Leden 2021

Vždycky jsem se považovala za velkého spáče. Neměla jsem ráda ranní vstávání, vždy mi trvalo dlouho, než mé tělo začalo normálně fungovat. Potřebovala jsem do sebe dostat kofein a i s tímto povoleným dopingem byly moje rána vždy velmi těžké.

Jenže pak jsem potkala Timmyho a v momentě, kdy jsme spolu začali žít, jsem zjistila, že oproti němu jsem vlastně ranní ptáče.

Ze spánku mě probudily ranní paprsky, které si našly cestu do naší ložnice skrz špatně zatažené závěsy. New York nikdy nespal a hned jak jsem otevřela oči, jsem začala vnímat ten vždy přítomný hluk na ulicích pod námi. Občas se mi zastesklo po tichu, které jsem měla na společném bytě s Barb díky pokoji do vnitrobloku, ale tyhle stesky mě přešly vždy ve stejný okamžik, kdy jsem se otočila vedle sebe a na polštáři vedle uviděla spícího Timmyho.

Usmála jsem se sama pro sebe, prsty opatrně přejela po ostré hraně jeho obličeje. Znovu jsem se protáhla, líně zívla a pomalým, šouravým krokem se vydala do kuchyně. Nezapomněla jsem za sebou zavřít dveře od ložnice, abych nevzbudila svého spáče.

Byla neděle, den zaslouženého volna. Kávovar tiše vrčel, ale brzy ho přehlušily melodie vycházející z mého telefonu. Nechala jsem ho ležet na lince, upila ještě z horké kávy a na chvíli zůstala uprostřed malé kuchyně. Hlavu jsem měla plnou myšlenek – zda si na snídani udělám míchaná vajíčka nebo zda počkám, až se probudí Timmy. Ve hře byla samozřejmě i sladká snídaně a s přibývajícími možnostmi narůstalo moje zoufalství.

Lokty jsem se opřela o kuchyňskou linku a znovu upila z kávy.

Moc velké rozhodnutí na moc brzké ráno.

I když ve skutečnosti bylo téměř půl jedenácté.

Z reproduktoru mého telefonu se ozýval chraplavý hlas Boba Dylana, který mi v posledních týdnech a měsících dělal společnost častěji než bych si kdy myslela. Natáčení filmu začalo na konci minulého roku a pokračovalo i v tom novém. Nicméně vše bylo značně hektické a mnohdy zmatečné. Režisér chtěl natočit perfektní film a zároveň dohnat obrovskou ztrátu, kterou filmařskému průmyslu v minulém roce natropila celosvětová pandemie. Po dlouhých týdnech, které jsme mohli strávit společně, mě teď jeho nepřítomnost o to víc bolela. Naštěstí jsem měla ale spoustu své vlastní práce, která mi zaměstnávala hlavu. Jeho nepřítomnost jsem nejvíce cítila v chladných večerech, kdy jsem ležela sama v posteli.

Chyběl mi.

Jeho tiché brnkání na kytaru, mumlání Dylanových písní. Hlasité nadávky z vedlejšího pokoje, kam se odešel učit scénář, ale ve skutečnosti hrál nějakou videohru. Papíry od scénáře volně se válející po celém bytě. Nadával francouzsky, když se pak snažil najít všechny strany a seřadit je správně za sebou. Jako kdyby si myslel, že mu nerozumím. Předstírala jsem to ale stejně dobře, jako on předstíral, že neslyší moje neustálé výtky, ať si uklízí svoje věci. Ať už šlo o stránky scénáře, nebo o oblečení volně poházené po celém bytě. Bylo úplně běžné, že jsem v noci zakopávala o jeho džíny, ponožky, nebo spodní prádlo. Všechno zůstalo ležet na místě, kde se zrovna svléknul.

„Ráno to uklidím," tvrdil mi vždycky, ale podle jeho logiky ještě nikdy ráno nepřišlo.

Ve dnech před natáčením nového biografického filmu se učil hrát na kytaru a sledoval snad všechny koncerty Boba Dylana. A nejen ty – trávil hodiny a hodiny u počítače, aby se naučil jeho grimasy, jeho přízvuk, intonaci hlasu.

Často zpíval, mnohem častěji než kdy dřív.

Milovala jsem jeho hlas. Věděla jsem, že umí zpívat, stejně jako jsem věděla, že ho zpěv nikdy nebavil. Nejraději poslouchal rap a často si jej doma notoval. Mě tenhle styl hudby nikdy neoslovil a dlouho jsem nevěděla, jak dobře ve skutečnosti umí zpívat.

Dokázala jsem ho poslouchat celé hodiny a on celé hodiny seděl a hrál na kytaru. A zpíval. Jednu píseň stále dokola, neustále se opravoval. Nebyl sám se sebou nikdy spokojený a i to z něj dělalo tak dobrého herce, jakým byl.

Když odjel na natáčení, stýskalo se mi po něm.

A tak jsem to prázdno nahradila skutečným Bobem Dylanem. Brzy jsem se naučila za jeho písní vstávat a poslouchala jsem ho i během celého dne. Dělal mi společnost při rekonstrukci kavárny a já díky tomu měla aspoň trochu pocit, že je tam Timmy se mnou, i když ve skutečnosti byl někde úplně jinde.

Většinu písní jsem uměla nazpaměť, tiše jsem si je broukala.

Stejně jako teď.

Vlnila jsem se v rytmu jedné z jeho písni a brzy jsem k tomu přidala i imaginární kytaru. Zavřela jsem oči a pohodila vlasy, jako kdybych byla na skutečném koncertě. Z tichého mumlání jsem přišla do hlasitého zpěvu.

Timmy se objevil ve dveřích zhruba v půlce mého sóla.

Usmála jsem se na něj, poslala mu vzdušný polibek, ale on jen protočil očima. Nahlas zívnul, protáhl se a znovu zazíval. Já však malými krůčky dotančila až k němu. Popadla jsem ho kolem ramen, zavrtěla se do rytmu, ale s ním to vůbec nepohnulo.

„Zatanči si se mnou!"

„Kolik jsi měla kávy?"

„Ani jednu," zalhala jsem, ale ve skutečnosti to byla pravdu.

Ani jednu dopitou.

Můj hrníček stále ležel na lince a káva uvnitř pomalu chladla.

„Zatanči si se mnou," zaprosila jsem znovu. Ruce jsem stále měla kolem jeho ramen. Vyhoupla jsem se na špičky, abych si ukradla první ranní polibek. Oblečená jsem stále byla jen do pyžama – dlouhé triko a nevkusné, nicméně pohodlné, kalhotky. Na začátku vztahu ležely zahrabané někde na spodu mého šuplíku se spodním prádlem a trvalo mi snad rok, než jsem pochopila, že nemusím na každou schůzku nosit krajkové prádlo.

Jasně, když jsem si poprvé oblékla vytahané spoďáry s rádoby vtipným obrázkem, vypadal víc než jen překvapeně. Chvíli si z nich utahoval, ale postupem času mu nezbylo nic jiného, než si zvyknout na to, že nenosím jen krajkové prádlo, ale občas mě uvidí i ve vytahaných bombarďácích.

Na rozdíl od něj jsem nespolupracovala s velkými módními značkami a tak jsem si nemohla dovolit drahé spodní prádlo.

I když samozřejmě... pár takových kousků u mě ve skříni bylo.

On taky po ránu nevypadal nejlépe. Dlouhé vlasy se mu vlnily do obličeje, neustále si je musel rukou upravovat, aby na mě vůbec viděl. Neměl žádné triko, jen kalhoty na spaní, ze kterých mu lezla guma od trenek. A z nějakého důvodů to byla věc, která mě vždy dokázala dokonale vzrušit.

Přitiskla jsem svá prsa, i když schovaná pod trikem, na jeho nahou hruď a zatímco jsem ho pomalu líbala, jeho dlouhé ruce se pomalu obtáčely kolem mého těla. Rychlá hudba skončila a místo ní začala hrát pomalá píseň, jedna z mých oblíbených.

Při prvních tónech se mi zadíval do očí, koutky se mu téměř nepatrně zvedly do úsměvu.

„Zatanči si se mnou," poprosila jsem ho znovu.

Tentokrát přikývl.

Ruce mu sjely na moje boky, hlavu si položil na mé rameno. Cítila jsem jeho teplý dech na své tváři. Potichu mumlal slova písně a já si najednou nebyla jistá, jestli je zpívá mě, sobě anebo nám.

Když déšť padá na Tvou tvář
a celý svět máš na svých bedrech,
můžu Ti nabídnout vřelé objetí,
aby's pocítila mou lásku.

Na druhou sloku jsem se k němu přidala, i když trochu váhavě. Naše hlasy spolu zněly v tiché harmonii, stejně jako všechno, co jsme dělali společně. Bob Dylan nám dělal společnost, ale v ten moment ho ani jeden z nás nepotřeboval.

Ztratili jsme se však v jeho slovech a v jeho tónech.

Tančili jsme spolu po kuchyni.

Zpívali jsme společně o lásce.

O společné lásce.

Zpívala jsem falešně, ale bylo mi to jedno. Stejně jako to bylo jedno jemu.

Najednou jsem měla pocit, že celý svět přestal existovat.

Bylo jen teď a tady.

Mohl bych Tě udělat šťastnou,
proměnit Tvé sny ve skutečnost.
Není nic co bych neudělal,
šel bych pro Tebe na konec světa,
aby's pocítila mou lásku.

Píseň dohrála, znovu se přepnula na něco rychlejšího. Timothée mě na závěr písně políbil.

„Je to pravda."

„Co?"

„Že bych šel na konec světa, jen abych pocítil tvou lásku."

Zasmála jsem se, ale on se tvářil pořád stejně vážně.

„Děje se něco?"

Zavrtěl hlavou, ale jeho tělo mluvilo jinak. Nahlas si povzdechl a přitiskl si mě k sobě tak pevně, že jsem téměř nemohla dýchat. Pod uchem mi zběsile tlouklo jeho srdce, ve vlasech jsem ucítila jeho polibek.

„Miluju tě, Leen."

„Já tebe taky," zamumlala jsem téměř neslyšně.

„Vezmeš si mě?"

Nechápavě jsem zaklonila hlavu a můj pohled se v sekundě spojil s tím jeho. Díval se na mě vystrašeně, ještě nikdy jsem v jeho očích neviděla nic podobného.

„Cože?"

„Miluju tě, Leen. Miluju tohle a chci tohle každý den. Najít tě ráno v kuchyni s tím nejširším úsměvem na celém světě, jak si nahlas zpíváš a jak mě nutíš k tanci. Chci s tebou tancovat každé ráno, chci tě slyšet zpívat každé ráno. Chci vidět tvůj úsměv, slyšet tvůj hlas. Chci tebe, chci abys byla moje. Už navždy. Dnes, zítra, za deset let. Nikdy tě nepřestanu milovat, Leen, to je věc, kterou jsem si naprosto jistej."

V očích se mi zaleskly slzy.

Nevěděla jsem, co říct.

Teda... věděla jsem, co říct.

Jen jsem se místo zbytečných slov rozbrečela. Schovala jsem se do jeho náruče a mezi sérií vzlyků jsem se pokoušela ze sebe dostat to jednoduché ano. Jenže jsem se pořád zalykala a všechny moje pokusy skončily jen nesrozumitelným mumlání.

Po nekonečně dlouhé chvíli, která ve skutečnosti trvala sotva pár okamžiků, jsem znovu našla pevnou půdu pod nohami. Na tváři mi naskákaly rudé fleky, oči jsem měla napuchnuté a pod nosem velkou nudli.

„Jo."

„Co jo?"

„To víš, že si tě vezmu."

Zasmál se a na chvíli mě pustil ze svého náručí. Natáhl se pro roli kuchyňských utěrek, které ležely na lince za našimi zády. Osušila jsem si oči, utřela nudli a znovu se schovala do jeho náruče. On mě však z ničeho nic zvedl ze země a já překvapeně vyjekla.

„Co to děláš?!"

„Prstýnek!" Dostal ze sebe s námahou. Než ušel těch několik kroků mezi kuchyní a ložnicí, několikrát mě málem upustil. Nakonec mě ale doslova odhodil zpátky do postele a z nočního stolku vytáhl drobnou sametovou krabičku.

„Tys to plánoval?"

„Chtěl jsem to udělat jinak," zamumlal trochu zklamaně a natáhl ke mně ruku i s krabičkou.

„Bylo to perfektní," oponovala jsem okamžitě. Nadechovala jsem se k ještě něčemu dalšímu, ale on mě umlčel polibkem.

„Před deseti minutami jsem vylezl z postele, bojím se, že si to nebudu za pár hodin pamatovat."

„Já ti to připomenu, neboj se."

---

Několik hodin to bylo naše malé tajemství.

Nikdo jiný o tom nevěděl a my to ani nikomu nechtěli říkat.

Celý zbytek dne jsme strávili v posteli, jídlo jsme si objednali donáškou. Plánovali jsme si společnou budoucnost, přemýšleli o tom, jak to řekneme rodině, kamarádům a vlastně celému světu. Ani jeden z nás nechtěl velkou svatbu. Rychle jsme se shodli i na tom, že netrváme na tom, aby obřad proběhl do roku a do dne, a že klidně může trvat několik let, než budu nosit jeho příjmení.

K večeru jsme se oba zvedli, převlékli se z pyžama a zamířili na tradiční nedělní večeři k Barb s Georgem. Nebyla to žádná velká tradice, jen my s Barb jsme tomu tak říkaly. Chtěly jsme spolu zůstat v co nejbližším kontaktu a společné večeře se zdály být tím správným řešením. Nejdříve jsme se scházely každý týden a jenom my dvě. Postupem času jsme upravily pravidla a z restaurací jsme se přesunuly do nových domácností. Předháněly jsme se v tom, kdo uvaří lépe, zatímco naši partneři se předháněli v tom, kdo sežene lepší alkohol a kdo z něho ten večer vypije více.

Že jsem si nesundala prstýnek, jsem si uvědomila hned, co jsem vstoupila k Barb a Georgovi do bytu. Moje nejlepší kamarádka mě na přivítanou objala a zatímco jsem si vyzouvala boty, nahlas vykřikla. Překvapeně jsem zvedla hlavu – Barbřin obličej byl sotva pár centimetrů od toho mého. Popadla mou levačkou a já nespadla jen silou vůle.

„Co to děláš?"

„Co to je?!"

Zvedla pohled na Timmyho postávajícího kdesi za mými zády a hned zase zpátky ke mně.

„Jo, to je..."

„Říká se tomu zásnubní prsten," skočil mi do řeči Timothée.

„Gratuluju, kámo!" Jako první zareagoval George, který poplácal Timmyho po zádech. Ještě jsem slyšela cosi o tom, že to musí zapít, a pak jej odvedl do bytu. Barb se mezitím posadila ke mně na zem, v ruce stále držela mou levačku. Prsty si hrála s okraji prstýnku, pohled sklopený. Vyhýbala se mému pohledu a já nechápala proč.

„Stalo se to dneska ráno, Barb."

Cosi zamumlala a najednou mi visela kolem krku.

„Mám hroznou radost."

„Barb..."

Nevěděla jsem, co říct a tak jsem ji jen pevněji přivinula k sobě.

„Jestli ti ten blbeček někdy ublíží..."

„Neublíží."

„Ale jestli..."

„Neublíží."

Rázně přikývla a odsedla si ode mě. Neobratně se znovu postavila a pomohla mi zpátky na nohy. V očích se ji leskly slzy ale snažila se nerozbrečet s urputností sobě vlastní.

„Pojď, musíme to zapít. Teda... jestli nám ti dva ještě něco nechali."

* Úryvky jsou z písně Make you feel my love. Že je originál od Boba Dylana jsem vlastně vůbec nevěděla (ostuda!), známější cover od Adele jsem taky dlouho neznala. Co jsem znala a co mě vždycky rozbrečí je ta verze z Glee. 

O víkendu jsem byla na svatbě své nejlepší kamarádky. Obřad jsem probrečela a probrečela jsem i spoustu dalších okamžiků před, během a po. Původně jsem chtěla napsat kapitolu o Barb. Jenže to všechno bylo pořád živé a já se místo toho pustila do téhle přeslazené kapitoly, o které jsem stejně věděla, že ji chci jednou napsat. Tak jen doufám, že jste nedostali cukrovu!