Listopad 2018

Ani nevím, kdy Anika i s malou Farishou odešly. Ještě dlouho s Timmym řešili nejrůznější věci, ale já se snažila neposlouchat. Občas si mě Anika zavolala k nim, když mi potřebovala něco sdělit a oznámit. Během krátké chvíle se jí podařilo vypracovat několik scénářů zítřejších událostí a díky ní jsme se všichni mohli připravit na to, co bude.

Farisha si ještě chvíli hrála s každým, kdo měl zrovna volnou chvíli. Nakonec se jí ale začaly zavírat oči a ona usnula na pohovce v obývacím pokoji. Když Anika odcházela, prostě ji jenom vzala do náruče a ona pokračovala dál ve spánku.

Já sama měla několik telefonátů.

Musela jsem to říct Barb.

Musela jsem to říct babičce.

A po každém tom hovoru jsem byla víc a víc zničená.

Jenže už jsem neměla slzy, které bych ještě mohla vybrečet.

V ten moment nastoupil Marc. Pokaždé když jsem vypadala, že se rozbrečím, nalil mi malého panáka a s francouzským na zdraví, ke kterému ještě dodával a na lásku a na štěstí mě donutil, abych ho s ním vypila.

Nicole nás probodávala nesouhlasným pohled, zvlášť potom co odešla Anika. Už to nebylo jen na cucnutí, ale pořádný panák. Brzy jsem byla opilá a Marc vlastně taky.

Ale aspoň jsem přišla na jiné myšlenky.

Poté, co odešla Anika, jsme ještě dlouho seděli u stolu a Nicole obstarávala zábavu. Dohrávali jsme hry po Farishe a já téměř zapomněla na to všechno, co se stalo a co mě čeká ráno.

Když jsme chtěli odejít, zjistila jsem, že nejsem jenom opilá, ale absolutně... mimo. Timothée mě nějakým zázrakem dovedl do dětského pokoje, kde mě oblékl do nějakého trika po Pauline a uložil do postele. Sám si pak lehl vedle mě a já se k němu přitulila tak blízko, jak jen to šlo. On mě schoval do objetí a bez výčitek či dalších slov, kterými by komentoval to, že jsem se opila s jeho otcem a kvůli mně musíme spát v jeho dětském pokoji v malé posteli s rodiči za stěnou, si začal hrát s mými vlasy, dokud jsem neusnula.

---

Vlastně ani nevím, jak jsem zvládla následující den. Od rána mě třeštila hlava díky včerejšímu alkoholu. Jen pomalu jsem donutila svoje tělo začít fungovat, ale jestli jsem něco neměla, byl to právě čas. Článek v bulváru vyšel někdy v noci a Anika hned od rána začala řádit.

Povedlo se jí úplně nemožné.

Díky prohlášení, které jsem hned ráno sdílela, se všichni postavili na mou stranu. Na bulvární plátek se snesla vlna kritiky za narušování soukromí a Anika dokonce chvíli uvažovala i o žalobě.

Samozřejmě že se občas objevil v komentářích nějaký chytráček. Už jsem ale věděla, že nejlepší obranou je nicnedělání, a tak jsem si na celý den vypnula telefon a pokusila se nezajímat o to, co se právě odehrává v online světě.

Nicole nás oba pohostila velkou snídaní, po které jsme se konečně opustili byt jeho rodičů. Snad celý den jsme se toulali ulicemi New Yorku a já objevovala pořád nové a nové zákoutí toho velkého města. Na závěr dne jsme se vypravili na jednu z mnoha newyorských pláží. Timothée věděl, jak moc miluju oceán a jak moc mě pohled na něj uklidňuje. Dokázala jsem stát hodiny na pobřeží a sledovat vlny.

A přesně to jsem dělala i teď.

Stála jsem na kraji oceánu, ale ani ohrnuté spodky od kalhot mě nespasily a díky několika zbloudilým vlnkám jsem měla mokré nohy téměř až ke kolenům.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála.

Když Timothée pochopil, že to není jen otázka pár minut, stoupnul si vedle mě. Chytil mě za ruku a oba jsme pokračovali v mlčení. Já hypnotizovala hladinu oceánu a cítila, jak mě šumění vln naplňuje zvláštním a naprosto nevysvětlitelným klidem. Ten pocit byl navíc umocněn tím, že stál vedle mě. Jen jeho přítomnost mi stačila k tomu, abych se cítila... jinak.

Stočila jsem pohled na něj a k mému překvapení jsem zjistila, že se celou dobu dívá na mě. Nepatrně jsem se usmála a on udělal totéž. Zapřela jsem se rukama o jeho hrudník, vyhoupla se na špičky a zlehka ho políbila. On si mě hned přitáhl k sobě, aby mi polibek oplatil a přidal i několik dalších.

„Všechno bude zase dobrý, Leen," zašeptal mi do ucha a já přikývla, ale zůstala jsem mlčet. Bála jsem se promluvit, protože jsem zoufale moc chtěla věřit jeho slovům. Potřebovala jsem věřit jeho slovům. A možná jsem jim v ten moment věřila.

---

Jak moc jsem se mýlila se ukázalo, když jsem se po víkendu vrátila do školy a do práce. Bylo zvláštní sledovat, jak se změnily postoje lidí kolem mě. Zatímco v práci se mi najednou začali vyhýbat, ve škole jsem se proměnila na jakousi superhrdinku. Lidé, kteří mě na přednáškách dříve okatě přehlíželi, se teď se mnou chtěli bavit. Ani jeden z těch přístupů mi nebyl příjemný a každý den jsem se těšila domů.

Protože doma jsem mohla být skutečně sama sebou.

Barb se nezměnila.

Byla to pořád ta stejná Barb, která mě adoptovala jako opuštěného sirotka. Potřebovaly jsme jedna druhou a já jsem nikdy nebyla vděčnější vesmíru za to, že spojil naše cesty dohromady.

Večer jsme se spolu dívaly na film a já usínala s miskou brambůrků ve svém klíně. Timothée odletěl na druhé pobřeží, kde ho čekalo předávání dalších filmových cen a první letošní ocenění za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Celý ceremoniál byl pro něj o to výjimečnější, že mu cenu měl předávat Armie. Na západním pobřeží měl strávit jen dva dny, ale brzy po návratu do New Yorku ho čekalo dvoutýdenní natáčení, ze kterého se zase na pár dní vrátil zpátky, aby poskytl pár rozhovorů do televize. Odloučení nebylo tak hrozné, jako když byl v Evropě, ale pořád... pořád to bolelo.

„Tak to vyklop," spustila Barb z ničeho nic, když se v televizi objevily závěrečné titulky.

„Co?"

„No, vyklop to."

„Vyklop co?"

Barb dramaticky protočila oči a rozmáchla se rukama. „No to, co tě trápí!"

Byla jsem ráda za přítmí, které panovalo v pokoji. Díky němu mi moje kamarádka nemohla pořádně vidět do obličeje a mohla tak jen odhadovat, jak se teď tvářím.

„Nic."

„Eileen."

Nahlas jsem si povzdechla, trochu se narovnala a odložila misku s brambůrkami.

„Co myslíš, že mě tak může trápit?"

Barb pokrčila rameny. „Ten článek? Tvůj vztah na dálku? Že nemůžeš sehnat stáž? Nebo jedna z dalších asi sto padesáti věcí, co se honí v tvé blonďaté hlavičce?"

Zůstala jsem sedět a na chvíli jsem ztratila slov. Nevěděla jsem, co říct a jak zareagovat. Barb mě dokázala vždy překvapit tím, jak perfektně mě měla přečtenou. Buď si po večerech četla můj deník, nebo měla nadpřirozené schopnosti a uměla číst myšlenky.

Nevím, co usoudila Barb z mého mlčení. Ale z ničeho nic se zvedla a já za svými zády slyšela, jak otevírá ledničku. Než jsem se stihla nadát, misku brambůrek vystřídala miska zmrzliny a na stole se objevily dvě plechovky nějakého předem namíchaného alkoholického nápoje. Barb taky rozsvítila a na pozadí pustila hudbu.

„Poslyš, jestli měl někdo v posledních měsících fakt na hovno život, byla jsem to já. A proto mám plné právo do tebe teď rýpat, ať začneš mluvit, protože moc dobře vím, co s tebou udělá, když to budeš držet v sobě. A hele – tobě se teď v posledních dnech staly fakt nepěkný věci. Tak začni mluvit."

Nabrala jsem si lžičku zmrzliny a nakonec pomalu přikývla.

„Není to tak hrozný."

„Lžeš."

„Ne, vážně. Jenom... ten článek. Já nevím. Jasně, ze začátku to byl šok, protože já sama jsem se o tátově minulosti dozvěděla teprve před pár lety. Neměla jsem to v hlavě srovnaný a vlastně jsem ani nevěděla, co s tou informací mám dělat. Je to... Byl to šok, ze začátku to byl určitě šok. Držela jsem to v sobě, protože jsem si myslela, že je to tak správně. Máma to tak dělala celý život. Před pár měsíci jsem to řekla Timmymu a od té doby jsem se snažila si to nějak srovnat a došlo mi... Došlo mi, že mě to přece nijak neurčuje. Celý život jsem nevěděla, kdo je můj otec, tak proč by mě mělo změnit to, že to vím?"

Na chvíli jsem se odmlčela a pokynula na Barb, abych se ujistila, že moje slova dávají smysl. Měla jsem pocit, že přeskakuju z myšlenky na myšlenku a zároveň jsem si nebyla jistá, jestli to co říkám, je absolutní pravda.

„Ale když vyšel ten článek... Nevím, dotklo se mě to na tolika úrovní, že ani nejsem schopná všechny popsat. A hlavně... Všichni se teď ke mně chovají jinak."

„Jak jinak?" Zamračila se Barb okamžitě, jako kdyby si myslela, že tím myslím i ji.

„V práci se se mnou najednou nikdo nebaví. Jako kdyby si mysleli, že jsem taky feťák a v pauzách si píchám do žíly. Slyšela jsem, jak si o mě šeptají, jak si povídají za mými zády. No a ve škole... Ve škole se najednou se mnou chce každý bavit. Jako kdybych... Já nevím, jako kdyby si mysleli, že jim seženu várku za sníženou cenu, když budeme kámoši."

„Eileen."

Barb se naklonila ke mně a objala mě kolem ramen. Nabrala jsem si další lžičku zmrzliny a chvíli ji převalovala v puse než jsem ji konečně spolkla.

„Slyšela jsem, jak se o mě baví na záchodě. Jak to dává perfektní smysl. Že díky perníku zvládám školu i práci."

„Ale to je přece nesmysl!" Barb se zprudka narovnala a založila si ruce na prsou. Vypadala, že se každou chvíli rozejde do kavárny i na univerzitu, aby všem ukázala, kde leží pravda. Na chvíli mě ten pohled rozesmál.

„Časem se na to dá zvyknout. Vlastně... Od té doby, co se můj obličej objevuje pravidelně na nejrůznějších bulvárních plátcích jsem si zvykla na to, že si o mě lidi myslí nejrůznější věci."

Viděla jsem Barb jak zamrkala těma svýma velkýma očima, ale zůstala mlčet. Musela hledat správná slova, kterými by mi odpověděla, přestože s tím jindy neměla problém.

„To mě mrzí, Eileen."

„V pohodě. Aspoň jsem zjistila, kdo je můj opravdový kamarád. Nikdy jsem neměla příliš přátel, však mě znáš. Jasně, ze začátku to bylo těžký. Však... Pamatuješ si, jak se poprvé objevili Timmyho fanoušci na mém instagramu?"

Barb jen přikývla, ale zůstala mlčet.

„A pak to šlo nějak samo. Prostě..." Pokrčila jsem rameny a sama se odmlčela. Chvíli jsem převalovala ta správná slova na jazyku. „Asi je to nějaká daň za to, že někdo jako Timothée se rozhodl zamilovat do někoho jako jsem já."

Moje kamarádka se rozesmála.

„Ty jsi blbá. Tim by měl být rád, že někdo jako ty se rozhodl zamilovat se do něj."

Znovu jsem se pustila do zmrzliny a Barb mezitím otevřela plechovku s alkoholem. Napila se plným douškem a znechuceně nakrčila nos.

„Tohle nepij, to vůbec není dobrý," řekla jen a vrátila plechovku zase na stůl. Pak si natáhla nohy tak, že je měla položené na mém klíně. Trochu se zavrtěla, aby našla pohodlnější polohu.

„A teď mi řekni – jaký je vztah na dálku?"

„Pěkně na hovno."

„Posíláte si obrázky?" Provokativně na mě zamrkala a já ji div nepoprskala zmrzlinou, které jsem zase jednou měla plnou pusu.

„Barb!"

Přivřela oči a sjela mě svým rentgenovým pohledem.

„Takže mi chceš říct, že kdybych se teď podívala do tvého telefonu, najdu tam sprosté obrázky od Tima?"

„Ne!" Vykřikla jsem téměř okamžitě a div po ní nehodila celou misku i se zmrzlinou.

„Lhářko."

Vyplázla na mě jazyk a já cítila, jak celá rudnu. A Barb ten pohled samozřejmě velmi bavil.

„Dobrá zpráva je, že kdybyste se někdy rozešli, můžeš ty fotky prodat bulváru. Podle mě díky nim budeme mít tak tři roky na nájem."

„Asi už je čas jít spát."

Barb cosi zaúpěla, ale já shodila její nohy ze svého klína a začala se rychle zvedat, aby mě nemohla zastavit dalším ze svých dotazů.

---

Asi ve tři hodiny ráno mě probudil zvonící telefon. V polospánku jsem ho nahmatala na nočním stolu a přijmula hovor. Na obrazovce na mě vyskočil Timothée a kdesi za ním i Armie a Elizabeth. Promnula jsem si oči a s hrůzou jsem si uvědomila, že když vidím já je, oni vidí mě. Což mi brzy potvrdil Armie, který pronesl poznámku směrem k mým vlasům. Před spaním jsem si vlasy svázala do drdolu, ze kterého mi teď ale trčelo snad úplně všechno, kromě malého drdůlku, který byl na straně hlavy.

„Co...?"

Timothée zamával před kamerou drobnou soškou ve svých rukách a přitom manévru mu spadl nejdřív telefon a podle hlasitého smíchu jsem usoudila, že mu spadla i ta soška.

„Je v pořádku!"

„Telefon, soška nebo ty?"

„Všichni tři." Blýskl se po mně úsměvem a já se mezitím trochu upravila. Posadila jsem se a zády se opřela o zeď. Rozpustila jsem si vlasy a pokusila si je rozčesat alespoň prsty. Nahlas jsem zívla a mezitím se k telefonu dostal i Armie.

„Lže!"

„Nelžu!"

„Ale jo, lžeš!"

„To teda..."

Oba okřikla Elizabeth a nějakým zázrakem se jí podařilo odtáhnout svého manžela alespoň na chvíli pryč. Ještě předtím ale stihl zakřičet, v čem Timothée lže.

„Telefon má prasklý displej!"

Nakrčila jsem obočí ve snaze pochopit, co se to právě děje.

„No dobře no, tak mám prasklý displej," přiznal Timothée poraženě a zezadu se ozval Armieho smích, následován zvukem, který nemohl být nic jiného, než Elizabeth, která se plácnutím (ani nechci hádat do jaké části těla) snažila utišit svého manžela.

„Timmy, děje se něco?"

„Ty spíš?"

„Jsou tři hodiny ráno."

„Aha, to mi nedošlo."

Odolala jsem snaze protočit oči. Časový posun mezi západním a východním pobřeží byl sice tři hodiny, ale pořád to nebyl tak složitý výpočet, zvlášť když vezmu v úvahu, že v Los Angeles byla právě půlnoc.

„Zavolám ti ráno, ano?" Snažila jsem se hovor ukončit, i když nerada. Ráno jsem měla ale směnu v kavárně a chtěla jsem se ještě chvíli vyspat.

„Ne, počkej!"

„Co?"

Timothée se odmlčel a střihl pohledem kamsi za sebe, kde musel stát Armie a Elizabeth. „Ti dva jsou dneska děsně... rozkošní. Pořád se po sobě plazí a mě se teď strašně stýská!"

Zezadu se ozval výbuch smíchu.

A taky Elizabeth.

„Nesměj se, ty idiote! Vždyť je to pěkný!"

A měla pravdu. Hned jsem se začala stupidně usmívat a možná i trochu červenat. Našpulila jsem rty a přes kameru mu poslala vzdušný polibek.

„Vždyť zítra zase přiletíš."

„Ale dneska..."

„Dneska si užij večer s Armiem a Elizabeth. Zítra se uvidíme."

Přikývl, ale tvářil se přitom jako zpráskaný pes.

Mě taky zmizel úsměv ze rtů. To, co ještě před chvíli byl roztomilý hovor plný lásky a humoru, najednou dostalo hořkou příchuť. Oba jsme se na sebe dívali skrz kamery na svém telefonu a ani jeden z nás najednou nevěděl, co říct.

„Běž se bavit," vyzvala jsem ho ještě jednou s falešným úsměvem na rtech.

„Dobrou noc, Leen."

„Dobrou noc!" Ozval se kdesi z dálky Armieho hluboký hlas. „My se o něj postaráme, neboj se! Zase se třeba naučí něco nového. Nějaký nový techniky a tak. Budeš mít radost, Eileen. Něco vymyslím a bude to..."

„Radši půjdu, než ho zabiju," hlesl Timothée jen sekundu předtím, než mi položil telefonem.

---

Ráno mě probudil budík a mě se jen těžko zvedalo do práce.

Měla jsem ale několik nepřečtených zpráv, většina z nich byla od Timmyho. Jak postupoval večer, stávaly se čím dál tím méně čitelné, až plynule přešly jen v nějakou neurčitou směs písmenek.

Mezi všemi těmi zprávami bylo ale i několik od neznámého čísla a já brzy pochopila, že jsou od Armieho.

Moje žena mi přikázala, abych ti napsal, že s Timothéem nedělám žádné nepříčetnosti a ani ho neučím sprosťárnám.

Jenom jsem ho naučil pořádnému líbání. Call Me By Your Name? Kdybys jen věděla, jak líbal předtím filmem!

Elizabeth mi říká, ať se omluvím za svou předchozí zprávu. Omlouvám se, nebylo to vtipné. Bylo to nevhodné.

Tadá! Už zase spamuji s novou kapitolou! 

Dnešní kapitola je zase trochu... od všeho něco. Na začátku se Eileen vypořádává s bulvárním článkem z minulé kapitoly a tahle linka se vlastně tak trochu táhne celou epizodou. Poprvé jsem ale narazila na to, jak se taky změnil její život, když začala randit s Timmym a jak to vnímá její okolí...

No a na závěr trochu odlehčení s Armiem. Protože... předseda fanklubu mě baví, zvlášť když u toho asistuje jeho manželka ve snaze přimět ho, aby se aspoň trochu choval přiměřeně svému věku :D

No a v médiích samozřejmě Barb a Timmy, dynamické duo, hehe.

(Jo, uch - možná jste si všimli, že v minulé kapitole byl říjen a dnes je listopad, i když na sebe kapitoly přímo navazují. Ale taky... byl minule halloween

Na závěr pak (další) poděkování, za všechny ty přečtení, hlasy a komentáře. Zvlášť za ty, co přistály u minulé kapitoly. Díky hlavně všem za zpětnou vazbu se týče mé závěrečné otázky a vůbec. Ech, za chvilku budu muset přestat psát tyhle sentimentální děkovačky na konec, protože už budou moc... sentimentální.