Březen 2019

Když jsem se ráno probudila, připadala jsem si, jako kdybych v noci zaběhla minimálně maraton. Dvakrát. O nějakém čerstvém probuzení a nabytí energie přes noc se rozhodně nedalo mluvit. Připadala jsem si stejně, ne-li víc unavená jako včera večer, kdy jsem musela usnout někdy uprostřed svého zhroucení v záplavě slz.

Omámeně jsem se posadila na posteli a zaposlouchala se do hlasu, který se ozýval z vedlejšího pokoje. I přes zavřené dveře jsem slyšela Timothéeho, jak se s někým hlasitě dohaduje, a já mohla jen hádat, že předmětem těch dohadů jsem já. Nerozuměla jsem jednotlivým slovům, ale tón jeho hlasu mluvil jasně i přes zavřené dveře.

Znovu jsem se zabořila do postele a chvíli hypnotizovala strop nad svou hlavou.

Za chvíli bylo dotelefonováno a Timothée se potichu vrátil zpět do ložnice v domnění, že ještě stále spím.

„Dobré ráno," zašeptala jsem, abych ho vyvedla z omylu. Nepatrně se usmál a vklouzl za mnou do postele.

„Máš nějaké problémy?"

„Ne."

„Slyšela jsem..."

„Poslouchat cizí hovory se nedělá," umlčel mě ostrým tónem a já pochopila, že nemá smysl se v tom jakkoliv dále šťourat.

„Promiň," špitla jsem jen potichu.

„Neomlouvej se."

Nadechovala jsem se k další námitce, ale než jsem stihla cokoliv říct, jeho dlaň mi přistála na rtech. Umlčel mě netradičním způsobem a moje oči se nechápavě dívaly do těch jeho, dokud jsme oba nepropukly v hlasitý smích a on konečně uvolnil moje rty. Ale jen pro to, aby si mohl ukradnout polibek a tím mě znovu umlčet.

---

Timothée odjel o tři dny později než bylo původně v plánu. Když jsme se loučili na letišti, několikrát se ujišťoval o tom, jestli jsem pravdu v pořádku a jestli všechno zvládnu. A já mu samozřejmě vše sebevědomě odkývala. Nebyla jsem si jistá, jestli mi skutečně věří, ale oba jsme věděli, že další dny v Americe by ho stály mnoho problémů.

Na rozloučenou mě objal a věnoval eskymácký polibek, stejně jako vždy.

„Neprovedeš nějakou hloupost?" zeptal se mě, zatímco mě svíral ve svém objetí. Nos měl zabořený do mého ramene, jeho neposlušné vlasy mě lechtaly po celém obličeji.

„Jakou hloupost?"

„Jakoukoliv."

„Neprovedu," slíbila jsem mu a on se ve stejný okamžik narovnal. Ruce měl položené na mých ramenou a zkoumal mě pohledem, pod kterým jsem si připadala jako nahá. Po několika nekonečně dlouhých vteřinách se ke mně znovu sklonil a věnoval mi polibek na špičku nosu.

„Miluju tě, Leen, víš to, že jo?"

Přikývla jsem se a nadechovala jsem se k tomu, abych mu vyznala svou lásku stejně jako on mně.

„Leen, já... omlouvám se."

Nechápavě jsem nakrčila obočí a zvedla pohled k němu.

„Za co?"

„Občas jsem přítel dost na houby. Občas... Spíš... pořád."

Kdybychom byly v animovaném filmu, jsem si jistá, že by mi brada spadla na zem.

„Cože?"

„Však víš. Nejsem... Nejsem tady. Když mě potřebuješ. Vlastně tady nejsem nikdy. Jsme spolu rok, ale ve skutečnosti mám pocit, jako kdybychom slavili tříměsíční výročí."

„Timothée," špitla jsem potichu jsem jméno a vyhoupla se na špičky. Jako kočka jsem se otřela temenem své hlavy o jeho bradu a zůstala v jeho blízkosti. Jeho dlouhé ruce se omotaly kolem mě a ještě pevněji mě přitiskly k jeho hrudníku.

„Nemluv takové nesmysly."

„Je to pravda, Leen."

„Timmy..."

Ozval se hlasitý povzdech a jeho hrudník se i se mnou zvedl o několik centimetrů, aby hned zase spadl na své původní místo.

Udělala jsem krok dozadu a jeho ruce najednou spadly z mého pasu. Byly jsme uprostřed letištní haly a život kolem nás proudil divokým tempem. Jenom my dva jako kdybychom se náhle ocitli v nějakém podivném bezčasí, kde neplatí žádná pravidla.

Byly jsme jen dva.

Já a on.

A slova.

„Co to je za rozhovor?" zeptala jsem se opatrně a... vyděšeně.

„Miluju tě, Leen."

Přikývla jsem se a bála jsem se toho ale, které muselo zákonitě přijít.

„Mám o tebe strach, Leen."

„Jsem v pořádku, Timmy. A budu v pořádku."

Zavrtěl hlavu a pohladil mě po vlasech. Ruku přitom nechal položenou na mém rameni a jemně si mě znovu přitáhl k sobě v gestu, které bylo víc kamarádské než romantické.

„Leen."

V tom jak vyslovil moje jméno bylo schováno mnohem víc, než se první pohled mohlo zdát. A mnohem víc toho bylo schované v polibku, který přišel hned potom.

Když se naše rty zase rozpojily, zůstali jsme ještě chvíli stát v těsné blízkosti. Naše čela se dotýkala a já na svých tvářích cítila jeho teplý dech.

„Leen," špitl znovu moje jméno, jako kdyby to byla nějaká tichá modlitba.

„Už nic neříkej, Timmy. Nebo ti uletí letadlo."

Naposledy mě schoval do svého medvědí objetí.

„Kéžby," bylo to poslední, co mi zašeptal do ucha, než mě naposledy políbil po eskymácku a bez dalších slov zmizel za letištní kontrolou na místa, kam jsem já už bez letenky nemohla.

Zase jsem jednou zůstala stát v letištní hale. Sledovala jsem ten neutuchající pohyb kolem sebe a po chvíli v něm našla nějaké nejasné uklidnění. Život plyne dál. S ním i bez něj. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila spoustu dalších párů, které zažívaly to stejné, co já před chvíli. A spoustu dalších, které se po dlouhé době znovu setkaly.

Jako ve zpomaleném záběru jsem se zase točila kolem sebe, dokud mi všechny obličeje nesplynuly v jeden rozmazaný obraz světa, nejistou jistotu zítřka a dalších dnů.

---

Měla jsem pocit, že jsem zase na začátku našeho vztahu. I přes velký časový posun a naše nabité rozvrhy jsme si každý den našli alespoň pár minut na společný hovor. Povídali jsme si se zapnutou kamerou a on každý hovor začínal tím, jak mi to sluší. Pokaždé jsem se začervenala a on mi začal říkat Růženko.

Dokázali jsme si celé hodiny povídat o všem a o ničem.

Začínala jsem se pomalu otevírat a svěřovat se mu se svými každodenními problémy. On mě na oplátku povzbuzoval a po každém hrozném pracovnímu dnu se mě pokoušel rozveselit svými vtipy. Měla jsem pocit, že si je připravuje každý den, musel si je někam zapisovat, aby je nezapomněl. Smála jsem se jim, i když většina z nich nebyla vůbec vtipná.

Někdy se k našim rozhovorům přidala Barb. Na druhou stranu společně s Timmym se na obrazovce často objevila jeho herecká kolegyně Zendaya.

Najednou jsem měla pocit, že se všechno zlepšuje.

Že všechno zase dává smysl.

A brzy jsem se tím pocitem nechala ukolébat.

---

Poslední týden v práci byl extrémně náročný. Kolegyně jako kdyby mi záviděly, že z toho pekla za pár dní odejdu a už se nebudu muset nikdy vracet, a nakládaly mi každý den víc a víc práce. Šéf byl podobného názoru a já těch posledních pět dní v kanceláři podstatě i spala. V době, kdy všichni odcházeli domů jsem byla teprve v polovině své práce.

Protože jsem byla ale tvrdohlavý mezek, odmítala jsem se vzdát. Spala jsem jen pár hodin a vždy odpracovala přesně to, co se po mě chtělo. Stáž mi sice už končila a já se mohla s klidným svědomím na poslední úkoly vykašlat a omluvit se, přesto jsem ale vše odevzdala v čas a v pátek odcházela domů s klidným svědomím a šťastná, že se do toho hororu už nikdy nemusím vracet.

Když jsem v pátek přišla domů, byla jsem unavená a jediné, po čem jsem toužila, byl spánek. Barb ale byla odlišného názoru a i přes veškeré moje protesty se jí podařilo mě vytáhnout ven. Výjimečně jsme však nezamířily na žádnou divokou diskotéku, ale jen do pár bloků vzdálené vinárny.

„Vypadáš zničeně," okomentovala Barb můj vzhled ve stejný moment, kdy jsem se posadila ke stolu a zívla tak nahlas, že to muselo být slyšet přes celý podnik.

„Cítím se zničeně."

„Ale prosím tě," mávla rukou a u servírky objednala ne dvě skleničky vína, ale rovnou celou láhev. Zvědavě jsem povytáhla obočí, ale Barb jen pokrčila rameny. „To je na oslavu konce té nejhorší stáže."

A s těmi slovy se nedalo bojovat.

---

Domů jsme se samozřejmě obě vrátily ve velmi... veselém stavu. Z láhve se nakonec staly dvě, ale tu druhou jsme už nezvládly vypít a tak jsme si ji nesly jako válečnou kořist domů a upíjely z ní po cestě.

Večer s Barb byl přesně to, co jsem potřebovala ze všeho nejvíc. V posledních týdnech jsme se míjely a moje nejlepší kamarádka mi už začínala chybět. A Barb? Barb potřebovala mluvit o Georgeovi.

Spíš než aby si povídala se mnou, vedla monolog ke sklence vína a neustále se jí ptala na otázky, na které jsem já ani sklenička nedokázaly odpovědět.

Jak poznám, že ho miluju?

Nevadí, že je o tolik starší?

Co když se už bude chtít usadit?

Kolik měl přede mnou partnerek?

A jak se jim můžu vyrovnat?

Barb ze sebe pálila jednu otázku za druhou, z nichž většina mě trápila celou dobu mého vztahu s Timmym. Společnými silami se nám nakonec podařilo najít odpovědi na zákonitosti vesmíru, ale přesto jsme ani jedna z nás nedokázaly odpovědět na otázky, které nás doopravdy trápily.

„Jak jsi to poznala?"

„Co?" zeptala jsem se nechápavě a znovu jsem upila z láhve. Už jsme byly skoro doma a Barb schválně zpomalila.

„Že to..."

„Že co?"

Natáhla jsem k ní ruku i s láhví a ona si ji ochotně přebrala a řádně z ní upila. Hned se ale zašklebila, jak ji studený alkohol sjel hrdlem a vypálila na mě další pokračování své otázky.

„Že ho miluješ!"

„Timmyho?"

Barb zvedla obočí a podívala se na mě tím pohledem, za kterým většinou následovala věta komentující moje studium na Kolumbijské. Teď ale nic neříkala, jen přikývla a znovu upila.

„Přišlo to tak nějak... samo."

„Ale jak samo?!"

Pokrčila jsem rameny a odmítla láhev, kterou mi Barb strčila pod nos. Protože jsme byly už před téměř doma, zastavila jsem a posadila se na schody k vedlejšímu domu. Venku sice byly necelé dva stupně, ale díky alkoholu v mé krvi mi v ten moment nebyla zima.

„Prostě... samo."

Barb chtěla něco namítnout, položit další otázku, ale mě se nějakým záhadným způsobem podařilo ji umlčet pouhým pohledem. Neposadila se ke mně, zůstala stát nade mnou, láhev přitisknutou ke rtům.

„Že ho mám ráda jsem si poprvé uvědomila o Vánocích, když jsem letěla domů. V té době jsme se znali sotva pár měsíců, viděli jsme se jen několikrát. Měla jsem pocit, že ho vůbec neznám, a přesto mi chyběl. Celých těch sedm hodin nad oceánem jsem zvládla přemýšlet jen nad tím, že bych byla ráda s ním, že bych s ním ráda oslavila narozeniny a že bych s ním chtěla odpočítávat sekundy do nového roku. Nedokázala jsem to pochopit, vážně jsem to nedokázala pochopit. A když jsem se pak vrátila zpátky do Ameriky, šlo to ráz na ráz. Najednou mě políbit a ten polibek!" Zvedla jsem pohled k Barb, která na mě visela pohledem. „Byl to nejlepší polibek v mém životě. A vlastně vůbec. On byl opilý, hrozně moc opilý. Celé to bylo nemastné, neslané, uslintané. Ale zároveň... V ten moment mi explodovalo srdce, Barb!"

Moje kamarádka se zasmála a já rychle hned pokračovala.

„Bylo to zvláštní, psali jsme si, volali jsme si, a když byl ve městě, spali jsme spolu. A najednou to nebyl jenom obyčejný sex, bylo v tom něco víc. Bylo to opravdové milování. Víš, jak to myslím?"

Váhavě přikývla.

„Měla jsem ho ráda od první sekundy, Barb. Milovala jsem ho od první sekundy. Od toho okamžiku, kdy si ke mně přisedl ten den v kavárně. Něco v jeho pohledu, něco v jeho slovech. V tom jak se choval, jak se usmíval. Bláznivě jsem se do něj zamilovala od prvního okamžiku, protože jsem to věděla. Věděla jsem, že Timothée je můj člověk. Že on je ten pravý. Že on je ten jediný. Vůbec jsem ho neznala, ale přesto všechno jsem tohle věděla."

Barb zesmutnila.

Podívala se na mě pohledem, který jsem nedokázala přečíst.

„Ale?"

„Ale co?" zeptala jsem se nechápavě.

„Není žádné ale?"

Zavrtěla jsem hlavou, ale nebyla to pravda. Já jsem to věděla a věděla to i Barb. Natáhla ruku směrem ke mně, aby mi pomohla se zvednout. Když jsem stála na nohou, přehodila mi ruku přes ramena a společně, v absolutní tichosti, jsme se doklopýtaly až domů. V kabátu a v zimních botech jsme sebou plácly na pohovku a Barb mi podala láhev, ve které už byl poslední lok.

„Ale?" zkusila to znovu a tentokrát jsem podlehla.

„Chybí mi, Barb. Tak strašně mi chybí."

„Je to vztah na dálku."

„Ale... kdy to nebude vztah na dálku?"

Nechala jsem tu otázku viset mezi námi, protože odpověď jsme obě znaly.

Vždycky to bude vztah na dálku. Timothée bude vždy cestovat na natáčení, bude trávit měsíce mimo domov. K jeho práci patřily i všechny ty promo akce, večery na červeném koberci. Nekonečné rozhovory, úsměvy do kamer.

Nikdy bych ho nemohla omezovat v tom, co tak miluje a v čem je tak dobrý.

A já?

Já bych se nikdy nesmířila s tím, abych byla jen jeho přítelkyně. Potřebovala jsem... Potřebovala jsem najít svoje místo ve světě.

„Barb?" špitla jsem potichu jméno své nejlepší kamarádky. Cosi zamumlala a místo slov si opřela hlavu o moje rameno.

„Jak může být Timothée být můj člověk, ten jeden jediný, když..."

„Mlč."

Nenechala mě domluvit.

Bála se, stejně jako já jsem se bála.

Když to řeknu nahlas, bude to pravda.

Takhle je to jen myšlenka v mé hlavě.

Neuvěřitelná. Neskutečná. Neexistující.

A tak jsem ji radši spolkla.

„Eileen?"

„Hm?"

„Já ho asi miluju."

„To je v pořádku, Barb."

Ozvalo se jen tiché zamumlání. Barb se z ničeho nic narovnala a v šeru pokoje se na mě podívala. V očích měla zase ten nečitelný výraz a já si ten v moment uvědomila, že mu vlastně rozumím. To, co měla vepsáno v očích, byla zranitelnost.

„George je správný chlap."

„Fakt?"

Přikývla jsem a Barb se hned zeširoka usmála. V očích ji znovu jiskřilo, ale úplně jinak.

„Tim tě hrozně moc miluje, Eileen, víš to?"

„Vím."

Rázně pokývala hlavou.

„Víš, co dělá?"

Ztišila hlas a to mě trochu vyděsilo.

„Co?"

„On mi píše, Eileen. Ať na tebe dávám pozor."

Srdce mi poskočilo a do obličeje se mi znovu nahrnula červená. Barb se usmála a pokračovala ve výčtu těch malých drobností, o kterých jsem vůbec neměla ponětí. Jak se s Barb domlouvá před každým svým příjezdem, jak mu Barb vždy oznamuje moje směny, aby mě mohl překvapit doma nebo v práci. Tohle a spousta dalšího. Malé gesta, kterých jsem si nikdy nevšimla a přesto tu vždy byly.

Byla jsem dojatá, měla jsem slzy na krajíčku.

Omluvila jsem se Barb, naposledy ji objala na dobrou noc a zatímco ona se vypařila za Georgem, který jistě z její půlnoční návštěvy musel mít velkou radost, já jsem vytočila Timmyho číslo, nehledě na časový posun.

„Děje se něco?" Překvapil mě jeho hlas během pár vyzvánění.

„Timmy?"

„Leen, je všechno v pořádku?"

„Miluju tě, Timmy. Strašně moc." Při těch slovech se mi lehce zadrhl jazyk a i když jsem chtěla dokonale artikulovat, aby nepoznal můj podnapilý stav, dokonale jsem to zkazila.

„Ty jsi pila?"

„Možná trochu."

„Leen."

Znělo to vyčítavě a zároveň unaveně.

„Budeš tady se mnou?"

„Kde?"

„Na telefonu?"

Zapnula jsem si přední kameru a zamávala na něj. Stále jsem byla v kabátu, uvelebená na sedačce v našem obývacím pokoji. Timothée si po chvíli také zapnul kameru, ale v jeho obraze byla jen tma, sotva jsem rozeznávala neostré obrysy jeho obličeje.

„Leen, já tě taky hrozně moc miluju, ale zároveň mě zítra čeká docela..."

„Bude to jen pár minut, Timmy, slibuju."

S nečekaným elánem jsem se zvedla, kabát odhodila na pohovku a jednou rukou jsem se snažila přetáhnout černý rolák přes hlavu, zatímco v druhé jsem stále držela telefon. Do toho všeho jsem navíc pochodovala přímo do svého pokoje a pokoušela se mu vysvětlit svůj plán.

„Chci s tebou usínat. Nemusíš nic říkat, vážně. Jenom... měj ten telefon u sebe. Já se rychle převleču a lehnu si a... pak budeme spát spolu."

Z druhé strany světa se ke mně donesl jeho smích. Rychle jsem se převlékla do pyžama a vklouzla do postele. On si mezitím musel zapnout lampičku u nočního stolu, takže jsem na něj teď lépe viděla. Nechala jsem na oplátku svítit tu svou a telefon zapřela v posteli tak, aby na mě bylo vidět. Timothée udělal to stejné.

Ještě chvíli jsme si povídali, mě se ale začal rychle plést jazyk a nakonec jsem usnula během pár minut.

Pro všechny komu chyběla Barb - mě taky.

Eileen tentokrát nepochybuje o sobě, ale o svém vztahu, který se zdá být tak strašně harmonický. No naštěstí je tam Barb a vlastně i Timothée, který ji ten hovor taky vůbec nemusel vzít, hehe. No nevím, kdo z těch dvou má větší štěstí - jestli George, kterého Barb přepadne o půlnoci z ničeho nic doma, nebo Timmy, který musí brát hovory na druhém konci světa. No... Eileen a Barb jsou prostě dynamické duo :D

Pomalu začínám přemýšlet nad koncem, i když je pravda, že ukončit tuhle povídku se mi extrémně nechce. Ale buďme si - už se pár kapitol motám docela v patosu a děj se nám moc nikam neposouvá. 

No a to je k dnešní kapitole asi tak všechno.

Díky všem za přečtení, za hlasy i za komentáře! Vážně si toho moc vážím (věta level Charlie) a moc to pro mě znamená!