama sebe a on se znovu jen zasmál. Tentokrát mě neopravil, ani nic neřekl, protože tentokrát to byla pravda. Jen pokrčil rameny a sjel ještě o něco níž.

Někdo by řekl, že jsem se blýskla ďábelským úsměvem. Ještě jsem totiž neskončila s přiváděním Tima do rozpaků.

„Máš na svém kontu přes padesát nejrůznějších filmových ocenění, je to tak?"

Přikývl, ale nic neřekl.

„A pokud si to dobře pamatuju, tak nějakých... sto dvacet nominací?"

Další přikývnutí, další mlčení.

„Tak mi řekni... jak se člověk jako ty udržuje nohami na zemi?"

Trochu se narovnal a zastrčil si jeden neposlušný pramínek vlasů za ucho jen proto, aby mu do výhledu spadl nějaký jiný.

„Já... Nějak si to asi všechno pořádně neuvědomuju. Teda, jasně uvědomuju. Když jsem skončil střední školu, měl jsem sen, jak se stanu velkým hercem. Tehdy jsem hrál ve filmu Christophera Nolana, v Interstellaru. Byla to... No, vlastně ani nevím, co to bylo. Vystřihly snad všechny moje záběry, ve filmu jsem byl nakonec nějakých deset minut. Po premiéře jsem brečel jako malé děcko a brzy jsem pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslel. Vlastně jsem měl dlouho pocit, že se mi dařilo mnohem líp, když jsem byl ještě na škole. To jsem hrál v seriálu, během posledního roku natočil kromě Interstellaru ještě jeden film. Po škole jsem pořád chodil na castingy, dostal tak milion odmítavých dopisů. Jasně, nakonec jsem rok po škole sehnal roli ve třech filmech, ale byly to všechno malé štěky. Neměl jsem ani na nájem, musel jsem bydlet u rodičů. Máma i táta mi neustále půjčovali peníze na letenky na druhé pobřeží a já každý večer na hotelu přemýšlel nad tím, jestli to má smysl."

Mluvil vážně, bez špetky úsměvu v hlase i na tváři. Přestala jsem se dívat do kamery, musela jsem se dívat na něj. Jen málokdy mluvil o svých začátcích. Měla jsem o nich jen mlhavou představu a byla jsem ráda, že se tak otevřel nejen mě, ale i všem mým sledovatelům.

„V roce 2016 přišel zlom – dva úspěšné castingy a první hlavní role. Když jsem natáčel Lady Bird, netušil jsem, že bude mít takový úsěch. Když jsem natáčel Call Me By Your Name, nikdo neznal ani moje jméno. Myslím si, že ani Greta ani Luca nepočítali s tím, jaký úspěch jejich filmy nakonec budou mít."

„A ty jsi s tím počítal?"

„Vůbec."

Přikývla jsem a upila z plechovky, kterou jsem si odložila k nohám. On udělal to stejné a pokračoval.

„Když skončilo natáčení a oba filmy šly do kin, začala naprosto šílená propagační tour, pro mě něco úplně nového. Brzy bylo jasné, že ty filmy jsou fakt bomba a že budou mít úspěch. Jenže já v té době pořád bydlel u rodičů, neměl jsem na nájem a vlastně jsem stejně nikdy nebyl doma. Lítal jsem pořád na druhou stranu Států, do Evropy a vůbec."

„Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval?"

„Do LA?"

Přikývla jsem a on rázně zavrtěl hlavou.

„To bych nikdy nemohl!"

„Proč?"

„Narodil jsem se v New Yorku a vyrostl jsem v New Yorku. Mám pocit, že to město tvoří část toho, kdo jsem. Nikdy bych nemohl..." Pokrčil rameny, rozhodil rukami.

Dobře jsem myslela, co tím myslí. Nenarodila jsem se v New Yorku, ale stačilo pár dní a týdnů, aby se mi to město zarylo pod kůži. Už teď jsem si nedokázala svůj život představit kdekoliv jinde než tam.

„No každopádně... V té době se změnilo spoustu věcí."

„Jako třeba..."

„Jako třeba že nemůžu jít na ulici bez toho, abych na sobě neměl sluneční brýle přes půl obličeje, kšiltovku a kapuci na hlavě."

„Paparazzi?"

„Jo. Vlastně! Když mě někdo poprvé vyfotil, docela jsem si to užíval. Znamenalo to... něco. Ale postupem času to začalo být otravný a pořád je."

„Proto jsi tady?"

Věděla jsem, že pak budu muset přidat několik záběrů z chaty. Udělala jsem si pro to malou poznámku ve své hlavě, abych na to před odjezdem nezapomněla.

„Jo."

„To ses rozpovídal."

„Nevím, co víc říct. Miluju New York, ale už jsem cítil potřebu vypadnout z města ven. Připadal jsem si, že se tam dusím."

„To v téhle době asi všichni."

„Hm..."

Odmlčel se a zadíval se kamsi za kameru. Nakonec si hlasitě povzdechl a upil z piva.

„Poslední měsíce byly těžké."

„To pro všechny," souhlasila jsem.

„Víš... Já..."

Těžko se mu hledala slova, ale já se rozhodla zůstat potichu a nechat ho, aby je našel.

„Dva a půl roku jsem se nezastavil. Od roku 2017 do začátku pandemie. Jedno natáčení za druhým, jedna propagační tour za druhou. Dlouho jsem vlastně ani nevěděl, proč mám v New Yorku byt, když bych mohl přespávat na gauči u svých rodičů. Vždy to byl den, dva. Rychle vyprat oblečení, znovu zabalit kufry."

„Já vím."

Protože jsem věděla.

Věděla jsem, jak moc pracoval a že se nikdy nezastavil.

„Nelituju toho."

Zase jednou jsem odvrátila pohled z kamery na něj jen abych zjistila, že on se taky dívá na mě.

„Moje práce mě baví, miluju to. Před třemi roky bych vůbec nevěřil, že tu budu dneska s tebou sedět a povídat si s tebou jako někdo, kdo má nominaci na Oscara, na Zlaté Glóby a vůbec. Je to jako sen, proměněný sen mého dětského já. Miluju to, vážně jo. Užívám si každé setkání s fanoušky. Pamatuju si jaké to bylo, když já sám jsem byl malý kluk. Měl jsem oblíbené herce, oblíbené sportovce, oblíbené hudebníky. Vzhlížel jsem k nim a teď jsou ze spousty z nich mý kamarádi."

Usmála jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného bych taky měla říct. Jen jsem mu položila ruku kolem ramen a oba jsme se krátce objali. Vyměnili jsme si úsměvy a on zase pokračoval.

„Jenže to nikdy není jenom růžový. Spousta věcí je pěkně na hovno."

Natáhl se po plechovce, aby se napil, ale poznala jsem, že už tam nic nemá. Úplně se narovnal, zaklonil se až za opěrku pohovky, plechovku úplně narovnal. Nakonec s ní naprázdno zatřepal a já s povzdechem odběhla do kuchyně pro další.

Zatímco ji otevíral, položila jsem další otázku, abych rozvedla jeho předchozí tvrzení."

„Novináři?"

„Taky."

Plechovka tiše zasyčela, jak ji otevřel.

„Je to jedno z druhým. Nemám téměř žádné soukromí. Paparazzi jsou všude a člověk je nikdy nevidí. Nejednou jsem si myslel, že jsem prožil nejlepší den svého života, jen abych druhý den našel v novinách nějaký článek o svém životě a spoustu fotek z toho dne. Navíc... Neexistuje na ně žádná páka. Můžou si psát o všem a nikdo z nich se nezamýšlí nad tím, jak se jejich slova projevují v mém životě. A není to jen můj život."

Přikývla jsem, protože jsem dobře věděla, na co myslí. Prožila jsem s ním i s Eileen všechny ty velké i malé kauzy, které se za tu dobu objevily.

„Však už psali i o nás," dodala jsem a on souhlasil přikývnutím.

„Jo, slavný herec a youtuberka. Jedna fotka na instagramu a je z toho příběh na tři dny."

Našpulila jsem jeho směrem rty, ale on na mě jen vyplázl jazyk.

„Ale..."

„Ale?"

„Víš, když jsem začala natáčet videa, trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že mám nějaký svůj hlas. Že můžu propagovat věci na kterých mi záleží. Že o nich můžu otevřeně mluvit a že mě někdo poslouchá."

„Jo."

„Tvůj hlas je mnohem silnější než ten můj."

„To je pravda," přiznal, protože to prostě byla pravda a ani jeden z nás si nemusel hrát na něco jiného. „Občas mi to nahání hrůzu."

„Tvůj hlas. To se nedivím."

„Jsi pěkně blbá."

„Tak já nevím. To tvoje mručení je občas pěkně strašidelný."

„Sama jsi strašidelná."

„Beru to jako poklonu."

„Ale není." Prstem pak namířil na kameru a otočil se na mě. „Vystřihneš to?"

„Ne. Schválně to tam nechám."

Protočil oči a pokusil se pokračoval tam, kde skončil. „Já nevím, na sociálních sítích mě sleduje skoro deset milionů lidí. Cokoliv napíšu nebo řeknu... Uslyší deset milionů lidí."

„To je docela děsivý."

„Ani nevíš jak."

Nadechovala jsem se k další otázce, ale on mě překvapil tím, že ještě pokračoval v načrtnutém tématu. „Dlouho jsem nevěděl, jestli a jak podpořit hnutí Black Lives Matter a pak jsem si uvědomil, že bych byl zbabělec a pěknej blb, kdybych to neudělal. A lidé to stejně věděli – moje fotky z protestů obletěly internet a za chvilku stejně všichni věděli, co si o tom myslím."

„A já ti za to díky."

Zvedl pohled a nechápavě se na mě podíval.

„Myslím, že to bylo správné. Jsem taky z menšiny, z menšiny, která nemá vůbec žádný hlas. Podpořit tohle hnutí byla pro mě naprostá samozřejmost. Hned jsem si všimla, že mě někteří lidi přestali sledovat, pod mými videi se objevilo spoustu nenávistných komentářů."

Položil mi ruku na rameno, a jemně ho stiskl.

„Chceš k tomu ještě něco říct?"

„Mohl bych k tomu říct ještě spoustu věcí. Ale mám pocit, že lidé, kterým na tom záleží už to dávno vědí. A ti, kteří to popírají nebo je jim to jedno... Ti stejně poslouchat nebudou."

„Takže..."

„Další otázka?"

„Co tvoje další plány?"

„Učím se nic nedělat."

Uslyšela jsem, jak zavrzaly vchodové dveře od chaty. Eileen se potichu vplížila dovnitř a když uviděla, že ještě natáčíme, jen nám zamávala, popadla knížku a svetr a odebrala se na terasu.

Timovi se v ten okamžik rozzářily oči. Narovnal se, zamával ji nazpátek a usmál se tak širokým úsměvem, že jsem si myslela, že si musí zákonitě roztrhnout koutky.

„A kromě nic nedělání?"

Otočil se zase na mě a pohled upřel do kamery.

„Dune a The French Dispatch."

„Dune je tvůj první velkofilm, je to tak?"

„Asi jo." Zase se trochu nervózně zasmál a zavrtěl na místě. „Těším se na ten film. Moc. A na všechno kolem toho. Sice jsem před chvíli říkal, že se učím nic nedělat, ale ve skutečnosti bych se ve vteřině vrátil do toho šíleného kolotoče, kterým byl můj život před tím, než jsem musel zpomalit."

„Musel?"

„Chtěl. I proto jsem přijmul roli v divadle. Chtěl jsem si trochu odpočinout, zůstat na jedno místě delší dobu než týden."

„Já si to nedokážu představit. Pořád nevím, jestli ti závidím nebo ne."

„Má to svoje klady i zápory."

„Klady asi všichni víme, ale co nějaké zápory? Kromě těch, o kterých jsme se už bavili."

„Paparazzi jsou jeden velký zápor. Ale pak je to... samozřejmě, že je to cestování. Kdybych během těch uplynulých let bydlel na gauči, bylo by to úplně stejné. Pořád cestuješ tam, zpátky, z jednoho natáčení na druhé. Evropa, LA, New York. Asie, Austrálie. Mění se ti časový pásma, nevíš jestli je den nebo noc. Je to šílený."

„Zní to šíleně."

„Jenže to není všechno – ono to jde jedno z druhým. Když pořád cestuješ, taky nikdy nevidíš svoji rodinu a blízké." V jeho očích se zalesklo cosi jako smutek a já na okamžik zapřemýšlela o tom, jestli náhodou už není čas tenhle rozhovor ukončit. Najednou jsem měla pocit, že Eileen Tima kradu a oba tím okrádám o drahocenné minuty spolu.

„Nevím, co říct."

„Asi nic."

„Je mi to líto?"

„To ne... To ne. Je to život, který jsem si sám vybral a který jsem si vysnil."

„Je tu ale spousta obětí?" Na konec věty jsem dala otazník, i když jsem si nebyla jistá, jestli tam patří nebo ne.

On pokrčil rameny, chvíli si hrál s víčkem od plechovky, pohled sklopený do svého klína.

„Mám kolem sebe blízké, kteří to respektují. Teda nevím, jestli zrovna tohle je věc, která se dá respektovat, ale snad mi rozumíš. Přišel jsem už o hodně rodinných oslav nebo oslav narozenin svých kamarádů. Spousta akcí se posouvala kvůli tomu, abych mohl přijet, ale na poslední chvíli se změnil harmonogram a já zůstal trčet v Evropě nebo něco. Já nejsem jediný, kdo toho spoustu obětovat, moje rodina taky. I moji kamarádi. A... ona." Hlavou při tom pokynul ke vchodovým dveřím, za kterými se schovávala Eileen.

„Nikdy by mě nenapadlo se na tebe zlobit, protože jsi zmeškal moje narozeniny."

„A já ti za to děkuju, Barb, vážně jo."

Zase jsme si vyměnili jeden krátký úsměv, než jsme se oba otočili do kamery. Téměř ve stejný okamžik jsme se napili a on pokračoval, pořád tím váhavým tónem.

„Na začátku ses mě ptala, co mě drží na zemi. Je to moje rodina a je to ona. Ty i George. Všichni mí kamarádi z doby před tím. A všichni mí kamarádi, které jsem díky tomu potkal. Nikdy nepřestanu být vděčný mámě a tátově, že mě celou dobu tak podporovali. Mohli se na to vykašlat, říct mi ať si najdu normální práci. Ale nikdy to neudělali, vždycky mi řekli, že příště to vyjde. A když to vyšlo, chovají se ke mně pořád stejně. Oni i moje sestra. Když jsme vyrůstali, možná jsme mezi sebou neměli nejlepší vztahy, ale kteří sourozenci mají? Ona je taky herečka a je vážně skvělá, i když to jen málo lidí ví. Ale já ji věřím, stejně jako ona věřila mě. Jednou přijde její den, její role."

„Já nevím, co říct."

„To se tak často nestává."

„To ne," přiznala jsem s malým úsměvem a on se naopak zakřenil jako kdyby mu bylo pět let.

„A Leen? Ona je... Já ani nevím. Nechápu, jak to se mnou může vydržet. Nikdy nejsem doma. Nikdy. Pamatuju si, jak jsem sám sobě říkal, že to nikdy nebude fungovat."

„A funguje."

„Nechápu jak."

„Říká se tomu láska." Nabrala jsem ho loktem pod žebra a on sebou cukl tak prudce, že polil sebe, mě i pohovku pivem. Nechápavě se na mě podíval, zatímco já se dusila smíchem.

„Už jsme oba moc sentimentální."

„Znamená to konec videa?"

„Pokud nemáš ještě nějaké moudro na závěr?"

Zvedl dva prsty v gestu, které se hojně používalo v šedesátých letech v hippie komunitách. „Peace and love!"

Napodobila jsem ho a rozloučila se stejně jako on.

„Díky, Time."

„Není za co."

„Kdybys chtěl něco vystřihnout, řekni mi."

„Ne... Je to tvoje video."

„A tvoje soukromí."

„Barb, já věděl, že mě natáčíš. Nebylo to úplně nenápadný."

Při těch slovech se rukou snažil očistit tepláky od piva, ale já byla moudřejší a z kuchyně donesla mokrý hadr.

„Tak... Díky."

„Nech toho děkování."

Hodil po mě hadrem a než jsem ho stihla hodit zpátky, utekl z mého dosahu. Slyšela jsem vrznout dveře od vchodu. Nechal je však otevřené, a tak jsem slyšela jeho tlumený hlas, jak cosi vypraví Eileen. Znala jsem svou nejlepší kamarádku dostatečně dobře na to, abych věděla, že se jistě zajímá o mokré fleky na jeho oblečení.

Já mezitím uklidila kameru i pivo na pohovce a ze svého oblečení a po dobré půlhodině se vypravila za nimi na terasu. Eileen seděla Timovi na klíně, pokračovala v četbě knihy, kterou si tam donesla. On se ji díval přes rameno.

Když mě zaslechli, jak otevírám dveře, zvedli svůj pohled. Naprosto synchronizovaně, jak kdyby to celou dobu mé nepřítomnosti nacvičovali.

Já se však jen zazubila na Tima a vlastně i na Eileen.

„Vidíš, láska!"

V první řadě asi díky všem, kteří dočetli až do konce, protože tahle kapitoly (i přestože jsem na závěr zkracovala a mazala některé odstavce) má skoro 4000 slov, což je zhruba dvakrát tolik, než má normální kapitola. Jenže já prostě nedokázala přestat psát, takže tak. 

Každopádně - rozhovor Barb a Timmyho je inspirován novým rozhovorem, který vyšel v novém díle magazínu GQ. A kdyby vás zajímalo jak moc je inspirován, vkládám odkaz na něj do komentářů. Tuším, že z tama by to mohlo jít zkopírovat nebo snad rovnou rozkliknout, aby vás to poslalo na danou stránku.

Huch, mám pocit, že touhle kapitolou jsem se úplně vypsala a vlastně mě nenapadá, co jiného bych vám tady pod čarou chtěla ještě říct. Ono někdy... mlčeti zlato, že jo?