Leden 2020

Když jsem měla před sebou jasný cíl, ponořit se do práce bylo najednou mnohem snazší. Vždy jsem uměla tvrdě pracovat a svým způsobem jsem vždy byla tak trochu workoholik. Nebo možná... studentoholik.

Jako první jsem se zkontaktovala se svým profesorem anglické literatury z Kolumbie. Moje básně četl v rámci jednoho z nepovinných seminářů a já potřebovala znát jeho názor. 

Strávila jsem s ním celé odpoledne zavřená v kabinetu. Dostala jsem od něj řadu doporučení – jak na všem ještě lépe zapracovat, co upravit, jak z nich vytvořit opravdovou poezii. Vše jsem si pečlivě zapisovala, dělala jsem si poznámky a škrtala přímo do svého deníku.

Když jsem odcházela, zastavil mě ve dveřích.

„Slečno Lynchová?"

Zastavila jsem se na poslední chvíli, naplněná takovým nadšením a odhodláním, co mě táhlo dopředu, že stát na místě se zdálo téměř nemožné.

„Ano?"

„Ještě vám dám poslední radu."

„Hm?"

„Když to vydáte jinde, bude to jednodušší."

Nechápavě jsem nakrčila nos. Měla jsem tisíc otázek, on ale moje zmatení dobře vyčetl. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Amerika je země neomezených možností, ale často je to země neomezených možností jen pro Američany. Pokud chcete opravdu uspět, zkuste to vydat doma."

Na chvíli se odmlčel.

„Musíte to prodat s dobrým příběhem. Jak se chudá studentka vydala na druhou stranu světa. Příběh jako z minulého století, kdy spousta Irčanů opouštěla svoji zemi s vidinou lepšího. Ale na druhé straně oceánu je nečekalo nic příjemného."

Jeho slova byla necitelná, o to těžší pro mě přiznat si, jak moc pravdivá jsou.

„Jsem Britka," zašeptala jsem potichu, jako kdyby to bylo něco, za co se mám stydět.

„Možná by bylo lepší, kdybyste se stala Irkou."

Mrkl na mě, jako kdyby mi předával velké tajemství a nakonec mě gestem ruky popohnal ze své kanceláře.

---

Z univerzity jsem zamířila přímo do kavárny, kde jsem se měla sejít s Barb. Šla jsem pozdě, protože jsem se zdržela s profesorem, ale i tak jsem nespěchala. Místo jedné zastávky metrem jsem šla pěšky, Barb poslala omluvnou zprávu.

Šla jsem pomalu, s hlavou sklopenou. Přemýšlela jsem o jeho slovech a přemýšlela jsem o svých básních. Spousta z nich byla naplněna voláním po domově a steskem, ale nebylo to jediné téma. 

Byla to především moje životní cesta – hledání toho, kdo jsem a co jsem. 

Když jsem konečně doputovala do kavárny, Barb hned poznala, že je se mnou něco v nepořádku.

„Co se stalo?"

„Hm?"

„Co ti ten trubec řekl?"

„Já..."

Barb mě nenechala domluvit. Máchla rukou a na židli poposedla tak, aby se naklonila co nejblíž ke mně. V očích ji nebezpečně jiskřilo, stejně jako vždy, když byla naštvaná.

„Jestli si ten akademický trubadúr myslí, že tvoje básně stojí za prd, tak mu nevěř. Jsou fakt dobré a ty se nesmíš vzdát svého snu kvůli nějakému blbečkovi, který ani neví, jak vypadá svět mimo čtyři stěny knihovny."

„Barb, ne. On si myslí, že jsou dobré."

Narovnala se, v očích měla vepsané viditelné zmatení.

„Tak co ten protažený obličej?"

Pokrčila jsem rameny a naopak od ní jsem sklouzla ještě hlouběji do svého křesla. Jeden z polštářů, který jsem měla původně za zády, jsem si položila do klína a zaklonila hlavu přes opěradlo. Hned jsem se ale zase narovnala, když jsem si uvědomila, že nesedím doma nebo u Barb, ale v kavárně.

„On si myslí, že bych to měla vydat doma."

„A to je špatně, protože...?"

Barb mě popohnala gestem ruky a netrpělivě poposedla.

Já si naopak olízla suché rty ve snaze najít ta správná slova, kterými bych popsala všechny svoje pocity.

„Není to špatně. Jenom... Jenom mi řekl, že bych si měla vymyslet dobrý příběh, abych to prodala. Chudá studentka odjíždí do bohaté Ameriky. Celou mou sbírku ponížil na hledání domova a ještě mi to všechno řekl, jako kdybych byla chudá Irka, která utekla od kopání brambor a vydala se hledat lepší štěstí do velké a nejlepší Ameriky."

Zvedla jsem pohled, ale Barb měla nečitelný výraz.

„Jsem Britka," pípla jsem ještě potichu. „Nejsem ani Irka."

Barb si nahlas povzdechla.

„Vždycky tě bude definovat, kde je tvoje doma."

Nechápavě jsem se na ni zadívala. Měla v obličeji překvapeně tvrdé rysy. Dobře jsem poznala, že má rty pevně stažené k sobě, z toho jak byla celá napnutá. Seděla nepřirozeně rovně, a když znovu promluvila, mluvila potichu a pomalu, jako kdyby o každém slovu musela přemýšlet.

„Jsem Američanka, narodila jsem se jen sto padesát kilometrů od New Yorku. Přesto se mě každý ptá, kde je moje doma. Lidé si myslí, že jsem míň Američanka než oni. Jsem Američanka druhé generace, moji rodiče se tady narodili a já jsem se tady taky narodila. Nejsem Kubánka, nejsem Portoričanka. Nejsem ani z Mexika, z Argentiny, nebo snad z Bolívie. Přesto to, jak vypadám, odkud jsou moji prarodiče, mě definuje víc než cokoliv jiného."

Nevěděla jsem, co říct.

Barb se nikdy nebavila o svých kořenech a já se na ně nikdy neptala. Když byla naštvaná, nadávala španělsky, ale to já taky. Když mě něco rozčílilo, zapomněla jsem na svůj přízvuk a mluvila tak, jak mi to bylo přirozené.

„Barb, to je mi líto."

„Co je ti líto, Eileen?" Pokrčila rameny a uchechtla se. „Že moji prarodiče před desítkami let utekli ze země, kde jim hrozila buď smrt hladem nebo zastřelení na ulici? Nebo snad to, že mám pleť o pár odstínů tmavší? Nebo se omlouváš za to, že jsem se narodila ve Filadelfii? Vyber si!"

„Já to tak nemyslela, Barb."

„Já vím, že ne."

„Promiň."

„Už radši nic neříkej."

Natáhla se po hrníčku, který celou dobu ležel na stolku mezi námi a dopila zbytek kávy, který v něm byl. Servírka ještě nepřišla, abych si objednala a tak se Barb začala pomalu zvedat. Nechápavě jsem ji sledovala, ale ona jen zahuhlala cosi o tom, ať se taky zvedám.

„Mám chuť na něco silnějšího."

„Můžeme si dát irskou kávu," pronesla jsem s úsměvem a Barb na to zareagovala smíchem.

„Nebo si můžeme dát prostě panáka."

„Nebo."

Barb šla zaplatit a já ji zatím čekala venku. Přemýšlela jsem o jejích slovech a zase se na profesorova slova dívala z jiné perspektivy. Pořád mě bolelo jeho uvažování, ale čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem chápala, co se mi tak trochu neobratně snažil říct.

Z myšlenek mě ale vytrhla Barb, která se ocitla vedle mě.

„Už mě ta zima nebaví," zamumlala potichu, zatímco si omotala šálu kolem pusy a na hlavu si narazila čepici tak, že ji lezly jen oči. Pak se pomalu rozešla směrem, kde se měl nacházet bar otevřený i pozdě odpoledne. 

Mě nezbývalo nic jiného než ji slepě následovat.

---

Marc souhlasil s mým profesorem, že bude mnohem snazší vydat mou sbírku doma. Procházel se mnou poslední korektury dlouho do noci. Byl spíše prozaikem než básníkem, přesto byly jeho postřehy přínosné. Přinesl na to všechno zase trochu jiný pohled, který mě mnohdy překvapil a navedl na cestu, o které jsem ani nevěděla, že se po ní můžu vydat.

Timothée byl toho času na druhém pobřeží. Poprvé od té doby, co ho znám, nebyl nominován na žádnou velkou filmovou cenu, přesto se měl zúčastnit letošních Oscarů, kdy ho Akademie pozvala na předávání ceny za nejlepší adaptaci scénáře. V této kategorii byla nominována i Greta a její Little Women a já ji z celého srdce přála, aby tu zlatou sošku vyhrála.

Druhý den jsem měla odletět za ním, ale ještě před tím jsem chtěla mít nachystanou knihu k vydání. Když jsem ale viděla množství poznámek od Marca v mé už asi páté konečné verzi, věděla jsem, že tomu tak nebude.

Marc nakonec přece jen odložil tužku. Zadíval se na mě stejným pohledem, který měl i jeho syn. Byl to přesně ten typ pohledu, u kterého jsem si myslela, že vidí přímo do mě.

„Je to tak špatné?" zeptala jsem se a pokynula na papíry pod jeho rukami.

„Myslím si, že to je vážně dobré."

Překvapeně jsem zvedla pohled.

„Vážně?"

„Nebuď tak překvapená, Eileen. Jsi vážně dobrá."

„Dě... děkuji."

Nebyla jsem zvyklá na slova chvály. Dobré výsledky se ode mě tak nějak očekávaly a já jsem se brzy naučila je očekávat i sama od sebe. Neuměla jsem se za ně odměnit, za to jsem se uměla potrestat, když se mi něco nepovedlo.

„Pojedeš ještě domů?"

Podsunul mi papíry po stole a ani nečekal na mou odpověď. Zvedl se a pár kroky zamířil k barovému stolku za jeho zády. Vytáhl odtud láhev nějakého alkoholu z Francie, neboť etiketa byla zdobná a popsána jazykem lásky.

„Jo. Dopoledne letím do LA."

„Měla bys tady přespat," oznámil mi a položil přede mne sklenici, kterou hned nalil až po okraj. Chtěla jsem něco namítnout, ale on mě umlčel gestem ruky. Konečně se znovu posadil naproti mně a sám si nalil. „New York není bezpečný tak pozdě v noci."

„Já..." Byla jsem zaskočená jeho starostí o mě a netušila, co říct.

„Nicole ti rozestele Timovu postel," řekl však hlasem, který nepřipouštěl žádné další námitky. Aby to zpečetil, zvedl do výšky sklenku s alkoholem a pohledem mě vyzval k tomu samému.

„Tak na tebe, Eileen."

Ve stejném okamžiku jsem zčervenala. Zmohla jsem se jen tiché díky a raději svůj stud utopila ve skleničce, kterou jsem tak křečovitě svírala v ruce.

---

Věděla jsem, že Oscaři jsou událostí roku, ale ani ve snu jsem si nedokázala představit, jak velké to celé bude. Když jsem vystupovala z limuzíny, oblečená do drahých šatů, nalíčená a učesanými vlasy, ozdobena šperky, v hodnotě mého rodného domu, klepala se mi kolena. Vlastně jsem se třásla celá.

Timothée mi pevně stiskl ruku a usmál se na mě.

„Nepustím tě," zašeptal mi, zatímco si nás oba začali fotit novináři, čekající na všechny příchozí.

Přikývla jsem a o to křečovitě jsem se držela jeho ruky.

Rozdával úsměvy na všechny strany, divoce na každého mával. Znal se snad každého a s každým se na chvíli zastavil, aby spolu prohodili pár slov. Když nás zastavil nějaký novinář s prosbou o rozhovor, hned ho přijal. Dostával otázky o plánech na budoucnost, všechny zajímalo, co bude jeho další film. Někdo se ho zeptal, jestli není zklamaný, že letos není nominován na žádnou z cen. Začal se smát a než jsem se stihla nadát, ovinul mi ruku kolem ramen a zlehka políbil na tvář.

„Já si domů odvedu tady Eileen, a to je mnohem víc než všechny ceny světa."

Cítila jsem, jak mi pod make-upem naskakují červené skvrny. Sklopila jsem pohled a mladá novinářka se jeho odpovědi upřímně zasmála.

Položila mu ještě další dvě otázky, než nás oba propustila.

„Nech toho," zamumlala jsem nervózně a on se překvapeně otočil za mnou. Byl vždy krok přede mnou, protahoval mě davem a já ho následovala jako malé dítě ztracené ve světě dospělých.

„Čeho?"

„Nemůžeš..."

„Co?"

„Vždyť se červenám!"

Zasmál se tak nahlas, až na sebe upoutal pozornost lidí kolem nás. Schoval mě do náruče, zlehka políbil na špičku nosu a hned zase pustil.

„Nechápu, že sis ještě nezvykla."

„Na to, jak mě ztrapňuješ?"

„Hej!" Okřikl mě a na chvíli pustil mou ruku. Zděšení v mých očích ho sice rozesmálo, ale zároveň obměkčilo. Zase si propletl svoje prsty s těmi mými a moje srdce se vrátilo do normálního rytmu. Věděla jsem, že by mi nikam neutekl, přesto mě vyděsilo jen pomyšlení na to, že bych se v tomhle chumlu celebrit, novinářů, agentů a manažerů měla ztratit.

„Neztrapňuju tě."

„Občas."

„Nikdy."

Protočila jsem oči a on to pochopil jako konec celé debaty. Pomalu jsme se rozešli a Timothée hned zamířil ke skupince, kde postávaly jeho herecké kolegyně z Little Women společně s Gretou. Saoirse byla nominována za nejlepší herečku v hlavní roli, zatímco Florence obdržela nominaci za nejlepší herečku ve vedlejší roli.

Všichni se přivítali a vzájemně si popřáli štěstí. Timothée by v hloučku vydržel stát nekonečně dlouho, ale Anika ho hned poháněla někam jinam. Ostatně i u ostatníchmstáli jejich manažerky a manažeři, mnohdy více nervózní než samotní nominování.

---

Ceremoniál rychle utíkal, a když přišlo Timmyho pár sekund slávy, nestihla jsem být ani nervózní. Sošku si však toho večera odnesl Taika Waititi za scénář k filmu Jojo Rabbit. Snažila jsem se v davu najít Gretu, ale to se mi nepodařilo. Navíc jsem nepochybovala o tom, že jako pravý profesionál má na tváři nečitelný výraz, i když uvnitř ji ta malá prohra musela ničit.

Little Women si na konec odnesly jen jednu proměněnou nominaci, a sice za nejlepší kostýmy.

Když všechna ta sláva skončila, přesunuli jsme se na after párty, kde jsme se znovu setkali s ostatními. Anika ještě cosi zašeptala Timmymu, než se společně s dalšími odebrala k barovému pultíku. Během večera jsem ji pak zahlédla jen párkrát – pokaždé však divoce tančící na parketu, máchající rukami a celým tělem do rytmu hlasité hudby, s drinkem v ruce a zpívající slova písničky, která zrovna hrála.

Timothée byl za chvíli opilý, stejně jako já.

Byl zrovna v bouřlivé debatě se Saoirse, která si zrovna stěžovala na úděl nominací.

„Mohli by přestat..." Napila se a pokračovala... „Všechny ty nominace! Prostě mi tu sošku dejte nebo si všechny ty nominace strčte za klobouk!"

Vedle ní stála Florence, která v objetí svého o dvacet let staršího přítele, nebyla téměř vidět.

„To, protože máš těch nominací už moc. Klidně si je vezmu. Víš, jak to zní skvěle? Florence Pugh, nominována na Oscara. Od teď to budu mít před jménem v každém filmu!"

Saoirse cosi namítla, ale už jsem neslyšela co. Kousek od nás jsem zahlédla Gretu a vydala jsem za ní. Překvapilo mě, na jak moc vratkých nohách stojím, přesto mě to nezastavilo.

„Greto!" Houkla jsem po ní, abych ji zpomalila, když jsem si uvědomila, že ji nedohoním. Hned se zastavila, aby zapátrala po tom, kdo ji volal. I přesto, že jsem měla nasazené boty s podpatky, pořád jsem byla menší než většina lidí kolem mě, a tak jsem se pro jistotu přihlásila i zamáváním. Greta si mě konečně všimla a s úsměvem na rtech se rozešla mým směrem.

„Greto!" Řekla jsem znovu, teď už bezpečně zapřená o stolek před sebou, který mi poskytoval ztracenou rovnováhu.

„Ráda tě vidím, Eileen." Usmála se a já si najednou uvědomila, jak moc nevhodné to celé je. Ona byla evidentně střízlivá, a já sotva stála na nohách.

„Já jenom jsem chtěla říct, že děkuju," vysoukala jsem ze sebe nakonec s obtížemi. Do slov mi pomalu vklouzl i můj irský přízvuk a já se snažila pochopit, jak se stalo, že jsem se tak rychle opila.

„Za co?"

„Za to, co jsi mi řekla minule. O vášni!" Rozmáchla jsem rukama a málem přitom převrátila skleničku s vodou, kterou tam nechal ležet někdo před námi.

„O vášni?"

„Jo. O vášni. Že si mám najít svou vášeň. Jako ty," pokračovala jsem. Cítila jsem, jak se mi motá jazyk a o to víc jsem se soustředila na to, co jsem říkala. „Jsou to básničky, Greto. Píšu básničky a teď je chci vydat. A budu psát další!"

Greta se zasmála, obešla stoleček a opatrně mi položila ruku kolem pasu. Nechápavě jsem zvedla pohled k ní, ale ona se pořád jenom usmívala.

„To je super, Eileen, mám z tebe radost."

„Vážně?" zeptala jsem se zasněně, jako se ptá malé dítě své matky, jestli se mu povedl obrázek. Ona jen přikývla a pomalu se rozešla, i se mnou. Stále jsem na ní visela pohledem, nohy před sebe kladla úplně automaticky, tak jako jsem se to naučila ještě jako batole.

„Musíš mi pak jeden výtisk poslat." Mrkla na mě a já horlivě přikývla.

„Dívej, koho ti nesu."

Zamračila jsem se, protože ta slova nedávala žádný smysl. Stočila jsem svůj pohled z Grety na Timmyho, který se odnikud vynořil přímo přede mnou. Vypískla jsem jako malé dítě a jako malé dítě jsem se přebatolila z jedné náruče do druhé.

„Když tě vidím..." Odmlčela se a přejela pohledem po všech u stolu. „Když vás všechny vidím, možná je teď ten nejlepší čas jít domů."

„Ano, mami," pípla potichu Florence, na což zareagovala Saoirse výbuchem smíchu.

A já taky.

Greta ještě protočila očima, než se se všemi rozloučila a znovu mi zmizela z očí.

Jako kouzelná víla, kterou bezpochyby byla.

* Timmyho popisek k instagramové fotce je věta, kterou pronese jeho postava v Malých ženách. Český překlad mi zněl strašně nepřirozeně, proto jsem se rozhodla nechat anglický originál. Jde o scénu, kde se Meg March, jako nejstarší ze sester, dostane na debutantský večírek, kde je i Laurie. Když se ho zeptá, jak jí to sluší, Laurie ji odpoví, že vůbec, protože je samý volánek a peří a to on nemá rád. (Na obranu Meg - ta mu pak odvětí, že to je ten největší nezdvořák pod sluncem). Scénka je pak dole pod mým vypsáním, hehe.

Uvízla jsem teď na pár dní v karanténě a psaní do zásoby nikdy nebyla moje silná stránka. Navíc si myslím, že jsem vážně už téměř na konci (což už jsem říkala asi před dvaceti kapitolami a nestalo se tak)... 

Barb je zase zpátky, tentokrát s trochu vážnějším proslovem, než na jaký jsme od ní zvyklý. Eileen se za svůj původ určitě nestydí, jen se jí nejspíše dotklo, jaká slova a jaké argumenty její bývalý profesor použil. A to chtěl dát jen dobrou radu. 

Marc je v této kapitole absolutní zlatíčko. Mám jeho postavu strašně ráda, líbí se mi, jak se vlastně nijak neprojevuje, ale pak odpálí nějakou roztomilou bombu, kde se ukáže, jak moc mu záleží na ostatních.

No a... Oscarová párty nemohla chybět.

(Nezajímavý fakt na konec - Kiernan je ve skutečnosti na fotce sedmnáct let. Jakože... cože?!)

Mimochodem - víte, že někdy vymyslet název kapitoly je mnohem větší boj než ji napsat?

https://youtu.be/lkxcM0duXZQ