Prosinec 2017

Druhý den ráno jsem se probudila ve své posteli, ale neměla jsem ani nejmenší ponětí, jak jsem se do ní dostala. Triko, ve kterém jsem strávila včerejší večer, leželo hozené na zemi a já na sobě měla jenom spodní prádlo. Na nočním stolku ležela sklenice vody a tableta aspirinu.

Nahlas jsem zasténala při snaze posadit se.

Opatrně jsem vzala tabletu mezi prsty a zapila ji dvěma loky studené vody. Ze skříně jsem vytáhla čisté prádlo, přehodila přes sebe župan a zmizela do koupelny. Dopřála jsem si jen krátkou sprchu, které mi ale vůbec nepomohla, abych se cítila lépe.

A tak jsem se rozhodla vsadit na kávu.

Ale jen co jsem otevřela dveře od koupelny, spatřila jsem v kuchyni Barb, která z nějakého důvodu vypadala, na rozdíl ode mě, naprosto svěže.

„Dobré ráno!"

„Ani ne," zamumlala jsem se a došourala jsem se k rychlovarné konvici, do které jsem s vypětím všech sil nalila vodu a postavila ji zpátky. Zatímco se voda začala pomalu vařit, do prázdného hrnku jsem nasypala dvě lžíce instantní kávy.

Instantní kávy.

Tak špatně jsem na tom byla.

„Jsi v poho?"

„Budu," odpověděla jsem Barb, která si mě měřila pohledem. „Ale můžeš mi vysvětlit jednu věc? Proč ty vypadáš úplně v pohodě?"

Moje tmavovlasá kamarádka se rozesmála a ledabyle mávla rukou.

„Léta praxe a odříkání."

„Je ti devatenáct," zahuhlala jsem nesouhlasně.

„Jak říkám – léta praxe." Barb na mě spiklenecky mrkla a bez dalších slov zmizela ve svém pokoji. Já si zalila svoji kávu a zamířila do toho svého.

Hrnek jsem položila na stůl vedle postele, do které jsem znovu lehla. Na stole jsem měla rozdělanou práci ze včerejšího dne, ale jen při pomyšlení na ni se mi chtělo zvracet. Raději jsem tedy znovu vstala, z kabelky vylovila telefon a znovu vklouzla do peřin.

Žiješ?

Nechápavě jsem se podívala na zprávu od Timothéeho a otevřela naši včerejší konverzaci. Letmo jsem prolétla shluk písmenek, na který jsem byla včera tak hrdá, a zanadávala svému včerejšímu já.

Spíš ne, ale nic, co by nespravil aspirin a hrnek kávy.

Prý pomáhá studená sprcha.

Zachumlala jsem se do peřiny a otočila se na bok, telefon pořád v ruce, zatímco káva stydla na nočním stolku.

Zkoušela jsem, ale určitě nepomohla.

Další možnost je to vyspat.

Tady někdo mluví z vlastní zkušenosti.

Možná.

Zasmála jsem se a chtěla ještě něco odepsat, ale místo toho se mi zavřely oči a já usnula s telefonem v ruce.

---

Když jsem se vyspala z kocoviny, pustila jsem se znovu do věcí do školy. Protože jsem vstala pozdě odpoledne, pracovala jsem téměř do rána a druhý den zase vstala pozdě. Dny se mi tak brzy začaly slévat do sebe a jediné vyrušení realitou pro mě znamenalo občasné zaklepání na dveře od Barb a odpovědi na zprávy pro Timothéeho.

V pátek večer jsem odeslala poslední esej.

Když jsem sledovala, jak se postupně nahrává na školní stránky, cítila jsem, jak ze mě spadlo všechno napětí. Neměla jsem ještě vyhráno a vlastně mě teď čekala ta nejhorší část – čekat na známky od mých vyučujících. Věděla jsem, že jsem ale udělala maximum pro to, abych si udržela prospěchové stipendium.

Vstala jsem tedy od stolu a vydala se k Barb.

„Hotovo!" Zakřičela jsem na ni, když jsem ji uviděla sedět ve společném pokoji se zbytkem včerejší večeře na klíně. Podívala se na mě, usmála se a zvedla palec.

„Oslavy nebo spánek?"

Na chvilku jsem se zamyslela a zkontrolovala čas. Bylo už po osmé hodině a já rozhodně nechtěla strávit další večer v baru, což Barb, soudně podle jejího outfitu, chtěla.

„Chystáš se ven?"

„Můžeš jít s námi."

„Vynechám," odpověděla jsem s úsměvem na rtech a prudce zavrtěla hlavou. „Minulý týden mi stačil zase tak na půl roku dopředu."

Barb mě sjela pohledem, ale nic neřekla.

„Zítra ráno brunch?"

„Ideální."

Nadšeně jsem přikývla a ještě jsme si chvíli povídaly, než jí zazvonil telefon. Rychle se se mnou rozloučila a několikrát mi zopakovala, že se můžu přidat kdykoliv v průběhu večera, že bude na telefonu. Já ji ale znovu a znovu ujistila, že stejně půjdu za chvíli spát, a kdybych náhodou nešla, bude mi dobře, když si zalezu do postele se svým oblíbeným seriálem.

Což se vlastně přesně stalo.

Už jsem skoro spala, když mi zavibroval telefon.

Myslela jsem si, že to bude Barb, tak jsem se pro něj hned natáhla a bez toho, abych se podívala na číslo volajícího, jsem hovor zvedla.

„Haló?" zeptala jsem se místo pozdravu.

„Leen!"

Nebyla to Barb. Protože byl jen jeden člověk v celém vesmíru, který mi tak říkal.

Timothée.

„Eileen," opravila jsem ho s důrazem na první slabice svého jména, kterou začal vynechávat po mém opileckém překlepu.

„Jak říkám – Leen."

Místo dalšího opravování jsem si jen nahlas povzdechla a doufala, že to znělo dostatečně frustrovaně.

„Děje se něco?"

„Ne. Totiž... Nevěděl jsem, jestli už nebudeš spát, tak jsem radši zavolal."

„Abys mě vzbudil?" Snažila jsem se najít logiku v jeho větě, ale i když jsem se snažila sebevíc, žádnou jsem tam najít nedokázala.

„Ne."

„Pak to dává dokonalý smysl."

Zasmál se, ale zase rychle pokračoval. „Mám volný večer a jsem připravený na další kávovou lekci."

„V tuhle hodinu?" zeptala jsem se nechápavě a znovu pro jistotu zkontrolovala čas. Bylo těsně před devátou a já věděla, že všechny dobré kavárny v tuhle dobu už budou zavřené. A povídat si o dobré kávě nad plastovým hrnek z McDonald 's nemělo žádný význam.

„Já... Promiň, neměl jsem volat." Změnu v jeho hlase jsem zaslechla hned. Zůstala jsem chvíli mlčet ve snaze něco vymyslet.

„Jsi tam ještě nebo jsi usnula?"

„Jo, jsem. Jenom se snažím vymyslet... kávové lekce nejde mít nad kávou z benziny."

„To je pravda. To mě nenapadlo."

Zasmála jsem se a přitom se začala pomalu zvedat z postele. Telefon jsem položila na stůl a zapnula hlasitý odposlech. Ze skříně jsem přitom vylovila rifle, které jsem vyměnila za kalhoty od pyžama a teplý svetr.

„Tak já nevím. Bydlím docela daleko od Manhattanu..."

„Co je to daleko?"

„Brooklyn."

Na druhé straně telefonu se ozval hlasitý povzdech a já se poraženě posadila zpátky na postel. Byla jsem oblečená, připravená v minutě vyrazit. Ale podzemkou bych se na Manhattan dostala nejdříve za hodinu. Peníze na taxíka jsem neměla, a i kdyby jo, stejně by ta cesta nebyla o moc rychlejší.

„Co někde na půl cesty?"

Hned jsem nadšeně souhlasila a společnými silami se pokoušeli najít podnik, kde by bylo v tuto hodinu ještě otevřeno a neměl vstup na občanku. Nakonec jsme se na něčem shodli a já s telefonem u ucha vyběhla do zimy, abych stihla co nejdřívější vlak.

---

„Něco pro tebe mám," zazubila jsem se na něj, jen co jsem ho našla sedět u nejvíce zastrčeného stolu v celé restauraci.

Překvapeně zvedl hlavu a řekl: „Vánoce jsou až za dlouho."

„Není to vánoční dárek," odporovala jsem, zatímco jsem se vysvlékala z kabátu a svetru. Jakmile jsem měla dole nejnutnější vrstvy oblečení, popadla jsem ze země malý batůžek a z něj vytáhla balíček kávy, kterou jsem hned postrčila směrem k němu. „Je sice rozbalená, ale novou jsem doma neměla. Taky jsem nevěděla, že budeš dneska volat a taky jsem nevěděla, že jedenáct hodin večer je nejlepší čas na další kávovou lekci. Prostě jsem vzala, co bylo po ruce!"

„Poloprázdný sáček kávy? Měla jsi pravdu, vážně to není vánoční dárek!"

Vyplázla jsem na něj jazyk a znovu se natáhla po kávě, jako kdybych si ji chtěla sebrat zpátky. On se ale ode mě odtáhl a papírový sáček si přitiskl k hrudníku, co nejdále ode mě.

„Vždycky si ho můžu vzít zpátky!"

„No to teda ne, už je můj."

Zatvářila jsem pochybovačně a sklonila svůj pohled k jídelnímu lístku. Koutkem oka jsem ale zahlédla, jak si čte etiketu a balíček strká k sobě do batohu, který mu ležel u noh. Usmála jsem se a odložila lístek. Prsty jsem poklepala na stůl a spustila. „Je to brazilská káva Santos. Má minimální hořkost a ocásek, který chutná po oříškách. Vhodná pro ty, kdo s kvalitní kávou teprve začínají."

„Já už jsem v podstatě odborník."

„Jo?" zeptala jsem nevěřícně a on hrdě přikývl.

„Učím se rychle."

„To vidím."

Nadechoval se k další provokaci, ale to už byl u nás číšník. Timothée si objednal i jídlo, a k tomu pivo, zatímco já si dala jen sklenici dietní coly.

Když odešel, pokračovali jsme v další nezávazné konverzaci. Ptal se mě na školu a se zájmem poslouchal moje skučení nad koncem semestru. Bavili jsme se o literatuře, o jeho oblíbených knihách a o těch mých. Popíjela jsem svoji colu a připadala jsem si jako na obláčku.

Z ničeho nic k našemu stolu přišly dvě slečny, o něco mladší než já. Ze široka rozšířenýma očima se nevěřícně dívaly na Timothéeho. Seděl k nim zády a tak si jich všiml, až když stály u nás. Nechápavě jsem se podívala nejdřív na něj a potom na ty dívky. Když se Timothée otočil k nim, obě nadšeně vypískly.

„A sakra," zamumlal Timmy, ale své rozčarování rychle skryl za širokým úsměvem.

Obě dívky se chvíli pošťuchovaly a cosi si šeptaly, než jedna z nich konečně promluvila. „Já... My... Já... Jenom jsem se chtěla... Snad nerušíme... Ale... Jsi... Totiž jste... Timothée Chalamet?"

Timmy přikývl a obě dívky znovu vypískly.

Zůstala jsem sedět na místě a moje zmatení narůstalo.

„A mohly... mohly bychom se s vámi vyfotit?"

Timothée znovu přikývl, postavil se a přišel k oběma dívkám blíže. Obě objal kolem pasu a ony zase vypískly. Chvíli si s nimi povídal, než obě dívky odešly a nechaly nás zase o samotě. Já mezitím vypila zbytek jeho piva, ale měla jsem pocit, že potřebuji něco mnohem silnějšího, abych pochopila, co se právě stalo.

„Co...?"

Nenašla jsem ani dostatek síly, abych položila otázku celou. Místo toho jsem rozmáchla rukama a zůstala mlčet.

„Omlouvám se, Leen."

„Co...? Za...?"

Nahlas si povzdechl a na chvíli si schoval obličej do dlaní. Ozvalo se další povzdechnutí, rukama si prohrábl vlasy a zadíval se na mě.

„Měl jsem ti to říct hned."

„Ale co?"

„Bylo to... Vůbec jsi nevěděla, kdo jsem."

„A pořád to nevím!"

„Já vím, Leen, já vím. Omlouvám se."

„Co se to děje?" zeptala jsem se zoufale. Dívala jsem se na něj, ale on měl pohled sklopený ke stolu.

„Víš, já..." Zase se zakoktal, ale tentokrát alespoň zvedl pohled ze stolu a poprvé za celou tu dobu se zadíval na mě. Další povzdech a ticho. „Jsem herec, Eileen."

Nechápavě jsem se na něj podívala a gestem ruky jsem ho vyzvala k pokračování.

„Já... Sám tomu úplně nerozumím, ale letos mi vyšly dva velké filmy a oba mají velký ohlas. Předtím to bylo jen pár malých štěků, ale teď to vypadá... Teď to vypadá..." Zase se odmlčel a chvíli se mi díval do očí. „Bylo to jako dřív, když jsem tě potkal v té kavárně. Nevěděla jsi kdo jsem."

Přikývla jsem.

Nevěděla jsem co říct.

Bylo to přesně, jako jsem před týdnem řekla Barb. Vůbec jsem toho kluka před sebou neznala.

---

Když jsem toho večera konečně dorazila domů, bylo už nad ránem. Barb ještě nebyla doma, ale naštěstí dorazila chvíli po mě. Našla mě v kuchyni, jak jsem bojovala s flaškou vína, jediným alkoholem, který jsem v naší společné domácnosti našla.

Odkašlala si, aby na sebe upoutala pozornost a já se rychle otočila k ní.

„Barb."

„Eileen?" zeptala se opatrně, zatímco si odložila kabát i kabelku na pohovku. Vratkými kroky přišla ke mně a vzala víno z mých rukou, aby ho položila na kuchyňskou desku. „Co se děje?"

„Pamatuješ si na toho kluka, co jsem ti o něm říkala minulý týden?"

Přikývla a opatrně mě chytla za ruku. Zatáhla mě na pohovku, kde jsme se posadily, a ona mě vyzvala pohledem, abych pokračovala.

„Dneska jsem s ním byla venku."

„A?"

Podala jsem jí telefon, kde jsem měla otevřenou stránku na Wikipedii s jeho jménem. Byly tam jen tři jeho fotky, z toho dvě byly z berlínského filmového festivalu. Krátký popis jeho vzdělání a věcí z osobního života, včetně toho, že údajně randil s dcerou Madonny.

S dcerou Madonny.

Stejně jako on, i Wikipedia označovala rok 2017 za jeho velký průlom, velká část jeho stránky se věnovala právě Lady Bird a Call Me By Your Name. Hlavně druhý film mu přinesl několik nominací na nejrůznější filmové ceny.

Sledovala jsem Barb, jak čte ty řádky, které jsem cestou domů četla snad stokrát. Po chvíli měla dočteno a nechápavě se na mě podívala.

„To je on."

„Timothée Chalamet?"

Přikývla jsem. „Nevěděla jsem, že je známý. Potkali jsme se u mě v kavárně, přisedl si ke mně, protože nikde jinde nebylo místo. Pak jsme se ještě párkrát viděli, ale hodně jsme si psali. Dneska, teda vlastně už včera, mě vytáhl ven, a když jsme seděli v restauraci, přišly k nám dvě slečny, jestli se s ním můžou vyfotit. Absolutně jsem nechápala, co se děje."

„Hm."

„To je všechno, co mi k tomu řekneš?"

„Nevím, co říct."

„Já taky ne."

„Hlavně... Eileen, slib mi, že na něj nebudeš naštvaná."

Lehce jsem nakrčila obočí a nechápavě se na ni podívala.

„Neudělal nic špatně, El."

Zůstala jsem mlčet a přemýšlela jsem o jejích slovech. Barb si mého zmatení musela všimnout, protože se z ničeho nic přisunula ke mně a objala mě. Položila jsem si hlavu na její rameno, zatímco ona mě pohladila po zádech, v podobném gestu jako to dělávala moje máma, když jsem byla malá.

„Díky, Barb."

„Není za co. Ale příště až si zase začneš psát s někým z kavárny, vyfoť ho a ukaž mi ho."

„Rozkaz, šéfe!"

Obě jsme se zasmály a Barb hlasitě zívla. Protáhla se a pomalu se začala zvedat. Když se postavila, udělala pár nejistých kroků a naposledy se otočila zpět ke mně.

„A ten brunch zítra ruším."

„Jsem v šoku," zasmála jsem se, ale ona nad tím jen máchla rukou a zmizela ve svém pokoji a já zůstala ještě chvíli sedět na pohovce, ve snaze urovnat si myšlenky před spaním. 

Tadá! Nová kapitola je venku. A já se rozhodla udělat z neděle pravidelný den nových kapitol. (Jo, taky jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.)

Velké odhalení! Teda... Jak pro koho. Jak byste zareagovali na místě Eileen vy? A co si o její reakci myslíte? 

A na závěr poděkování za všechny hvězdičky a komentáře <3