Léto 2018

Jak moc mi chybí jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy tady nebyla.

Leen odjela na prázdniny do své domoviny a já se najednou ocitl úplně sám. Navíc jsem neměl ani žádné pracovní povinnosti. Nic mi nezaměstnávalo hlavu a jediné, o čem jsem přemýšlel bylo to, jak moc mi ve skutečnosti chybí.

Přemýšlel jsem nad tím, jak snadno mi vkročila do života. S jakou lehkostí a přirozeností. Jako kdyby v něm byla vždycky.

Jenže nebyla.

A nikdo to nevěděl líp než já.

Leen byla úplně jiná než všechny moje ostatní přítelkyně. Byla... Byla vlastně i úplně jiná než jaký jsem byl já. Nikdy jsem nebyl studijní typ, jen jsem oplýval tím skvělým darem výřečnosti. Z mnoha věcí jsem se dokázal vykecat a mnoho dalších věcí jsem dokázal obkecat.

Ostatně na střední škole jsem složil laciný rap a natočil ještě lacinější video u kterého jsem byl tak líný, že jsem ho ani nedotáhl do konce. Postával jsem u zeleného plátna a ukazoval na věci, které jsem do videa nikdy nedodělal. Byl to můj závěrečný výstup ze semináře statistiky a do teď nechápu, jak je možné, že jsem tím předmětem prošel.

Trestem mi budiž existence tohoto videa, která je volně dostupná na internetu. A kdyby o jeho existenci náhodou někdo nevěděl, mnoho moderátorů nejrůznějších talk show se rozhodlo toto video připomenout světu.

Pravdou bylo, že než jsem nastoupil na střední, ve škole jsem se hodně trápil. Učitelům tehdy záleželo na každé známce. Všechny předměty byly stejně důležité a vyučující se jen předháněli v tom, který je vlastně ten nejdůležitější.

Na střední jsem začal studovat herectví a ocitl se úplně v jiném kolektivu než předtím. Najednou nikomu nešlo o známky – všichni chtěli získat hlavní roli ve školní hře. Podle našich učitelů jsme všichni před sebou měli zářnou budoucnost. Byli jsme budoucí herci, muzikanti, divadelníci. Každý z nás chtěl být lepší než ten druhý. Vzájemně jsme soupeřili o místo na výsluní. Hlásili jsme se na stejné konkurzy, měli stejné agenty.

Ani nevím, kolik nás ten rok promovalo. V ročence bylo spoustu obličejů a já rozhodně všechny neznal jménem. Nebylo možné, abychom se všichni stali herci a já si tu skutečnost začal bolestivě uvědomovat.

Ve stejném roce, kdy skončilo moje středoškolské vzdělání, jsem dostal příležitost zahrát si ve svém prvním velkém filmu. Interstellar byl velkofilm Christophera Nolana ve kterém hrálo tolik hereckých es. První den na place jsem byl nervózní, všechny svoje scény jsem opakoval několikrát. Zoufale jsem se snažil to nepokazit, udělat dobrý dojem. A všechno to dopadlo přesně obráceně.

Myslel jsem si, že jsem už velký herec. Byl jsem na premiéře filmu, můj první červený koberec. Usmíval jsem se a ukazoval na svoje jméno na plakátě.

Jenže jsem se nemohl víc mýlit.

Víc jak polovinu z mých scén na konec vystřihli. Moje stopáž ve skoro tří hodinovém filmu se zmenšila na ubohých deset minut. Po premiéře jsem se musel usmívat, ale když jsem přišel domů, brečel jsem až do rána. Pochyboval jsem o sobě a o všech svých rozhodnutí.

Bydlel jsem u rodičů, vykašlal se na vysokou. Chodil po konkurzech a hrál malé role.

V té době jsem se taky rozešel s Lourdes.

Ve skutečnosti se spíš ona rozešla se mnou. Chodila se mnou do školy a tehdy ji chtěl úplně každý. Byla dcerou Madonny a snad všichni jsme si mysleli, že se díky ní dostaneme do vyšších míst. Že budeme chodit na hvězdné večírky s její mámou a někdo si nás všimne.

Jasně, nebylo to vůbec hezké.

Ale taky mi v té době bylo sedmnáct, osmnáct. Možná už jsem mohl mít trochu rozumu, ale neměl jsem ho.

Lourdes byla skvělá. Skvělá jako všechny holky na LaGuardia. Všechny si myslely, že budou velkými hvězdami. Měly vysoké sebevědomí a pro trochu slávy by udělaly cokoliv. Když jsem se pak dostal ze školy do skutečného světa plného konkurzů, brzy jsem zjistil, že jsou všechny stejné. A vlastně vůbec ne skvělé. Rádoby hvězdičky s nehvězdičkovým chováním. Pro malou roli by udělaly cokoliv. Nosily výrazný make-up, krátké sukně. Většina z nich vůbec neuměla hrát, za to měla asi úplně jiné schopnosti...

A pak jsem potkal Leen.

Učarovala mě na první pohled. Seděla v kavárně, před sebou rozložené učení. Už tehdy jsem se zamiloval do té malé vrásky, která se jí udělala na čele, když se na něco soustředila. Okusovala přitom špičku tužky a neměla nejmenší tušení, jak sexy při tom všem vypadá.

Snadno jsem si zvykl na její blízkost.

Bavilo mě ji sledovat, když si četla. Dokázala si číst celý den a celou noc, mnohdy jsem se vzbudil pozdě v noci a ona ještě stále četla. Odbyla mě větou, že jen dočte kapitolu, ale ráno jsem ji našel ležet vedle mě s knížkou otevřenou na hrudníku.

Jako kdyby čtení byla její druhá přirozenost. Nejednou jsem ji viděl, jak s knihou v ruce přechází mezi místnostmi mého bytu, pohled stále zabořený na stránky před sebou. Jako kdyby měla třetí oko, které se dívalo na cestu a kontrolovalo její kroky. Bravurně se vyhnula všem překážkám a usadila se na novém místě.

Kmitala očima, na čele měla tu malou vrásku. Z jejího obličeje se dalo vyčíst, co přesně se na stránkách právě odehrává a jak je spokojená s dějem.

Četla úplně všechno a všechno dočetla do konce, nehledě na kvalitu knížky. Když to byla dobrá volba, dokázala o ní mluvit několik následujících dní. A pokud to nebyla dobrá kniha, stejně o ní mluvila několik dní. Jmenovala všechny její chyby, nadávala na nelogické chování postav... Byla tím nejlepším kritikem – dokázala odhalit každou chybu v textu. Stylistickou i gramatickou. Nic jí neuniklo.

Po dočtení mi často knížky nechávala na nočním stolku, abych si je sám přečetl. Byl jsem pomalý čtenář, a tak jsem měl vedle postele brzy velkou hromádku. Leen mě neustále zpovídala a téměř mě do čtení nutila. Brzy dokázala přesně odhadnout můj knižní vkus.

A nejen můj.

Doporučovala knihy mé mámě i tátovi.

S tátou si dokázala povídat o knihách celé hodiny. S mámou jsme se na nedělních obědech vyměňovali významné pohledy, někdy jsme dokonce odešli a nechali ty dva diskutovat o samotě.

Ale nešlo jen o čtení. Leen se učila se stejnou vervou s jakou četla. Mračila se u toho mnohem víc než u krásné literatury, ale nikdy jsem ji neviděl nadávat na učení. Na nic si nestěžovala, prostě se vždy zapřela a pokračovala v učení. Vždycky mi říkala, že vysoká je její volba. I když to nikdy neřekla nahlas, věděl jsem, že bere studium jako určité privilegium. Bojovala za své stipendium, bez kterého by si studium nemohla dovolit. Učila se, protože chtěla a protože musela. A ta kombinace byla vražedná.

Jindy malý byt se mi bez ní zdál obrovský.

I přesto jsem měl pocit, že je tady stále se mnou. Oficiálně jsme spolu nebydleli, ale ona tu stejně trávila většinu volného času. Jen málokdy přespávala u sebe na bytě v době, kdy jsem byl v New Yorku.

Ve sprše byl její sprchový gel. Voněl po jahodách, stejně jako ona každý večer. Na umyvadle se povaloval druhý zubní kartáček a v poličkách byly ukryty její šminky, krémy a spoustu dalších blbostí, o kterých jsem ani nevěděl, na co jsou.

Ve skříni se schovávalo její oblečení. Úhledně poskládaný komínek uprostřed mého chaosu.

Na stole ležely papíry popsané jejím drobným písmem a zvýrazněné několika barvami. Lepíky s poznámkami jsem nacházel po celém bytě, až jsem si začínal myslet, že je tam umístila schválně. Jenže místo milostných vzkazů se na nich schovávali autoři společně s názvy děl, které se snažila naučit na poslední zkoušku semestru.

Každý den mi volala, psala snad tisíce zpráv.

Posílala fotky, na kterých se usmívala.

Miloval jsem ten její úsměv.

Miloval jsem ji úplně celou.

Nedokázal jsem pochopit, že někdo jako ona si našel cestu do mého života. Byla úplně jiná jako já a já se dennodenně sám sebe ptal, jak je možné, že ze všech chlapů na celém světě si vybrala zrovna mě.

Nebyl jsem v jejím životě každý den a ani jsem nemohl. Pokaždé jsem odlétal se strachem, že na škole potká někoho jiného. Sečtělého intelektuála. Kluka, co rád nosí tvídová saka a zná všechna díla všech ruských klasiků. Někoho, kdo vážně přečetl Shakespeare a ne někoho, kdo se s obtížemi naučil několik řádků z Hamleta jen proto, aby udělal zkoušku z divadla.

Jenže ona...

To nikdy neudělala.

Vždy se smála mým obavám.

A když se smála, byla při tom tak roztomilá.

Najednou jsem si uvědomil, že už nemůžu mezi těmi čtyřmi stěnami strávit ani minutu. Popadl jsem bundu a zavolal si odvoz, abych se vydal na to jediné místo, kde jsem teď ve skutečnosti chtěl být.

---

„Co tady děláš, blbečku?" Přivítala mě Barb s otevřenou náručí. Měla nalíčené jen jedno oko a místo linky u toho druhého se ji táhla po celém obličeji černá čára. Musela se leknout, když jsem jí zabušil na dveře a díky tomu teď vypadala, jako kdyby měla jizvu přes půl obličeje. Musel jsem se při pohledu na ni zasmát.

„Eileen je doma, blbečku, tak co tady děláš?" zeptala se znovu a vztekle rozhodila rukami. Sevřenou pěstí mě udeřila do hrudníku, ale pak o krok ustoupila, čímž mě pozvala dovnitř. Ze stolku, kde měla rozprostřené líčení, popadla vlhčený ubrousek a zmizela v koupelně před velké zrcadlo, aby opravila svůj omyl.

„Přišel jsem za tebou!"

„Tak to je paráda."

„Pojď ven."

„Kam?"

Vykoukla z koupelny a sjela mě pohledem.

„Na pivo."

„Díky za tak vyčerpávající popis."

Protočil jsem oči a opřel se o futra v koupelně. Barb už smyla svůj omyl a pokračovala v líčení druhého oka.

„Stejně jsi někam evidentně chtěla jít. Ta pojď se mnou."

„Co za to?" Zeptala se s úšklebkem.

„Platím?"

„I panáky?"

Přikývl jsem a ona konečně souhlasila.

---

Seděli jsme v jedné z mnoha newyorských hospod a povídali o nesnázích života. Barb měla již několikátý drink a v očích se ji začaly hromadit slzy. Nedávno se ve zlém rozešla se svými rodiči, a i když s nimi nikdy neměla dokonalý vztah, bylo to pro ni těžké. Potřebovala teď jejich podporu a oni se k ní otočili zády.

Barb jen málokdy mluvila o svých pocitech.

A když o nich začala mluvit, bylo jasné, že je situace zlá.

Otočila do sebe další koktejl a pobaveně se usmála.

„Tak teď vypadá můj život."

„Hm?"

Pokrčila rameny a u procházející číšníka si objednala další drink.

„Sedím na baru s přítelem své nejlepší kamarádky a řeším s ním svůj život."

„Jsme kámoši, Barb. Kámoši občas takové věci dělají."

Já na rozdíl od ní popíjel pivo. Jenže ona mi samozřejmě objednala několik panáků a já je do sebe samozřejmě hned obrátil, abych s ní udržel krok. Zlehka jsem přimhouřil oči, abych na ni lépe zaostřil. Alkohol mi zahalil zrak a já si díky tomu mhouření uvědomil, že je možná nejvyšší čas jít domů, než mi černovláska přede mnou objedná další pití.

„Barb!" Projel mnou náhlý záchvat geniality a hned jsem toho musel využít. Okamžitě jsem zapomněl na všechny své obavy a místo toho zuřivě plácl rukou do stolu, čímž jsem upoutal pozornost nejen Barb ale i celého baru. „Natoč video se mnou!"

„Co?"

„Budeš mít větší sledovanost, nalákáš k sobě na kanál spoustu lidí."

„Brzdi, celebrito, nefandi si tolik."

„Barb, no tak, víš, že mám pravdu!"

Viděl jsem nelibost v jejím pohledu, ale přesto pomalu přikývla.

„Nebudeš to muset probrat s Anikou?"

„Ne, když o tom nebude vědět."

„Jakože bychom to natočili teď?"

Místo odpovědi jsem se zazubil a ona mi ten úsměv oplatila. Číšník před ní položil další drink. Nebo se o to aspoň pokusil. Sklenice se ani nedotkla stolu, Barb mu ji téměř vytrhla z rukou. Rychle ji do sebe obrátila a přes svoje šaty bez ramínek si přehodila kabát. Popadla mě za ruku, čímž mě přinutila se zvednout, a společně jsme se vydali k pokladně. Zaplatil jsem útratu za nás oba a Barb naplněná tím jejím pověstným elánem, během chvíle odchytila na ulici taxík. Řidiči pak nadiktovala adresu a auto se s malým škubnutím rozjelo vpřed.

Barb nadšeně cosi vyprávěla, ale mě se začaly pomalu zavírat oči.

Ani nevím, jak se stalo, že jsme se najednou ocitli v bytě Leen. Barb mě nažďuchala do jejího pokoje a já si plně oblečen lehl do její postele. Voněla jako ona a já si jen s námahou skopnul alespoň boty, než jsem se zabalil do její peřiny a do její vůně.

„Nic nevydržíš," probral mě na okamžik hlas vycházející ode dveří.

„Sama nic nevydržíš."

„Já stojím na nohách v podpatcích."

„Tak to gratuluju."

Zavřel jsem oči, ale v šeru pokoje bych stejně neviděl, jak dramaticky rozhodila rukami a protočila očima. Pak cosi zamumlala ve španělštině, ale ať to bylo cokoliv, raději jsem se rozhodl předstírat spánek.

„Nemysli si, že to video se mnou nenatočíš!" Zaslechl jsem ještě vyhrůžku Barb jen těsně předtím, než potichu zavřela dveře od pokoje mojí malé Leen.

„Natočím, kámoško," zamumlal jsem do polštáře, ale to už ona nemohla slyšet. A já si vlastně nebyl jistý ani tím, jestli jsem to skutečně řekl nebo zda to byla jen hlasitá myšlenka.

* Pozorný čtenář si možná všimne lehkého nonsensu v časové linii. V létě roku 2018 sice Eileen odjela na prázdniny do Irska, ale Timothée v té době natáčel The King. Já se usilovně snažila najít jiné časové období, kdy v New Yorku zůstala Barb a Timmy o samotě, ale vlastně jsem žádné takové nenašla. Nebo našla, ale zase mi to nesedělo do období vztahu Timmyho a Leen. Takže se omlouvám za lehkou mystifikaci, ale snad mi to prominete.

Hech, v téhle bonusové kapitole jsem se zase pokusila psát z trochu jiného pohledu, a tentokrát to schytal Timmy. Nejsem si jistá, na kolik se mi podařil zachytit a upřímně jsem se docela proklínala, že jsem nešla do er-formy.

Každopádně! Dynamické duo si prostě zasloužilo svou kapitolu, tu jsem jim prostě nemohla odepřít. A ještě jednou se za nimi podíváme, protože bych vás přece neochudila o to slavné video, které spolu nakonec natočí, no ne?

A kdybyste náhodou někdo chtěli vidět ten rapový skvost o kterém Timmy mluví... Tak ten je tady :D