Červenec 2020

Jestli mi něco v těch dlouhých měsících bez něj chybělo, bylo to přesně tohle. Líné večery a ještě línější rána, která po nich následovala. Dny, kdy ani jeden z nás nemusel nic, a jediným problémem v našich životech bylo to, co bude na večeři a na jaký film se podíváme. Večery, kdy jsme seděli vedle sebe, vzájemně propletení, a diskutovali nad filmem v televizi. Popíjeli jsme při tom víno a cpali se vším možným.

Jenže dneska jsme se dívali na nějaký černobílý film z období starého Hollywoodu, a i když ho Timothée neustále komentoval zajímavými postřehy, já jsem se brzy po jeho začátku nenápadně sesunula a hlavu si položila do jeho klína. Pak už jen stačilo zavřít oči a během chvíle jsem usnula.

Nevím, jak dlouho film trval a jestli vůbec skončil. Ze spánku mě totiž vytrhlo hlasité bouchání na dveře.

Narovnala jsem se a ospalýma očima se začala zmateně rozhlížet kolem sebe.

„Jestli je to Barb, tak tu holku zabiju," oznámil mi Timmy, předtím, než vstal z pohovky. Tlukot na dveřích byl každým okamžikem hlasitější a brzy ho začalo doprovázet i nesrozumitelné halekání. Timmy si však po cestě ještě stihl obléct tepláky a teprve potom, co už muselo být vzhůru minimálně celé patro, otevřel dveře.

Dovnitř doslova spadl Armie.

Hned se začal neobratně zvedat ze země. Nemusel ani začít mluvit, hned bylo jasné, že je opilý. Cosi zamumlal a Timmy mu pomohl zpátky na nohy. Já se zatím nenápadně rozutekla do ložnice, protože jsem na sobě měla jen triko na spaní a spodní prádlo. Nepochybovala jsem však o tom, že Armie při mém útěku musel zahlédnout mou zadnici, protože na můj úprk reagoval podivnou směsicí zvuků, která mohla být jedině smíchem.

Zavřela jsem za sebou dveře do ložnice a ze skříně vytáhla kalhoty od pyžama.

Rychle jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, jako kdyby zrovna Armiemu záleželo na tom, jak vypadám v jedenáct v noci oblečená do pyžama.

Jen co jsem otevřela dveře do pokoje, zaskočil mě pohled, který se mi naskytl. Armie, ten obrovský Armie, který ze všeho nejvíc připomínal šíleného medvěda grizzlyho, brečel Timmymu do ramene. Ten ho jednou ruku objímal a druhou na mě cosi zmateně gestikuloval.

Armie ze sebe mezi vzlyky dostal pár nesourodných slov, ale ani jeden z nás jsme netušili, co se stalo. Timothée ho znovu poplácal po rameni v konejšivém gestu a já si opatrně přisedla na druhou stranu k němu. Netušila jsem, jestli bych správně neměla odejít a nechat ty dva o samotě. Armie se však neobratně narovnal a sjel mě pohledem. Beze slov se pak natáhl po rozpité láhví vína, která ležela na stole, a než ho stihl alespoň jeden z nás zastavil, rychle ji do sebe obrátil. Kapky červeného vína mu stékaly po tváři, jak rychle pil. Hned si je otřel rukávem od značkové košile a láhev vrátil zpátky na svoje místo.

Pak se znovu otočil ke mně.

„Všechny jste stejný." Rychle se otočil zase na Timmyho a pokračoval. „Všechny jsou stejný, Time. Všechny jsou to stejný mrchy."

Neotočil se zpátky ke mně, místo toho zapadl do pohovky. „Sladký řečičky, pěkný kozičky. Všechno je dobrý a najednou je všechno špatný."

Timothée mu opatrně položil ruku na rameno a Armie se na něj zadíval svým skleněným pohledem.

„Co se stalo?"

„Dneska jsme to podepsali."

„Co?" zeptala jsem se pro změnu já, ale on se na mě otočil a div mě neprobodl pohledem.

„Ty na mě nemluv!"

Zvedla jsem ruce v obranném gestu, aniž bych věděla, co jsem udělala špatně.

Timmy však zopakoval mou otázku: „Co jste dneska podepsali?"

Armie si nahlas povzdechl. Neobratně se narovnal, lokty se zapřel do stehen a obličej si schoval do dlaní. Tiše se rozvzlykal, ale nic neřekl. Za jeho zády jsme si vyměnili zmatené pohledy a než stihl kdokoliv z nás cokoliv říct, mezi vzlyky se ozvalo tiché zamumlání.

Několik nesrozumitelných slabik.

Byly to dvě slova, ale nedávaly žádný smysl.

„Rozvodové papíry."

„Do prdele," zamumlal potichu Timothée a já zůstala mlčet úplně. Nevěděla jsem, co říct a podle všeho bylo moje rozhodnutí mlčet to nejlepší, co jsem mohla udělat. Armie se znovu nahlas rozvzlykal, Timothée se pokusil obejmout jeho mohutná ramena a já se raději zvedla a potichu se odpravila do ložnice, kde jsem se také zavřela.

Nedokázala jsem však usnout.

Poslala jsem několik zpráv Barb, ale ta, na rozdíl ode mě, spala.

A tak jsem zůstala napospas tomu všemu, co se dělo za zavřenými dveřmi. Dlouho se ozýval jen pláč, hlasité a srdceryvné vzlyky. Nedokázala jsem je poslouchat, jako lev zavřený v kleci jsem kroužila po pokoji, než jsem si nasadila sluchátka a pokusila se vše přehlušit hudbou.

Odsunula jsem květiny na parapetu a posadila se na něj místo nich. S hudbou v uších jsem se pak dívala na živý New York před sebou. Sama jsem měla v očích slzy, i když jsem dost dobře nevěděla proč. Můj mozek nedokázal pochopit, co se to právě stalo a proč se to stalo.

Armie a Elizabeth přece byli dokonalým párem!

Ještě v květnu společně oslavili první kulaté výročí svatby a najednou přišel rozvod.

Z ničeho nic. Nemotorně jsem se pokusila natáhnout nohy, jenže jsem jen o pár centimetrů minula květináč s Timmyho nejoblíbenějším kaktusem, a tak jsem je raději znovu skrčila pod sebe. Tichá a melancholická melodie se přepnula do hlasitého rocku a já za to byla ráda. Auta pode mnou stále jezdila stejně rychle, lidé, i přes stále probíhající pandemii, z ulic nezmizeli. Semafory přeblikávaly mezi třemi barvami a lampy pouličního osvětlení stále svítily na to všechno pod nimi.

A pode mnou.

Život běžel dál.

I když se to zdálo neuvěřitelné.

---

Někdy ve dvě hodiny, když jsem ležela v posteli s knihou a se sluchátky stále v uších, se rozrazily dveře od ložnice. Armie podpíral Timmyho a oba teď museli mít alespoň přibližně stejnou hladinu alkoholu v krvi. Smáli se, i když vyšší a starší z obou mužů, měl oči stále zarudlé pláčem.

„Leeeen!"

Timothée protáhl moje jméno, stejně jako to dělal vždy, když byl opilý.

„Proč s námi nepiješ?"

Spolkla jsem odpověď a místo toho se nevinně usmála. To už mě ale oba tahaly z postele. Armie, který byl snad o půl metru vyšší než já, mě neobratně zvedl do výšky a doslova si mě přehodil přes rameno. Hlasitě jsem vyjekla a snažila jsem se dostat domů.

Možná to bylo tím, jak jsem se vrtěla, možná to bylo tím velkým množstvím alkoholu. Ale pravděpodobně to byla kombinace obojího. Armie i se mnou rychle ztratil rovnováhu a poslední, co si pamatuju úplně jasně je to, jak jsem sebou smýkl a já znenadání padala z velké výšky a velkou rychlostí přímo proti topení.

---

Timothée i Armie se mi nepřestali omlouvat.

Měla jsem rozražený ret a obrovskou modřinu, jak jsem spadla přímo na roh parapetu, který byl nad topením. Jenže samozřejmě mi to nestačilo, a kromě parapetu jsem při svém nekontrolovaném pádu, narazila i do topení.

Trvala jsem na tom, že mi nic není ale oba jako kdyby náhle vystřízlivěli. V kalhotách od pyžama mě vytáhli na ulici, kde se jim během chvíle podařilo odchytit taxík. Řidič nejdřív prohodil nějaké rádoby vtipné poznámky, ale když mu Timothée vyděšeným hlasem nadiktoval jako cílovou stanici pohotovost, humor z něj vyprchal.

Zvlášť když jsem se mu během pár metrů pozvracela v autě.

Měla jsem lehký otřes mozku a přes noc, která měla trvat už jen pár hodin, si mě tam nakonec nechali na pozorování.

Armie měl znovu na krajíčku a Timothée stejně tak. Ani jeden z nich se nenechal přesvědčit o tom, že jsem úplně v pořádku. Doktoři je oba nekompromisně vypakovali ven a když si mě druhý den dopoledne přišli vyzvednout, oba se tvářili jako zpráskání psi.

Timmy držel v ruce květiny a Armie mě na přivítanou pevně objal.

„Mrzí mě to, Eileen."

„Nic se nestalo!" Trvala jsem na svém.

Já byla střízlivá, cítila jsem, že největší podíl viny leží na mě.

Ale oni si to nemysleli.

Celý den jsem proležela v posteli a oba se ke mně chovali, jako kdybych byla královna. Musela jsem se smát a smála jsem se i v momentě, kdy se ve dveřích od bytu objevila Barb. Tmavé vlasy měla svázané v zapleteném copu, který ji ležel na rameni. Z očích ji létaly blesky, ruce měla výhružně založené na bocích.

„Můžete mi, vy dva idioti, říct, co se jako stalo?"

„Barb..." Timothée se pokusil promluvit, ale ona ho umlčela pouhým pohledem.

„Ty mlč!" Ukázala na něj prstem a ten pak přesunula na Armieho. „Ty mluv."

„Byla to nehoda, Barb!" Ozvala jsem se z bezpečí své postele.

„Ty taky mlč!" Okřikla mě a já bezradně rozhodila rukami. Barb ještě chvíli vedla svůj křížový výslech.

Naštěstí mi do toho všeho zazvonil telefon. Číslo na displeji mělo britskou předvolbu.

„Buďte ticho!" Okřikla jsem všechny a oni upřeli můj zrak na mě. Protočila jsem oči a konečně přijmula hovor.

„Slečna Lynchová?"

„U telefonu," přitakala jsem.

„Tady Lewis Boyle z nakladatelství Platypus."

Musela jsem se kousnout do jazyku, abych nahlas nevyjekla. Oči se mi rozšířily nadšením, čehož si hned všimli Timothée i Barb. Oba se během sekundy nasáčkovali ke mně, aby vše slyšeli. Armie nechápavě zůstal stát na místě.

„Dobrý den," pozdravila jsem a při tom všem, zvlášť s těmi dvěma u mého ucha, jsem se pokusila znít co nejvíc profesionálně. Měla jsem pocit, že můj americký akcent zní až příliš afektovaně, a tak jsem opatrně vklouzla zpátky do toho svého mateřského.

„Právě jsem dočetl váš rukopis."

„Hm," zamumlala jsem neurčitě, protože jsem netušila, co jiného odpovědět.

V Platypusu jsem byla ještě v únoru. Od vypuknutí celosvětové pandemie a s krizí, která přišla společně s ní, jsem svůj sen na vydání knihy zasunula do pozadí. V měsících, které jsem strávila doma, jsem dostala snad nespočet odmítnutí, všechny nakladatelství se omlouvala a vymlouvala na současnou nepříznivou situaci. Prý, kdyby tomu bylo jinak...

Platypus bylo londýnské nakladatelství, kolem kterého jsem nejednou šla, když Timothée v hlavním městě mé domoviny zkoušel hru, která se nakonec ani nehrála. V době, kdy byl svět ještě v pořádku, jsem si naivně myslela, že to je nějaké čarovné znamení. Nakladatelství, které sídlí naproti divadlu. Jako kdyby se můj a Timmyho svět měl propojit.

Jenže z Platypusu se dlouho nikdo neozýval a divadelní představení bylo nakonec zrušeno. Pochopila jsem, že můj rukopis nikoho nezaujal a moje romantická představa vzala za své. Pak jsem navíc ještě uvízla v Británii, dostala spoustu dalších odmítnutí a já ztratila naději na dobrý konec.

Ale najednou...

Bylo všechno jinak.

Teda skoro.

Timmyho představení bylo zrušeno, premiéra The French Dispatch byla odložena a Dune se mělo na poslední chvíli dotáčet. Natáčení dalších projektů navíc bylo pozastaveno, a tak i když měl Timmy hrát mladého Boba Dylana v připravovaném biografickém snímku, nikdo nedokázal říct kdy a jak se začne znovu pracovat. A tak Timmy aspoň po večerech brnkal do kytary, aby se dostal do postavy.

„Chceme to vydat."

„Jooo-..."

Barb mi vykřikla do ucha, a křičela by dál, kdyby ji Timothée nezacpal pusu vlastní rukou. Barb překvapeně koukala, stejně jako Armie, který stále nevěděl, co se děje. Oba jsem zpražila pohledem a neobratně jsem se začala zvedat. Hlava se mi pořád motala, ale přejít z ložnice do obývacího pokoje jsem zvládla. Všechny jsem zastavila gestem ruky a zabouchla jim dveře před nosem.

„Omlouvám se, to byla moje kamarádka," začala jsem hned mluvit do telefonu a Lewis Boyle na druhé straně se jen tiše zasmál.

„Věřte mi, jsem na podobné reakce zvyklý."

Taky jsem se nervózně zasmála. Zeptala jsem se na podmínky vydání a on mi je ochotně řekl. Vlastně mi řekl úplně všechno. V jakém nákladu by knihu vydali, kolik procent ze zisku by připadlo mé maličkosti a podobně. Kniha navíc měla dostat i solidní propagaci a já měla dokonce absolvovat řadu autorských čtení a nejrůznějších besed. 

Podle jeho slov bylo ale na knize pořád spoustu práce. Chtěli ji vydat v menším rozsahu, několik básní bylo třeba vyřadit.

Všechno jsem odkývala, včetně zítřejší osobní schůzky v Londýně. Svůj omyl jsem si uvědomila až v momentě, kdy jsem ukončila hovor. Musela jsem mu znovu volat, abych mu vysvětlila, že se teď do Londýna určitě nedostanu. Zasmál se a souhlasil s pozdější schůzkou, na jejímž termínu jsme se měli domluvit během příštího týdne.

Stále jsem nedokázala uvěřit tomu, že nemám slyšiny způsobené otřesem mozku.

Když jsem otevřela dveře do ložnice, upnuly se na mě tři páry očí. Hned jsem poznala, že Timothée a Barb zasvětlili i Armieho a ten na mě visel pohledem stejně nedočkavým jako oni dva.

„Vydají mě," zašeptala jsem do ticha pokoje.

Barb nahlas vyjekla a Timothée mě popadl kolem pasu. Pevně mě k sobě přitiskl a vlepil mi polibek na tvář. Armie si plácnul s Barb, a když mě Timothée pustil ze svého objetí, hned se kolem mě omotaly jeho ruce.

Nakonec mě objali všichni tři.

Zavřela jsem oči, aby se se mnou přestal houpat svět, ale taky proto, abych zastavila slzy. Téměř okamžitě jsem se ztratila v chumlu svých nejlepších kamarádů. A i když jsem měla otřes mozku, ještě nikdy jsem nebyla v životě šťastnější.

Kdo by čekal, že se po minulé ponuré kapitole všechno (teda, ehm... skoro všechno) v dobré obrátí? I když... neříkej hop, dokud nepřeskočíš, no ne?

(Upřímně - mám teď v hlavě asi dva scénáře, tak uvidím, jakým směrem se nakonec vydám. Ale asi... už tak nějak... vím. Ale zároveň vůbec. Ech, konce jsou těžké!)

Jo, já vím! Mě taky zpráva o rozvodu Armieho a Elizabeth šokovala! Dlouho jsem přemýšlela jak a jestli tohle všechno dění z reálných životů zapojit do děje a nakonec jsem se rozhodla pro své oblíbené spojení - všechno špatné a hodně dobrého. No, protože... kdy jindy vynikne ta hořkosladkost života, než když smícháte něco naprosto hrozného s něčím naprosto skvělým?

A to je ode mě pro dnešek všechno. Na závěr snad ještě poděkování za všechny přečtení, hlasy a komentáře. V poslední době to nějak... flákám.

Mějte se krásně!