Únor 2020

Celý únor jsem strávila nekonečným cestováním mezi Dublinem, Belfastem, Londýnem a New Yorkem. Obcházela jsem nakladatelství, ale nikde jsem se nesetkala s velkým nadšením. Pár nakladatelů bylo ochotných mi knihu vydat, ale jejich podmínky pro mě nebyly přijatelné. Měla jsem do nákladu vložit obrovské množství vlastních peněz a vidina jakéhokoliv zisku byla mizivá. Většinu peněz by si pro sebe nechala nakladatelství a mě by připadala sotva desetinu zisku.

Byla jsem zoufalá a úplně otrávená.

Spoustu času jsem strávila v malém londýnském bytě, který měl pronajatý Timothée, zatímco zkoušel v divadle. Brečela jsem do peřiny a vztekala se nad nespravedlností světa. Každý den jsem se pak probouzela s opuchlýma očima, připravená vyrazit na novou bitvu.

Ani nevím, kde jsem brala tu vnitřní jistotu, že se to jednoho dne zlomí v můj prospěch.

Byl to Timothée, který mě každý den dokázal nabít novou energií a novým elánem. 

Nikdy by mi nedovolil to všechno vzdát. Povzbuzoval mě a dokonce se i nabídl, že za mě zaplatí zálohu, kterou požadovalo nakladatelství.

Jenže na to jsem nebyla ochotná přistoupit. Byla to obrovská částka peněz, kterou bych nebyla nikdy schopná splatit. Navíc to byla moje knížka a já tvrdohlavě trvala na tom, že to je moje bitva, kterou si musím vyhrát sama. Bylo to buď a nebo.

---

V půlce března bylo staré londýnské divadlo Old Vic zavřeno a všechny hry byly přesunuty na neurčito. Bylo to jen měsíc před premiérou. Za vše mohla zhoršující se zdravotní situace a obava celého světa před pandemií. Zavřely se nejen divadla, ale rušily se i další kulturní akce.

Prezident Spojených států navíc hrozil zavřením hranic a tak Timothée hned dva dny na to nasedl na jedno z posledních letadel zpět do Států. Já byla toho času v Dublinu – jednala jsem jedním z menších nakladatelství. Jakmile se objevila hrozba uzavření hranic, chtěla jsem si koupit letenku zpět. Jenže podobný nápad mělo spoustu dalších lidí a všechny lety z Dublinu do New Yorku byly vyprodané až do dalšího týdne.

Nakladatelství mi navíc na poslední chvíli zrušilo smlouvu, která byla jen okamžik před podpisem. Podrážděná tím vším jsem se o týden později sunula na letiště, které bylo až děsivě prázdné.

Prošla jsem pasovou kontrolou, od nástupu do letadlo mě dělilo už jen pár metrů. Letuška u vstupu si znovu vyžádala můj pas a letenku. Podala jsem jí oboje, a i přes masku, která ji zakrývala půlku obličeje, jsem poznala, že něco není v pořádku.

Zamračila jsem se a ona omluvně spustila: „Slečno Lynchová, obávám se, že vás nemohu pustit do letadla."

„Prosím?"

„Hranice Spojených států jsou uzavřeny pro všechny cizince."

„Ale já tam bydlím."

„Já se omlouvám, ale podle pasu jste občanskou Britského království."

Zazmatkovala jsem. Nesledovala jsem poslední vývoj událostí, což ve světě, kde se situace měnila každých pět minut, byla evidentně velká chyba. Naprázdno jsem otevřela ústa, ale neměla jsem žádný argument, který bych proti letušce mohla použít. Za mnou se rychle vytvořila fronta a lidé začínali být netrpěliví.

„Co...?"

„Omlouvám se, slečno, ale pro teď neexistuje žádná možnost, jak se do Států dostat."

„Ale..."

„Slečno, omlouvám se, ale do letadla vás nemůžu pustit."

Chtěla jsem namítnout ještě něco dalšího, ale věděla jsem, že je to marné. Byl to prohraný boj. Nedalo se nic dělat.

Uvízla jsem v Británii.

---

„Timmy?" Špitla jsem do telefonu, když mi ho po dlouhém zvonění zvedl.

„Leen?"

„Timmy, já..." Nevěděla jsem, jak začít. Seděla jsem v opuštěné letištní hale. Oči jsem měla zalité slzami, vedle sebe položený vypitý hrnek kávy koupený v jedné z kaváren, které z nějakého důvodu stále fungovaly. U nohou mi ležel kufr, kde jsem měla sbalené všechny svoje věci.

„Děje se něco?"

„Uvízla jsem."

„Cože?"

Nahlas jsem popotáhla. Když jsem to vyslovila nahlas, měla jsem pocit, že je to všechno mnohem víc opravdové než předtím. Jako kdybych pořád tajně doufala, že se to všechno ještě změní. Že se pro mě letuška vrátí a posadí mě do letadla. Jenže uplynulo už dost času a letadlo se dávno vznášelo někde nad mou hlavou.

„Uvízla jsem," pípla jsem znovu, stejně potichu jako předtím. „Jsou zavřené hranice. Nepustí mě... Oni mě nepustí."

„Leen."

„Já..." Nevěděla jsem, co říct. Místo toho jsem se znovu rozplakala.

„Leen, nebreč."

„Promiň," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. Nahlas jsem potáhla a hřbetem ruky jsem začala rychle stírat všechny slzy. Navíc jsem se kousla do rtu, jako kdyby mě bolest dokázala probudit z toho zmaru, do kterého jsem upadla.

„Hlavně se mi za nic neomlouvej."

„Mhm," zamumlala jsem něco neurčitě a přitom rázně kývla, což však on vidět nemohl.

„Jak dlouho?"

„Dokud se zase neotevřou hranice."

„A kde jsi teď?"

„V Dublinu na letišti."

„Pustí tě domů, do Ballycastle?"

„Asi jo."

„Asi nebo určitě?"

„Já nevím," přiznala jsem odevzdaně, protože to byla otázka, nad kterou jsem se ještě nezamýšlela.

Timothée si nahlas povzdechl a já si přesně dokázala představit, jak teď vypadá. Špičkami prstů si třel kořen nosu, pohled sklopený dolů, oči zavřené a čelo nakrabacené usilovným přemýšlením.

„Běž to zjistit a potom mi zavolej."

„Dobře."

Ještě se se mnou rychle rozloučil a já šla zjistit svoje další možnosti. Evidentně to byly jen Spojené státy, které zavřely svoje hranice pro všechny cizince a tak se mnou na letišti bylo několik podobně zoufalých lidí, jako jsem byla já.

Za poslední peníze jsem si koupila jízdenku na vlak do Belfastu.

Ve vlaku jsem pak znovu zavolala Timmymu, který netrpělivě očekával můj telefonát, a mámě, která naopak byla víc než jen překvapena náhlým obratem. Vše jsem ji však vysvětlila a ona nakonec poslala Jeremyho, aby mě vyzvedl na nádraží v Belfastu. Vděčně jsem ji poděkovala a mě nezbývalo nic jiného, než několik dalších hodin hypnotizovat přírodu za oknem a modlit se za to, aby se situace rychle uklidnila a já mohla znovu odletět do Států.

---

Březen se rychle přehoupl do dubna a z dubna byl najednou květen.

Byla jsem zavřená ve svém dětském pokoji s výhledem na moře několik dlouhých dnů a týdnů. Brzy zavřely i školy a doma nakonec kromě mých sourozenců, zůstala i máma a Jeremy. Dům byl přeplněný a najít v něm klid bylo téměř nemožné.

A já navíc neměla žádný prostor sama pro sebe. Byla jsem pryč dost dlouho na to, abych zapomněla, jaké to je žít s třemi sourozenci a dvěma rodiči, se kterými se člověk musel dělit nejen o koupelnu.

Ale nešlo jen o to.

Byl konec mému večernímu ponocování, protože mámě to z nějakého důvodu vadilo. Musela jsem jíst ve stejný čas jako moje rodina a moje máma navíc trvala na tom, že bude vařit pro všechny. Odvykla jsem si na britské jídlo a měla jsem problém se k němu vrátit. Chtěla jsem si vařit sama a chtěla jsem si vařit v době, kdy jsem měla hlad. Jenže podle všeho, to bylo nemožné.

Kromě toho byli Jennifer i Jonathan okouzleni tím, že jsem jim stále k dispozici a oba tak byli neustále nasáčkování v mém pokoji.

Ve vteřině, kdy jsem zavřela dveře, se hned zase rozlétly a na prahu mého pokoje stanul nějaký člen mé rodiny. Brzy jsem se naučila dveře od pokoje zamykat, což se ale nelíbilo mé mámě, která trvala na tom, že dveře musí být stále otevřené.

Bylo mi zase patnáct. Jenže tentokrát to bylo mnohem horší než poprvé. Byla jsem zvyklá na svou svobodu, a ta mi teď chyběla.

S mámou jsme se neustále hádaly, stejně jako kdysi. Naše hádky se postupně stupňovaly, jedna druhé jsme vyčítaly naprosté nesmysly.

Obě jsme byly frustrované malým prostorem a obě jsme měly pocit, že nám všechno přerůstá přes hlavu. Já zoufale potřebovala svůj prostor a ona zapomněla na to, že jsem dospělá. 

Byla to jen řada dalších nedorozumění.

Křičela na mě cosi o neumytém nádobí a já na ni křičela zpátky něco o tom, že jsem se to zrovna chystala udělat. Mávala jsem ji před obličejem prostředkem na nádobí, zatímco ona mi házela pod nohy další a další argumenty o tom, jak nedospěle se chovám.

„Já ti říkám, že jsem to šla umýt!"

„To ale nevysvětluje, proč jsi měla v pokoji pět hrnků!"

„Já jsem nevěděla, že mít v pokoji víc jak dva hrnky je federální zločin!"

„Federální zločin? Tady nejsi v Americe!"

A tak dál.

A tak dál.

A tak dál.

Pořád dokola.

Chtěla jsem zpátky domů.

Za Timmym, za Barb. 

Zpátky do ulic New Yorku. Po nocích jsem seděla ve svém pokoji a koukala do tmy před sebou. Ballycastle bylo podivně tiché, chyběl mi ruch velkoměsta. Stejně jako mi chyběl svit pouličních lamp, troubení aut a pokřikování opilých lidí bez domova, kterých byli plné ulice.

A ze všeho nejvíc mi chyběl Timothée.

Brzy jsem si uvědomila, že domov není žádné místo. Byla jsem stejně doma v New Yorku, jako jsem během února byla doma v Londýně. Stejně jsem mohla být doma v Los Angeles, nebo klidně v Dublinu. Nezáleželo na tom, kde jsem byla, ale s kým jsem byla. 

A Timothée byl moje doma.

---

Poslední den v květnu mě ráno probudil telefon zvonící někde v mé posteli. Večer jsem usínala s Timmym na druhém konci a někdy během toho rozhovoru jsem musela usnout. Během noci se pak telefon zamotal do přikrývky a já ho teď nemohla najít.

„Timmy?" zeptala jsem se, když jsem telefon konečně našla. Nepředpokládala jsem, že by mi tak po ránu volal kdokoliv jiný.

„Slečna Lynchová?" V telefonu mě však překvapil cizí hlas.

Nechápavě jsem se narovnala a v posteli se posadila. Prohrábla jsem si vlasy, jako kdyby mě hlas na druhé straně mohl vidět.

„U telefonu."

A co se dělo pak, mám jako v mlze. Stejně jako několik následujících dnů, které uplynuly mezi tím telefonátem a babiččiným pohřbem.

Byla jsem jediný příbuzný, proto mi z domova volali hned jak to zjistili. Babička se ráno neobjevila na snídani, pracovníci domova ji šli zkontrolovat. Jenže už bylo pozdě – babička prostě večer usnula a ráno se už neprobudila. Večer předtím ještě vyhrála pravidelnou partii bridže a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v noci mělo stát něco takového.

Ale stalo se.

Protože jsem byla jediná příbuzná, musela jsem vyřídit všechno, co souviselo s její smrtí.

Se slzami v očích jsem vyklízela její pokoj, poslouchala kondolence od všech jejích kamarádek a známých. Nikdo nebyl na její smrt připravený ani já. A už vůbec jsem nebyla připravená na to, co se dělo potom. Musela jsem vybavit pohřeb, rozjelo se dědické řízení. Podědila jsem babiččin dům na pobřeží, stejně jako několik tisíc liber, které si šetřila celý život. Dům se pronajímal a já tak najednou měla na starosti i nájemníky, kteří byli dvakrát tak staří jako já. Byla to rodina s dvěma malými dětmi, volali mi hned den po pohřbu, s obavami v hlase se velmi netaktně zeptali, co teď bude s nimi.

Chtěla jsem odpověď, že nevím, ale to jsem samozřejmě nemohla. Místo toho jsem ze sebe vyplodila nějakou diplomatickou odpověď a rychle jim zavěsila telefonem, aby se nestihli ptát na nic dalšího.

V těch dnech jsem měla Timmyho na telefonu téměř dvacet čtyři hodin. Usínal se mnou, probouzel se se mnou. Musel se kvůli tomu přepnout do jiného časového pásma. 

Sledovala jsem za okny od našeho apartmánu, jak živý je New Yorku přes to všechno, co se dělo ve světě.

---

Když se v Americe rozběhly velké protesty, byla jsem stále v Británii bez možnosti podívat se zpátky domů, i když se některé zákazy a nařízení začínaly pomalu rozvolňovat. S přicházejícím létem navíc bylo téměř nemožné zabránit Britům se shromažďovat. Konaly se první nelegální večírky, které se postupem času stávaly legálními.

Byla jsem úplně jiný člověk než na začátku karantény.

Po babiččině smrti jsem najednou byla... bohatá.

Vlastnila jsem dům a na účtu měla desítky tisíc liber. Mohla jsem si dovolit věci, o kterých jsem celý život snila, přesto jediné po čem jsem teď toužila, byla letenka zpět domů.

Byla jsem zvyklá trávit čas bez něj. Vždy to byl vztah na dálku, ale nikdy jsme bez sebe nebyli tak dlouhou dobu. Ve světě před vypuknutím celosvětové pandemie, bylo všechno jednoduché. Až teď jsem si uvědomovala, že všechny zábrany vždy ležely jen v mé hlavě. 

Vždy jsem si myslela, že jsem silná a samostatná žena. Že se obejdu bez všech a že všechno zvládnu sama. Měla jsem několikrát zlomené srdce a už jako puberťák, zklamaná svou první velkou láskou, jsem se naučila, že se nemůžu spoléhat na muže. Byla jsem hrdá na to, jak samostatná jsem, a jak všechno zvládám.

Až Timothée mi ukázal, že můžu být silná a samostatná, a přesto nebýt sama. Až vedle něj jsem se z dívky stala ženou.

Přestala jsem být hrdá, naučila jsem se říkat o pomoc.

Zjistila jsem, že ve dvou se to lépe táhne. Potřebovala jsem ho, stejně jako on potřeboval mě. Byly jsme jako dva dílky skládačky, které do sebe zapadly.

A o to víc to všechno bolelo.

Spoustu věcí jsem musela během karantény zvládnout sama, bez něj. Tolik jsem si přála, aby se objevil na babiččině pohřbu. Tolik jsem se bála, jaké to bude, sedět sama na lavici příbuzných a potichu přijímat všechny ty kondolence.

Ale nakonec jsem to všechno zvládla.

A zvládla jsem to i díky němu.

Jeho telefonáty, jeho zprávy. Myslela jsem na něj a ta myšlenka mi pomohla překonat ty nejhorší dny mého života. Věděla jsem, že s ním by bylo všeho mnohem snazší. Jenže jsem se nemohla upínat na osud a jeho nevoli. Život prostě plynul dál a nezajímal se o dva milence rozdělené oceánem.

Stejně jako se o ně nezajímal, když vypukly velké rasové nepokoje. Celá Amerika se otřásala v základech a já se třásla společně s ní. Timothée i celá jeho rodina, denně chodili na protesty a já se každý den strachovala o jejich bezpečí.

Nebyl to jen strach, co jsem cítila.

Byla to i hrdost.

A velká touha to všechno prožívat s nimi.

Jenže to nešlo.

A nemohlo to jít.

Musela jsem se smířit s tím, co bylo.

A modlit se za to, aby bylo brzy všechno jinak.

---

Když se konečně otevřely hranice, byl už konec června. K mé obrovské radosti se mi podařilo koupit hned první letenky na let do New Yorku. Ještě toho dne jsem si sbalila věci a večer mě Jeremy odvezl na letiště do Dublinu. Jennifer můj odjezd obrečela, ale já nedokázala smutnit s ní.

Byla jsem nervózní, aby nedošlo zase k nějaké změně na poslední chvíli, a když se letadlo odlepilo ze země, ještě nikdy jsem nebyla šťastnější. Celých osm hodin jsem pak netrpělivě podupávala nohou, prsty si klepala do stehen. Chodila jsem dlouhou uličkou mezi sedadly a úplně ignorovala všechny snahy starší ženy, která seděla vedle mě, o konverzaci.

Odolala jsem pokušení vykašlat se na svůj kufr, no nakonec jsem však přece ještě pár minut vydržela. Společně s ním jsem se pak rozběhla letištní halou, abych se co nejrychleji dostala do příletové haly.

Uviděla jsem ho téměř okamžitě.

Držel ceduli s mým jménem a velkou kytici. Na neposedných vlasech, které byly o tolik delší, než když jsem ho viděla naposledy, měl posazenou kšiltovku, kterou jsem mu dávala na Vánoce. Přestože měl půlku obličeje schovaného pod maskou, i tak jsem bezpečně věděla, že se zeširoka usmívá.

Stejně jako já.

„Hvězdo!" Vykřikla jsem nadšeně a s kufrem v ruce se rozběhla k němu. Ten jsem však hned pustila, jakmile jsem se ocitla v jeho náručí. Skočila jsem do ní, div jsem nás oba nepovalila na zem. Nemohla jsem ho políbit, ale jen cítit jeho ruce kolem mého pasu mi stačilo.

„Ach bože, tak jsi mi chyběla," zašeptal mi do ucha. Kytice i cedule ležely kdesi u jeho nohou, hned vedle mého povaleného kufru. Opatrně mě položil zpátky na zem, já se však odmítala vzdát jeho objetí. V očích mě pálily slzy a já je nedokázala zastavit.

„Už nikdy."

„Už nikdy co?"

„Slib mi, že se tohle už nikdy nestane."

„Leen, nejsem světovládce, nemůžu ti to slíbit."

„Ale můžeš."

Tiše se zasmál a sklonil se ke mě. Kšilt se mi však zarazil do čela a já překvapeně vyjekla. On se však jen smál a pomalu začal sbírat všechny věci, které jsme upustili. Nakonec mi položil ruku kolem pasu, přivinul si mě k sobě tak blízko, jak to jen šlo.

„Pojď, Barb se tě nemůže dočkat. Chtěla, abych ji vzal na letiště, tak teď bude asi trochu naštvaná."

„Jak jsi to dokázal, že tady není?"

„Řekl jsem ji, že ji vyzvednu o půl."

„O půl jsme měli přistávat."

„No právě."

Protočila jsem očima, zatímco jsem sledovala, jak obratně odchytil první taxík. Naložil můj kufr a nakonec si přisedl ke mně. Z kapsy vytáhl telefon, který tiše bzučel a na displeji svítilo Barbřino jméno.

„Ty jsi vážně neuvěřitelný."

„Já vím."

„To nebyla pochvala."

Nevěřícně zavrtěl hlavou a rozhodil rukama. Řidiči řekl adresu k Barb, já ho ale hned opravila, a místo ní řidiči nadiktovala naši adresu.

„Barb nás oba zabije," zamumlal potichu a já jen mávla rukou.

„To je jedno. Chci tě nejdřív vidět bez masky."

„Jenom vidět?"

Zavrtěla jsem hlavou, v obličeji jsem rychle začala chytat nachovou barvu.

„Barb počká," zamumlal mi do ucha jen vteřinu předtím, než si položil hlavu na moje rameno. Vydrželi jsme pak sedět mlčky sotva pár vteřin. Já omámeně sledovala město za oknem, srdce mi divoce tlouklo naplněné radostí.

Byla jsem doma.

Konečně.

Největší problém jsem dnes měla při psaní data na začátek kapitoly, vzhledem k tomu, že jsem zvládla projít skoro půl roku, hehe. Nakonec jsem tam dala měsíc, kdy to všechno začalo. 

Uch - ani nevím, co napsat. Zase. Možná bych raději neměla psát nic. 

Tak nějak jsme se ocitli uprostřed pandemie a amerických nepokojů. Všechno jsem to ale proletěla hodně rychle. Pro příběh bylo důležité to dlouhé odloučení, prozření Eileen a taky smrt babičky. Jo, to mě vážně bolelo psát. Protože... hej, kdo by neměl rád Eileeninu babičku?

Nechci slibovat, protože se moc dobře znám, ale ráda bych skončila s pěkně kulatým číslem čtyřicet, tak uvidím, jak se mi to všechno nakonec povede.

A bonus na závěr. Dneska vyšel dlouho očekávaný trailer na Dunu. Jakoby - nechci o sobě tvrdit, že jsem prorok, ale 0:18?! :D

https://youtu.be/0Mqr0IVU_Ak