Listopad 2019

Bylo zvláštní, jak rychle celá kauza s Lily-Rose dozněla. Brzy to přestalo všechny zajímat a po Timmyho rozhovoru ve večerní show navíc nikdo nepochyboval o tom, jak lživé byly všechny ty bulvární články, které vyšly. Bylo to přesně tak, jak říkal Armie – objevily se nové kauzy a na ty staré se rychle zapomnělo. Svět jsme brzy přestaly zajímat. The King vklouzl do online světa a veškerý humbuk vlastně jen dopomohl jeho propagaci. Film měl skvělé ohlasy i dobrou sledovanost. Občas se ještě někde objevil nějaký článek o celém to skandálu, ale byly to jen výkřiky do tmy, které brzy přestaly všechny zajímat.

O to horší bylo to všechno kolem.

Přišla jsem o práci. Mia se mi už nikdy neozvala a já pochopila, že ta pracovní pauza je ve skutečnosti pracovní konečná. Nevěděla jsem, co dělat dál. Už jsem nechtěla znovu do kavárny, protože jsem se bála, že by se celá situace mohla opakovat.

Malý přivýdělek jsem měla z práce, kterou mi dohodil Marc, ale určitě to nestačilo na to, abych se uživila. Snažila jsem se, posílala jsem životopisy a ukázky své práce do menších i větších novinových plátků. Z několika se ozvali, většinou to však byly jen zamítavé zprávy. Přesto se mi podařilo vydat svoje dvě krátké úvahy, které mi zase pomohly přivydělat si trochu peněz.

Naštěstí jsem nemusela platit nájem a Timothée teď obstarával všechno důležité pro domácnost. Vydržoval si mě a já ho za to z části nesnášela a z části milovala. Přišlo mu to jako samozřejmost a každý den mě ujišťoval o tom, že to je vážně v pořádku. Trval na tom, ať si nehledám práci, protože musím, ale ať si najdu něco takového, co mě bude skutečně bavit a naplňovat.

V půlce listopadu jsme společně utekli na několik dní z města a pronajali si malou chatku schovanou v lesích, necelé dvě hodinky od New Yorku. Těch pár dní jsme strávili v posteli, užívali si vzájemné blízkosti a všechny rozhovory o budoucnosti i minulosti byli zakázané. Bylo jen teď a tady. My dva uprostřed ničeho, ztraceni sami v sobě.

Jenže i když jsme sebevíc chtěli užít hezké dny, nebylo možné se vyhnout tomu všemu, co se kolem nás událo a co se teprve mělo udát. Timothée měl celý prosinec promovat Little Women, které měli premiéru na Vánoce. Nedokázala jsem si představit být celý prosinec bez něj a pak ještě odletět domů na vánoční svátky a na jeho narozeniny. Jenže zároveň... Zároveň jsem si nedokázala představit Vánoce bez rodiny v New Yorku.

Pořád jsem neměla práci, což byla maličkost, na kterou jsem ráda zapomínala.

Žádná práce rovná se žádné peníze rovná se žádné letenky rovná se žádné dárky.

Zdálo se, že moje peněženka rozhodla o tom, kde a jak budu slavit letošní Vánoce beze mě.

„Leen?" Zamumlal ospalým hlasem po konci filmu, na který jsme se měli společně dívat. Byla jsem oblečená v jeho velké mikině, zatímco on mi ležel ve klíně. Věděla jsem, že usnul po prvních minutách, celý film se pak neklidně přetáčel a převaloval, div při tom všem nespadl z pohovky. Jenže film už dávno skončil a já dál seděla na místě, za světla lampičky jsem si četla knížku, kterou jsem si přivezla se sebou.

„Dobré ráno," odpověděla jsem mu a on se pomalu narovnal. Vlasy mu trčely na všechny strany a zatímco mžoural kolem sebe, jako kdyby nedokázal pochopit, kde je a co se děje, jsem se natáhla a několik neposedných kudrlin mu zastrčila za uši.

„Jaký byl ten film?"

„Docela dobrý. Kdybys neusnul v první minutě, možná by se ti líbil."

Vyplázl na mě jazyk a hned si omluvně položil hlavu na mé rameno. Jako kočka si ještě předtím otřel svůj obličej o ten můj.

„Leen?" Oslovil mě už podruhé jménem a znovu se narovnal. Zavřela jsem knížku, kterou jsem celou dobu držela v ruce a položila ji na stolek vedle. Otočila jsem se jeho směrem, ale při pohledu do jeho očí mi bylo hned jasné, že ať přijde cokoliv dalšího, nebude se mi to líbit.

„Vánoce?"

To téma viselo mezi námi a byla jen otázka času, než na to dojde.

„Chci zůstat v New Yorku," zašeptala jsem potichu a s obavami v očích se snažila cokoliv vyčíst z jeho obličeje. „Na Vánoce, na tvoje narozeniny, i na Nový rok."

„A co tvoje rodina?"

Pokrčila jsem rameny a místo toho jsem se svezla na pohovce o něco níž.

Věděla jsem, že to pro něj bude těžké pochopit. Měl s mámou i s tátou úplně jiný vztah než já. Vyrostl v milující a podporující rodině, která si byla pořád velmi blízká, i přestože se Pauline odstěhovala do Francie a Timothée strávil většinu času mimo domov. Nicole milovala svoje děti i svého manžela. Uměla to dávat najevo a o všechny se nikdy nepřestala starat.

Za to já...

S mou mámou jsem měla podivný vztah, ale nebyla to chyba ani jedné z nás. Odstěhovala se od táty zpátky ke svým rodičům, kteří ji nikdy nezapomněli všechny její chyby včetně mě. Máma neměla dokončenou střední školu, dlouho ji trvalo než si našla práci. Pracovala na směny, brala jakoukoliv brigádu. Víc než ona mě vychovávala babička s dědou, ale to jsem ji nikdy neměla za zlé. Máma mě milovala, byla jsem její jediná kotva v tom podivném životě mezi tátou a Jeremym. Trávila se mnou každou volnou chvilku. Chodívaly jsme k moři, brodily jsme se na pobřeží, společně stavěly hrady z vlhkého písku. Máma mi vyprávěla pohádky, česala mi jemné vlásky, dívala se se mnou na televizi. Každý večer mě přišla uložit do postele nebo se alespoň přišla podívat, jak spím.

Jenže to byly jen výkřiky do tmy, pár minut v celém dni.

Když si našla Jeremyho, přestěhovali jsme se od prarodičů. Máma brzy na to otěhotněla. Mě bylo v té době osm let, už jsem nebyla její malá holčička. Chodila jsem do školy, učila jsem se a čtení pohádek mi přišlo jako ta nejvíc otravná věc na celém světě. Pak se narodila Julie, Jonathan a nakonec i Jennifer. Máma se vdala a já sledovala, jak to má všechno vypadat. Záviděla jsem něco, co jsem nikdy neměla. Zároveň však ve mně narůstal ten pocit cizosti uvnitř vlastní rodiny. Někdy v té době jsem se taky rozhodla, že se odstěhuju jak nejdále to půjde a co nejdříve to půjde.

Na letišti jsme se rozloučily jen krátkým objetím a to bylo všechno.

Byla jsem kukačkou ve vlastní rodině, jen jsem nikdy nepochopila, čí vejce jsem při svém narozením vyhodila z hnízda.

„Leen?"

Z myšlenek mě vyrušil jeho hlas a já sebou trochu nervózně trhla. V hlavě jsem měla spoustu vzpomínek na svůj první rok v New Yorku. Na ty probrečené noci, kdy jsem to chtěla vzdát. Na to, jak se mi stýskalo po rodině a jak jsem jim to nikdy neřekla. Vždycky jsem všechno držela v sobě a tvrdohlavě trvala na tom, že všechno zvládnu sama.

Nikdy jsem mámě neřekla, jak moc mi ty první týdny a měsíce chyběla a jak málo chybělo k tomu, abych to vzdala.

Ale máma mi to taky nikdy neřekla. Obě jsme se milovaly, ale ani jedna z nás to neuměla říct nahlas. A tak mezi námi postupně narůstala určitá propast, která se každým dnem zvětšovala.

„Chci být s tebou, Timmy. Ty jsi moje rodina."

V očích se mu zalesklo, ve vteřině se ke mně sklonil, aby mě políbil. Když se naše rty rozpojily, znovu si opřel hlavu o mé rameno.

„A co kdyby přiletěli do New Yorku?"

„To je v pořádku, Timmy, vážně. Otočila bych se v Ballycastle na pár dní v lednu. Nezapomínej na to, že budeš pryč celý prosinec. A potom... celého půl roku v Londýně."

„Ale je to tvoje rodina," zamumlal nechápavě.

„To je pravda."

„Tak proč... Vždyť se vůbec nevidíte. A nejsou náhodou vánoční svátky o tom, že se celá rodina sejde a oslaví je společně?"

„Je to komerční svátek. Se svými milovanými můžeme být kdykoliv a kdekoliv."

Nebyla to tak úplně pravda. Irsko, i to Severní, byla země se silnou křesťanskou tradicí, i když rozdělené na katolický a protestantský stát. Máma nikdy nebyla věřící, moji prarodiče ovšem ano, stejně jako Jeremy. Vánoce sice nebyly hlavním náboženským svátkem, i tak ale byly pro mou rodinou velmi důležité.

„Leen, vážně bys měla jet domů."

Jeho slova mě zabolela, o to tvrdohlavěji jsem se rozhodla stát za svým.

„Já jsem se ale rozhodla, Timmy."

Nahlas si povzdechl, trochu se zavrtěl a políbil mě na kousek kůže, který měl zrovna nejblíž. Pak se narovnal, zadíval se na mě tím svým hlubokým pohledem. Pokaždé, když se na mě tahle díval, zapomněla jsem na to, kolik mu je let. Měl oči starce, jako kdyby prožil tisíce životů a všechny si je pamatoval.

„Miluju tě, Leen, ale prosím... Zamysli si alespoň nad tím, že bychom tvoji rodinu pozvali do New Yorku. Zaplatím hotel i letenky, víš, že je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."

„Jaký má smysl, aby všichni přijeli a pak spali v hotelu?"

„Možná..."

„Se vlezou všichni k nám?" zeptala jsem se pochybovačně.

„K mámě."

Protočila jsem oči. „To bude mít Nicole radost."

„Měla by."

Nahlas jsem si povzdechla, protože jsem věděla, že má pravdu. Nicole by měla vážně radost, a tím mi došly všechny moje argumenty. Timothée si toho byl dobře vědom. Sledoval mě s úšklebkem tak dlouho, dokud jsem nepřikývla.

---

Listopad se pomalu přehoupl do prosince. Timothée měl pořád více rozhovorů a dalších propagačních akcí. Titulky nejrůznějších bulvárních článků se zase jednou naplnily jeho obličejem. Jen tentokrát nikdo nerozebíral jeho soukromý život.

V půlce prosince jsem společně s ním odletěla na pár dní do Francie, kde jsem se ocitla vůbec poprvé. Brzy jsem si uvědomila, jak moc mi vyhovuje svoboda, kterou mi nezaměstnanost poskytovala. Mohla jsem být kdekoliv s ním, nic mě drželo zpátky.

Ale stejně tak jsem si uvědomovala i to, v jaké pozici jsem se nacházela. Byla jsem přesně tou vydržovanou partnerkou, kterou jsem nikdy nechtěla být. Neměla jsem vlastní práci a celý můj svět se točil jen kolem něj.

Byla to slepá ulička.

Pařížské premiéry se kromě Timothéeho zúčastnila i Saoirse a Florence, dvě ze sester Marchových. Dále tu byl pochopitelně francouzský herec Louis Garrel a režisérka a scénaristka Greta Gerwig. Já celou dobu postávala bokem vedle Aniky, která vše kontrolovala. Na obličeji měla ten svůj urputný výraz, díky kterému vypadala vždy velmi tvrdě. Už jsem ji ale znala a věděla jsem, že to je jen její profesionální přetvářka.

Když film skončil, přemístili jsme se do nedalekého baru, který byl ten večer rezervován jen pro nás. Nebyla jsem tam jediná dvojička, i partneři a partnerky ostatních si nenechaly ujít premiéru ve městě lásky.

Timothée jako kdyby se ve Francii stal jiným člověkem. Okouzloval mě svou francouzštinou a já jako kdybych zapomněla, že je ve skutečnosti bilingvní. Společně jsme se procházeli zapomenutými uličkami Paříže a on mi ukazoval vše, co by běžný turista přehlídl.

Během rozhovorů plynule přecházel z francouzštiny do angličtiny a obráceně.

Stejně jako teď. Seděla jsem na baru, Timothée stál vedle mě a o čemsi divoce diskutoval s Louisem a jeho přítelkyní. Protože ale celá debata probíhala ve francouzštině, seděla jsem nezúčastněně vedle a popíjela už třetí skleničku dobrého vína.

Z ničeho nic si vedle mě přisedla Greta, jako kdyby si všimla mého otráveného výrazu.

„Netvař se tak, nebo ti to zůstane," řekla mi a ještě ani nedosedla na sedačku vedle mě. Překvapeně jsem se otočila jejím směrem, ona ale hned zvedla do výšky skleničku se svým vínem, aby si se mnou přiťukla. Vyřazovala z ní neskutečná energie, a to i po celém dni na nohách. Měla za sebou plný den povinností, premiéru svého teprve druhého filmu a nespočet rozhovorů s fanoušky i novináři. Přesto teď seděla vedle mě, v očích ji jiskřilo a zvesela popíjela víno.

„Já..."

„Co ti udělal?"

Nestihla jsem ani nic doříct a Greta už ukazovala směrem za má záda, kde byl Timothée stále ve vášnivém rozhovoru.

„Nic!"

„Tak proč se tak tváříš?"

Upila vína a při tom lehce přimhouřila oči. Sjela mě pohledem a letmým pokývnutím hlavy mě vyzvala k tomu, abych začala mluvit.

Nevím, jestli ze mě začalo mluvit víno, nebo jestli to byla Gretina osobnost, která na mě tak zapůsobila, až mi otevřela pusu.

„Jenom jsem přemýšlela."

„To není nikdy dobré znamení."

Zasmála jsem se, ale rychle jsem pokračovala, ve strachu, že bych snad mohla ztratit kuráž. „To není. Jenom... Občas si vedle něj připadám jako prázdná schránka. Má za sebou tolik úspěchů, daří se mu snad všechno, na co sáhne. A já? Já jsem zvládla akorát dostudovat školu, najít si práci v kavárně a během pár měsíců ji zase ztratit."

Greta se zamračila a upila vína. Vlastně... Do sebe obrátila celou skleničku.

„Tim říkal, že píšeš?"

„Mám vystudovanou anglickou literaturu. Občas píšu nějaké články do novin, krátké zprávy, komentáře, recenze."

„A baví tě to?"

Přikývla jsem a Greta si na baru objednala další skleničku.

„Je to tvoje vášeň?"

Pokrčila jsem rameny, protože jsem si nebyla jistá odpovědí. Psát a vymýšlet vlastní příběhy mě vždycky bavilo, ale jestli to byla moje vášeň? Takovou otázku mi nikdo nikdy nepoložil, ani já sama sobě.

„Víš, proč je tak dobrý v tom, co dělá?" Greta mi zase pokynula za záda a já se na krátký okamžik otočila, stejně jako Timothée. Naše pohledy se na chvíli setkaly, on se na mě zazubil a já mu to oplatila stejně širokým úsměvem. Oba jsme se pak otočili zase zpátky k našim konverzačním partnerům. Greta stále čekala na mou odpověď.

„Protože má talent."

Zprudka zavrtěla hlavou. „Protože to je jeho vášeň. Herectví je jeho vášeň."

Zůstala jsem mlčet. Greta pohodila vlasy, upila vína a hned zase pokračovala. „Musíš najít svou vášeň, Eileen. Jestli je tvou vášní psaní, tak piš!"

Přikývla jsem, ale Gretě to nestačilo. Odložila sklenici s vínem na pult vedle nás a předklonila se ke mně. Popadla mě za obě ramena a zprudka se mnou zatřepala, div jsme obě nespadly z barových židliček. „Život není jen o přežívání, Eileen!"

Zase se narovnala. Výraz v obličeji ji trochu zvážněl, ale v očích ji pořád jiskřilo. „Když jsem vystudovala univerzitu, myslela jsem si, jak jsem připravená na svět. Chtěla jsem se stát velkou scénáristkou, jenže moje scénáře nikoho nezajímaly. Místo toho jsem se stala herečkou, jenže to nikdy nebyla moje vášeň. Bavilo mě to, ne že ne. Ale pořád jsem toužila po něčem jiném. Trvalo to mnohem déle, než jsem čekala, ale nakonec to přišlo."

Pokrčila rameny a zase mě přejela pohledem.

„Neudělej stejnou chybu jako já, Eileen. Najdi svou vášeň co nejdříve. A pak... Pak buď vášnivá!"

Greta se nahlas rozesmála a já musela přemýšlet o jejích slovech. Měla jsem pocit, jako kdybych se setkala se svatým prorokem, který mi zvěstoval pravdu boží. 

„Děkuji," špitla jsem do ticha mezi námi, ale ona se jen usmála.

„Neděkuj, jenom mi slib, že mu nijak neublížíš." Zase pokynula někam za mě, kde beze sporu stál Timothée, stál oblečen v tom nepřehlédnutém růžovém obleku, který měl na premiéře. 

Greta byla o dvanáct let starší než on, ale podobně jako Armie, i ona si ho společně se Saoirse adoptovala, když společně natáčeli její první film. Jenže pro Saoirse to nebyla první velká hollywoodská role stejně jako pro Timmyho. Na svého prvního Oscara byla nominována už v roce 2008, na toho druhého pak v roce 2016. Další nominaci ji vynesla Gretina LadyBird. Timmy byl na rozdíl od ní ještě před třemi lety ztracen ve velkém filmovém světě a naučil se v něm chodit jen díky lidem, kteří stáli po jeho boku.

Díky lidem jako byl Armie.

Jako byla Greta.

A jako byla i Saoirse.

„Nikdy."

Greta si mě ještě jednou změřila pohledem, nakonec rázně přikývla a blonďaté vlasy, které měla natočené do jemných kudrlin, ji přitom pohybu poskočily, snad jako kdyby ani nepatřily k jejímu tělu.

„Přeji ti jen to nejlepší, Eileen."

A než jsem ji stihla znovu poděkovat, nebo přinejmenším popřát to stejné, seskočila ze stoličky a i se skleničkou v ruce proplula lidmi ke stolu, kde seděli další lidé včetně jejího partnera. Zahlédla jsem, jak si k němu přisedla, cosi mu pošeptala do ucha a oba se začali smát.

Já ze stoličky seskočila o poznání méně elegantněji, nicméně jsem se nakonec na zemi ocitla. Nejistým krokem jsem přicupitala k Timmymu, který mi hned položil ruce kolem pasu. Taky hned přešel z francouzštiny zpět do angličtiny, podobně jako Louis a jeho přítelkyně. Usmála jsem se nad tím malým gestem a úplně zapomněla na tu drobnou křivdu, kterou jsem cítila před pár minutami.

Z večírku jsme odcházeli mezi posledními. Timothée po cestě zpátky na hotel mhouřil očima, přesto neustále na cosi ukazoval z okýnka a popisoval mi noční, nebo spíš ranní, Paříž.

„Timmy?" Skočila jsem mu do řeči, zatímco popisoval cosi v dálce, co stejně ani nebylo vidět.

„Hm?"

„Někdy mám pocit, že ti to málo říkám, ale... miluju tě, víš to?"

Zasmál se a chtěl se naklonit, aby mě políbil, ale jako kdyby zapomněl na to, že sedí v autě. Prudký pohyb vpřed zastavily bezpečnostní pásy a on tak znovu přistál v sedačce.

„Co ten náhlý sentiment?"

„Jsme ve městě lásky," odpověděla jsem mu s úsměvem. Nadechoval se k odpovědi, ale zastavila jsem ho rychlým gestem ruky. Přitiskla jsem mu dlaň na pusu a on se na mě zadíval nechápavým výrazem. „Nic neříkej, prosím. Nech si to jednou pro sebe a jen si to... vychutnej."

Lehce mě líbnul na dlaň, kterou jsem mu stále tiskla na ústa a on nakonec musel přikývnout, protože brzy pochopil, že jinak ho nepustím. Do hotelu už zbývalo jen několik posledních pár set metrů, a ty jsme strávili v tichosti vedle sebe. Já se dívala na tichou Paříž schovanou ve tmě a přemýšlela o tom všem, co mi Greta řekla.

V téhle kapitole nám Eileen zase trochu poodhalila svoje vztahy s rodinou. A taky jsme se setkali s Gretou, která už jako asi tisící člověk promluvila Eileen do duše, hehe. Ale myslím si, že pronesla slova, které opravdu potřebovala slyšet. Tak uvidíme, jestli si z toho něco vezme, hehe.

Jinak vlastně ani nevím, co dalšího k této kapitole napsat. Snad jen - koukněte se na Malé ženy!