Říjen 2018

Po celý zbytek měsíce jsme se téměř neviděli. Pokračoval v propagaci filmu, neustále létat ze západního pobřeží na to východní, do Evropy a zase zpátky. Při tom všem zvládl absolvovat ohromné množství rozhovorů a nejrůznějších focení.

Když se na Halloween objevil u nás v bytě, vlastně jsem ho ani nečekala.

Barb se chystala na nějakou blogerskou akci a celý týden mě přemlouvala, abych ji dělala společnost. Celý týden jsem se modlila v nějaký zázrak a ten zázrak se nakonec skutečně objevil ve dveřích a jmenoval se Timothée.

„Nevěřím tomu, že to nebylo domluvené," zamumlala Barb při odchodu a oběma nám věnovala významný pohled, než v kostýmu čarodějky zmizela za dveřmi, kterými ale nezapomněla ještě patřičně bouchnout.

Timothée se po jejím odchodu téměř zhroutil na pohovku. Lehla jsem si k němu, zapnula televizi a chvíli jsme si povídali o všem možném i nemožném. Televize hrála na pozadí a ani jeden z nás ji nevěnoval pozornost. Věděla jsem, že pomalu usíná, proto mě překvapilo, když se z ničeho nic narovnal.

„Děje se něco?"

Odkudsi vytáhl srolované číslo nějakého magazínu. Podal mi časopis do rukou s trochu nervózním úsměvem. Na titulní stránce byla jeho fotografie a já po ní omámeně přejela prstem.

Vypadal úplně jinak, než ten Timothée přede mnou.

Timothée na obálce měl rozcuchané vlasy a v uchu falešnou náušnici. Kolem krku se mu houpal řetěz, přes holý hrudník měl přehozenou koženou bundu.

Timmy na pohovce vedle mě měl sice taky rozcuchané vlasy, ale byl oblečený do tepláků a mikiny, která byla tak o tři velikosti větší. Vypadal rozespale a vlastně v ničem nepřipomínal tu osobu na titulce.

„Jsi nádherný," zašeptala jsem potichu a svoje slova jsem mířila k oběma jeho podobách. K Timothéemu na titulní stránce i k Timmymu, který seděl vedle mě. Usmál se při těch slovech a já se natáhla pro polibek.

„Je tam rozhovor."

„Ach, já myslela, že tam bude plakát. Už jsem si ho chtěla vylepit na zeď svého pokojíčku."

Vyplázl na mě jazyk. „Julie by takový plakát ocenila víc."

„To možná jo," přiznala jsem a hned se smíchem dodala: „Ale jestli ho chce, tak si ho bude muset koupit sama. Já ji ten svůj nedám."

„Určitě už nějaký má."

„To je pravda."

Oba jsme se zasmáli a on mezitím nalistoval stránky s rozhovorem. Bez dalších slov mi položil magazín zpátky do klína a já se bez otázek pustila do čtení. On se mezitím stočil do klubíčka, a když jsem zvedla noviny ze svých nohou, položil si tam hlavu. Jednou rukou jsem ho tak hladila ve vlasech, které už začaly pomalu dorůstat, a druhou rukou držela noviny před sebou.

Byl to improvizovaný rozhovor po telefonu.

Místo někoho z magazínu ho zpovídal Harry Styles a celé interview tak bylo mnohem osobnější a uvolněnější, než kdyby mu otázky kladl profesionální novinář.

Rozhovor byl na několik stránek a začínal otázkami k nejnovějšímu filmu, což byl Beautiful Boy. Brzy se přesunuli zpátky ke Call Me By Your Name a já se musela pousmát, když jsem si četla otázku od Harryho, kde se ho ptal na to, jak se po natáčení filmu změnil jeho vztah k broskvím.

Timothée mezi tím usnul, ale ani to mi nebránilo v tom, abych si přestala hrát s jeho vlasy. Když jsem si toho všimla, políbila jsem ho na čelo. On se při tom doteku zavrtěl a málem přitom spadl z pohovky. Hned se ale zase uklidnil stočil se do ještě menšího klubíčka a pokojně pokračoval ve spaní.

A já ve čtení.

Hned během dalších řádků jsem pochopila, proč mi magazín vůbec donesl.

Jakmile se oba přestali bavit o práci, rozhovor se přenesl do mnohem osobnější roviny. A já měla najednou pocit, že čtu milostný dopis. Nikde neřekl moje jméno, všechno to bylo schované v malých náznacích, nenápadných slůvkách. V tom jak mluvil o minulosti, současnosti, ale i budoucnosti.

Bylo to...

Krásné.

Když jsem celý rozhovor přes několik stránek dočetla, Timothée stále spal v mém klíně. Neměla jsem to srdce ho vzbudit, ne potom co jsem právě přečetla. Rozhodla jsem se svoje nepohodlí vyměnit za jeho pohodlí a pokusila se na pohovce opřít tak, abych se alespoň trochu vyspala. Prsty jsem měla stále v jeho vlasech a k mému překvapení, se mi skutečně podařilo po chvíli usnout.

---

„Baf!"

Barb se tyčila nade mnou, zuby vyceněné do širokého úsměvu a půlku obličeje schovanou za čarodějnickým kloboukem. Sotva jsem rozlepila oči, překvapeně jsem sebou trhla, ve snaze pochopit, co se to právě děje.

A zatímco já se snažila vzpamatovat z infarktu, který mi tím probuzením způsobila, moje nejlepší kamarádka se mohla smíchy potrhat. Hodila jsem po ním jedním svým rádoby naštvaným pohledem a pak svou pozornost obrátila na Timmyho, který se začal omámeně zvedat.

„Co se děje?"

„Tvoje přítelkyně je pěkný poseroutka," okomentovala to Barb, sundala si klobouk z hlavy a nasadila ho Timmyu na hlavu. Ten se podíval na mě, jako kdybych já mu mohla odpovědět na to, co se honí Barb v hlavě. Než stihl alespoň jeden z nás cokoliv říct, Barb se nasáčkovala mezi nás, každému strčila do ruky láhev vychlazeného piva z ledničky a pustila televizi.

Ani jeden z nás neprotestoval.

A Barb byla spokojená, že se v halloweenský večer (nebo spíš v pohalloweenské ráno) může podívat na špatný hororový snímek.

---

Druhý den se mi jen těžko lezlo z postele. Ale oba jsme byli pozvání na oběd k Timmyho rodičům. Cestu v taxíku jsem celou prozívala a možná jsem i na několik minut usnula, s hlavou opřenou o studené okénko. V New Yorku začínal podzim a já už zase nějaký ten týden chodila do školy. Zatímco všichni mí spolužáci měli domluvené stáže, já stále neměla nic... Snad poprvé za dobu svého studia jsem pocítila, jaké to je, když člověk není z elitní rodiny. Neměla jsem nikde žádné vazby a navíc jsem ani nebyla Američanka. Posílala jsem životopisy snad do všech nakladatelství po celém New Yorku a odevšad mi přišel zamítavý dopis. Když jsem pak v září nastoupila do školy, zpravidla jsem zjistila, že je to proto, že místo drží známí dceři nebo synovi dalšího známého. A tak v nakladatelství, kde mě odmítli, teď pracovali moji spolužáci s mnohem horším průměrem, než jsem měla já.

Užíralo mě to, protože jsem tu stáž potřebovala, abych mohla dokončit studium.

Pomalu jsem propadla do zoufalství.

Ale teď jsem se snažila na nic z toho nemyslet, protože auto zastavilo před známým domem. Nemotorně jsem se z něj vypotácela a Timothée musel zadržovat smích, když uviděl, jak jsem hned při výstupu stoupla do kaluže.

„Opovaž se!" Zahrozila jsem mu i s prstem a on si nad hlavou prstem nakreslil svatozář.

Protočila jsem oči, ale to už popadl moji ruku, vtiskl mi polibek a společně jsme se vydali vstříc další rodinné návštěvě.

---

Bylo po obědě a Nicole připravovala druhý dezert, když Timmymu zazvonil telefon. Omluvil se od stolu, že volá Anika a zmizel do vedlejšího pokoje. Jeho táta cosi pronesl francouzsky, ale protože jsem u stolu seděla jen já, neměla jsem nejmenší tušení o tom, co právě řekl.

Timothée se ale po pár minutách objevil znovu.

Telefon držel stále u ucha, ale z výrazu v jeho obličeji jsem hned poznala, že je něco špatně.

Že je něco šíleně moc špatně.

„Leen," zašeptal moje jméno a já jsem nedokázala najít spojitost mezi jeho výrazem a jeho slovy. „Moc mě to mrzí, Leen, vážně mě to moc mrzí."

„Co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě.

„Někdo to zjistil o tvém tátovi."

Měla jsem pocit, že v ten moment moje srdce vynechalo jeden, možná dva údery. Zůstala jsem sedět na místě, ale snažila jsem se pochopit, co znamenají jeho slova.

Ale...

Nešlo to.

Nedávalo to smysl.

Nedávalo to vůbec žádný smysl.

„Snaží se ten článek prodat, možná se nám podaří ho koupit a umlčet ho. Nebo... Tak to má aspoň Anika v plánu."

Přikývla jsem, ale ve skutečnosti jsem vůbec nevěděla, co říká.

Marc, který jako jediný zůstal sedět u stolu, si přisedl na židličku vedle mě a opatrně mi položil ruku na rameno. Pod tím nečekaným dotykem jsem ucukla, ale aspoň jsem zvedla pohled a teď jsem se dívala do jeho očí.

„Eileen, jsi v pořádku?"

Přikývla jsem.

Zavrtěla jsem hlavou.

A znovu přikývla.

To už byla v jídelně i Nicole, která nás sjela nechápavým pohledem. Marc ji cosi řekl francouzsky, ale já si byla jistá, že i kdyby mluvil anglicky, v ten moment bych mu nerozuměla. Jakoby odnikud se zase objevil i Timothée, který stejně jako jeho otec, začal mluvit francouzsky. Rychle zase zmizel, telefon stále u ucha.

Brzy jsem pochopila, že Timothée svým rodičům vysvětlil stávající situaci.

Marc se zachoval velmi pohotově. Položil přede mě nalitou skleničku nějakého tvrdého alkoholu a donutil mě, abych ho vypila. Byl hodně kořeněný a jeho chuť mi vůbec nesedla. Jak mi alkohol sklouzával krkem, ošila jsem se.

„Anika dorazí co nejdřív," oznámil Timothée, který se zase vrátil mezi nás. Přisedl si na volnou židli vedle mě a chytil mě za ruce. Zkoumal mě pohledem, snad jako kdyby se bál, že se každou sekundou rozbrečím.

Oba jeho rodičové se v tiché dohodě odebrali pryč a nechali nás v jídelně o samotě.

„Musím zavolat mámě."

Přikývl.

Pohladil mě po vlasech, zlehka políbil na čelo a poté si mě přitáhl k sobě. Málem jsem při tom manévru spadla ze židle, ale v ten moment mi to bylo jedno. Ještě chvíli si hrál s mými vlasy, zatímco já poslouchala pravidelný tlukot jeho srdce.

„Musím zavolat mámě," zopakovala jsem znova a tím nás oba vrátila do reality. Vytáhla jsem telefon ze zadní kapsy od kalhot a vytočila mámino číslo. Mezitím jsme se přemístili do dětského pokoje. Timothée za námi zavřel dveře a posadil se vedle mě na postel. Dala jsem telefon na hlasitý odposlech a poslouchala nekonečně dlouhé vytáčení.

„Eileen!" Křikla máma moje jméno, když konečně zvedla telefon.

„Ahoj, mami."

„Děje se něco?"

Odmlčela jsem se a podívala jsem se na Timmyho vedle sebe, abych v něm našla oporu pro další slova. Objal mě kolem ramen a jako kočka si otřel nos o mou tvář.

„Eileen?"

„Musím ti něco říct, mami."

Zaslechla jsem dramatický povzdech a než mi stihla skočit do řeči, rychle jsem pokračovala.

„Nějaký novinář vyštrachal všechny informace o tátovi a chce je otisknout v bulvárním článku."

Ticho.

Dlouhé, nekonečné ticho.

„Eileen..."

„Babička mi všechno řekla."

A zase.

Ticho.

Měla jsem pocit, že mezi námi leží mnohem víc než jen Atlantický oceán. Máma mi o tátovi nikdy neřekla a možná si vážně myslela, že se o něm nikdy nedozvím. Možná jsem ji rozuměla. Aspoň částečně. Nebylo lehké mluvit o své minulosti, zvlášť když ta minulost obsahovala závislého manžela, který se předávkoval na ulici.

Ale byla to i moje minulost.

„Mrzí mě to, Eileen."

„To je v pořádku, mami," odpověděla jsem, ale byla to lež. Jedna z největších lží, které jsem kdy vypustila z pusy.

Timothée, jako kdyby vycítil mou úzkost, si mě přitáhl pevněji k sobě. Hlavou jsem spočinula na jeho rameni a ve tváři mě lechtal jeho teplý dech. Na chvíli jsem zavřela oči a poslepu nahmatala volnou ruku, kterou měl položenou v klíně. Propletla jsem svoje prsty s těmi jeho a celou dobu jsem mlčela v očekávání toho, že máma ještě něco řekne.

„Timmyho tým se snaží udělat maximum, aby ten článek nevyšel. Ale teď nikdo není schopný říct, jak to bude a nebude. Když to vydají jedny noviny tady, pravděpodobně se to dostane i do Británie. Nevím, jestli použijí moje jméno, nebo moje fotky. Ale..."

„Nějak to zvládneme, zlatíčko."

Přikývla jsem.

Už si ani nepamatuji, kdy mi tak řekla naposledy.

Když jsem byla malá, ještě předtím, než se dala dohromady s Jeremym, říkala mi tak pořád. Říkala mi zlatíčko tak často, až jsem tu přezdívku začala nesnášet. Ale když se narodila Julie a ona ji tak poprvé řekla, pocítila jsem, jak mě zasáhl osten žárlivosti.

Čím starší jsem byla, tím méně mi tak říkala.

Byla jsem mnohem víc Eileen než zlatíčko.

„Mrzí mě to, mami."

„Ty se nemáš za co omlouvat, vážně ne. Já... Je to všechno moje vina. Nikdy jsem neměla dopustit, aby to s tvým otcem došlo tak daleko. A taky jsem neměla žádné právo, abych ti všechno tak dlouho zatajovala."

Zavrtala jsem si obličej do Timothéeho krku.

Nevěděla jsem, co říct.

Připadala jsem si rozbitá. Ještě mnohem víc než normálně. A měla jsem pocit, že to jediné, co mi teď může pomoci je moje máma. Chtěla jsem slyšet její hlas, chtěla jsem vidět její obličej. Chtěla jsem cítit vůni jejího parfému, chtěla jsem se schovat v jejím náručí.

Chtěla jsem být doma.

Ale nešlo to.

I když by se mohlo zdát, že tím hlavním důvodem, proč to nejde, je ta šílená vzdálenost mezi námi, věděla jsem, že existuje i spoustu dalších důvodů. Už jsem si nebyla s mámou tak blízká. Někdy v průběhu času jsme se odcizily a ani jedna z nás si toho nevšimla. Žily jsme vedle sebe a já pak odjela na druhou stranu světa. Nechala jsem mezi námi spoustu nevyříkaného a otevřeného. Obě jsme ale byly skvělé herečky a obě jsme dokázaly předstírat, že tomu tak není. Když jsem se vracela zpět do Ballycastle, obě jsme se tvářily, že je všechno jako kdysi dávno.

Jako předtím než si vzala Jeremyho.

Jako předtím než se narodila Julie, Jonathan a Jennifer.

Jako předtím než já si prošla tou nejhorší pubertou ze všech a vyčetla ji tolik věcí, za které jsem se nikdy neomluvila.

Jako předtím než jsem dospěla.

A že mezi námi existuje propast hlubší než dno oceánu mezi námi, jsem se hned přesvědčila. Nepřišla žádná další slova útěchy ani ujištění o tom, že všechno bude zase dobrý. Máma se prostě najednou rozloučila se slibem, že bude na telefonu, kdyby něco.

Pak telefon ohluchl.

A já se rozbrečela.

Zoufalým a úplně hysterickým pláčem.

Někdy v průběhu mého zhroucení přišla Nicole, která mi jako jediná mohla dát to, po čem moje tělo toužilo ze všeho nejvíc.

Mateřské objetí.

Plné lásky.

Plné naděje.

Plné porozumění.

---

Když jsem se konečně uklidnila, Nicole se ještě několikrát ujistila, jestli jsem opravdu v pořádku. Setřela mi slzy z obličeje, rukou mi prohrábla vlasy a neposlušné pramínky zastrčila za uši. Vůbec si nevšímala toho, že měla na rameni flek od mých slz.

Teprve potom jsme se znovu vydaly do jídelny.

U stolu kromě Marca a Timothéeho seděla už i Anika. Zrovna telefonovala a velmi rázně přitom gestikulovala rukama. Kromě ní ale u stolu seděla ještě malá holčička, která hrála karty s Timmym a jeho otcem.

Holčička měla podobně tmavou pleť jako Anika a stejné uhlově černé vlasy. Když mě uviděla ve dveřích, zuřivě na mě začala mávat.

S falešným úsměvem jsem si tedy přisedla k nim ke stolu a Timothée hned spustil dramatickým hlasem, jak blízko měl k výhře a kvůli mně teď budeme muset začít znovu. Dívenka ho však okatě přehlížela a místo toho se mi představila jako Farisha. Timothée začal rozdával novou karetní partičku, ale Farisha vypadala, že ji absolutně přešla jakákoliv chuť na karty. Místo toho cosi zvesela švitořila a já ji poslouchala, zatímco Timmy se snažil nenápadně posunout karty našim směrem.

Všechnu zábavu ale rychle utnula Anika.

„Koupili to."

Otočila jsem se jejím směrem. Stejně jako celá rodina Chalametů.

„Co to znamená?"

„Zítra ten článek vyjde."

Zavřela jsem oči a sklopila pohled do klína. Srdce se mi zase divoce roztlouklo a já se musela kousnout do rtu, abych se znovu nerozbrečela.

„Je mi to líto, Eileen," řekla Anika a něco v jejím hlasu se změnilo. Protože jsem měla pocit, že jí je to opravdu líto. „Máme teď několik možností. Buď se k tomu nikdo nebude vyjadřovat. Dále můžeme vydat prohlášení, že to není pravda a že se jedná o sprostý bulvární článek. Anebo se k tomu Eileen vyjádří sama prostřednictvím svých sociálních sítí."

Zvedla jsem pohled a zoufale se otočila na Timmyho, který seděl přes stůl.

„Co doporučuješ?"

Anika pokrčila rameny.

„Podle mě bude nejlepší, když se k tomu Eileen vyjádří v pár větách sama. Ale samozřejmě v tom prohlášení musí jít především o to, že není veřejnou postavou a že je velmi nechutné, jak bulvární tisk probírá její soukromí. Musíme to dobře zahrát, pak dojde k minimalizaci škod."

Nebyla jsem si jistá, co myslí tou minimalizací škod. Jestli mluví o mě, nebo o Timmym a jeho kariéře.

„Dobře."

„Dobře co?"

„Udělám to."

Anika přikývla a vyzvala mě prstem, ať přijdu k ní. Malátně jsem se zvedla a na okamžik se musela chytit okraje stolu, protože se mi zamotala hlava. Měla jsem pocit, že od oběda uplynul přinejmenším rok, ale ve skutečnosti to bylo jen pár hodin. Timmy na mě doslova visel pohledem. Věnovala jsem mu jeden úsměv a on na mně na oplátku kývl s otázkou vepsanou v očích.

Jsi v pořádku?

Nijak jsem neodpověděla, protože jsem nevěděla jak. Místo toho jsem se posadila na pohovku vedle Aniky a společnými silami jsme daly dohromady příspěvek, který jsem během zítřejšího dne měla sdílet na svých sociálních sítích. Anika mi také přislíbila, že moje vyjádření dostane do většího podvědomí. Nebyla jsem si jistá, jak to udělá, ale v ten moment bych ji odkývala všechno.

Ani nevím, co k dnešní kapitole napsat. Zatímco první část se mi psala téměř sama, s druhou jsem bojovala několik dní. 

Kromě toho všeho ji navíc potká i konfrontace s matkou a vlastně tak trochu i sama se sebou. Obě se mají rády, ale jak sama Eileen říká - místo toho, aby se snažily řešit problémy a bavit se o nich, obě před nimi zavírají oči což nakonec vedlo ke vzájemnému odcizení, které je navíc umocněné tou velkou vzdáleností mezi nimi. Ale naštěstí zaskočila Nicole, hehe.

No a trochu více prostoru dostala i Anika, která se snad začíná trochu vybarvovat a není to jen dvourozměrný charakter. 

A v médiích je pak vyjádření Eileen k celé věci. Upřímně se přiznám, že napsat těch deset vět mi dalo snad více práce, než napsat celou kapitolu.

Na závěr si dovolím ještě jednu malou zvídavou otázku a sice... jak na vás Eileen vlastně působí? Doufám, že se mi daří ji psát stále v charakteru, ale jedna věc je, co si myslím já a druhá věc je, jak to všechno působí na čtenáře.

No a... já se jdu zase učit. Zítra na mě myslete, čekají mě přijímačky, hech. Už jen podání přihlášky by vydalo na román, tak jsem docela zvědavá, co za peklíčko mě čeká zítra. No, takže... já se jdu radši učit. Fakt.

(Ale ne, na závěr ještě... snad wattpad zveřejní tuhle kapitolu správně! Neustále tady na mě vyskakuje cosi, tak doufám, že je a bude všechno v poho. Kdyby náhodou něco někde... Dejte mi vědět, prosím!)

(Na závěr potřetí - díky vám všem, co čtete! Za hlasy, za komentáře... No však víte. Srdíčko a tak.)