Červenec 2019

Seděla jsem s Barb na pohovce a zatímco jsme do sebe cpaly brambůrky, tyčinky a jiné pochutiny, před námi běžela v televizi nějaká romantická komedie, na kterou se stejně ani jedna z nás nedívala. Místo toho jsme si vyměňovaly zážitky z posledních dnů, kdy jsme se téměř neviděly.

Já strávila poslední týden u Timmyho, který konečně trávil nějaký čas v New Yorku. Na delší dobu nás nemělo nic rozdělit. V půlce srpna jsem odlétala na dva týdny domů za rodiči a Timmy se měl ke mně připojit na posledních pár dnů. Jeho čekalo další cestování až v září – společně jsme se měli účastnit filmového festivalu v Benátkách, na který jsem dostala od Mii volno, které jsem si vůbec nezasloužila. Už tak jsem strávila víc času mimo kavárnu než v ní. Po Benátkách následovala další šílená propagační šňůra k The King, která se koncem roku volně přehoupne na propagaci k Little Women.

Ale teď byl červenec a červenec byl ve znamení dlouhých procházek ve městě i mimo něj, sezení na plážích, podnikání malých i velkých výletů, posedávání v kavárnách a zkoumání nových příchutí zmrzliny. Bylo teď a tady a byli jsme spolu.

Teda... Teď bylo teď a tady s Barb na pohovce.

Došlo mi čisté oblečení a Timothée měl na večer domluveno něco se svými kamarády ze střední. Domluvili jsme se tedy, že přespím u sebe doma a uvidíme se zítra ráno. Napsala jsem Barb, která mi slíbila, že bude taky doma. Udělaly jsme si společně zdravou verzi pizzy, kterou jsme zapily nezdravým množstvím vína a místo sledování romantiky v televizi jsme si vyprávěly o romantice v našich životech.

„Eileen?"

Z ničeho nic zvážněla, poznala jsem to hned na tónu jejího hlasu. Nepatrně se narovnala, ruce si složila do klína a upřela na mě ty svoje velké, téměř černé oči.

„Hm?"

„Nepřemýšlela jsi o tom, že by ses nastěhovala k Timovi?"

Div jsem po ní nevyprskla plnou pusu rozžvýkaných brambůrků, když mi tu otázku položila. Místo toho jsem zavrtěla hlavou.

„Nikdy jsme se o tom nebavili," přiznala jsem, když jsem spolkla.

Barb přikývla.

„Ty a George...?"

Moje kamarádka na vteřinu sklopila pohled. Nemusela už nic říkat, to malé a úplně nevinné gesto mluvilo za ni. Nahlas jsem si povzdechla a opřela hlavu o opěradlo pohovky, takže místo na Barb jsem se teď dívala do stropu.

„Jen o tom uvažujeme, nic jsme si..." Zkusila Barb obhájit sama sebe, a přitom to vůbec neměla za potřebí. Bylo samozřejmé, že lidi se ve svém životě posouvají dál. Tenhle byt jsme si pronajaly před dvěma lety jako studentský, ale už jsme ani jedna nestudovala. Jenže zatímco pro mě to bylo bezpečné útočiště v osamocených týdnech, pro Barb začínala být moje společnost... tak nějak navíc.

„George má větší byt na lepším místě a v podstatě za stejný peníz. Stejně jsem tam skoro pořád, tak jsme si začali dělat srandu, že bych se k němu mohla nastěhovat..."

V té větě byly tři tečky na konci úplně zbytečné.

Narovnala jsem se a otočila jsem se tak, abych viděla na svou nejlepší kamarádku. Nebyla ve své kůži, jako kdyby dělala něco, co jí není příjemné.

„Já se nikam stěhovat nemusím, Eileen, jenom nás to napadlo a já jsem si myslela, že by to bylo vlastně docela dobrý. Odstěhovat se. Já k Georgeovi, ty k Timovi. Co si myslíš, kámoško?"

Přikývla, protože co jiného jsem mohla říct?

Nechtěla jsem se stěhovat.

Chtěla jsem zůstat v tomhle bytě. Milovala jsem to tady a milovala jsem to, že jsem měla Barb tak blízko sebe. Stačilo jen vyjít z pokoje. Většinu času stejně trávila na pohovce. Anebo v kuchyni. A když nebyla tam ani tam, prostě jsem jen zaklepala na dveře od jejího pokoje. A ona tam byla. Vždycky tam byla.

A najednou...

Budu sama.

Dlouhé týdny budu sama v cizím bytě.

„Kdy... kdy by ses chtěla odstěhovat?"

Barb pokrčila rameny. „Já nevím, Eileen, tak detailně jsme to ještě neprobírali. Zatím to byl jen... neoficiální návrh. Určitě to nebude tento týden, ani tento měsíc."

„Hm," zamumlala jsem neurčitě a natáhla se pro další brambůrek. Cítila jsem na sobě její pohled, ale já se rozhodla věnovat pozornost televizi před sebou. Protože... Co jsem mohla říct?

Sama bych nájem neutáhla a bydlet tu bez Barb nedávalo žádný smysl.

Barb si opřela hlavu o mé rameno a obě nás schovala pod deku, i když venku bylo pořád teplo. Bylo to jednoduché gesto, které řeklo víc než tisíc slov.

Rozuměla jsem jejímu rozhodnutí se přestěhovat a věděla jsem, že stačí jediné slovo a ona by zůstala tady se mnou. Jenže jaký by to mělo smysl?

Obě jsem zůstaly potichu se svými myšlenkami. V ten okamžik nám stačila jen vzájemná blízkost a já přemýšlela, kolik takových večerů je ještě před námi, a jestli tenhle náhodou není úplně poslední.

---

Timmyho byt vypadal jako po výbuchu. Hned za dveřmi byla pohozená džínová bunda, kterou se sebe v noci musel shodit a ani se neobtěžoval ji pověsit na věšák. Udělala jsem to za něj a po celou cestu do ložnice sbírala další kusy oblečení.

Snadno jsem si dokázala představit, v jakém stavu přišel včera domů, stejně jako jsem si dokázala snadno představit, v jakém stavu bude dnes.

Kromě ponožek jsem měla v náručí jeho včerejší kompletní outfit. Odložila jsem oblečení a vklouzla do ložnice. Jediné, co z něj bylo vidět, bylo pár vlasů a noha s ponožkou, která v nepřirozeném úhlu trčela z postele.

Potichu jsem se zasmála, svlékla si kalhoty a opatrně se nasoukala k němu.

Otevřel oči jen na malou skulinku, aby zjistil, co se to děje. Když mě uviděl, usmál se a hned zase zavřel oči. Vlasy mu smrděly cigaretovým kouřem, přesto se zavrtěl tak, aby měl hlavu položenou na mým hrudníku.

„Smrdíš," oznámila jsem mu prostě.

Nepohnul se ani o centimetr.

„Taky tě rád vidím."

---

Správný čas nadhodit společné bydlení přišel o pár dní později. Přišel mě vyzvednout do kavárny a poslední půl hodinu před zavíračkou strávil čtením jedné z knih, kterou si ukradl z mé knihovny a popíjením kávy, jež jsem mu připravila.

Za tu dobu ho vyrušila jedna fanynka. Povídal si s ní několik minut, s širokým úsměvem na tváři. Na konec jsem je oba vyfotila a ona mi na oplátku nechala velké dýško. Bylo to jen pár minut před zavíračkou a když odešla, převrátila jsem ceduli na dveřích a zavřela o pár minut dřív.  Spočítala jsem peníze a on mi pomohl připravit kavárnu na zítřejší ráno.

Ruku v ruce jsme pak vypluli z kavárny do večerního města.

Po cestě jsme se stavili v pouličním stánku s rychlým občerstvením a po krátce procházce zamířili do podzemky, která nám měla zkrátit cestu. Stáli jsme v přeplněném vagonu, když jsem se odhodlala zeptat se ho na otázku, která mi tolik dní ležela na jazyku.

„Co... Kdybych se k tobě nastěhovala?"

Sklopil pohled ke mně dolů, oči rozšířené překvapením nad mou otázkou.

„Co?"

„Barb... Barb se bude stěhovat."

Byl potichu, byl potichu až moc dlouho. Jeho mlčení mě děsilo, ale moje otázka už nešla vzít zpátky.

„Tak jo."

„Tak... jo?"

Pokrčil rameny. „Vlastně... proč ne?"

Vlak zprudka zabrzdil na další své zastávce a já měla co dělat, abych to ustála. On se držel jednou rukou horní tyče, na kterou jsem téměř nedosáhla. Když si všiml mého zakolísání, položil mi volnou ruku kolem pasu a stáhl mě k sobě.

„Držím tě, spolubydlo."

V očích mu zajiskřilo, jako kdyby si teprve teď uvědomil, co se právě stalo. Vlak se znovu pomalu rozjel a já znovu našla ztracenou rovnováhu. Doslova i poeticky. Měla jsem sto chutí mu skočit kolem krku, radostně vykřiknout, anebo udělat nějakou podobnou šílenost.

„Budeme spolu bydlet," zašeptala jsem k němu, jako kdyby se to stalo skutečností až v okamžiku, kdy to řeknu nahlas.

„Jo," řekl se stejným úsměvem, jaký jsem měla já.

---

Nebylo to hned.

Neodstěhovala jsem se ten den, ani ten týden a dokonce ani ten měsíc. S Barb jsme měly na bytě dlouhou výpovědní lhůtu a když jsme našemu pronajímateli oznámili, že se chceme odstěhovat, řekl nám o dodatcích ve smlouvě, které jsme přehlédly. Musely jsme v bytě zůstat ještě tři měsíce, ale ani jedné z nás to ve výsledku nevadilo. Postupně jsme se přesouvaly do nových bytů a v tom společném trávily mnohem méně času než kdykoliv předtím.

Nebylo to jen společné bydlení, které můj vztah s Timmym posunulo na další úroveň. Jednoho večera jsme spolu leželi v posteli, když se z ničeho nic narovnal a začal mluvit tichým hlasem, který jsem znala až moc dobře. Ten tichý hlas plný nejistoty ještě nepřinesl ani jednu dobrou zprávu.

„Dostal jsem nabídku na práci v Londýně."

„Co to znamená?" zeptala jsem se a sama se posadila.

„Je to... divadlo."

„Divadlo?"

Přikývl a zastrčil si jeden z neposlušných vlasů za ucho. Ten si ale hned našel cestu zpátky a tentokrát jsem to byla já, kdo se postaral o to, aby zůstal na svém místě.

„Divadlo je něco jiného než film. Je to výzva, opravdová výzva. Hrozně moc to chci zkusit. Navíc... Třeba tu roli ani nedostanu."

„Ale dostaneš," oponovala jsem okamžitě. Stejně jako on bezmezně věřil ve mně, já věřila v něj. Neměla jsem žádné dramatické vzdělání, přesto jsem věděla, že Timothée má neuvěřitelný talent. Dokázal zahrát úplně cokoliv - jakoukoliv emoci, jakoukoliv zkušenost.

Nahlas si povzdechl a poposedl si blíž ke mně.

„Když tu roli dostanu, budu pryč strašně dlouho."

„Nějak to zvládneme."

„Zvládneme?"

Snad poprvé za celou dobu našeho vztahu jsem slyšela pochyby v jeho hlase.

Přikývla jsem. Opatrně jsem vzala jeho obličej do svých rukou. Díval se na mě, ale já měla pocit, že se dívá do mě.

„Vytvoříme si vlastní pravidla."

Potichu se zasmál a já se k němu přidala.

Celou noc jsme nezamhouřili oči. Povídali jsme si o budoucnosti a plánovali, jak bude náš vztah vypadat, když bude půl roku v Anglii. Samotná hra se v londýnském divadle Old Vic měla hrát sice jen měsíc, ale předcházelo tomu neuvěřitelné množství zkoušek. Premiéra, která byla naplánována na březen, byla jen pomyslná třešnička na dortu, která završovala všechny ty měsíce příprav před tím.

Společně jsme se shodli na několika málo pravidlech.

Každodenní telefonáty.

Spousta zpráv.

Timothée nějakým zázrakem prosadil klauzuli o sprostých fotkách, které měly patřit k našim novým povinnostem.

A to nejdůležitější přišlo na konec. Věděla jsem, že bych bez něj nedokázala být celého půl roku. Tak dlouho jsme bez sebe nikdy nebyli, vždy jsme si našli nějakou cestu, jak se alespoň na pár hodin vidět, i když byl na dlouhém natáčením, nebo propagovat některý ze svých filmů. Oba jsme věděli, že vzájemnou blízkost a doteky nelze ničím nahradit.

Stanovili jsme si ultimátum.

Jeden měsíc.

Pak musel přiletět on do Států, nebo já do Evropy. Neexistovaly žádné omluvy ani výmluvy. I kdyby svět spěl ke svému konci, po měsíci jsme se museli vidět.

---

Nikdy před tím jsem v Benátkách nebyla, ale do toho města jsem se zamilovala na první pohled. Přijeli jsme pár dní před začátkem filmového festivalu, a zatímco první den jsme dospávali časový posun, druhý den jsme vyrazili na toulky městem. Jako dva puberťáci jsme se drželi celou dobu za ruce a já měla pocit, že společně odškrtáváme nějaký imaginární seznam všech těch nejvíc romantických věcí, které člověk v Benátkách může zažít.

Jen to tentokrát nebylo úplně o nás dvou.

Vyhýbali jsme se hlavním turistických místům, protože snad na každém metru nás zastavil nějaký Timmyho fanoušek. Bylo to vždy jen pár milých slov a rychlá fotka, ale i to málo stačilo k tomu, aby mě vytrhlo z toho imaginárního světa, kde jsme byli jenom my dva.

Hned druhý den po zahájení festivalu měl premiéru The King.

Oba jsme se připravovali v oddělených pokojích, a zatímco já měla mít na sobě relativně jednoduchý stříbrný komplet, složený ze dvou kusů – krátkého topu a dlouhé sukně, Timothée vypadal jako z jiné planety.

Lesklý oblek ve světlém odstínu stříbrné, který byl kolem pasu přepásaný dvěma pásky. Vlasy měl pečlivě upravené, i když pro nezkušené oko vypadaly, jako kdyby právě vstal z postele. A místo elegantních bot, měl vysoké, černé boty armádního stylu, které jako jediné narušovaly jeho jinak extrémně elegantní a pohádkový vzhled.

„Vypadáš jako princ," zašeptala jsem, když jsem ho poprvé uviděla.

„Spíš jako... Král?"

Ukázal na mě v laciném gestu a já se musela zasmát tomu jednoduchému vtipu.

Chtěla jsem ho políbit, ale věděla jsem, že by moje maskérka nesouhlasila. Navíc se jakoby odnikud vyřítila Anika, která nás oba hnala do auta, které čekalo pod hotelem.

Nebyla to moje první premiéra a nebylo to ani moje první veřejné vystoupení. Přesto jsem byla nervózní. Snažila jsem se usmívat, ale když auto zastavilo na červeném koberci a já skrz ztmavená okénka viděla, kolik lidí čeká venku, obrátil se mi žaludek. Anika štěkla poslední rychlé rozkazy a než jsem se stihla nadát, někdo otevřel dveře.

„Nemůžu se dočkat, až z tebe večer ty šaty sundám," zašeptal mi do ucha, jen sekundu předtím, než vystoupil. Zaslechla jsem, jak hluk venku zesílil a dívala jsem se, jak mává na všechny strany. Já však zůstala ještě několik dlouhých minut sedět v autě, než se znovu objevila Anika.

Nemohla jsem s ním stát na červeném koberci z důvodů, které mi nebyly úplně jasné. Společně s partnerkami, rodinou a kamarády dalších herců jsem postávala bokem. Schovaná před zraky novinářů, fanoušků a všech těch dalších lidí. Na jednu stranu jsem za to byla ráda, protože se mi dělalo mdlo jen z představy, že bych měla udělat byť jeden jediný krok dopředu a tím na sebe upoutat víc pozornosti. Na druhou stranu... Samozřejmě že nějaká naprosto iracionální část mého já, chtěla kráčet ruku v ruce společně s Timmym.

Než jsme se odebrali do kinosálu, celá show venku trvala téměř hodinu.

Usmívala jsem se tak dlouho a tak moc, že mě brzy začala bolet celá čelist. Nemohla jsem spustit oči z Timmyho, ale kromě něj mi pohled stále sklouzával na jedinou herečku, která také stála na červeném koberci.

Překvapilo mě, jak moc jsem na Lily-Rose žárlila.

Byla to ale úplně jiná žárlivost, než jakou jsem cítila k Saiorse a dalším hereckým partnerkám Timmyho. Hned na začátku našeho vztahu jsem se musela naučit rozeznávat realitu od filmu. Věděla jsem, že všechny ty horké scény nebyly ve skutečnosti vůbec horké. Nezáleželo na tom, kdo je jeho herecká partnerka nebo partner, co se dělo před štábem na natáčecím place nemělo nic společného s tím, co se odehrávalo doma. Nemohla jsem žárlit na každý polibek ve filmu, zbláznila bych se toho.

A právě proto mě překvapilo, když mě z ničeho nic zasáhl osten žárlivosti na červeném koberci v Benátkách.

Byla to nějaká ženská intuice, která mi nedovolila spustit oči s Lily-Rose Depp. Byla krásná, ve světlých rozevlátých šatech vypadala jako víla. Byla dcerou jednoho z nejslavnějších hollywoodských herců a kromě herectví se věnovala i modelingu. Na první pohled byla úplně jiná než já a na první pohled jsem neměla mít jediný důvod, proč bych měla žárlit. Ve filmu hrála manželku Jindřicha V., ale společně s Timmym neměli žádnou velkou romantickou scénu. Jen stěží jsem vzpomínala, jestli se ve filmu vůbec políbili.

Přesto...

To, jak se na něj usmívala, jak na něj gestikulovala, jak mu cosi tiše šeptala. Štvalo mě všechno, co dělala. Navíc jsem z ní nedokázala spustit oči.

A právě proto mi neuniklo ani to, jakým pohledem se dívá na mě. 

V jejím pohledu nebylo nic jiného než čistá nenávist.

Ještě nikdy jsem tak moc netoužila po tom, aby celý tenhle kolotoč rychle skončil.

Středa = nové kapitoly třeba. (Jo, někdy toho trapného úvodu nechám, ale dneska to nebude).

A víte na co je čas? Na trochu dramatu, haha! 

Ale vezměte to od začátku - "rozdělit" moje malé dynamické duo aka Barb a Eileen mi bylo vážně líto, málem jsem tu část kapitoly obrečela. Ale Eileen má pravdu - bylo na čase se posunout dál. Obě jsou ve vážném vztahu a obě se chtějí... posunout dál. A navíc - ani jedna v tom bytě ve skutečnosti netráví tolik času, aby se jim vyplatilo platit nájem. Nic to ale nemění na tom, že... prostě... jsem to málem obrečela, no. 

Co mi dělá radost je vztah Eileen a Timmyho, začátek společného bydlení, nová pravidla a prostě to, jak se snaží na vztahu pracovat. Zdá se, že Eileen skutečně dospěla a jako kdyby ji teď nic nedrželo zpátky a... prostě. Dělají mi radost. Oba dva.

Ale co mi radost nedělá je určitě drama na konci kapitoly. Ale... život není jenom růžový.

(Barb a komentář u Lily-Rose mi udělal škodolibou radost, aneb Barb zase jednou mluvící slovo boží bez toho, aby vůbec použila slova, hehe).

A víte co jsem ještě chtěla? Říct pár slov k The King! Protože... Víte co? The King se natáčel v Lincolnu! Před dvěma lety jsem v Lincolnu půl roku bydlela a v rámci Erasmu studovala na tamější univerzitě. Long story short - zatímco já z Lincolnu odjížděla koncem května, o měsíc jsem se tak minula z natáčecím týmem. Já vím, historka úplně o ničem, ale musela jsem se o ni podělit, no ne?

(Ještě si tady samozřejmě odložím obrázek z filmu. A obrázek Lincolnu. Kdo z vás viděl, prozradím, že v Lincolnu se natáčela scéna z korunovace. Nevím, proč to dělám. Asi moc sentimentálna!)

(Na druhé fotce z místa činu je brána, je z první fotky, hehe).

Kdybyste náhodou ještě mého "malé" fangirlování neměli málo - tady je jedno z mých oblíbených "královských" videí, třeba vás na film naláká víc než trailer, heh. /Lincoln v čase 00:04, just saying/)

https://youtu.be/U1qQyQP_49E

Už radši vážně jdu. Nebo tohle povídání pod kapitolou bude delší než samotná kapitola. Což už možná je.