Červen 2019

Jakmile jsem měla po promoci, měla jsem pocit, že ze mě spadlo nějaké ohromné břemeno, které mě celou dobu táhlo dolů. Najednou jsem se nemusela starat téměř o nic – přestalo záležet na mém průměru, nemusela jsem mít perfektní docházku. Nikoho nezajímalo, jestli mám přečtené všechny knihy a zda moje eseje jsou už napsané.

Jediné, na čem v tom podivném bezčasí záleželo, byly peníze. Chodila jsem do kavárny k Mie každý den, a ona mi brzy nabídla i lepší peníze. Byla bych hloupá, kdybych její nabídku odmítla – naopak, přijala jsem ji s obrovskou radostí.

Práce v kavárně mě bavila.

Naplňovala mě nějakým podivným vnitřním klidem, který jsem tak dlouho hledala.

Ještě před pár měsíci jsem si nedokázala podobnou situaci představit. Absolvovala jsem Kolumbijskou univerzitu! Jak bych se mohla spokojit s práci v kavárně?

V duchu jsem pořád doufala, že si časem najdu něco jiného, něco co bude více spojeno s mým oborem, s tím obrovským množství načtených knih a odevzdaných esejí. Ale prozatím... Prozatím jsem byla víc než jen šťastná, když jsem si každé ráno mohla nasadit zástěru a v kavárně přivítat Chorda, který patří mezi první návštěvníky. Vždy jsme si vyměnili několik přátelských slov, já mu připravila perfektní kávu a on mi dal vysoké dýško.

Rutina.

Klidná rutina bez zbytečných stresů, něco co mi v životě tak dlouho chybělo.

---

Byla půlka června a já se chystala na dva týdny do Jordánska za Timmym. Seděla jsem v pokoji, balila jsem si kufry a srdce mi divoce tlouklo nedočkavostí. Nejraději bych jen luskla prsty a přemístila se, jenže místo toho mě čekala ještě skoro dvacetihodinová cesta s jedním přestupem v Istanbulu.

Za normálních okolností bych si takovou cestu nemohla dovolit.

Ale...

Letenky platil Timothée.

Vůbec poprvé jsem mu dovolila, aby cokoliv zaplatil za mě. Byl to zvláštní pocit. Na chvíli jsem si myslela, že se díky takové maličkosti vzdávám sama sebe - podivně vybudovaného pocitu, že všechno musím zvládnout sama a že jakákoliv pomoc je nepřístupná. Na chvíli jsem si myslela, že tím malým gestem zrazuju sama sebe a všechno, čemu jsem celý život věřila.

Ale nebylo tomu tak.

Bylo to přesně naopak.

Místo toho abych kolem sebe stavěla zdi, jsem je začala pomalu bourat.

Připadala jsem si, že se probouzím z nějakého kómatu, ve kterém jsem ležela tolik let. Otevírala jsem oči, začínala svět vidět v nových barvách. Říct si o pomoc se najednou nerovnalo selhání. A navíc... To ani nebyla žádná pomoc.

Byl to jen další krok v našem vztahu.

Timothée vydělával úplně jiné peníze a koupit mi letenku za několik tisíc dolarů pro něj bylo asi stejné, jako když jsem ho já pozvala na kávu.

A díky tomu, že jsem si přestala hrát na egoistickou krávu, jsem teď mohla sedět v letadle na cestě za ním, abychom spolu strávili nějaký čas.

Po mých promocích strávil ještě den v New Yorku, ale oba jsme byli obklopeni svými rodinami a neměli čas na sebe. On byl navíc celou dobu unavený a nevyspalý.

Neviděli jsme se skoro měsíc a půl.

A mě to přišlo jako celá věčnost.

---

Když jsem konečně přistála v Jordánsku, měla jsem pocit, jako kdybych obletěla celou zeměkouli. Z dlouhého letu mě bolel zadek. Chtělo se mi spát, měla jsem hlad a ze všeho nejvíc jsem si chtěla zajít na opravdový záchod.

Ale na to všechno jsem zapomněla ve stejný okamžik, kdy jsem ho uviděla stát v příletové hale.

Držel cedulku s mým jménem, na hlavě měl posazenou kšiltovku a na tváři široký úsměv.

„Hvězdo!" Křikla jsem nadšeně, když jsem ho uviděla. Na oplátku mi zamával a já rychle překonala tu vzdálenost mezi námi, abych se mohla schovat do jeho náručí a dostat jeho polibky.

„Chyběl jsi mi," šeptla jsem potichu, jako kdybych se bála, že nás uslyší někdo další.

„Mám takovou radost, že jsi tady."

„Já taky," řekla jsem už normálním hlasem. Zaklonila jsem se, abych mu viděla do tváře a on se na ten popud sehnul, aby si ukradl další polibek z mých rtů. Až pak jsme se konečně ruku v ruce vydali do hotelu, kde už na mě čekala postel, ze které jsem pak nevylezla celý další den.

---

Pobyt v Jordánsku byl osvěžující. Nikdy jsem nebyla tak daleko od domova a v tak odlišné kultuře.

První týden jsem strávila na natáčení. Teploty přes den dosahovaly přes čtyřicet stupňů a na poušti neexistoval žádný stín. Potila jsem se v krátkých šatech a nechápala jsem Timmyho i všechny jeho herecké kolegy, že zvládají podávat tak kvalitní výkony v takových nelidských podmínkách. Nikdo z nich rozhodně nebyl oblečen do šatů, kraťas a rozhalenek, jako filmový štáb a já. Herci na sobě měli kostýmy složené z několika vrstev a všechno v černém.

Timothée se vracel zpátky na hotel naprosto vyřízený. Často usnul v autě, hned potom co vůbec dosedl na sedačku.

V těch dnech jsem mu říkala Hvězdičko a starala se jen o to, aby měl vždy u sebe láhev s vodou. Po skončení natáčení jsem pak lehávala v hotelové posteli společně s ním, a nechala ho spát. Vždy usínal s hlavou položenou na mém hrudníku, dlouhé ruce omotané kolem mého drobného těla.

Společnost mi pak dělala jen hotelová klimatizace, která tiše vrčela jinak ztichlým pokojem. Dokázala jsem hodiny a hodiny koukat do stropu a bezvýsledně přemýšlet o své i jeho budoucnosti.

---

Když padla poslední klapka, celý tým měl pár dní na to, aby se přesunul do Norska, kde je čekalo dotáčení ještě několika posledních scén. Timothée i celý herecký ansámbl dostal týden volna. Ten večer jsme vyrazili do jednoho z barů. Jordánsko nebylo zemí, kde by platily výrazné náboženské zákony, na ulicích jsem potkávala ženy v krátkých sukních stejně jako ženy v hidžábu.

Kromě Zendayi byli všichni výrazně starší než já a Timothée. Ten večer ale alkohol spláchnul všechny rozdíly mezi námi.

Večer se rychle přeměnil na noc a z noci bylo najednou téměř ráno. Většina lidí už odešla a v baru jsme zůstali už jen čtyři – já, Timmy, Zendaya a Jason Momoa. Ten evidentně hrál nějakou tajnou picí hru s Timmym, protože se oba předháněli v tom, kdo vypije za celou noc nejvíce a já znala Timmyho dost dobře na to, abych věděla, že už balancuje na hraně toho, co ještě zvládne. Vlastně bych se skoro vsadila, že nebalancuje, ale ve skutečnosti už za tu hranu spadl.

„Ještě jednu!" Ozvalo se přes celý podnik, kde jsme byli už jen my čtyři a obsluha, kterou zde musela držet jen představa pořádně vysokého dýška. Já i Zendaya jsme zavrtěly hlavami, přesto před námi přistál panák. Nakrčila jsem nos a chtěla si přičichnout k té bezbarvé kapalině, ale jen z toho zápachu se mi udělalo špatně.

Nakrčila jsem nos ještě víc a koutkem oka zahlédla, jak Jason i Timothée do sebe otočili skleničku téměř okamžitě. Pohlédla jsem na Zendayu, která vážila snad polovinu toho co já, vypila toho snad dvakrát víc než já, a pořád vypadala nejvíc střízlivě. Když si všimla mého zamračeného výrazu, vzala mi skleničku z rukou a obrátila ji do sebe sama.

„Díky," zašeptala jsem potichu.

Ona ale jen pokrčila rameny. Chystala se cosi říct, ale všechna slova ji sebral Jason, který se jako velká voda objevil za námi a obě nás objal zezadu. Pod váhou jeho velkého těla jsem se málem zhroutila na stůl před sebou. On se ale naštěstí hned zase narovnal a plácnul sebou na židli vedle.

„Hej, Eileen, tohle je dobrý příběh!" Obrátil se přímo ke mně. I když jsem ho chtěla poslouchat, koutkem oka jsem sledovala Timothéeho, který se nemotorně potácel směrem k baru a já mohla jen doufat, že se chystá objednat nějaké nealko.

„Povídej," vyzvala jsem ho s úsměvem.

„Zendaya dala našemu Timovi jen devítku!"

Nechápavě jsem stočila pohled z jmenovaného, který na baru zvedal čtyři prsty, protože jinak než gesty už nebyl schopný si nic objednat, k Jasonovi, který seděl vedle mě a usmíval se jako malé dítě, které provedlo něco zakázaného a je si toho moc dobře vědomé. Ostatně – Zendaya sama ho sevřenou pěstí udeřila do paže, ale vzhledem k rozložení sil jsem nepochybovala o tom, že si toho ani nevšiml.

„Devítku?"

Jason znovu nadšeně přikývl a Zendaya si schovala obličej do dlaní. Timothée se mezi tím snažil na baru sesbírat čtyři další panáky do dlaně. Jeden už mu stihl spadnout na zem a on se na něj teď díval naprosto nechápavým výrazem, ve snaze pochopit, kde se stala chyba.

„Devítku!"

„Co to znamená?"

„Nic!" Křikla krásná dívka vedle mě, ale Jason na to znovu zareagoval chichotáním, které absolutně nekorespondovalo s jeho zjevem hromotluka.

„Ale něco to znamená!"

„Co?" zeptala jsem se znovu.

„Věděla jsi, že jsou nejrůznější žebříčky nejvíc sexy lidí na světě?"

Váhavě jsem přikývla a snažila se pochopit, kam tím míří. Očkem jsem přitom střelila i po Zendaye, která seděla vedle mě a obličej měla stále schovaný v dlaních. Stočila jsem tedy pohled zpět na Jasona, který se zubil jako malé dítě.

„Naše malá a šťastná Zendaya měla tu skvělou možnost a příležitost, aby se líbala s hned třemi nejvíc sexy muži planety."

Zendaya se hned ozvala na svou obhajobu. „Bylo to ve scénáři, Jasone, kolikrát ti to mám říkat!"

„A ve scénáři bylo i to, že je máš hodnotit?"

Protočila očima, rozhodila rukama.

„Člověk může mít v životě trochu legrace, no ne?"

Jason se zprudka otočil na mě a nasadil o tóninu vyšší hlas, aby zněl více žensky. „Zac Efron – čistá desítka!"

Zendaya se nadechovala k tomu, aby něco namítla, ale to už se ke stolu přiklopýtal Timothée. Sebrala z jeho dlaně jednoho panáka a vyklopila ho do sebe, zatímco Jason pokračoval ve svém výčtu. „Tom Holland – slabá desítka, ale pořád desítka."

Timothée vytřeštil oči a nechápavě se podíval na svou hereckou kolegyni.

Pak zasyčel cosi, co mělo být asi zmlkni, ale v Jasonovi to vyvolalo jen další výbuch smíchu. „A teď se podrž. Timothée Chalamet – devět!"

Zendaya do sebe obrátila dalšího panáka, Timmy zůstal nechápavě stát a Jason na mě doslova visel očima, v očekávání mé reakce.

Nebyla to pro mě žádná novinka, věděla jsem, že hrají milence.

V rádoby naštvaném gestu jsem si založila ruce na hrudníku.

„Ty jsi vážně blbec, Jasone," zamumlala Zendaya směrem ke svému hereckému kolegovi. Díky její poznámce jsem přišla o svou nepropustnou masku a začala se smát. Všichni tři se na mě nechápavě dívali v očekávání toho, co ze mě vypadne dál.

„Však to je jasný, no ne?" začala jsme s vysvětlováním, zatímco jsem se neobratně zvedala ze svého místa. „On si ty desítky nechává pro mě. Přece je nebude jen tak rozdávat, no ne?" Došla jsem k Timmymu, který vypadal, že mu spadl kámen ze srdce a zlehka ho políbila na tvář. Chystala jsem se ho ještě obejmout, ale on mě od sebe z ničeho nic odstrčil a rozběhl se pryč tak rychle, jak mu to jeho nohy zpomalené alkoholem dovolily.

Jason na ten popud několikrát uhodil pěstí do stolu, čímž na sebe upoutal pozornost nejen nás dvou, ale především obsluhy, která jeho směrem zakřičela něco špatnou angličtinou, čemu jsme ale nikdo nerozuměli.

Nebo jsme tomu možná jenom nechtěli rozumět.

„Vyhrál jsem," oznámil nám nakonec prostě, s dětskou radostí vepsanou v očích. „Vůbec nechápu, jak si to paraplíčko mohlo myslet, že by mě zvládlo přepít. Amatér."

---

Timothée strávil celý následující den v posteli. Chtěla jsem se mu smát, ale ve skutečnosti mi bylo stejně blbě jako jemu. Celý den jsme se dívali na jeden film, ale po pár minutách vždy jeden z nás usnul a druhý to ze solidarity k tomu druhému vypnul. Objednali jsme si jídlo na pokoj, které jsme ale nesnědli. Nějakým způsobem jsme oba přežili tu nejhorší kocovinu v našich životech, abychom se druhý den probudili jako znovuzrození.

Konečně přišel čas dovolené.

Jako turisti jsme se toulali po městech, jezdili po památkách a koupali se v Mrtvém moři. Téměř nikdo nás nepoznával a snad vůbec poprvé jsme si mohli skutečně užívat sami sebe jako normální lidé. Drželi jsme se za ruce jako puberťáci a smáli se úplně všemu. Timothée neustále držel v ruce svůj jednorázový foťák a pokaždé mě vyblejsknul v momentě, kdy jsem to čekala ze všeho nejmíň.

Dny rychle plynuly a nakonec přišel čas, kdy jsme se měli zase rozloučit. On měl sbalené kufry do Norska, já do Ameriky. Na letiště jsme přijeli spolu, i když moje letadlo odlétalo několik hodin po tom jeho.

Beze slov jsme se objali.

Nosem se otřel o ten můj, stejně jako vždy a pak mě ještě jednou sevřel v náručí.

A pak...

Pak zmizel za pasovou kontrolou a já zůstala stát sama v letištní hale, která se najednou zdála být úplně prázdná.

Svým zběsilým psaním si asi kompenzuji ty dny, kdy jsem nepsala nic, nebo nevím. Anebo prostě jsem jenom mistr v prokrastinaci a místo diplomky píšu tohle. Psaní jako psaní, že jo?

(Jakoby ne, Charlie, jakoby ne.)

Eileen nám postupně dospívá, jde vidět že konec školy ji posunul zase trochu dál. Přesto je tu pořád ten hořkosladký konec, loučení, které vždycky přijde, i když ho člověk nechce. A po pár extrémně dobře strávených dnech bolí o to víc...

Ehm, co se týče natáčení Dune, tak jestli budou mít Zendaya a Chalamet ve filmu vážně polibek, netuším - protože film jaksi ještě není v kinech. Ale vzhledem k tomu, že oba hrají milence, tak třeba mi moje proroctví vyjde. Co se týče lokace natáčení - wikipedie uvádí Jordánsko, ale v nejrůznějších rozhovorech jsem četla Spojené arabské emiráty. A co se týče podmínek při natáčení, tak tady vycházím z rozhovoru s Chalametem, který uvedl, že tohle natáčení bylo jeho nejtěžší hlavně proto, že se teploty pohybovaly vysoko přes sto stupňů (až 50 °C) a natáčení probíhalo dlouho do noci. Tolik k nezajímavě zajímavých faktům, hehe.

Pro dnešek už je to všechno. Budu se těšit u další kapitoly a přísahám, že se zase pokusím trochu zpomalit a začít vydávat jako normální člověk. Všichni víme, že se to nepovede, ale aspoň mám důkaz, že jsem se snažila. Tak nějak.