Září 2019

„Promiň, Eileen, ale jsi fakt kráva," pronesla Barb hned po tom, co jsem ji odvyprávěla celé benátské dobrodružství. Stála v téměř prázdném pokoji, kromě několika málo kusů nábytku už v něm nic nebylo. Poslední krabici právě dobalila a přelepila lepící páskou. Pronesla své moudro a otočila se na mě, která jsem stála opřená o zárubeň dveří od pokoje.

„Co?"

„Proč jsi mu to neřekla?"

„Co?"

„Eileen." Barb prostě vyslovila moje jméno a pomalým krokem přešla ke mně. Sklonila se k mým nohám a přejela je zkoumavým pohledem. Nechápavě jsem sledovala její počínání. Ona se zase rychle narovnala, v obličeji zmatený výraz. Na prázdno rozhodila rukama a pokrčila rameny. „Nechápu to, zdá se, že si na vedení nestojíš."

Protočila jsem očima a ona pokračovala dál, tím vážným a zaujatým tónem. Ukazováčkem mi poklepala na čelo a zamračila se ještě víc. „Zdá se, že něco tam bude. Že to není dutý."

„Barb."

Ona však jen znovu pokrčila rameny.

„Nevím, kde je chyba, Eileen. Vážně nevím. Vždycky jsem si myslela, že jsi inteligentní člověk, ale zdá se, že když přijde na vztahy a na Tima, tvůj intelekt spadá někam velmi blízko k nule. Dokonce možná i pod nulu."

Protočila jsem očima a tak trochu uraženě jsem se otočila a vypochodovala z jejího pokoje. Posadila jsem se na pohovku a ona mě následovala. Z lednice vytáhla šampaňské, které zbylo z její srpnové oslavy narozenin a každé z nás nalila skleničku.

„Dobře mě poslouchej. Říkám ti to jen proto, že tě mám ráda. Tebe i Tima. Možná jsi odpromovala s nejlepším průměrem v ročníku, ale spíš než na anglickou literaturu bys měla své vzdělání zaměřit na mezilidské vztahy."

Založila jsem si ruce na prsou a ona sklenici s alkoholem položila na stůl vedle mě. Sama se napila a pak se posadila na druhou strany pohovky, nohy stočené pod sebou.

„Je to asi první pravidlo všech vztahů a je docela jednoduché. Musíš s ním mluvit. O všem."

Chtěla jsem ji skočit do řeči, ale ona mě zastavila pohledem a zdviženým prstem. „Že jsi mu neřekla o tom, co všechno ti ta mrcha řekla na záchodě je největší chyba, jakou jsi udělala. Ale!" Zvýšila hlas a zvedla prst do úrovně očí. „Dobré je, že to jde docela snadno spravit. Stačí, když mu to řekneš teď. Než odjede na dvoutýdenní turné po celém světě a každý den stráví s ní."

Zamračila jsem se a ona se povzbudivě usmála.

„Teď se ale napijeme," odvedla řeč zase rychle jinam a já se trochu neochotně natáhla pro svou sklenici. Zvedla jsem ji do výšky stejně jako ona.

„Na poslední společný večer!"

„Na poslední společný večer," zamumlala jsem.

Napily jsme se téměř ve stejný okamžik a obě jsme taky odložily skleničky ve stejný okamžik na stůl. Barb mě probodla pohledem a nakonec se stočila tak, že měla hlavu položenou na boční opěrce pohovky a nohy položené v mém klíně.

„Nebudeme brečet, že ne?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a zapnula televizi.

Barb nahlas povzdechla.

„Co budu bez tebe dělat?" zeptala jsem se jí.

„Budeš v pohodě, Eileen. Horší je... co budu dělat já bez tebe?"

Ušklíbla jsem se a chtěla ji polechtat na ploškách nohou. Vztekle se s nimi začala kopat na všechny strany, div mě při tom netrefila do obličeje. Začala jsem se smát a ona se ke mně hned přidala. Smály jsme se několik dlouhých minut jako dvě malé děti, které právě slyšely ten nejlepší vtip jejich života.

„Budeme v pořádku," pronesla najednou z ničeho nic, úplně vážným tónem. I já jsem se přestala smát a otočila se, abych se ji dívala do tváře. Usmívala se, jiskřilo ji v očích. Vypadala šťastná, odhodlaná, připravená čelit novým výzvám.

„Já vím, že budeme," souhlasila jsem s ní a ona jen přikývla.

„Opijeme se dneska?"

Nahlas jsem se rozesmála a místo dalších slov do sebe obrátila zbytek skleničky, která do teď nevinně ležela na stolku vedle nás. Barb tázavě zvedla obočí, ale nenechala mě v tom samotnou.

---

Bylo zvláštní bydlet bez Barb.

I když jsme posledních pár měsíců bydlely v podstatě odděleně, nikdy to nebylo tak definitivní jako teď. Já se nastěhovala k Timmymu, ona bydlela s Georgem. Já bydlela na Manhattanu, ona zůstala v Brooklynu. Každý den jsme si vyměnily snad tisíc zpráv. Chodila za mnou kavárny, vzájemně jsme se navštěvovaly. Občas jsme zašly na společný oběd, nebo jsme společně strávily večer. Nebylo to stejné, samozřejmě že to nebylo stejné. Bylo to jiné, ale bylo to dobře jiné. Už jsme nebyly spolubydlící, ale to nás nemohlo rozdělit. Pořád jsme byly nejlepší kamarádky, druhá strana stejné mince.

Stěžovala si na to, jak George nepřevrací ponožky a jak to po každém praní odmítá dělat za něj. Druhý den mi nadšeně vykládala o tom, jak si společně uvařili a vypili si ranní kávu na balkoně. Psala mi o nové knize, kterou právě rozečetla a vzájemně jsem si doporučovaly filmy a seriály, na které jsme se už nemohly dívat společně.

Pořád jsme byly jedna druhé přítomné v životě.

Taková maličkost nás nemohla rozdělit.

Barb Hernandez bylo to nejlepší co mě v životě potkalo a nikdo a nic mi ji nemohlo sebrat. A už vůbec ne nic takového, jako bylo stěhování.

---

Dobře vím, že jsi mu to ještě neřekla.

Ve stejný okamžik, kdy mi od Barb přišla výhrůžná zpráva, jsem seděla u Chalametů na jejich svátečně nesvátečním nedělním obědě. Stala se z toho milá tradice, která Nicole evidentně naplňovala štěstím. V posledních týdnech se jich účastnila i Pauline, která v New Yorku zrovna natáčela a její přítomnost dokázala kdysi poklidné posezení proměnit v chaos.

Nemohla za to Pauline, byla to kolektivní vina obou sourozenců. Jako kdyby jim oběma bylo najednou zase pět. Neustále se o něčem dohadovali, postrkovali se, dělali si naschvály. Vzájemně si jeden z druhého utahovali. Tahali se za vlasy, vzájemně do sebe dloubali prstem a když si mysleli, že se nikdo nedívá, dělali na sebe grimasy přes stůl.

A v tom zbylém času si dokázali i vyznat vzájemnou sourozeneckou lásku, že by jim člověk i věřil, že se mají vážně rádi. Oba se vzájemně podporovali a bylo vidět, že mají radost, že po mnoha letech odloučení spolu mohou trávit tolik společného času. Snad každý večer, kdy Pauline zrovna nenatáčela a on neměl jiné povinnosti, trávili spolu. Timothée se nejednou pokoušel své sestře dohodit nějakého nápadníka. Hráli spolu šipky nebo stolní fotbálek, dívali se na filmy, chodili na sportovní utkání. Oba měli plný telefon společných fotek a já jim potichu záviděla, jak blízký spolu měli vztah.

Z myšlenek mě vyrušila Pauline a její hlasité zvolání.

„Já tvoje rajčata nechci, blbečku!"

„Chceš, jenom o tom ještě nevíš."

„Mami, řekni mu něco! Já ty rajčata nechci."

„Timothée! Proč..." Nicole se zastavila v půlce věty a nechápavě se zadívala na svého syna, jak se snaží přemístit dvě rajčata ze svého talíře na ten sestřin. Ta mu je neustále vracela zpátky a on je stejně neúnavně vracel zase zpátky.

„Kolik vám je let?"

Oba se zastavili v půlce pohybu, jedno z rajčat se skutálelo z talíře a s tichým plesknutím přistálo na zemi. Oba se začali znovu pošťuchovat, tentokrát o to, kdo ho zvedne.

„Je to normální?" Obrátila se Nicole na svého manžela a ten jen pokrčil rameny. V tichosti si nabral další sousto. Už dávno se rozhodl, že nemá smysl zasahovat do jakékoliv debaty při jídle. Já se neubránila tichému zasmání a Nicole tak hned obrátila svou pozornost na mě a položila mi stejnou otázku.

„Těžko říct," odpověděla jsem váhavě.

„Není to normální, Eileen. Prostě řekni, že to není normální," zamumlala Nicole zklamaná mou odpovědí a bez dalších řečí si raději dolila víno.

---

Po jídle jsme ještě chvíli setrvali v jídelně, Nicole přinesla první ze svých mnoha dezertů. Oba sourozenci teď seděli každý na druhé straně stolu a vyplazovali po sobě jazyk, jako kdyby to byli malé děti. Když kolem procházela Nicole, oba plácla po zátylku a pronesla něco o tom, že by se aspoň chvilku mohli chovat jako dospělý. Zahanbeně sklopili zrak a v tichosti se pustili do jejího koláče.

„Eileen?" Mou pozornost si upoutal Marc, který mě oslovil jménem. Zvedla jsem pohled a on pokračoval. „Poslyš, mám pro tebe takovou nabídku. Bavil jsem se s jedním známým a ten shání nějakého knižního recenzenta do svého projektu."

Málem jsem se zadusila koláčem.

Cítila jsem na sobě Timmyho pohled, který očekával mou odpověď stejně nedočkavě jako Nicole a Marc.

„Cože?" Dostala jsem ze sebe, když jsem se přestala dusit kousky koláče a všechno spláchla sklenicí vody přede mnou.

„Není to práce na plný úvazek, jde o pár článků za měsíc, ale mohla by to být zajímavá zkušenost."

Pokračovala jsem v nevěřícném mlčení.

„Co myslíš, Eileen?"

Přikývla jsem, protože na nic jiného jsem se nezmohla. Po své hrůzostrašné zkušenosti v nakladatelství jsem nechtěla znovu pracovat ve velkém korporátu. Zvykla jsem si na poklidnou práci v kavárně. Mia mi dala dobrou smlouvu, vydělávala jsem dostatek peněz. Timothée odmítal mou spoluúčast na nájmu a díky tomu jsem ušetřila. Byla jsem v kavárně tak spokojená, že jsem se ani nedívala po žádné jiné práci, kde bych mohla využít svůj vysokoškolský titul.

Marc přikývl, jako kdyby mu moje malé gesto stačilo.

„Pošlu mu na tebe telefonní číslo, zítra se ti ozve."

„Jo. Já... Děkuji."

Marc jen máchl rukou a pokračoval v jídle, jako kdyby se nic nestalo.

---

Tu práci jsem dostala. 

Marc měl pravdu, jeho známý mi volal hned v pondělí ráno. Vysvětlil mi, o jakou práci se jedná a já se vším nadšeně souhlasila. Každý měsíc jsem měla odevzdat tři knižní recenze, z toho jedna měla vyjít v tištěném periodiku, další dvě pak na webu. Peníze jsem měla dostávat za články a nebylo jich mnoho. Protože jsem měla ale práci v kavárně, nevadilo mi to.

Timothée byl z toho všeho nadšený stejně jako já.

A možná ještě víc.

---

Seděla jsem doma, zatímco Timothée byl na poslední schůzce s managmentem, předtím, než měl na dva týdny odletět. Čekala ho cesta do Británie, kde měl mít The King evropskou premiéru ve vybraných filmových sálech. Odtud odlétat do Jižní Koreji a Austrálie. Snažila jsem se soustředit na knihu ve svých rukách, ale myšlenky mi neustále odbíhaly někam jinam. I přes všechny výhrůžné zprávy od Barb a několik výhrůžek přímo do obličeje, jsem stále nenašla dostatek odvahy, abych se vrátila k incidentu z Benátek. Trápila jsem se a vnitřně jsem se užírala, hlavně proto, že to byla právě Lily-Rose, kdo s ním měl podniknout dvoutýdenní cestu kolem světa.

Nahlas jsem si povzdechla a odložila knížku. Stejně jsem poslední dvě strany nevěděla, o čem čtu. Natáhla jsem se po telefonu a ten mi málem vypadl z ruky, když jsem si otevřela upozornění, které na mě vyskočilo.

Byl to článek z bulvárního tisku. Na fotce, která mohla být stará jen pár hodin, byl Timothée společně s Lily-Rose. Oba kráčeli ulicemi města a o něčem si povídali. Timothée se usmíval, v ruce držel svůj oblíbený kávový nápoj, který jsem ho i přes všechny své snahy neodnaučila pít. Lily-Rose měla na očích brýle, ale i tak jsem byla přesvědčená, že na rozdíl od něj se dívá přímo do objektivu. Titulek pod fotkou je oba spojoval do milostného páru a z komentářů na konci článku se mi chtělo stejnou mírou zvracet jako brečet.

Vztekle jsem odhodila telefon do postele a ve stejný okamžik jsem zaslechla odemykání dveří.

„Jsem doma, Leen!"

V ruce stále držel prázdný plastový hrnek z fotky. Změřila jsem ho vzteklým pohledem a mu rychle zmizel úsměv z tváře.

„Stalo se něco?"

Přikývla jsem a z postele vylovila telefon. Hned jsem našla článek a telefon mu strčila před obličej.

„Co to je?"

„Bulvár, Leen. Říká se tomu bulvár."

Telefon zhasl a já ho odložila zpátky na postel za svými zády.

„Proč se s ní bavíš?"

„Je to kolegyně, Leen. Měli jsme po práci stejnou cestu, koupili jsme si drink a vypili ho. To je všechno, žádné větší drama v tom není. Teda kromě toho, že to někdo vyfotil a udělal z toho příběh."

Zafuněla jsem, ruce založené na prsou. Byla jsem vzteklá a ublížená. Jeho příběh byl pravdivý, věděla jsem to.

„Je to mrcha, Timmy."

„To už jsi říkala."

„Ona..." Rozhodila jsem rukama a on mě při tom sledoval. Nedokázala jsem přečíst v jeho obličeji. Byla to podivná směska různých emocí.

„Ona co?"

„Ona..." Znovu jsem se zakoktala a znovu jsem nedokázala doříct celou větu. Bála jsem se, co v něm moje slova vyvolají. Bála jsem se, že mi nebude věřit. Bála jsem se, že mi řekne, že jsem si to celé vymyslela. Všechno to byly úplně nesmyslné strachy, protože já jsem byla jeho přítelkyně a komu jinému by měl věřit, když ne mě?

Timothée mě vyzval pohledem, abych pokračovala.

„Víš, co se stalo v těch Benátkách na záchodech?"

„Lily-Rose mi všechno řekla."

„Co všechno?" Byla jsem překvapená tím náhlým zvratem v celé diskuzi. Nepochybovala jsem však o tom, že se znovu vytasila s dalším falešným příběhem a další lží.

„Omlouvala se mi, že se musela splést. Bylo jí to fakt líto."

„Jak se můžeš v něčem takovém splést?!" Křikla jsem naštvaně, znovu rozhodila rukama. Ztratila jsem nad sebou kontrolu, to jsem si uvědomila ve stejný moment, kdy jsem zvýšila hlas. Jenže kromě téměř hysterického jekotu jsem začala mluvit s irským dialektem, můj pracně vybudovaný a kontrolovaný americký přízvuk byl úplně pryč.

„Prostě se spletla, lidi nejsou neomylní," odpověděl mi klidným hlasem, kterým mě ještě víc vytočil. „Fakt ji to mrzelo. Řekl jsem jí, jak jsme se kvůli tomu pohádali, a ona se mi omlouvala celý den. Bylo na ní vidět, že ji to rozhodilo, vážně ji to bylo líto."

„Je to herečka, Timothée," sykla jsem nenávistně, „jasně, že na tebe zahrála, že je jí to líto."

„Nehrála to na mě."

„Hrála." Vyslovila jsem ostré r, dlouhé a. Mluvila jsem, jak mi jazyk narostl, vzteky jsem zapomněla úplně na všechno.

„Nehrála," trval na svém dětinsky. „Nechápu, co tě žere."

„Žere mě to, že je to kráva, Timothée!" Štěkla jsem po něm.

„Uklidni se, Eileen," odpověděl mi tím svým klidným hlasem, ve kterém bylo ale schováno mnohem víc.

„Je to kráva, Timmy, prostě je. Chceš vědět co se na těch zasraných záchodech stalo? Ona mi vyhrožovala! Řekla mi, ať se vrátím na své místo a ať si uvědomím, kam patřím. A tím to nekončí, Timothée, tím to ani zdaleka nekončí. Tvoje francouzská nejlepší kamarádka je do tebe zamilovaná! Prý si mám na ni dávat pozor, protože to nebude trvat dlouho, než se se mnou rozejdeš!"

Dostat ze sebe všechna ty slova bylo svým způsobem uklidňující.

Co už bylo méně uklidňující, bylo dívat se na Timmyho přede mnou. Jeho obličej byl úplně nečitelný. Rty měl semknuté do úzké linky a nic neříkal. Probodával mě pohledem. Já stála bojovně před ním, hrudník se mi divoce zvedal. Nevím, jestli to bylo vším tím křikem, nebo nějakými hormony vzteku, které mi musely kolovat krví ve velkém.

„Nic na to neřekneš?" zasyčela jsem.

Ale on dál mlčel.

A díval se na mě tím naprosto prázdným pohledem bez všech emocí. Nesnášela jsem ho za to, nechápala jsem, jak je možné, že dokáže udržet tak klidný obličej. Já byla brunátná vzteky, oči lehce přivřené. Na čele mi naskákaly drobné vrásky z toho, jak moc jsem se mračila.

Ale on ne.

On vypadal jak stará socha.

Úplně prázdný a úplně bez výrazu.

„Řekni něco!"

Místo slov přitiskl svoje rty na ty moje. Chvíli jsem s ním bojovala, chtěla jsem ho od sebe odstrčit. Držela jsem rty pevně semknuté, by se nemohl dostat dovnitř. Rukama jsem mu vší silou tlačila do hrudníku, ale s ním to nepohnulo ani o milimetr.

Brzy jsem ale povolila.

Začal mě svlékat a líbal mě s takovou naléhavostí, která mě překvapila. Sex, který byl vyvrcholením toho všeho, byl krátký, ale o to intenzivnější. Když bylo po všem, zůstala jsem ležet nahá v posteli. Rychle jsem oddechovala, chvíli mi trvalo, než jsem znovu popadla dech. Oba jsme mlčeli, napětí mezi námi bylo stále velké, téměř viditelné.

„Co to bylo?"

„Sex."

„Neříkej, chytráku."

Začala jsem se rychle zvedat, přes nahou hruď jsem oblékla jeho triko, aniž bych si to uvědomila. Chvíli jsem nemohla najít kalhotky, které skončily pod postelí. Jejich hledání ve mně vyvolalo další vlnu podrážděnosti. Byla jsem naštvaná sama na sebe i na něj.

„Nic jsi mi k tomu neřekl!" Obořila jsem se znovu, když jsem se konečně oblékla do spodního prádla. Stála jsem nad postelí a vlasy mi trčely na všechny strany. Byla jsem zpocená a vůbec... Víc, než bohyně vzteku jsem vypadala komicky. On navíc stále ležel v posteli, úplně nahý. Rozkrok měl sice zakrytý kouskem peřiny, ale vůbec to nepomáhalo v tom, abych dokázala uvažovat střízlivě.

„Co ti k tomu mám říct?"

„Něco!"

Došla mi všechna slova a tak jsem jen zůstala stát. Chvíli jsem ho probodávala pohledem, když ale ani tehdy nic neřekl, otočila jsem se na špičkách a s hlasitým dupotem vypochodovala z pokoje do koupelny.

Zapřela jsem se rukama o umyvadlo. Tiskla jsem jeho okraje tak křečovitě, až mi zbělaly klouby. Vztek rychle nahradilo zklamání a pocit ublíženosti.

Ztěžka jsem oddechovala, snažila jsem se polykat hořké slzy plné bolesti, ale nepomáhalo to. Pohled se mi téměř okamžitě rozmazal a do umyvadla dopadly moje první slzy.

Ve stejný okamžik se v koupelně objevil Timothée.

„Ty pláčeš?"

„Směju se štěstím. Co myslíš, ty idiote?!" Rychle jsem se narovnala a otočila se k němu zády. Hřbetem ruky jsem se snažila setřít všechny slzy. Nechtěla jsem brečet, nechtěla jsem být zase za slabocha, co všechno řeší pláčem.

„Omlouvám se, Leen," zamumlal do ticha koupelny.

Zprudka jsem se otočila a přejela ho pohledem. Chtěla jsem být pořádně stejně naštvaná, ale ta maska už byla stejně dávno pryč.

„Omlouvám se, že jsem ti nevěřil."

Přikývla jsem, ale zůstala jsem mlčet.

„Mrzí mě, že ti tak ublížila, Leen, vážně mě to moc mrzí."

Další přikývnutí.

Udělal malý krok směrem ke mně, jako kdyby se bál, že ho zastavím. To jsem ale neudělala, místo toho jsem vklouzla do jeho objetí. Pevně mě k sobě přivinul, div mě neumačkal. Zlehka mě políbil do vlasů, než si bradu opřel o temeno mé hlavy.

„Miluju tě, Leen, víš to?"

„Vím," zašeptala jsem ho jeho hrudníku.

„Jenom tebe, Leen, jenom tebe. A vždycky budu."

Uch, kde jen začít?

Barb zase jednou promluvila Eileen do duše. Myslím si, že ve skutečnosti jsou v tom vztahu tři a Barb je ten třetí člověk. Nevím, co by bez ní oba dělali :D Každopádně se obě holky vydaly vlastním směrem a z Barbřina odstěhování je mi pořád smutno. Ale... je to logický vývoj věcí.

Pauline a Timothée jsou nicméně taky dost dynamické duo, být na místě Nicole, nevím, jestli bych je oba ještě někdy pozvala domů :D Marc vystupuje zase jako tichý spasitel a Eileen si postupně začíná plnit sny. Nebo tak něco.

No a závěrečná scéna... Ani nevím, co k ní napsat. Eileen se snad poprvé pohádala s Timmym, aby mu ukázala, že i ona to umí. Na druhou stranu - on to na ni taky umí :D Ale všechno už je venku. A před ním je tour de svět společně s Lily-Rose. Hech.

A nakonec - není fotka od Pauline vážně roztomilá? O:) Určitě víc, než fotka z bulváru, hehe.

Na závěr zase poděkování - za přečtení, za hlasy, i za komentáře. Uvidíme se zase u další kapitoly!