Leden 2019

Na rozdíl od Barb jsem celou cestu zpět do Států nemohla usnout. Chvíli jsem si četla, dívala jsem se na filmy, poslouchala hudbu. Sedm hodin se neskutečně táhlo, a když letadlo konečně dosedlo na ranvej v New Yorku, měla jsem pocit, že uplynul přinejmenším rok.

Hned při prvním signálu jsem se začala zvedat ve snaze předběhnout všechny ty lidi kolem sebe a dostat se z letadla jako první. Za necelou hodinu mi odlétalo letadlo do Kalifornie a já věděla, že ho musím stihnout za každou cenu. Zamávala jsem na Barb, která se sotva probudila a doslova jsem vyběhla z letadla.

Netrpělivě jsem pak čekala na své zavazadlo, které poněkud zpomalilo můj zběsilý úprk skrz letištní halu. Když se ale konečně objevil můj kufr na lince společně s ostatními, rychle jsem ho popadla a rozběhla se na opačnou stranu.

Letištní kontrola mi věnovala jeden zmatený pohled, ale evidentně byli zvyklí na lidi, kteří utíkají jako o život.

Nastoupit do druhého letadla jsem stihla na poslední chvíli a svůj běh vydýchávala ještě několik dlouhých minut.

Během pětihodinového letu se mi podařilo na chvíli usnout, zbytek cesty jsem ale nervózně poposedávala, prsty bubnovala o svoje stehna a silou myšlenky se snažila oba piloty popohnat k rychlejšímu letu.

Telefon jsem zapnula ve stejný okamžik, kdy letadlo dosedlo na zem. Měla jsem několik zmeškaných hovorů a několik nepřečtených zpráv. Všechny jsem jen letmo přejela pohledem, snažila jsem se najít tu poslední od Timothéeho. I když předávání filmových cen začalo před pár minutami, poslala jsem zprávu o držení pěstí a o tom, že jsem právě přistála v Los Angeles. Neočekávala jsem žádnou odpověď, a tak jsem telefon strčila do batohu, popadla kufr a vydala se odchytit taxík.

Cena za odvoz do hotelu byla kosmická a řidič si chtěl celou dobu povídat.

Jen co jsme zastavili, vyběhla jsem z auta a pospíchala na recepci. Po nekonečně dlouhé chvíli mi konečně uvěřili, že nejsem jen šílená fanynka a dostala jsem klíče od Timmyho pokoje. Už jsem se chtěla znovu rozběhnout, tentokrát do schodů, když mi začal zvonit telefon.

Zamračila jsem se na číslo volajícího, které jsem neznala a trochu váhavě hovor zvedla.

„Prosím?"

„Eileen?" Z druhé strany se ozval povědomý hlas, který jsem ale nedokázala zařadit. „Tady Anika. Už jsi v Los Angeles?"

Přikývla jsem a nastoupila do výtahu, který jsem si mezitím přivolala. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Anika moje přikývnutí nemohla vidět a tak jsem rychle cosi zamumlala.

„A kde jsi teď?"

„V hotelu."

„Za jak dlouho zvládneš být nachystaná?"

Pokrčila jsem rameny. Kdyby bylo na mě, klidně bych mohla jít hned. S neupravenými vlasy, v pohodlných kalhotech do letadla, bez žádného make-upu a s kruhy pod očima. Jenže jsem věděla, že i na after party je potřeba dodržovat určitý dresscode, a tak jsem se musela nejdříve převléct, učesat a alespoň trochu namalovat.

„Vůbec nevím, půl hodiny?"

Anika cosi na kohosi křikla. „Za půlhodiny tě bude čekat dole auto," oznámila mi pak a vychrlila na mě další snad milion informací. Já zatím i se svým kufrem zastavila na patře, kde byl Timmyho pokoj a pomalým krokem se vydala jej hledat. Anika nakonec ukončila svoje kázání a položila mi telefonem.

V pokoji na mě čekalo překvapení.

Teda i další překvapení, kromě neuvěřitelného nepořádku. Nechala jsem kufr ležet na chodbě a vydala se hledat koupelnu, abych se osprchovala, umyla hlavu a pokusila se alespoň trochu namalovat. Koupelna ale sousedila s ložnicí a já tak ještě dřív než sprchu našla postel, na které kromě ručně naškrábaného vzkazu ležela i jedna růže.

Zastavila jsem se u ní, i když jsem absolutně neměla čas, přičichla si a hned ucítila, jak mě v očích zaštípaly slzy. Nebyla jsem ten typ člověka, co se snadno dojme, ale s Timmym to bylo jiné. Ráda bych si myslela, že za mé dojetí může moje nevyspalost a únava z letu, ale věděla jsem, že pravda je někde jinde. Raději jsem tedy růži zase odložila na postel a odešla do koupelny.

Od svých bývalých jsem dostávala květiny jen k narozeninám. I proto mě tak překvapilo, když jsem poprvé dostala od Timmyho růži, jen tak z ničeho nic. Nevěděla jsem, co se děje, a celý den jsem pak přemýšlela, na jakou událost jsem mohla zapomenout a mu trvalo snad dva dny, než mě přesvědčil, že jsem opravdu na nic nezapomněla a že jsem tu květinu dostala jen tak. Z ničeho nic.

Stejně jako teď.

Z koupelny jsem pak vyběhla jen v ručníku a oblékla se do stříbrných šatů, které byly nachystány v ložnici. Rychle jsem pak dodělala několik posledních úprav a s botami v ruce vyběhla na chodbu. Ty jsem si oblékla až ve výtahu.

---

Jakmile jsem dorazila na místo, dostavila se i nervozita.

V autě jsem neměla čas přemýšlet o tom, jaké to bude na místě, protože jsem půlku cesty prospala. O to větší pro mě byl šok, když mě řidič musel vzbudit.

Nervózně jsem mu poděkovala a pomalu vystoupila z auta. Nikde samozřejmě nikdo nečekal. Nebyla to žádná premiéra, ani předávání filmových cen a ani festivalové promítání. U vchodu do budovy sice stáli dva paparazzi, kteří čekali na to, kdo a kdy a v jakém stavu vyjde ven, ale když jsem procházela kolem nich, ozvalo se jen pár cvaknutí a oba hned pokračovali v debatě, kterou mezi sebou vedli.

Trochu neobratně jsem se začala probírat davem lidí, kteří byli uvnitř. Navíc hrála hlasitá hudba, někteří lidi už začali tančit a někteří se ji naopak snažili přehlušit rozhovorem. Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe ve snaze zahlédnout Timothéeho a pomalu propadala zoufalství. Z ničeho nic mě ale někdo popadl kolem pasu. Vyjekla jsem a chtěla se začít bránit, ale ten někdo mě prudce otočil k sobě a já ve vteřině poznala, že ten někdo je Timothée.

„Timmy!"

„Leen!"

Oči měl potažené alkoholovým potahem, ale ani to v nich nemohlo uhasit jiskřičky nadšení. Sklonil se k polibku a hned poté si mě k sobě přitiskl tak blízko, jak jen to šlo.

Alespoň na chvíli.

„Chyběla jsi mi."

„Ty mi taky, hvězdo," zašeptala jsem v odpověď. Jednou rukou jsem ho držela za tu jeho a o krok ustoupila, abych si mohla prohlédnout ten podivný model, který měl na sobě. Černé kalhoty s o odstín světlejší košilí by vypadaly asi až příliš běžně, protože přes hrudník měl... ať už to bylo cokoliv, ze všeho nejvíc to připomínalo třpytivý postroj.

„Co to máš na sobě?"

„Louis Vuitton."

Zasmála jsem se a prsty přejela po postroji. Byl zdobený snad tisíci kamínky, a i když ze začátku to vypadalo přinejmenším zvláštně, čím déle jsem se na něj dívala, tím více přitažlivý mi v tom přišel.

„To jsem úplně nemyslela."

„Jo... Ty myslíš..."

Přikývla jsem a on se trochu nervózně pousmál.

„Řekli mi, že to je lacl."

„Vypadá to jako nějaký postroj."

„Ale je to lacl."

Pokrčila jsem rameny a zatáhla jsem ho za popruhy na hrudníku, tak aby se ke mně musel sklonit. Při té příležitosti jsem ho políbila.

„Ať je to, co je to, vypadá to vážně dobře."

„Přijde ti to sexy?"

„To jsem neřekla."

„Ale myslíš si to."

Vyplázla jsem na něj jazyk a chtěla jsem na oko odejít. On si mě však přitáhl k sobě a na chvíli mě schoval do svého objetí. Zlehka mě políbil do vlasů a já v ten okamžik úplně zapomněla, že nejsme sami.

---

Zbytek večera mi splynul dohromady. Protože jsem téměř nespala ani nejedla, byla jsem opilá už po prvním loku šampaňského. Asi proto mi nevadilo, když mě pozval, abych se přidala k jeho tanečním kreacím. Skákali jsme jako malé děti, oba jsme se nahlas smáli a užívali si jeden druhého. V průběhu večera se k nám přidala i Nicole. Jako bývalá profesionální tanečnice měla ladné pohyby a na rozdíl od nás dvou její poskakování pořád aspoň vzdáleně připomínalo tanec.

Když jsme zrovna netančili, postávali jsme bokem a snažili se dohnat všechny ty dny, kdy jsme se neviděli. Povídali jsme si a zatímco já mu líčila dětskou radost mých sourozenců nad Vánocemi, on vyprávěl, co všechno stihli s Pauline provést a jakou ostudu si kde utrhli.

Do hotelu jsme se dostali až nad ránem.

Byla jsem tak unavená, že jsem usnula snad ve stejný moment, kdy jsme překročili práh do pokoje. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se svlékla z šatů a ani to, jak jsem se dostala do postele.

---

Druhý den jsem celý prospala.

Probudila jsem se až nad večerem, zmatená nejen tím, kolik je hodin ale i tím, že jsem nevěděla, kde to jsem. Timothée se smál mému rozespalému a zmatenému obličeji a hned mě začal tahat ven. Pomalu jsem se začala oblékat a z úsměvu na jeho obličeji jsem tušila, že ať má v plánu cokoliv, nebude se mi to líbit.

V půjčeném autě jsme jeli necelou hodinku, než jsme se ze středu města dostali do jeho okrajových částí, na pláž. Tichý oceán jsem viděla ve svém životě poprvé, a i když se ničím nelišil od toho Atlantického, zdálo se mi, že je úplně jiný.

Slunce pomalu zapadalo do jeho hladiny, a já to fascinovaně sledovala, bezpečně schovaná v Timmyho náručí. Cítila jsem, jeho ruce pevně omotané kolem svého pasu, bradu měl položenou na temeni mé hlavy. Oba jsme stáli v tichosti, jako kdyby nám ten výjev před našima očima sebral všechna slova z úst.

Když slunce zmizelo, rychle se ochladilo. Byl začátkem ledna, teplota přes den se sice pohybovala poměrně vysoko, ale jakmile zapadlo sluníčko, začala rychle klesat.

„Kdybys neprospala celý den, mohli jsme tady být dýl," ozvalo se za mými zády a já se otočila čelem k němu. V hraném naštvaní jsem nakrčila obočí a zlehka ho udeřila pěstí do hrudníku. Hned potom následovala asi desetiminutová etuda hodná Oscara, kde se Timothée rozhodl zahrát umírajícího. Smála jsem se mu tak dlouho, dokud si mě doslova nepřehodil přes rameno a přes všechny moje hlasité protesty nedonesl až k oceánu. Voda mu olizovala boty, ale i přesto udělal ještě několik kroků, dokud neměl hladinu do půl lýtek a začal mi vyhrožovat tím, že mě do ledové vody hodí. A já samozřejmě začala ještě víc ječet.

Nevím, jak dlouho trvalo, než si mě sundal.

Položil mě na písek a sám si začal zouvat mokré boty a ponožky.

„Budeš nemocný," neodpustila jsem si poznámku.

„A ty se o mě budeš starat."

„Jak jsi na to přišel."

„Protože mě miluješ."

Dětinsky na mě vyplázl jazyk a já neměla co dalšího odpovědět. Založila jsem si proto ruce na hrudníku a v tichosti ho sledovala, jak se snaží ohrnout mokré nohavice.

Jakmile se mu to povedlo, přišel zase ke mně.

„Moc jsi mi chyběla, Leen," zamumlal z ničeho nic a úplně tím změnil atmosféru.

„Ty mi taky, hvězdo," šeptla jsem v odpověď a postavila se na špičky, abych ho mohla políbit. Ruce jsem si položila na jeho ramena a on si mě přivinul k sobě, jako kdyby se bál, že zase zmizím.

„Mrzí mě, že jsem tady nebyla na tvoje narozeniny."

„To je v pořádku."

„Není," trvala jsem na svém.

„Hlavně že jsi tady teď."

Nepatrně jsem se usmála do jeho ramena a sklouzla zase zpátky na paty.

Oba jsme ale zůstali mlčet, i když jsme oba chtěli říct spoustu dalších věcí. V tichosti mi odhrnul neposlušný pramínek z obličeje. Bříšky prstů mi přitom přejel po obličeji a mě přitom dotyku naskočila husí kůže. Zvedla jsem pohled k jeho očím a on se ve stejný moment sehnul pro polibek.

„Miluju tě, Timmy," špitla jsem potichu.

„Políbit tě v opilosti byl jeden z mých nejlepších nápadů," zasmál se a já jeho slovům přikývla.

V tiché dohodě jsem vyrazili ruku v ruce zpátky do auta.

„Ale není to zase tak těžký. Většina tvých opilých nápadů jsou fakt strašný pitomosti."

„To teda nejsou."

„Otevřít obchod s písmenky do polívky?"

Pokrčil rameny a otevřel mi dveře od auta.

„Náhodou, pořád si myslím, že to je super nápad."

„Já ne."

Dramaticky protočil oči, zatímco nastartoval auto a my se rozjely zase do hotelu.

„Vůbec tomu nerozumíš, Leen."

---

Samozřejmě, že jsem měla pravdu.

Začalo to rýmou, pokračovalo to škrábáním v krku a skončilo to kašlem. Ještě než jsem přistáli v New Yorku, naskočila mu horečka. Prospal celý let domů, a v taxíku se potom dušoval, jak mu ten spánek pomohl a že vůbec není nemocný, že je prostě jenom unavený.

„Stálo ti to za to?" zeptala jsem se ho, když jsme večer leželi v posteli. On měl v sobě několik prášků, hektolitry teplého čaje a polévku, kterou mu donesla Nicole. Chtěli jsme se dívat na nějaký film, ale on usnul během pár prvních minut, a tak jsem se na něj podívala sama. V televizi běžely závěrečné titulky, když se znovu probral.

„Jo," zaskřehotal. Trochu se zavrtěl a přitáhl si peřinu těsněji k sobě. „Udělal bych cokoliv, abych tě slyšel tak ječet ještě jednou."

Protočila jsem oči, vypnula televizi a stočila se vedle něj.

„Občas nechápu, proč s tebou ještě jsem."

„Protože jsem neodolatelný," zahuhlal skrz plný nos a hned potom se rozkašlal.

„Jo, to bude určitě tím."

Otočil se, zvedl se na loktech a šibalsky na mě mrkl.

Neodolala jsem a i přes jeho protesty ho políbila.

„Budeš nemocná," zavrčel podrážděně a znovu si lehl, protestně na ten nejvzdálenější kout postele, div se přitom neskutálel z jejího okraje.

„Nebudu," řekla jsem místo popřání dobré noci, ale odpovědi se mi už nedostalo žádné.

Ráno jsem se samozřejmě probudila s knedlíkem v krku.

Po skoro dvoutýdenních výpadku jsem zase zpátky s novou kapitolou. Měla jsem ji rozepsanou ještě před svým odjezdem a tak nějak naivně jsem si myslela, že ji stihnu dopsat, ale to se nestalo. Je hodně jednoduchá, vlastně se v ní toho zase tolik nestane. Ale já ji strašně chtěla napsat, jen pro to, abych mohla použít outfit z loňských Zlatých Glóbů. Občas je to se mnou vážně... těžký.

Každopádně v další kapitole se už zase začne něco dít, ale kdy vyjde vám raději říkat nebudu.

Zase jsem si trochu ujela a přidala více obrázků než jeden. Nemohla jsem se rozhodnout a tak jsem se rozhodla použít všechny. Nejoblíbenější je samozřejmě ten první, a to hlavně díky Barb :D Taky jsem si zase trochu zaexperimentovala s trochu jiným typem médií, než je příspěvek na instagramu. Budu ráda za nějakou zpětnou vazbu, zda vám třeba instagram vyhovuje, nebo jestli existuje nějaká jiná sociální síť, která by vás zajímala... Mě tyhle obrázky strašně baví tvořit, už mám na pinterestu uloženo snad přes tři sta obrázků k 25 napsaným kapitolách :D

Protože jsem teď byla dva týdny schovaná v lese bez pořádného internetu a minutky volného času, neměla jsem úplně čas sledovat wattpad. Ale i tak mi neuniklo, že tu byly (a možná pořád jsou), nějaké problémky s aktualiazacemi, a tak nenápadně naznačuji, zkontrolovat si předchozí kapitoly, jestli je máte nebo nemáte přečtené.

A ode mě je to všechno. Jsem se zase rozepsala o všem a o ničem.

Spíš o ničem.