Prosinec 2018

V půlce prosince skončilo natáčení Little Women. Mě skončil semestr a tak ani jednomu z nás nebránilo nic v tom, abych si užívali co nejvíce času dohromady. Toulali jsme se zimním New Yorkem a já se radovala z každého dne, kdy sněžilo. Dny jsme trávili po kavárnách, galeriích a antikvariátech, po večerech jsme si pak užívali jeden druhého v bezpečí jeho velké postele. Koukali jsme na filmy, povídali si, anebo prostě jen tak byli.

Střídali jsme se v tom, kdo připraví večeři, a zatímco já se vždy předvedla svým kuchařským umem, od něj to vždy byla mražená pizza.

Po nocích jsme pak chodili do společnosti, mezi jeho přátelé a kamarády. Už jsem spoustu z nich znala a po jednom drinku ze mě zpravidla opadl i zbývající stud. Někdy se k nám přidala i Barb, někdy nás ona sama pozvala na nějaký večírek pořádaný jejími kamarády.

V těch dnech vypadal život krásně.

O to horší pak bylo, když nás před Vánocemi vezl s Barb na letiště.

Chtěla jsem se těšit domů, vážně jsem se chtěla těšit domů.

Ve skutečnosti jsem však ze všeho nejvíc toužila zůstat v New Yorku s ním.

Ještě na podzim jsme se ale dohodli, že pro oba bude lepší, když strávíme Vánoce odděleně. Věděla jsem, že bych zlomila mé mámě srdce, kdybych nepřiletěla domů. A to nemluvím o svých sourozencích a zbytku rodiny. Jenže on měl dva dny po Vánocích narozeniny a mě naprosto ničilo, že je nemůžu oslavit s ním.

Chtěla jsem letět domů jen na otočku, ale věděla jsem, někde uvnitř jsem to věděla, že otočit se doma jen na tři dny by mělo stejný smysl, jako kdybych nepřiletěla vůbec. A tak jsem si nakonec koupila zpáteční letenky až na začátek ledna.

Ale ani tady nekončily komplikace. Byl za svou roli v Beautiful Boy znovu nominován na Zlaté Glóby a mé letadlo mělo v New Yorku dosednout jen několik hodin před začátkem ceremoniálu. I když jsem se zoufala snažila přebookovat letenky na dřívější termín, všechny přímé lety z Dublinu do New Yorku už byly plné. Byla jsem z toho vzteklá a smutná, on si ale zachoval úplně klidně, jako kdyby o nic nešlo. Řekl, že se sebou prostě vezme svou mámu a když budu stíhat, dorazím na after party.

Jediné pozitivní na tom všem byl fakt, Barb letos letěla domů se mnou.

Ze začátku protestovala, snad stále doufala, že si to její rodiče rozmyslí a znovu ji přijmou za dceru. Barb se jinak dařilo až překvapivě dobře. Měla práci na půl úvazku a kromě toho pokračovala v tvorbě na svých sociálních sítích. Nahrávala videa na youtube, psala příspěvky na twitter a postovala fotky na instagramu. Její fanouškovská základna již byla poměrně velká a Barb si dokázala vydělat minimálně na nájem. Na sítích působila přirozeně a mluvila o nejrůznějších tématech. O těch hezkých i o těch méně hezkých. V prosinci rozjela vlastní kampaň na podporu brooklynského útulku pro psy a za pár dní se jí podařilo vybrat poměrně velké množství peněz.

Získala na sociálních sítích svůj hlas a dokázala ho využívat, za což jsem jí nesmírně obdivovala.

Aby netrávila Vánoce sama, pozvala jsem ji k sobě domů. Letenky si nakonec koupila na poslední chvíli a celou dobu mi opakovala, že jede jen proto, že jsem jí slíbila, že tento Silvestr oslavíme spolu. Sotva jsem si na ten slib z minulého roku pamatovala, ale pro Barb to byla skvělá výmluva, jak si udržet tvář a odletět se mnou.

Na letišti jsme se znovu rozloučili beze slov, jen eskymáckým polibkem. Pak jsem prošla celní kontrolou a nebýt Barb vedle sebe, asi bych se rozbrečela jako malé dítě. Moje kamarádka ale naštěstí cosi vesele žvatlala a taky se hned rozběhla do prvního obchodu, který byl v bezcelní zóně. Mávala na mě od parfémů a sama se už nacházela v oblaku z tisíce vůní.

Ještě nikdy jsem nebyla vděčnější za to, že mám Barb po svém boku.

---

Na letišti nás výjimečně nikdo nečekal, protože s Barb bychom se nevešly do jednoho auta. Proto jsem byla s rodiči domluvená na tom, že si na těch pár dní půjčíme auto na letišti a Barb pak odřídí cestu domů. Já jsem řidičák neměla a často jsem za to bylo středem vtípků pro všechny mé americké přátelé, kteří řídili od šestnácti. Já ho ale doma nikdy pořádně nepotřebovala a v New Yorku jsem odmítala řídit.

Barb byla vyježděná řidička, a překvapivě ji nedělalo ani problém řídit na druhé straně silnice. Jednou nebo dvakrát se zamotala na kruhovém objezdu v Dublinu, ale když na ni někdo zatroubil, ukázala mu prostředníček, zanadávala ve španělštině, protestně obkroužila objezd ještě jednou a teprve pak se zařadila do správného pruhu.

Celá cesta ubíhala rychle, Barb byla ze všeho nadšená.

Irsko byl oproti New Yorku úplně jiný svět. Vlastně to byl úplně jiný svět i oproti zbytku celého světa. Po cestě jsme měli několik menších zajížděk, a když jsme byli od domova necelou půlhodiny, měla jsem vyděšený hovor od mámy, jestli ještě žiju.

Jakmile jsme zaparkovali před domem, rozrazili se dveře ze kterých vyběhl Jonathan a Jennifer. Oba mi skočili do náruče a já je s vděčností přitiskla k sobě. Ve stejný moment jsem proklínala sama sebe, že jsem vůbec na sekundu uvažovala o tom, že bych na Vánoce nepřijela domů.

Julie zůstala stát ve dveřích a přivítala mě jen krátkým zamáváním. Hned poté zase zmizela v domě.

Jonathan se jako správný gentleman nabídl, že mi odnese kufr a já pak bojovala sama se sebou, abych se nerozesmála, když jsem ho viděla, jak s ním válčí. To už byla venku ale i máma a Jeremy, který s povzdechem přebral kufr od Jonathana a následně se vydal k Barb, aby ji také pomohl s kufrem, který byl dvakrát větší než ten můj.

Máma mě samozřejmě hned objala, zeptala se na cestu a už nás hnala dovnitř. Na stole bylo prostřeno, a i když jsme byly obě unavené z dlouhého letu a časového posunu, musely jsme se nejdříve najíst. Jonathan i Jennifer začali se svým obvyklým výslechem o New Yorku, do kterého se jim podařilo propašovat několik nenápadných zmínek o tom, jestli jsem jim náhodou něco nepřivezla z letiště.

To Julie se vrtala v jídle, a když už promluvila, zeptala se jen na to, jestli přijede i Timothée. Když jsem ji řekla, že slaví Vánoce v New Yorku se svou rodinou, protočila oči, cosi zamumlala a po zbytek večeře už nic dalšího neřekla.

Barb byla celou dobu podivně potichu.

Když jsme se dostaly do mého pokoje, pochopila jsem proč. Hned jak jsem se vrátila ze sprchy, našla jsem ji potichu vzlykat na kraji mé postele. Nechápavě jsem si k ní přisedla, opatrně ji položila ruku na rameno.

„Barb?"

„Nic mi není," spustila hned. Narovnala se a hřbetem ruky si začala stírat slzy.

„Barb," zkusila jsem to znovu a ona jen zavrtěla hlavou.

„Já jenom... Nechápu, jak jsi mohla odjet na druhou stranu světa, když máš tady tak skvělou rodinu, která tě tolik miluje."

Nahlas jsem si povzdechla a ona mezitím vstala z postele a začala se přehrabovat ve svém kufru. Nečekala na odpověď, popadla pyžamo a zmizela v koupelně, která byla přes chodbu.

Já se ještě chvíli dívala na zavřené dveře, než jsem po zádech spadla do postele. Schovala jsem si obličej do dlaní a znovu si hlasitě povzdechla. Chtělo se mi vtrhnout do koupelny, abych ji vysvětlila všechny svoje důvody, proč jsem se rozhodla se přestěhovat na druhou stranu světa.

Ale...

Věděla jsem, že by je Barb nikdy nepochopila.

Místo toho jsem přesunula její kufr ke zdi a svůj kufr, i když dosud nevybalený, strčila pod postel. Máma nachystala Barb nafukovací matraci, kterou jsem teď povlékla a nachystala na ni peřinu s polštářem. Sama jsem se pak schovala pod deku a usnula hned, co jsem zavřela oči.

---

Na Štědrý den byli mí nejmladší sourozenci samozřejmě vzhůru dlouho předtím, než kterýkoliv jiný den. Vzbudili celý dům a s dusotem pak seběhli do přízemí, kde už byli nachystané dárky pod stromečkem. Máma pustila v televizi vánoční pohádky a z kuchyně donesla snídani, zatímco Jonathan a Jennifer se pustili do rozbalování dárků. Nadšeně trhali balící papír a u každého dárku se na chvíli zastavili, aby ho mohli řádně ocenit.

Já seděla pohodlně usazená v křesle, Barb seděla u mých nohou. Včera večer jsme měly dlouhý rozhovor, ve kterém se mě snažila přesvědčit, že není vhodné, aby s námi šla ráno ke stromečku. Já to ale kategoricky zamítla a znovu jsem ji vysvětlila, že je součástí mé rodiny, ať chce nebo ne. Barb těmi slovy byla evidentně velmi dojatá, a i proto teď seděla v pyžamu v obývacím pokoji a sledovala mé sourozence, mámu i Jeremyho, jak si rozbalují dárky.

Máma samozřejmě nachystala pod stromeček dárek i pro ni. Byl to sice „jen" svetr, ale já dobře viděla, jak se Barb zalesklo v očích, když ji Jennifer dávala ten malý balíček do rukou. Nechápavě se otočila mým směrem, ale já jen pokrčila rameny.

A dobře jsem viděla, jak ji z oka ukápla slza v moment, kdy ji máma přišla obejmout. Nejdříve se tedy přišla zeptat, zda je svetr ve správné velikosti a že doufá, že se jí ten dárek bude líbit. Barb, která vždy věděla co a jak říct, začala koktat, že něco podobného ani nečekala a že se omlouvá, že nic nepřivezla. Máma ji v ten moment objala. Obě si vyměnily ještě pár slov, které nikdo z nás neslyšel, a když si Barb znovu sedla k mým nohám, leskly se ji v očích slzy.

---

Po obědě volal Timothée.

Byl v bytě svých rodičů. Chvíli jsme si povídali jen spolu, ale pak přišel čas na naše malé, velké překvapení. Snesla jsem notebook do přízemí a svolala celou rodinu. Máma, která byla v teplákách, mě zezadu bouchla a zašeptala cosi o tom, že jsem přece mohla dát vědět a ona se mohla nachystat.

Jennifer byla nadšená a hned začala vyprávět, co všechno dostala k Vánocům. Timothée ji poslouchal s úsměvem a hned jak přestala, sám se zvedl a zamířil do kuchyně. Tam pro změnu seděli jeho rodičové a Pauline, která se na svátky vrátila domů.

Nicole překvapeně vyjekla, stejně jako moje máma.

„Co to je?!"

Timothée se zazubil a pokynul na obrazovku. „Jsme si tak s Eileen říkali, že je nejvyšší čas na to, abyste se poznali."

Přikývla jsem jeho slovům a než jsem stihla cokoliv říct, Jennifer se ujala slova. Zamávala na kamerku a zeširoka se usmála tím velkým a úplně nevinným úsměvem, jaký umí jen malé děti.

„Já jsem Jennifer!"

„Jonathan!" Křikl můj nevlastní bratr, který se hned musel přidat ke své nejmladší sestře. Máma ani Jeremy nic neřekli, jen si vyměnili zmatený pohled, podobně jako Nicole a Marc na druhé straně oceánu.

Toho ale využila Pauline, která se zazubila naprosto stejným úsměvem, jaký měl Timothée.

„Bonjour, sourozenci Eileen! Já jsem Pauline. A Timothée je můj malý bráška."

„Co to znamená bonjour?" zeptala se hned Jennifer a otočila se na své rodiče, kteří stále nic neřekli.

„Dobrý den," odpověděla jsem jí proto já.

„A to je americky?"

„Francouzsky," opravila ji Pauline se smíchem. Jennifer ale rozesmála i Nicole s Marcem, kteří se konečně vzpamatovali z prvotního šoku. Nicole si trochu nervózně odkašlala a poté se trochu rozpačitě představila.

„Já se omlouvám, evidentně jsem o tomhle rozhovoru věděla stejné nic, jako vy," dodala s úsměvem a máma ji přikývla.

„Jo, Eileen asi nepovažuje za důležité takové věci... říkat nahlas."

„Mělo to být překvapení," zamumlala jsem a protočila očima. „Navíc, nejsou vánoční svátky od toho, aby se rodiny scházely a tak?"

Máma se okamžitě zamračila.

„Rodiny?"

I Nicole na druhé straně zbystřila a švihla po svém synovi ostražitým pohledem.

„Mami, ne," sykla jsem jenom a na druhé straně musel Timothée syknout něco podobného, protože Pauline se nahlas rozesmála.

Ještě chvíli všichni pokračovali v trapné konverzaci, než slovo převzala Jennifer. Nejdříve všem odvyprávěla, co všechno našla pod stromečkem a na to hned navázala tím, že se rodiny na druhé straně ptala na jejich vánoční zvyky. Nicole, která byla židovkou, se pustila do složitého vysvětlování vánočních alternativ a Jennifer ji se zájmem poslouchala, i když jsem pochybovala o tom, že rozumí byť jedinému slovu.

---

„Můžeš mi říct, co to bylo za pitomý nápad?" Spustila máma ve stejný okamžik, kdy jsem zaklapla notebook.

„Co?"

„Představování po telefonu, proboha, Eileen!"

„Vždyť to bylo docela milý," snažil se mě zastat Jeremy, ale máma ho rychle utnula. Hodila po něm svůj je to moje dcera pohled a Jeremy pochopil, že nemá smysl říkat cokoliv dalšího. Soucitně se na mě podíval a odešel kamsi za Jonathanem, který ho volal.

„O co ti jde, mami?"

„Proč se musíme seznamovat s rodiči tvého kluka po telefonu?"

„Protože žijí v Americe?"

„To není odpověď!"

„A co chceš slyšet?" Byla jsem vzteklá, stejně jako ona. Pro obě to byla jen jedna z mnoha hádek, a vyšší smysl jsem v ní neviděla a nemohla ho v ní vidět ani ona. Než jsem se odstěhovala do Ameriky, hádaly jsme se podobným způsobem téměř neustále a já byla opravdu vděčná, když to všechno přestalo. Občas jsme se ještě rafly, ale díky tomu, že jsme spolu trávily tak málo času, bylo to spíše výjimkou.

„Proč nás seznamuješ s nějakými lidmi po telefonu!"

„Protože jsou to rodiče mého přítele!"

„Stejně je nikdy nepotkáme."

Vztekle jsem zafuněla, a kdybych byla v animovaném světě, šel by mi teď kouř z nosu.

„Jak jako nikdy nepotkáte?"

„Až dostuduješ, vrátíš se zpátky domů, tak asi váš vztah nebude fungovat na dálku, ne?"

„Zůstanu v Americe."

„Cože?"

„Zůstanu v Americe, mami. Sem už se nevrátím."

Popadla jsem bundu a jako kdyby mi bylo znovu patnáct, vyběhla jsem z domu.

---

Od té hádky jsem s mámou nebavila. Okatě se mi vyhýbala a místo toho se až přespříliš přátelsky bavila s Barb. Ta samozřejmě vycítila, že se mezi námi něco děje, ale na nic se neptala.

Přišly Timmyho narozeniny a já mu snad hodinu brečela do telefonu.

Snažil se mě uklidnit, ale já ho vlastně ani neposlouchala. Potřebovala jsem si zanadávat na svou mámu a na celý svět. Měla jsem pocit, že je všechno a všichni proti mně, a to celé bylo umocněno tím, že můj přítel slavil narozeniny sám a na druhé straně světa.

Věděla jsem, že není sám.

Byl obklopen svou rodinou a přáteli.

Ale já tam nebyla.

A bolelo to.

Tak strašně to bolelo.

„A myslela jsi to vážně?" zeptal se mě.

„Co?" Fňukla jsem do telefonu.

„Že... že chceš zůstat v Americe."

„Jo."

Podvědomě jsem to věděla od chvíle, kdy jsem poprvé vystoupila z letadla. Tehdy jsem sice byla úplně ztracená, cestou na koleje jsem se několikrát zabloudila. Táhla jsem sebou velký kufr, do kterého jsem měla sbalený celý svůj život. Fascinovaně jsem se rozhlížela kolem sebe a zběsilé troubení aut mi přišlo jako andělská hudba.

Zamilovala jsem se do toho města na první pohled.

Ale zároveň...

„Asi jo," zamumlala jsem po chvíli ticha a z druhé strany sluchátka jsem zaslechla jeho povzdech.

„Promiň mi to, Timmy."

„Za co se omlouváš?"

„Už hodinu tady brečím."

„A za to se omlouváš?"

„Máš narozeniny."

„A to je den, kdy nikdo nemůže brečet?"

„Jo."

Zasmál se a já se při tom zvuku musela usmát. Potáhla jsem, hřbetem ruky setřela slzy a rychle odvedla řeč někam jinam. On se mě už na nic neptal, ale věděla jsem, že ten rozhovor bude pokračovat, až se vrátím do Států.

---

S mámou jsem se neusmířila.

Když jsme se loučili, jen mě rychle objala a zmizela uvnitř domu. Jeremy ji sledoval pohledem, a když ji nebylo vidět, otočil se na mě.

„Ona to tak nemyslí."

„Co?"

„Ona tě má ráda, Eileen, vážně jo. Jenom to někdy neumí dát pořádně najevo a někdy to naopak dává najevo až příliš."

Pokývla jsem ale nic neřekla. Jeremy si povzdychl a krátce mě objal. „Aspoň víš, po kom jsi tak hrozně tvrdohlavá," řekl mi na rozloučenou a o krok ustoupil, aby se se mnou mohli rozloučit i mí sourozenci. Jennifer měla na krajíčku, Jonathan mi nacpal do kapsy překvapení na cestu a tentokrát se přišla rozloučit i Julie. Když jsem si sedala k Barb do auta, zdálo se, že to bude ona, kdo se rozbrečí.

Místo zbytečných slov ale zapnula rádio a pomalu vycouvala z naší příjezdové cesty. Naposledy jsem zamávala Jeremymu a svým sourozencům, než mi dům zmizel z očí.

Čím jsem byla starší, tím se zdály být tyhle návštěvy těžší a těžší...

Zatímco poslední kapitoly z Irska byly veselé, tentokrát je to přesně naopak. Eileen vede svoje žabomyší války s mámou a jen těžko říct, kdo je a není v právu. Eileen je navíc v této kapitole schizofrenní stejně jako vždy, když se vrátí domů. Ale... ono je to těžké, když žijete svůj život na druhé straně světa, ale zároveň máte rodinu na jiném kontinentu.

Další kapitola bude zase veselá, slibuju!

Nedůležité info na závěr - jak už jsem avizovala v minulé kapitole, zítra odjíždím pryč, ale další kapitolu už mám téměř dopsanoi a světlo světa by měla spatřit zase za týden, v pátek. Snad.