Jaro 2018

Prsty jsem poklepala o stůl a po desetiminutovém zíráním na spořič své obrazovky jsem s povzdechem najela do školního systému, abych se podívala na výsledky svých závěrečných zkoušek.

Zkousla jsem spodní ret, zatímco se načítal univerzitní portál. Přitom jsem nepřestávala prsty bubnovat o desku stolu, jen jsem přidávala tempo, div jsem si při tom sama sobě neublížila.

Hypnotizovala jsem kolečko před sebou a pohledem se ho snažila přimět k rychlejšímu načítání stránky. Nahlas jsem si povzdechla a ve stejný moment se přede mnou konečně rozsvítily moje známky z druhého semestru na slavné Kolumbijské univerzitě.

Rychle jsem je přejela pohledem a s úlevou zjistila, že jsem všechny svoje eseje a testy napsala dostatečně, nikdy však nedostatečně. S úlevou jsem vydechla, ale místo toho, abych zaklapla notebook a vrhla se do divokých oslav konce dalšího školního roku, zůstala jsem se ještě chvíli dívat na výsledky svého několikaměsíčního úsilí.

Až na to, že...

Nikdy jsem nebyla studijní typ. Základní i střední školou jsem prošla s trochou štěstí, se širokým úsměvem, díky své výřečnosti, spoustě taháků a šikovných spolužáků, kteří mě nikdy nenechali ve štychu. Jen nějakým nedopatřením se mi podařilo napsat testy SAT s překvapivě dobrým výsledkem, který mi otevřel cestu na ty nejlepší univerzity ve Státech.

Moji rodiče byli samozřejmě nadšení.

Oba byli Hispánci se silným životním příběhem. Prarodiče utekli z Kuby, ale moji rodiče se narodili už tady, jako občané Spojených států. Oni na rozdíl ode mě měli ještě dvojité občanství, i když žádný z nich Kubu nikdy nenavštívil, přestože tam stále žije několik mých příbuzných. Strach z možného pronásledování jim to nikdy nedovolil.

Já byla Američankou, v pase jsem měla napsanou už jen jednu národnost. U nás doma se ale pořád mluvilo víc španělsky než anglicky. Děda se anglicky nikdy pořádně nenaučil. Rozuměl dobře, ale mluvit neuměl. Babička mluvila se silným přízvukem a raději mluvila španělsky. Když jsem byla malá, bylo pro mě úplně přirozené mluvit španělsky, až s nástupem na školu jsem si uvědomila, že bych vlastně měla mluvit jinak.

Oba mí rodičové byli právníci, vystudovali prestižní univerzity a nikdy mi nezapomněli připomenout, jak je vzdělání důležité. Bydleli jsme ve Filadelfii, která byla učiněným kulturním mixem Spojených států. Nepokoje tu byly na denním pořádku, bílé obyvatelstvo se nikdy nesmířilo s afroamerickou menšinou, která žila mnohdy na okraji a mnohdy ve velké bídě. Ne že by hispánská menšina na tom byla o něco lépe, jen jsme pořád byli na pomyslném žebříčku oblíbenosti trochu výš.

Vyrůstala jsem ve čtvrti, která byla latinskoamerická, proto jsem se dlouho nesetkala s diskriminací. Když mi bylo čtrnáct, naši se přestěhovali do lepší, bílé, čtvrti a já začala chodit na jinou školu. Mnohdy jsem byla jediná Hispánka ve třídě a poprvé jsem se taky setkala s tím, co to skutečně znamená být trochu jiná než ostatní. Viděla jsem, jak si na mě ukazují, jako kdybych byla nějaké zvíře ve výběhu. Začali na mě mluvit svou špatnou španělštinou a prosili o doučování.

Nebyla jsem na to zvyklá, proto mě to zaskočilo.

Jenže brzy jsem se naučila s tím pracovat. Dávala jsem hodiny španělštiny, za které jsem si účtovala velké peníze. Chodili ke mně šprti, kteří chtěli dobré známky, ale měli problém s minulým časem. Díky nim jsem se dokázala zlepšit v některých předmětech, udržet si dobré známky a vlastně si najít i první kamarády na nové školy.

Výměnný obchod.

Hledat cesty tam kde nebyly.

To bylo něco, v čem jsem byla vždycky dobrá.

Možná proto jsem měla takový problém přijmout cestu, kterou mi určil někdo jiný než já sama. Po mých úspěšných testech naši rozhodli, že by bylo fajn, kdybych pokračovala v jejich praxi, aby se jméno Hernandez stalo synonymem pro úspěšného právníka.

Mohla jsem si sice vybrat univerzitu, ale nemohla jsem si vybrat obor, který jsem chtěla studovat.

Vybrala jsem si New York, nikoliv Kolumbijskou.

New York byl město, kde se plní sny. Kde je možné všechno.

Kde bylo možné i to, abych prošla až do třeťáku.

Jenže...

Nahlas jsem si povzdechla.

Jenže já do něj nechtěla.

Nechtěla jsem už do prváku a nechtěla jsem ani do druháku. Jenže vždycky jsem v sobě dokázala najít dostatek sebezapření a pokračovat dál. Samozřejmě, že mě částečně poháněl strach. Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdybych našim řekla o svém konci na univerzitě.

Byla jsem zvyklá dostávat jejich peníze a brala jsem je jako něco úplně samozřejmého. Už jako malé dítě jsem dostávala poměrně velké kapesné a táta mě učil s penězi hospodařit. Babička mě navíc strašila příběhy o kubánské chudobě, a já si vždy ukládala peníze bokem, abych nikdy nebyla chudá a nemusela odejít ze země pryč, stejně jako ona.

Jenže...

Kam bych taky šla, že jo.

Měla jsem něco našetřeno, ale nebylo to dost. Naši platili moji část nájmu, a kromě toho mi posílali i nějaké peníze. Nepracovala jsem jako Eileen, která by bez toho neměla peníze vůbec na nic. Já jsem prostě tak nějak byla.

Vždycky jsem jenom tak nějak byla.

Prsty jsem znovu poklepala o stůl, zavřela notebook a několikrát se otočila na židli.

Neměla jsem zase tolik možností.

Měla jsem jen jednu.

Buď a nebo.

Nic mezi tím.

Nahlas jsem si povzdechla a po zádech skočila do postele.

Zasraná dospělost.

---

„Mami?"

„Barb, ráda tě slyším, tak co, už mám známky z tohoto semestru?"

Uplynulo několik dní a já se mezitím snažila rozhodnout pro tu správnou životní cestu. Nechávala jsem si všechny svoje úvahy pro sebe, spisovala jsem si dlouhé seznamy pro a proti. I kdybych chtěla, stejně jsem neměla celou situaci s kým řešit.

Eileen by mě nikdy nepochopila, a navíc nikdy nebyla doma. Měla jsem celý byt sama pro sebe a mohla jsem pít víno už ke snídani bez jejího odsuzovačného pohledu. Chodila jsem na dlouhé procházky a tenhle rozhovor jsem si v hlavě přehrávala několikrát.

Byla jsem vlastně rozhodnutá od první minuty.

Možná od první sekundy.

Chtěla jsem už dlouho seknout se školou, jen k tomu nikdy nebyla správná příležitost.

Kecám.

Prostě jsem na to neměla koule.

Opravdovou otázkou zůstávalo to, jak se budu bez živit bez podpory svých rodičů. Protože jsem věděla, že o ni přijdu ve stejný okamžik, kdy jim oznámím, že končím se školou.

Měla jsem jen pár možností a ani jedna z nich mi nebyla zrovna sympatická. Nechtěla jsem skončit jako prodavačka v obchodě s konfekční módou ani uklízet po večírcích, kterých jsem se chtěla účastnit. Nikdy jsem neměla pořádnou práci, jediným zdrojem peněz, mimo peněženku mých rodičů, byl můj youtube kanál.

Na střední škole jsem začala psát blog o tom, co zrovna nosím. Jak se maluju, kde nakupuju. Jak se učím, co jsem měla na oběd a jak se zrovna mám. Z nějakého důvodu to lidi zajímalo a já brzy začala psát o sobě i na jiných sociálních sítích. Založila jsem si Instagram, Twitter a po odstěhování do New Yorku i Youtube kanál. Natáčela jsem denní vlogy, mluvila o škole, o tom, co zrovna dělám. Co jím, kde mají nejlepší kávu. Co jsem si koupila na sebe a o tom, že je právě v kurzu šedá, která mi ale vůbec nejde k barvě pleti.

Lidi to bavilo a mě to taky bavilo.

Jenže to byl vždycky jen koníček.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych se tím mohla živit.

Měla jsem poměrně širokou fanouškovskou základnu, několik tisíc lidí, kteří mě sledovali pravidelně. Uzavírala jsem spolupráce, fotila kosmetické produkty a chodilo mi oblečení zadarmo. Když mi přišly první peníze z Youtube, ani jsem si toho pořádně nevšimla. Jenže postupem času peněz přibývalo a teď to byla moje jediná šance, jak se uživit.

Nějak.

Aspoň... trochu.

Zpátky k mámě.

A k telefonátu, který musel jednou přijít.

„Jo mami, už mi přišly."

„A jak to dopadlo?"

„Víš mami, moc dobře ne."

Měla jsem mámu přes celou obrazovku notebooku, protože to byl videohovor. I přes mizivé rozlišení kvůli špatné webkameře jsem však viděla, jak protočila oči. Otočila se kamsi za sebe, aby zavolala tátu. Ještě, než si vůbec stihl sednout, oznámila mu, že moje známky jsou zase katastrofální. Táta se jen trochu usmál a sedl si vedle mámy.

„Co s tím budeme dělat?"

„S čím?"

„S tvými známkami. S takovou nedostuduješ!"

Polkla jsem.

Snažila jsem se spolknout ten knedlík v krku, ale on pořád zůstával na svém místě.

Dělej, řekni to. Teď je ten správný okamžik! Dělej! Dělej!

„Víš, mami, tati..."

Nasadila jsem vážný tón a podle všeho i vážný výraz v obličeji. Máma zalapala po dechu a popadla tátu za rameno. Otočila se na něj a dramaticky pronesla: „Julio, ona je těhotná!" Pak se zase otočila na mě a pokračovala. Hlas ji přeskakoval a ona mezi slova vkládala španělské nadávky stejně jako jsem to dělala já, když jsem byla rozčílená. „S jejím životním stylem to muselo jednou přijít, ale proč to přišlo teď?! Copak nepoužíváš antikoncepci, Barb, kolik ti je let?!"

„Nejsem těhotná, mami."

Skočila jsem ji do řeči a ona se zase na okamžik uklidnila.

„Skončila jsem se školou."

Matka se na mě naposledy zadívala. Zklamání se jí lesklo v očích a bylo mnohem větší než kdy si myslela, že jsem otěhotněla s někým neznámým na diskotéce. Bylo tak velké, že bylo dobře viditelné i na tom nekvalitním obraze v mém notebooku.

„Řekni, že si děláš srandu, Barbaro!"

Nikdy mi neříkala plným jménem.

Nikdy.

„Nedělám."

Matka se zvedla a beze slov odešla. Demonstrativně práskla dveřmi a já zůstala s otcem o samotě. I jemu zmizel z obličeje úsměv. Jeho výraz byl tvrdý, ještě nikdy jsem ho neviděla v podobném rozpoložení.

Dokázal obhajovat vrahy, ale nedokázal přijmout fakt, že jeho dcera nebude právnička.

„Dá se s tím ještě něco dělat?"

„Já to nechci, tati."

„Dá se s tím ještě něco dělat?"

Zavrtěla jsem hlavou.

Polkla jsem slzy a on se na mě díval pořád tím stejným výrazem.

„Velmi jsi mě zklamala, Barbaro. Mě i mámu. Zavolej, až dostaneš rozum."

Ukončil hovor a já jsem věděla, někde hluboko uvnitř jsem věděla, že to bylo naposledy, co jsem oba viděla a co jsme s nimi mluvila.

---

Později toho dne mě čekala večeře s Eileen a Timem. A i když to byla ta úplně poslední věc na celém světě, kterou jsem chtěla dělat, věděla jsem, že tam musím jít. Přijít na jiné myšlenky. Nechat se poplácat po zádech. Vybrečet se někomu na ramínku.

A taky se najíst.

A opít.

Dala jsem si studenou sprchu, z obličeje spláchla zbytky slz a oblékla se. Místo taxíka jsem na místo dojela hromadnou dopravou. Když jsem vešla dovnitř, oba už seděli u stolu a o něčem si nadšeně vyprávěli. Eileen na něm doslova visela očima, jako kdyby byl svatý obrázek. Usmála jsem se a posadila se ke stolu.

Po zdvořilostních frází jsme pokračovali v trochu osobnějším rozhovoru. Tim se hned ptal na mou novou kariéru a přispěchal s několika nápady, co by mi mohly pomoci. Byl v tomhle docela kreativní a já byla zaskočená tím, jak moc se mi snažil pomoc.

K večeři jsem si objednala víno, on pivo a Eileen zůstala u nealka. Znala jsem ji dostatečně dobře na to, abych podle kruhů pod očima poznala, že měla rušnou noc. A jak jsem znala Tima, věděla jsem, že ta rušná noc byla nějaký večírek.

Upila jsem ze sklenice, prsty poklepala na stůl, a nakonec to vypálila.

„Dneska jsem jim to řekla."

„Jak to vzali?" zeptala se hned Eileen. Nepřirozeně se narovnala a z očí jí téměř okamžitě zmizel ten unavený potah, kterým je měla celou dobu potažené. Byla připravená na cokoliv, co mělo přijít dál, i kdyby to znamenalo odehnat Tima od stolu a prožít společný dámský večer plný zmrzliny a špatných romantických komedií.

A vína.

Pokrčila jsem rameny a obrátila do sebe zbytek skleničky.

„Táta se hrozně vztekal. Máma se zvedla a odešla."

„Je to dobře nebo špatně?"

„Nevím. Táta mi nakonec položil telefonem hned potom, co mi řekl, že jsem ho velmi zklamala, ale že doufá, že ještě dostanu rozum."

Trochu jsem si tátovu odpověď přikrášlila.

On nedoufal, že ještě dostanu rozum.

Znal mě, věděl, jak jsem tvrdohlavá.

A já znala svoje rodiče.

Tu tvrdohlavost jsem měla po nich.

Oba jsme věděli, že to byl poslední rozhovor, co jsme spolu vedli. On ani máma se mi už nikdy neozvou, stejně jako já jim. Byl konec. Mezi námi byl úplný konec.

Kvůli něčemu tak...

Banálnímu.

Sevřela jsem pod stolem pěsti a polkla slzy.

Na tváři vykouzlila falešný úsměv, který ale oba museli prohlédnout.

„Je mi to líto, Barb."

„To je v pohodě, Eileen. Nějak to zvládnu, i bez nich."

---

Když Eileen odešla na toaletu, měla jsem před sebou už třetí skleničku vína.

„Barb?"

„Hm?"

„Kdybys potřebovala půjčit, víš že se na mě můžeš vždycky obrátit, že jo?"

Překvapeně jsem se zadívala na Tima a jeho nabídku, kterou jsem nečekala ani v tom nejmenším.

„Vím, jak je to těžký," řekl jen.

Přikývla jsem a on se usmál. Natáhl se po ruce, kterou jsem měla omotanou kolem skleničky. Jemně mě za ni uchopil a pevně ji stiskl. Jen na pár okamžiků. Díval se mi při tom do očí a usmíval se.

„Zapomeň na ně, Barb. Máš nás – mě a Eileen. Ona by nikdy nedovolila, abys padla na zem a já stejně tak. Jenom prosím nebuď stejně hrdá a nesmyslně paličatá jako ona a řekni si o pomoc. Nechci znít namyšleně a říkat, že peníze nejsou problém. Ale..." Pokrčil rameny a nechal tu větu nedopovězenou.

A ani ji nemusel ukončit.

Eileen se mezitím vrátila ze záchodů, posadila se zpátky na své místo. Prohrábla Timovi vlasy, zlehka ho políbila na tvář a pokračovala v rozhovoru, který jsme vedli předtím, než odešla. Já ještě chvíli sledovala Tima, který naopak stočil pohled na blondýnku vedle sebe. Usmíval se, i když žvýkal večeři.

Nedokázala jsem to pochopit.

Možná jsem dneska přišla o svou biologickou rodinu, ale věděla jsem, že Tim má pravdu.

Naproti mně seděla moje opravdová rodina – ta, do které jsem se nenarodila. Kterou jsem si našla. Moje blonďatá sestra a kudrnatý bratr.

A to bylo úplně nejvíc.

*Exkurze (nejen) do amerického vzdělávacího systému. Doufám, že jsem něco nepomatovala - kdyby ano, tak se za to omlouvám a klidně mě opravte v komentářích. 
• Co jsou to zkoušky SAT? Definici si s dovolením (vlastně bez) půjčím z wikipedie ->> "SAT (z původního názvu Scholastic Aptitude Test, tedy Zkouška dovedností žáka) je jeden z nejvýznamnějších standardizovaných testů používaných pro přijímání studentů na vysoké školy v USA. Současně používaný název testu je SAT Reasoning Test (test logického myšlení). Skládají jej zpravidla studenti středních škol v posledních ročnících a využívá jej také většina vysokých škol v USA jako jednu z částí přijímacího řízení." - Wikipedie taky SAT přirovnává k Národním srovnávacím zkouškám. Zkrátka - vysoké školy si berou výsledky těchto testů a ty suplují přijímací zkoušky. Existuje ale více typů testů a k přijímačkám je potřeba často ještě osobní esej, souhrn známek, mimoškolní aktivita atd., atd.
• V USA se nenastupuje do oborů, ale na školu. Člověk si svůj "major" vybírá až během studia a mnohdy ho ještě několikrát změní. Pro lepší uchopení jsem však tuhle maličkost přehlídla a Barb poslala rovnou na právničinu. Snad mi tohle malé nedodržení reálií odpustíte.
• Filadelfie je město, které je skutečné velmi rasově smíšené. Netuším však, jak je to s potyčkami na "denním" pořádku, ale hej - viděla jsem sedm řad Odložených případů a podle toho to vypadá, že jo! I když skutečnost je samozřejmě úplně jinde, víme jaká bývá realita v amerických seriálech a filmech :D (Jen pro představu - wikipedie uvádí, že ve Filadelfii žije přibližně 44% Afroamerického obyvatelstva a 13% Latinskoamerického)
• Taky jsem se snažila najít rozdíl mezi Hispánci a Latinoameričany. Podle všeho žádný neexistuje. Hispánci jsou lidé ze zemí, kde se mluví španělsky, Latinoameričani pak mají kořeny především v Latinské Americe, tedy i v Brazílii. Oba pojmy se ale snadno zaměňují a vlastně jsou si synonymy, i když doopravdy nejsou.

Upřímně - trochu se přiznám, že napsat kapitolu z pohledu Barb jsem chtěla už od začátku, ale zároveň jsem se toho strašně bála! Bála jsem se, abych dokázala dobře zachytit její esenci a vypovědět její příběh, tak aby byl styl vyprávění zase trochu odlišný. Musím říct, že tohle se nakonec psalo úplně samo a já vůbec nechápu, proč jsem se toho tak bála.

Zároveň jsem v kapitole nakousla (aspoň trochu) téma rasové diskriminace, na které nebyl čas v průběhu psaní a to hlavně proto, že příběh vyprávěla Eileen, která se jako bílá Evropanka nikdy s něčím podobným nesetkala. Barb to sice jednou trochu nakousla, ale nikdy nebyl pořádně čas to popsat. Tak jsem si to vynahradila alespoň trochu tady. Nechci se pouštět na tenký led velkých diskuzí, ale podle mě je to něco, co muselo zaznít a já jsem strašně ráda, že jsem se rozhodla nepsát jen o bílých Evropanech, zvlášť když je příběh zasazený do Ameriky.

A v neposlední řadě - Barb je jistě silná osobnost, ale takové odmítnutí ze strany rodičů vždycky bolí. Zvlášť když je tak... nesmyslné. 

Dynamické duo tady má zase svůj okamžik a já jsem za tohle přátelství strašně ráda. 

V poslední řadě jsem chtěla ještě říct, že cíleně jsem dneska nepostovala ze strany Eileen, protože její post o tomhle tématu můžete najít v patnácté kapitole a já bych se jen opakovala. Za to tu je však Timmyho post, který je možná ještě důležitější, protože Barb určitě přinesl spoustu nových odběratelů.

(A nebojte - to jejich "video" taky bude :D)

Trošku mě děsí, jak moc jsem se dneska rozepsala pod čarou, tak radši už končím. Pac a pusu!

(Nevím, co to je za pozdrav.)