Prosinec 2017

„Eileen!"

Barb stála na prahu mého pokoje, a i když teplota venku byla hluboko pod nulou, byla oblečená jen do krátké sukně a nátělníku s hlubokým výstřihem. Přes ramena měla přehozený kabát, ale nebyla jsem si jistá, jestli by ji byl schopný zahřát.

„Mě se vážně nechce, Barb," zamumlala jsem od stolu, kde jsem se snažila dodělat poslední školní resty. Blížil se konec semestru a já měla pocit, že pokud vstanu od stolu a půjdu s Barb na večírek, jak mě o to prosila celý týden, dostanu se do skluzu, který už nikdy nedoženu.

„Je skoro devět hodin."

„No..."

„Stejně bys šla za chvilku spát!"

„Ale ráno bych vstala čerstvá a odpočatá a nemusela..."

Barb protočila oči a bez pozvání mi doslova vlétla do pokoje. Rozrazila skříň, kde se chvíli prohrabovala mým oblečením, než mi na postel vyhodila pár kousků. Chytila mi židli za opěradlo a odtáhla mi křeslo k posteli. A ještě mě stihla otočit tak, abych se dívala na její obličej, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Ale..."

„Eileen."

Nahlas jsem si povzdechla a poraženě vstala z křesla. Zkoumavě jsem prohlédla nachystaný outfit a zmohla se jen na zavrtění hlavou.

„Obleču se ale sama."

„Ale za půl hodiny bude dole taxík."

„Barb..."

„Ten platím já. A taky tě zvu na první drink."

„Ale Barb..." Neměla jsem ráda, když jsme byly mimo náš byt a popíjely alkohol v barech a hospodách. Ani jedné z nás ještě nebylo jedna dvacet, a i když doma jsem si mohla legálně dát pintu piva i něco tvrdšího, tady to bylo nelegální. Jenže Barb měla falešnou občanku a vždy se oháněla právě tím, že doma můžu pít, a že nás stejně nikdo nikdy nechytí.

A Barb se špatně odporovalo.

„Však si dáš jenom jeden."

„Barb."

„A už mlč, taxík tady bude za chvilku."

---

Samozřejmě, že to nebyl jeden drink.

Barb byla na tanečním parketu, obklopená svými kamarády a známými, zatímco já seděla vyvalená na pohovce, v ruce pevně držela skleničku vody a snažila se zaostřit na to, kterou skleničku vlastně držím.

Jedna byla trochu víc vpravo, jedna trochu víc vlevo.

A zdálo se, že mám vlastně čtyři ruce, protože jsem nějakým zázračným způsobem držela obě dvě.

Z těchto velmi hlubokých myšlenek mě vyrušilo zabzučení telefonu.

Na okamžik jsem se lekla, že by to mohla být máma, ale na obrazovce naštěstí (a bohužel) svítila zpráva od někoho úplně jiného.

Timothée.

Spíš?

Usmála jsem se na malou krabičku ve svých rukách a neohrabaně jsem se narovnala, v marné naději, že vzpřímený posed mi přidá více střízlivosti. Přivřela jsem jedno oko, telefon si dala téměř k očím a dala jsem se do psaní odpovědi.

Vibrc me. Jsm v bru.

Hrdá, jak jsem zvládla napsat až pět slov bezchybně, jsem zmáčkla tlačítko odpovědět a čekala.

Ta přišla téměř okamžitě.

Cože?

Zamračila jsem se, ale telefon zavibroval znovu.

Ty někde piješ?

Nni mm 21, tkze nn.

Tentokrát jsem se na zprávu soustředila mnohem více, než na tu první a měla z ní mnohem lepší pocit.

Odpověď přišla obratem.

Aha, takže písmenka na klávesnici se ti samy přeházely?

„Přesně tak," zamumlala jsem sama pro sebe a potichu se zasmála. Chystala jsem se poslat další odpověď, když si vedle mě sedla Barb. I když měla zhruba dvakrát tolik alkoholu jako já, vypadala mnohem více při smyslech. Zamračila se, když mě uviděla s telefonem v ruce.

„Komu píšeš?"

„Nikomu."

„Eileen, jsi opilá."

„Já vím!"

„To není nikdy dobrý nápad někomu psát, ať už píšeš komukoliv."

„Ale já nikomu nepíšu!" Jazyk se mi zamotal a Barb si nahlas povzdechla. Přejela mě zkoumavým pohledem a znovu mi dala do ruky skleničku s vodou, kterou jsem před chvíli s takovou námahou položila na stůl.

„Napij se."

„Nejsi moje máma."

„Chceš jet domů?"

„Ne!" Pevně jsem sevřela skleničku v rukách a pokusila se zaostřit na Barb, která seděla přede mnou. „Však ty se bavíš, no ne? Tak proč bychom jezdily domů!"

Moje kamarádka mě přejela zkoumavým pohledem a znovu se zamračila.

„Donesu ti colu."

„Mě je dobře."

Zavrtěla hlavou, cosi si zamumlala a zvedla se. Sledovala jsem její záda, jak míří k baru a jak se obratně dostává skrz dav lidí, kteří chtěli stejně jako ona svou objednávku. Když mi zmizela z dohledu, rychle jsem znovu vytáhla telefon.

Eileen?

Jsi v pohodě?

Eileen?

Haló?

Zachichotala jsem se a snažila se rychle odepsat, dokud byla Barb u baru.

Hlo, Hlo, Timo, tyad Leen. Jme v phodě. Fkt.

Stiskla jsem odeslat zrovna v momentě, kdy se Barb vymotala od baru a pevným krokem kráčela zpět ke mně. Schovala jsem rychle telefon zpět do kabelky, ale moje rychle bylo evidentně stále pomalu, protože Barb ten pohyb zachytila.

„Komu jsi zase psala!"

Na stůl položila sklenici Coca Coly a posunula ji směrem ke mně.

„Nikomu."

„Aha."

Sjela mě pohledem, za který by se nemusel stydět žádný vyšetřovatel policie. Pozvedla jedno obočí v nevyřčené otázce a já se předtím pohledem snažila schovat. Sklopila jsem pohled, ale stejně jako mnohokrát předtím mě prozradily červené skvrny na tvářích.

„Eileen!"

„Fajn, fajn!"

Zašermovala jsem rukama a přitom převrátila skleničku s vodou, která ležela na stole. Obě jsme vyskočily a Barb se chvíli snažila vysušit mokro na pohovce kapesníčky z kabelky, ale nakonec jsme se obě posunuly o pár centimetrů dál a mokrý flek nechaly mokrým flekem.

„Takže?"

„Prostě si píšu s jedním klukem."

„S jedním klukem?"

„No."

„A kdo to je?"

Nemohla jsem Barb zazlívat, že byla zvědavá. Za svůj život jsem měla kluků, které bych mohla na prstě spočítat.

Vyrostla jsem v malém přímořském městě v Severním Irsku, kde byla i střední škola. S Bradem jsem se seznámila první den a hned první týden jsme spolu začali chodit. Ze začátku jsem Brada asi opravdu ráda, ale když jsem nastoupila na střední školu, bylo třináct a tehdy jsem sotva věděla, co je to láska. Drželi jsme se za ruce, dávali jsme si pusinky. Jak jsme dospívali, postupně jsme oba poznávali, co to znamená být zamilovaný a co všechno obnáší s někým chodit. Už když končila střední škola, věděla jsem, že chci odejít z Ballycastle do Ameriky. Pokračovala jsem dva roky v dalším vzdělání a s Bradem jsme se rozešli.

V pokračovacích kurzech jsem potkala Kylea, který byl o rok starší. Dali jsme se do řeči, slovo dalo slovo a já najednou měla dalšího přítele. Kyle byl úplně jiný než Brad. Byl v kapele, tajně pil a kouřil cigarety. Chodil na večírky a byl velmi populární. A já jsem milovala ten pocit, že trochu jeho slávy padlo i na mě.

Máma ani její druhý manžel, Jeremy, neměli radost, že jsem chodila s Kylem. Hodně jsme se hádali a se mnou mlátila puberta. Navíc jsem v té době už byla rozhodnutá, že odjedu pryč a měla jsem pocit, že mě doma nic nedrží. S Kylem jsem přišla o panenství na záchodcích v baru a o týden později jsem se dozvěděla, že jsem nebyla jediná. Nic jsem pro něj neznamenala, za to on pro mě znamenal všechno. Z našeho rozchodu jsem byla zdrcená, probrečela jsem několik týdnů a zařekla se, že už nikdy žádného chlapa nechci.

Což samozřejmě nevyšlo.

Když jsem dostudovala pokračovací kurzy, bylo mi osmnáct, a vzala jsem si rok volna, abych našetřila co nejvíce peněz. Přes den jsem pracovala v kavárně a v noci obsluhovala na baru. Do toho jsem občas pomáhala v místním kině a právě v místním kině jsem se seznámila s Conorem.

Conor byl úplně jiný než Brad a Kyle.

Rychle jsme si padli do oka, trávili spolu veškerý volný čas. Conor byl o dva roky starší než já a bydlel v pronajaté garsonce kousek od kina. Cítila jsem se s ním dospěle a úplně jinak. Choval se ke mně hezky a měl mě opravdu rád. Byl to on, kdo mě naučil, jaké to je někoho milovat. Když jsme se před mým odjezdem do Států loučili, věděli jsme, že to je naposledy. Ani jeden z nás nechtěl vztah na dálku. Bolelo mě srdce ještě několik měsíců.

Když jsem se na vánoční svátky vrátila zpátky domů, potkala jsem se i s Conorem. Strávili jsme spolu noc, ale dohodli jsme se, že pro oba bude lepší, když to bude naposledy. V únoru mi ale popřál k narozeninám a já tu noc probrečela Barb rameno.

A když jsem se druhý den probudila, věděla jsem, že všechny moje city ke Conorovi jsou pryč. Od té doby jsme si několikrát psali a volali. Z bývalých milenců se stali nejlepší kamarádi. A i když jsem se v létě vrátila do Ballycastle, ani jeden z nás nestál o to, abychom si zničili ten kamarádský vztah, který jsme zvládli vybudovat. Navíc Conor měl již novou přítelkyni a vypadal mnohem šťastnější, než když jsem ho viděla naposledy.

A já v té době byla taky zadaná.

Jen pár týdnů před koncem druhého semestru jsem se dala dohromady s Jacobem, kterého jsem potkala na nějaké party s Barb. Dali jsme se do řeči a Barb mě tehdy přemluvila k tomu, že to je nejlepší cesta, jak zapomenout na Conora. Uvěřila jsem ji, ale přitom jsem celou dobu našeho krátkého vztahu věděla, že k němu necítím ani desetinu toho, co jsem kdysi cítila ke Conorovi. V létě se naše cesty rozešly a já od té doby byla sama.

A nikoho jsem nehledala.

Až do té doby, než si ke mně před dvěma měsíci přisedl kudrnatý Timothée.

Ze začátku jsem to nevěděla.

Jasně, líbil se mi. Líbil se mi na první pohled. Něco v jeho pohledu, něco v tom, jak se na mě díval a jak se mnou mluvil. Věděla jsem, že se mnou flirtoval a já opatrně flirtovala s ním. Bála jsem se udělat první krok a pak ztratila týden tím, že jsem se na něj snažila zapomenout.

Ale když se objevil v kavárně podruhé...

Rychle jsme si vyměnili telefonní čísla a od té doby byli v neustálém kontaktu. Timothée kvůli své práci hodně cestoval a jen málokdy se nám podařilo sejít se nad kávou. Hodně jsme si psali, o všedních věcech i o těch nevšedních. Psala jsem mu o škole, o knihách a samozřejmě o kávě. Doporučovali jsme si knihy a filmy a pak si o nich nadšeně psali několik hodin.

Občas jsem měla pocit, že přede mnou něco tají.

Věděla jsem, že studoval semestr na Kolumbii, ale řekl mi, že se studiem skončil po prvním semestru kvůli práci. Stejně jako mi řekl, že kvůli práci hodně cestuje. Ale nikdy mi ve skutečnosti neřekl, co dělá. V některých tématech jsme klouzali po povrchu, jako kdybychom se oba báli se do nich doopravdy zabořit.

I přesto všechno jsem měla pocit, že ho znám.

A začínala jsem ho mít ráda.

To uvědomění projelo mým opilým já z ničeho nic.

Až jsem z toho chytla škytavku.

„Eileen?"

Z myšlenek mě vytrhla Barb. Zvedla jsem k ní pohledem a rychle zamrkala v marné snaze na ni zaostřit.

„Hm?"

„Kdo to je?" zopakovala svoji otázku.

„Jeden kluk."

„Tak to bylo velmi popisné."

„Potkala jsem ho před pár měsíci v kavárně. Párkrát jsme se viděli, ale hodně si píšeme."

„Aha?"

Pokrčila jsem rameny, protože jsem neměla, co bych k tomu víc řekla. Jen jsem párkrát škytla a upila z coly. Nehty jsem se přitom snažila sloupnout etiketu, ale držela pevně.

„Tak mi o něm něco řekni!"

„Já nevím co."

„Aha?"

Její aha? řeklo víc než tisíc slov.

Znovu jsem škytla a poposedla o pár centimetrů. Cítila jsem, jak mi znovu zavibroval telefon a já netrpělivě poklepala prsty na sklenici s černou limonádou. Barb mě ještě pár chvil sledovala, ale i ona musela vytušit, že ze mě už toho víc nedostane. Nakonec si tedy povzdechla a narovnala se. Pohledem zapátrala po tanečním parketu, kde se její kamarádi a známí svíjeli v podivných kreacích a ona si znovu povzdechla.

„Chceš jet domů?"

„Jak chceš ty."

„Tak ještě deset minut?"

„Klidně půl hodiny."

Přikývla a ještě jednou mě zkontrolovala pohledem před tím, než zmizela na parketu.

A já konečně mohla vytáhnout telefon.

Srdce mi divoce tlouklo, když jsem viděla na displeji jeho jméno.

Dobře Leen, budu ti věřit.

Ale už se těším, jak mi ráno budeš brečet, že tě bolí hlava.

Nebo něco horšího.

Ne, že bych ti to přál.

Ale bude to sranda.

Dobrou noc, Leen.

Zůstala jsem sedět s telefonem v jedné ruce a snažila se soustředit na písmenka před sebou.

Bde mm dboře. Dbour Tomi.

Držela jsem telefon v ruce celou dobu, i když věděla, že žádná další zpráva už nepřijde. Bojovala jsem se svým žaludkem a s vědomím, že začínám mít ráda kluka, kterého vlastně ani neznám. Viděla jsem ho možná pětkrát. Pětkrát! Ale psali jsme si každý den.

Od rána až do rána.

Každý den.

Ale...

Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že jsem prohrála boj se svým žaludkem a na poslední chvíli jsem doběhla na záchod. Vyzvracela jsem, zatímco jsem z vedlejší kabinky poslouchala, jak je to nechutné, když někdo neumí pít a pak zvrací.

Opláchla jsem si obličej a vydala se hledat Barb. Ta poznala, co se stalo, během vteřiny a odvedla mě na čerstvý vzduch, kde se jí taky během chvilky podařilo odchytit taxíka. Na zadní sedačce jsem se k ní schoulila a ona mě objala kolem ramen. Jednou rukou mě hladila ve vlasech, a i když se usmívala, tichým hlasem mi slibovala, že na mě dá příště větší pozor.

A na zadní sedačce jsem ztratila i svůj druhý boj.

„Vůbec ho neznám, Barb, ale bojím se, že ho začínám mít ráda."

Možná se někdy naučím psát kapitoly do zásoby, ale dneska ten den nebude. Ale je skoro půlnoc, takže se můžeme tvářit, že ty dvě kapitoly vyšly každá ve skoro jiný den. Můžeme?

Kapitola lehce vede do minulosti, ale při tom zůstává v přítomnosti. Dělám časové skoky, ale ponětí o čase se snažím udržet ještě před začátkem kapitoly "deníkovým zápisem". Nebo... On to není deníkový záznam, jenom nevím, jak mám označit datum. Možná... Jako datum?

Doufám, že vám nebude dělat problém přečíst zprávy Eileen!

A taky budu ráda, když mi do komentářů dáte vědět co a jak. 

(Třeba jak to udělat, aby "instagramové" obrázky nebyly přes web roztažené a v mobilu zase strašně malé. Ale třeba i to, jak se vám tyhle sociální vsuvky líbí. Protože mě strašně baví je tvořit. A když říkám strašně, myslím tím... strašně.)

A na závěr, děkuji za dosavadní hvězdičky a komentáře. Možná to je důvod, proč jsem hned musela napsat další kapitolu. Takže ještě jednou a pořádně - díky!