Duben 2019

Protože v kavárně si v době mé nepřítomnosti našli náhradu, musela jsem hledat práci jinde. Odeslala jsem životopisy snad do všech malých kaváren, které nespadaly do náručí žádného velkého řetězce, v New Yorku a během týdne jsme absolvovala několik pohovorů. K mému překvapení jsem si mohla vybírat, protože o mladou číšnici, která již brzy měla mít titul z Kolumbijské univerzity, byl evidentně velký zájem. Nakonec jsem si vybrala malou kavárnu v Queensu, kde kromě majitelky nikdo jiný nepracoval. Byl to rodinný podnik, který začal majitelce přerůstat přes hlavu a ona si potřebovala najít pomocníka.

Kavárna to byla malá, roztomilá, osobitá. Brzy jsem znala většinu hostů jménem a už ve dveřích jsem dokázala odhadnout jejich objednávku. V kavárně vždy hrála jazzová hudba, celý podnik byl laděn do padesátých let.

Protože jsem byla na celý podnik jedinou servírkou, celou směnu jsem se nezastavila. Měla jsem mnohem více práce než v předchozí kavárně, ale absolutně mi to nevadilo. Mia, jak se majitelka jmenovala, mi brzy nabídla tykání. I přes velký věkový rozdíl se z nás brzy staly kamarádky a nejednou se stalo, že jsem se domů vrátila až několik hodin po konci směny, protože jsem zůstala s Miou v kavárně, ať už jako výpomoc nebo jen na příjemné posezení nad kávou.

Ve volných chvílích jsem psala svou závěrečnou práci, kterou jsem měla odevzdávat koncem měsíce. Byla to poslední věc, která mě dělila od mého titulu a konce školy. Psaní mě velmi bavilo a naplňovalo a já kolikrát zapochybovala o svém rozhodnutím ukončit školu a nepokračovat v dalším vzdělávání.

Ve své práci jsem se věnovala Shakespearovi a jeho hrám o Jindřichovi V. Díky Timothéemu jsem měla k dispozici i scénář k jeho filmu, který měl vyjít na podzim. Psala jsem velkou srovnávací práci, moderní pojetí starých příběhů. Vedoucímu jsem průběžně posílala svá slova a jemu se má práce velmi líbila.

Má závěrečná práce mě na chvíli dokázala vyvézt z mých negativních myšlenek. Měla jsem nějaký cíl a tím cílem byla promoce. Zavírala jsem oči předtím, co bude dál, jako kdyby můj život končil v květnu.

Koncem měsíce se Timothée přesunul z Maďarska do Jordánska a při té příležitosti měl několik dní volno. Když mi zaťukal na dveře od bytu, překvapeně jsem mu skočila kolem krku a on se smál. Argumentoval se slovy, že z Budapeště do Ammánu existuje jen přímá linka přes New Yorku s odbočkou v mém bytě.

Na první pohled byl velmi unavený, ať už z dlouhého letu nebo natáčení. Naše rande jsme strávili na pohovce v pokoji. Usnul, zatímco jsem vařila večeři a já neměla to srdce ho probudit. Sedla jsem si tak na zem před pohovku, protože vedle něj jsem se už nevlezla. Pokračovala jsem v práci, zvesela ťukala písmenka do klávesnice, naplněná nějakým vnitřním klidem, který jsem už dlouho necítila.

Timothée se probudil až pozdě večer, když se do bytu vrátila Barb s Georgem. Oba byli opilí a evidentně se vraceli z nějakého večírku. Barb hned skočila rozespalému Timmymu kolem krku a George se sám ujal vlastního představování.

„Timmy Tim?"

Timothée zmateně přikývl. George k němu natáhl ruku a sám se představil. Pak se posadil na pohovku vedle Barb, ta ale ve stejný moment vyskočila a zamířila do kuchyně za našimi zády, kde rychle objevila zbytky mé večeře, kterou si sama nabídla.

George mezitím pokračoval v nezávazné konverzaci s Timmym.

„Hodně jsem o tobě slyšel, chlape!"

„Hm?"

„Od Barb, od Eileen."

Timmy překvapeně zvedl obočí a stočil pohled na mě. Já mezitím zaklapla notebook a odložila ho na stůl. Zůstala jsem ale sedět na zemi, zády opřená o jeho nohy, které spustil z pohovky dolů v momentě, kdy si k němu přisedla nejdřív Barb a poté i George.

George začal vyprávět o Barb a o tom, jak na něj ze začátku jejich vztahu žárlil. „Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že ten záhadný Tim, který si vždycky našel cestu do naší konverzace, je ve skutečnosti přítel Eileen!" Uzavřel nakonec jeden z příběhů a všichni jsme se zasmáli. Barb mezitím dojedla moje zbytky a posadila se do volného křesla.

Ještě chvíli jsme si povídali, George přitom ocenil jeho poslední film Beautiful Boy, neustále se na něco ptal a zajímal se. Nebyl to jen povrchní zájem, opravdu chtěl vědět, jak těžké pro Timmyho bylo natáčet všechny ty scény. Timmy, zaskočen jeho zájmem, nejdřív trochu váhavě odpovídal na všechny jeho otázky, ale brzy zjistil, co já jsem věděla už dlouho.

George prostě takový byl.

Byl velmi přátelský, otevřený, o všechno a všechny se zajímal. Pracoval jako sociální pracovník a Barb vždy tvrdila, že jeho přátelskost má kořeny v jeho práci. V každém dokázal vyvolat dojem, že je jeho nejlepší kamarád, na každém si našel něco zajímavého. Opravdu se o lidi zajímal – o jejich osudy a o jejich příběhy.

Nakonec to byla Barb, kdo zavelel, že je čas jít do postele a spiklenecky na mě při tom zamrkala. Beze slov jsem jí poděkovala, protože jsme obě věděly, že Timmy i George by byli schopní si v obývacím pokoji povídat až do rána.

Místo toho jsme zmizeli každý ve svém pokoji.

„Jsi ještě krásnější než v telefonu," zašeptal mi Timothée do ucha, zatímco mě k sobě pevně tiskl. V mé malé posteli pro jednoho ani nebyla jiná možnost, museli jsme spát přitisknutý jeden na druhého ve vzájemném propletení.

„Ty taky," odpověděla jsem mu se smíchem a natáhla se pro polibek. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého, než jsem vytáhla svůj ukazováček. Položila jsem ho na jednu z mnoha pih, které byly rozesety po jeho obličeji. Při tom dotyku pozvedl koutky do úsměvu a zavřel oči.

„Musím je všechny spočítat, jestli ti náhodou nějaká nezmizela," vysvětlila jsem mu a on se potichu zasmál.

„No to by byla katastrofa."

„To teda."

Nechal mě, abych potichu počítala jeho pihy a mě uklidňovala představa, že se do spánku nechal ukolébat mým hlasem.

---

Nebyla jsem si jistá, kdy přesně jsem vstoupila do stroje času, ale najednou to bylo tady.

Velký okamžik mého života.

Promoce.

Ráno jsem se probudila se staženým žaludkem, protože jsem vůbec nevěděla, co bych měla očekávat. Barb na mě čekala v kuchyni s lívanci na stole.

„Jak se cítíš?"

„Divně."

Protočila oči a postrčila talíř mým směrem. Pak se zvedla, aby připravila ještě hrnek kávy. Znovu si přisedla, sama si vzala jeden lívanec z mého talíře a rovnou ho strčila do pusy.

„Vynikající," zamumlala s plnou pusou, takže ji stejně nebylo nic rozumět.

Zvedla jsem pohled jejím směrem a ona jen pokrčila rameny.

„No co, můj recept to není. Jsou z prášku," řekla mi ještě, než zmizela ve svém pokoji. Já tak zůstala chvíli o samotně s lívanci a kávou. Nejdřív jsem se napila a pak odkrojila první sousto. Než jsem ho stihla strčit do pusy, byla u mě znovu Barb.

„Dělej, za pět minut odjíždíme."

„Kam?" zeptala jsem se nechápavě.

„To je překvapení," spiklenecky na mě mrkla. Nahlas jsem si povzdechla, protože jsem se trochu bála, co její překvapení bude zač. I přesto jsem ji ale poslechla, stejně jako vždy. Obrátila jsem do sebe kávu, v rychlosti si vyčistila zuby a učesala si vlasy. Když jsem se začala převlékat, zabušila mi na dveře od pokoje, aby mě popohnala.

Na lívance už nezbyl čas, Barb mě z pokoje vyhnala rovnou na chodbu, ven z bytu a do auta. Jako první zapnula rádio a hned se vydala do rušných ulic New Yorku.

„Kam jedeme?"

„Jsem ti říkala, že to bude překvapení."

Vrhla jsem po ní pohledem, který ale neviděla, protože upřeně zírala na cestu před sebou. Volant svírala oběma rukama a soustředila se na řízení. Občas někoho vytroubila a někomu nadala, ale byl to její způsob řízení, na který jsem si zvykla.

Brzy jsem rozeznala, že jsme na cestě na letiště.

Natěšeně jsem se narovnala, prsty zabubnovala do palubní desky před sebou.

„Timothée?!"

Barb jen přikývla. „Snad sis nemyslela, že by si tvůj velký den nechal uniknout?"

Zastyděla jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem si to vážně myslela. Byl v Jordánsku a podle všeho bylo natáčení vážně obtížné. Vysoké teploty, poušť, fyzická náročnost jeho role. Pokud se mi ozval, bylo to jen na pár minut a v jeho hlase vždy byla patrná únava. Chápala jsem to, nenaléhala jsem na něj.

Trvalo ještě několik dlouhých minut, než jsme dojeli na letiště. Málem jsem z auta vyskočila ještě za jízdy, místo toho jsem ale zůstala trpělivě čekat, dokud Barb nenašla místo. Celou cestu do haly jsem ji tahala za sebou a měla jsem co dělat, abych se nerozběhla.

„Myslíš si, že když tam budeš dřív, tak to letadlo přistane o něco rychleji?" zeptala se mě lehce podrážděným tónem, když jsem ji už poněkolikáté během pár okamžiků upozornila na to, že se vážně táhne a jestli by nemohla trochu zrychlit.

Ignorovala jsem její slova, stejně jako ona ignorovala moji výzvu.

Vběhla jsem do haly a zadívala se na příletovou tabuli. Nevěděla jsem, ve kterém letadle bude sedět, protože žádný přímý let z Ammánu na tabuli nebyl. Trochu nervózně jsem se otočila na Barb, která ale jen rozhodila rukama v gestu já-ti-to-říkala.

„Kdy tady bude?"

„Každou chvíli," odpověděla mi.

„Který let?"

„Nevím."

Chtěla jsem cosi odprsknout, ale na poslední chvíli jsem si uvědomila, jak neslušné by to bylo. Barb a Timothée pro mě připravili tohle obrovské překvapení a já neměla žádné právo se chovat drze a nepříjemně zrovna na svou nejlepší kamarádku.

Jako štěně, které právě udělalo loužičku, jsem se posadila na jedno z volných míst, a odevzdaně se dala do čekání na letadlo, o kterém jsem nic nevěděla.

Trvalo to jen chvíli.

„Eileeeeeeeeeeen!"

Snad celá letištní hala se otočila za tím pronikavým hláskem, který nepatřil nikomu jinému, než mé malé sestřičce. Nechápavě jsem zvedla zrak od telefonu a před sebou spatřila svou velkou rodinu. Kromě Jennifer přiletěl samozřejmě i Jonathan a Julie, v těsném závěsu za nimi pak máma a Jeremy.

Stočila jsem pohled na Barb, ale ta mě vyzvala pohledem, abych neztrácela čas.

Nebyla jsem si jistá, jestli sním nebo bdím.

Jennifer mezitím prokličkovala mezi všemi lidmi, kteří ji stáli v cestě a skočila mi do náručí.

„Ahoj Barb," řekla pak přes moje záda mé kamarádce a já koutkem oka zahlédla to, jak jí na oplátku zamávala.

„Jennifer, co tady...?"

„Překvapení!" Křikl Jonathan odpověď na mou otázku.

Znovu jsem se otočila na Barb, ale ta jen pokrčila rameny.

„Timothée," šeptla tak potichu, až jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec řekla nahlas.

Zabořila jsem obličej do blonďatých vlásků své nejmladší sestry, slzy na krajíčku. Mezitím už k nám přišla i máma a Jeremy. Máma mě objala i s Jennifer a já se pro tentokrát už vážně neubránila slzám. Spustila jsem svou sestru na zem a ta se hned omotala kolem mé nohy. Padla jsem mámě do náručí a měla pocit, že mi je zase pět.

Brečela jsem ji do ramene, ale byly ty slzy štěstí.

Ani jedna z nás nic neřekla.

---

Byl to Timothée, kdo tohle rodinné setkání zařídil, samozřejmě že to byl on. Pozval celou mou rodinu na pár dní do New Yorku, zaplatil jim letenky i hotel. Máma samozřejmě protestovala, ale Timothée byl v tom neoblomný. Argumentoval mou promocí a máma nakonec musela jeho dar přijmout, protože bez něj by se do New Yorku nikdy nedostali.

Když jsme se na letišti všichni přivítali, Barb mi prozradila celý ten spiklenecký plán, který dali za mými zády dohromady.

Barb pak odjela s mou rodinou do hotelu, zatímco já zůstala na letišti. Letadlo s Timothéem na palubě mělo přistát až za hodinu, a i když to znamenalo, že se možná nestihnu perfektně připravit na svou velkou událost, odmítala jsem odjet společně s nimi zpět do centra.

Hodina trvala snad několik dní, ale nakonec se skutečně objevil přede mnou. Obličej zakrytý slunečními brýlemi a kapucí, pohled stočený k zemi.

Chtěla jsem k němu dojít, ale než jsem si stihla uvědomit, co dělám, běžela jsem.

Všiml si mě, když jsem byla pár metrů od něj.

„Leen!"

„Hvězdo!"

Nevím, kdo komu skočil kolem krku jako první.

Ale najednou jsme byli zase spolu a na ničem jiném nezáleželo.

---

Na hlavě jsem měla nasazenou absolventskou čepici a v ruce držela svůj diplom.

„Vypadáš fakt divně," okomentoval můj vzhled Jonathan, když jsem se po ceremonii připojila k mé rodině a přátelům. Timothée se zasmál jeho slovům a bez nějakých okolků mě přede všemi políbil.

Nebylo nám patnáct, byli jsme spolu přes rok. Moje máma se už asi musela smířit s myšlenkou, že nejsem nevinná panna čekající do svatby, aby pak slavnostně věnovala svůj věneček princi na bílém koni.

Přesto mi na tom veřejném líbání bylo něco nepříjemného.

Zvlášť před mámou.

„Fuj," ozval se znovu Jonathan a díky bohu za něj.

Timmy odlepil svoje rty od těch mých. Pak se postavil vedle mě, ruku položenou na mých bocích, jako kdyby všem přítomným musel dokazovat, že jsem skutečně jeho.

Na ceremonii dorazila i Nicole s Marcem a k mému velkému překvapení i Pauline. Ta se zazubila Jonathanovým slovům, ale zůstala mlčet.

Všichni jsme pak společně zamířili na večeři a já ve svém životě snad nikdy nebyla šťastnější. Byla jsem obklopená těmi nejdůležitějšími lidmi v mém životě a měla za sebou svůj největší úspěch. Máma se navíc bavila s Nicole, jako kdyby se znaly celý život. Obě už v sobě měly nějakou tu skleničku vína a podle útržků rozhovoru, který jsem zaslechla, už obě plánovaly svatbu. Jeremy zabředl do rozhovoru s Marcem a Georgem, kterému se podařilo jako nějakým zázrakem najít společnou řeč pro všechny tři. Barb byla v zapálené debatě s Julií, která ji velmi obdivovala. U nich seděla i Pauline, Jennifer a Jonathan si vystačili sami, vrtali se v jídle, oba byli unavení a zralí do postele.

Timmy seděl vedle mě. Seděla jsem v čele stolu a on si přesunul židli tak, aby mohl být hned vedle. Usmíval se, ale v jeho očích jsem četla stejnou únavu jako u Jennifer a Jonathana.

Zlehka mě políbil na tvář.

„Nechápu to."

„Co?"

„Že jsi tak úžasná."

Okamžitě jsem se začervenala a nevěděla, jak zareagovat.

„Nech toho."

„Nenechám."

Zase mě políbil, tentokrát do koutku úst.

„Jsem na tebe vážně moc pyšný, Leen."

Moje tváře už musely hořet, jak moc jsem se červenala. Zabořila jsem obličej do jeho ramene, aby to nikdo jiný neviděl. Hladil mě po vlasech a přitom mi šeptl do ucha, tak aby měl jistotu, že to uslyším jenom já.

„Kdysi mi jedna moudrá dívka, dneska už je to absolventka Kolumbijské univerzity, napsala jednu zprávu. Byl jsem tehdy poprvé nominován na velké filmové ceny a vevnitř strašně zlomený, že jsem ji nevyhrál. Ale když jsem se podíval na telefon, byla tam zpráva od ní. Psalo se v ní, že to je teprve začátek. A ta dívka, protože už tehdy byla strašně chytrá, měla pravdu. Proto ti teď chci předat kousek její moudrosti, Leen. Tohle všechno – dnešní den a každý den po něm – je jenom začátek."

Narovnala jsem se, protože jsem mu chtěla vidět do tváře.

„Nehleď na mě tak," řekl mi hned a díky tomu zkazil to všechno krásno a romantično, které před tím vykouzlil. Protočila jsem oči a sevřenou pěstí ho udeřila do ramene. Zasmál se, a když jsem se začala zvedat, zvedal se s mnou. Přisedla jsem si ke svým mladším sourozencům a Timothée se posadil k Barb, Julii a Pauline.

Snažila jsem se probudit Jonathana i Jennifer, a při tom po očku sledovala všechno a všechny kolem sebe.

A v ten moment...

V ten moment jsem byla tím nejšťastnější člověkem na celém světě.

Ehm, ehm - jsem si zase jednou uletěla na sociálních médiích, ale nutno podotknout, že tahle část mě vážně baví. Tak mě omluvte, když to občas (jako třeba dnes) přeženu. 

Ani nevím, co k téhle kapitole říct. Eileen je "konečně" absolventkou a před ní teď stojí další velké životní rozhodnutí. Trošku se bojím zabíhat do tématu "víza a jak dlouho může Eileen ve Státech legálně zůstat" a tak jsem se rozhodla tohle téma trochu... ech, odignorovat. Za to se omlouvám, snad to někomu nezkazí další požitky z příběhu, který se jinak snažím udržet aspoň trochu... tak nějak... reálný.

Nechce se mi úplně odhadovat, kolik kapitol zbývá do konce a tak raději přestanu říkat, že se blížíme do konce. Určitě to nebude v příští kapitole, asi ani v té přespříští. Ale někdy to přijde. 

A protože se mi zdá, že zase trochu blbne wattpad a jeho upozornění, tak jenom malé upozornění pro všechny čtenáře o tom, ať si radši zkontrolují minulou kapitolu, jestli ji mají přečtenou. 

Já pak na závěr přidám poděkování za přečtení, hlasy a názory. Vážně. Moc. Díky.