Podzim 2018

„Ta holka tě má vážně ráda," zamumlala Saoirse, oblečená v dobovém kostýmu a v paruce s vlasy tak dlouhými, že když je zrovna neměla svázané do nějakého složitého účesu, sahaly ji skoro až po pás. Pokynula při tom na Leen, která se včera zjevila v Bostonu z ničeho nic a připravila mi tím to nejlepší překvapení vůbec.

Měl jsem ji rád kolem sebe, ale věděl jsem, že ji nemůžu nutit, aby vynechávala školu a trávila se mnou nekonečné dny na natáčení. Ani mě nebavilo celý den sledovat své kolegy a čekat na své scény, natož aby to bavilo ji.

Boston nebyl od New Yorku tak daleko jako Evropa, ve volnu během natáčení, se dalo odskočit zpátky domů a strávit tak alespoň pár hodin v její společnosti. Ale nikdy to nestačilo.

Když včera Leen přijela, na první pohled jsem poznal, jak je unavená. Musela vstávat brzo ráno a trmácet se několik hodin autobusem. Hned jsem věděl, že taky vynechala páteční přednášky, a i když jsem jí to chtěl vyčítat, ve skutečnosti jsem nic neřekl.

Dneska ráno se mnou vstala ještě před tím, než vyšlo slunce. Dlouho seděla na posteli, stále v polospánku se nakonec oblékla do toho stejného oblečení, ve kterém včera přijela. Celou cestu za město mi spala na rameni a na chvíli se probudila teprve ve chvíli, kdy do sebe dostala první ranní kávu. Jenže to probuzení netrvalo příliš dlouho, protože když jsem se ji po třech zkažených záběrech a jednom povedeném vydal hledat, našel jsem ji, jak spí. Ležela stočená do malého klubíčka, a díky tomu vypadala ještě mnohem menší, než ve skutečnosti byla. Vedle ní a na ní a vlastně úplně všude ležela rozházená skripta, které byly popsané jejím drobným a úhledným písmem. Podtrhané a zvýrazněné, místy dokonce přeškrtané. Hrnek s nedopitou kávou byl pak posledním detailem na dokreslení celé atmosféry.

Zadíval jsem se na Saoirse, která mi položila ruku na rameno a celou dobu mého usilovného mlčení, čekala na mou odpověď.

„Jak to myslíš?"

„Jen se na ni podívej," pokynula rukou na mou malou Leen, jako kdyby dívání se na ni nebylo to jediné, co jsem v posledních okamžicích dělal.

„Hm?"

Saoirse však jen protočila očima a sevřenou pěstí mě nabrala do ramene. Tak trochu hraně a tak trochu doopravdy jsem zaúpěl bolestí a promnul si zasažené místo. Ona jen znovu protočila očima a napřáhla se k další ráně.

Udělal jsem pár kroků dozadu ve strachu před mnohem silnějším úderem, než jaký byl ten první.

„Už ti někdo řekl, že jsi ignorant?" zeptala se však místo toho.

„Co?"

„Ignorant. Mám ti to vyhláskovat?"

„Ne?"

Saoirse zase udělala krok ke mně a já na chvíli zatnul celé tělo v obavě z dalšího bouchnutí, to ale nepřišlo. Místo toho mi přehodila ruku přes rameno v přátelském objetí. Na chvíli si položila hlavu na mé rameno a tiše si povzdechla. Hned se ale zase narovnala, ruku však stále nechala na mých ramenou.

Měl jsem Saoirse rád. Hodně rád. Na rozdíl ode mne se pohybovala v téhle podivné branži mnohem déle než já, už od útlého dětství. Hrála v dobrých filmech i v těch horších. Vyrůstala ve stínu filmových kamer a hluku Hollywoodu, přesto zůstávala svá. Když jsme se potkali poprvé na natáčení Lady Bird, během okamžiku jsem se do ní zamiloval. Nikdy jsem to doopravdy nepřiznal ani sobě, natožpak jí nebo snad Leen.

Saoirse mě však okouzlila.

Úplně vším.

Svým hlasem a tím jak plynule dokázala přecházet mezi přízvuky. Tím, jak hrála, jak dokonale dokázala během okamžiku změnit výraz ve svém obličeji. Věřil jsem ji všechny vážné polohy její role, stejně jako všechny ty humorné. Uměla zahrát úplně všechno, a téměř vždy na první záběr. Trpělivě poslouchala Gretu a všechny její pokyny a vždy je dokázala splnit na jedničku. A navíc byla i velmi krásná – ostře řezané rysy jejího obličeje a blankytně modré oči, které byly v kontrastu s fialovými vlasy, jež nosila kvůli natáčení.

Čím víc jsem s ní trávil času, tím víc jsem byl do ní zamilovaný.

A zároveň jsem si každou sekundu s ní uvědomoval, že ona mě bere a vždycky mě bude brát jen jako kamaráda. Bolelo mě potlačit všechny ty city k ní, zvlášť když jsme spolu museli hrát tolik scén. A spousta z nich nebyla jen o povídání.

V noci jsem usínal s myšlenkou na ni a ráno se probouzel se stejným obrázkem v hlavě jako večer.

Bylo to těžké a ani si neuvědomuju ten moment, kdy se to stalo.

Kdy se z té hrozivé zamilovanosti stalo "pouhé" přátelství.

A vlastně to možná celou dobu bylo jedno velké přátelství, co já vím.

Nikdy jsem to nikomu neřekl nahlas.

Ani jí.

Ale ona to věděla.

Já jsem se to bál vědět, ale ona to věděla.

Vždycky byla o krok přede mnou, nevím, jak to dělala. Byla jako čarodějnice.

Společně jsme pokračovali v natáčení jen jsme si ho oba teď víc užívali. Smáli jsme se sobě, smáli jsme se všem okolo a Greta nás brzy měla plné zuby, protože jsme si dělali naschvály a vzájemně kazili společné záběry. Milostnou scénu jsme točili snad dva dny, protože ani jeden z nás se nepřestával smát. Utahovali jsme se ze sebe, ze svých těl a z toho, jak na nás míří kamery. Greta zuřila, ale nás to nemohlo zastavit.

Litoval jsem, že jsem nemohl strávit víc času na propagačním turné, ale v té době jsem měl jiné povinnosti. Užíval jsem si však každou sekundu společně s ní, ať už během natáčením, během turné či během sezóny filmových cen. Přál jsem ji každé vítězství, stejně jako ona mě. Společně jsme se radovali a společně jsme se trápili nad promarněnými šancemi.

Saoirse mi rozuměla, dokonale znala všechny moje pocity.

Cítila to stejné, a i proto jsme spolu mohli trávit hodiny po telefonu. Byla jako moje sestra, úplně jiná sestra než ta, která mě v dětství tahala za vlasy a schovávala mi věci, tak abych na ně nemohl dosáhnout.

Když nás Greta oba pozvala na konkurz Little Women, úzkostlivě jsme to tajili jeden před druhým, tak jak to bylo ve smlouvě. O to větší pak byla společná radost, když jsme oba svoje role dostali. Volala mi tehdy s nadšením a zároveň tak trochu s obavami v hlase. Jenže já tu roli taky dostal a oba jsme skákali po pokoji, jen každý v jiným.

A teď jsme byli tady, ona i já v historickým kostýmu a znovu pod vedením Grety.

Ta se sice na oko mračila, když jsme zkazili další scénu, protože ani jeden z nás se nevydržel nesmát, ale zároveň jsme oba věděli, že se v duchu směje společně s námi.

„Však se na ni podívej," začala znovu Saoirse.

„Hm?"

„Musí tě vážně milovat," zopakovala znovu. „Kdo jiný by se obtěžoval za tebou jezdil přes tři sta kilometrů ve smradlavým autobusem?"

„Myslíš?"

„Vím." Mrkla na mě a pustila mě. Hned mi ale rukou prohrábla vlasy, které mi kadeřnice sotva před pár minutami učesala.

„Saoirse!" Okřikl jsem ji hned a ona se jen tiše zasmála a odtančila kamsi pryč, daleko z mého dosahu.

A já tak s Leen osaměl. Opatrně jsem posbíral všechny její knížky a papíry a přehodil přes ní něco, aby mi úplně nezmrzla. Ve vteřině se stočila pod teplou přikrývkou, ale zůstala spát. Já se posadil na židli vedle ní a zmrzlými prsty ji pohladil po vlasech. Sotva se pod mým dotykem pohnula. Po tváři se ji přesto rozlil úsměv, jako kdyby věděla.

Z dálky jsem zaslechl Gretu, jak křičí moje jméno.

Těžko se mi od ní odcházelo, i když ani nevěděla, že jsem tady s ní.

Na rozloučenou jsem ji políbil na čelo.

Nepohnula se a já věděl, že tvrdě spí.

Mohl jsem jen doufat, že se ji zdá o mně.

Protože mě se o ničem jiném nezdálo. Ne od té doby, co jsem ji poznal. Zdálo se mi o ní, o jejím úsměvu. Ve snech jsem slýchával její hlas, mezi prsty cítil její vlasy. A když jsem se pak probudil v prázdné posteli bez ní, nezbývalo mi nic jiného, než znovu zavřít oči a doufat, že alespoň ve snu budeme zase spolu.

Jedna z těch kratších bonusovek, tentokrát zase z pohledu Timmyho. 

A teď vám tak trochu dlužím vysvětlení, proč jsem se vlastně do těchhle bonusových kapitol pustila. Mám poukládano spoustu obrázků, které jsem chtěla použít během příběhu a tak nějak na ně prostě nevyšel ten správný čas. A protože mi jich bylo líto (a taky jsem se ještě nechtěla rozloučit s Eileen a Timmym), rozhodla jsem se napsat kratší i delší bonusovky, kde bych je všechny zužitkovala. A Eileen spící na natáčení byl přesně ten okamžik, který jsem nebyla schopná narvat do textu a strašně jsem chtěla. A tak je to tady (společně s dalšími dvěma fotkami z natáčení, ale o tom později).

Aby to nebylo psaní jen na tři věty, rozhodla jsem se do toho zapojit Saoirse, která si přece jen zasloužila možná trochu víc prostoru.

A abych nemusela psát další bonusovky z další natáčecích placů, rozhodla jsem se přidat i další obrázky, které se mi tam tak různě povalovali a volali po využití. A kterých mi bylo líto.

No a to je... To je asi tak všechno, co jsem chtěla říct.

(Charrlie, proboha - tlačítka zveřejnit a uložit jsou sice vedle sebe, ale jedno je oranžový a to druhý není! Mohla by ses prosím naučit ten rozdíl? Díky moc!)