Srpen 2018

Celý srpen zase jsem zase strávila v pracovním tempu, a tak jsem neměla ani čas dumat nad tím, jak moc mi chybí. Svoje stýskání jsem si nechávala na dlouhé noci, které jsem trávila s Barb. Její rodiče s ní stále nemluvili a ona pro jistotu nemluvila o nich. Oslavila bez nich svoje dvacáté narozeniny. Já jí uspořádala oslavu narozenin v našem malém bytě na kterou dorazilo několik nejbližších přátel a všichni se bavili až do brzkého rána. Barb se celou domu usmívala a rozdávala dobrou náladu na potkání. Během večera jsem ji ale našla brečet u sebe v pokoji. Ani jedna z nás se k jejímu zhroucení už nevracela. Nebo... Já chtěla, ale ona mě nenechala a pokaždé, když jsem naťukla to citlivé téma, rychle odvedla řeč někam jinam.

Poslední týden v srpnu se Timothée vrátil zpět domů. Čekala jsem ho na letišti a k mému překvapení tam tentokrát bylo i několik jeho fanoušků. On byl evidentně unavený po dlouhém letu, přesto se na všechny usmíval, mával jim a s každým prohodil pár slov. Celou tu dobu si mě držel u sebe a já se cítila celá nesvá. Několik fanoušků dokonce mluvilo přímo ke mně, ptali se na to, jak se mám a chválili mi můj outfit nebo účes. Byla jsem z toho nervózní a překvapená, chvíli jsem nevěděla, jestli slyším dobře a co se to děje. Timothée tak na několik prvních otázek odpověděl za mě a já jen přikyvovala a usmívala se křečovitým úsměvem.

Když jsme dorazili do jeho apartmánu, Timothée téměř okamžitě usnul a probudil se až druhý den v čase kolem oběda a to jen proto, že na dveře od jeho bytu někdo vší silou tloukl. Rozespale vstal z postele, věnoval mi jeden nechápavý pohled a vydal se ke dveřím, za kterými stála Nicole.

Místo pozdravu mu vlepila jeden mateřský záhlavek a hned spustila. „Můžeš mi říct, proč mi nebereš telefony? Víš, jak se o tebe bála?!"

„Mami, já spal."

„Tak spal, jo?! A to nemůžeš vzít telefon?"

„Když spím?"

„Nech si to."

Jen tak, tak jsem se stihla vyhrabat z postele a obléct se alespoň to trička. Nicole podle všeho už řádila v kuchyni. Donesla jídlo tak na týden, které začala rovnou ohřívat a připravovat. Přitom všem řinčení nádobí pokračovala v křížovém výslechu a Timothée seděl na židli a vypadal, že za chvíli zase usne.

„Dobrý den, Nicole," pozdravila jsem, když jsem se vyplížila z ložnice.

„Eileen! Ráda tě vidím," pozdravila mě i ona a hned se zase otočila ke svému synovi. „Takže spal, jo?"

Ten bezradně rozhodil rukama. „Mami!"

Já se jen tiše zasmála a nabídla Nicole pomoc při přípravě jídla. Tu ona ale odmítla, stejně jako vždy a místo toho mě poslala, abych se posadila ke stolu. Během chvíle pak ohřála jídlo, které nám naservírovala. Ke stolu se posadila s námi, i když sama nic nejedla. Místo toho pokračovala ve výslechu. Ptala se nás obou na téměř všechno. Od společného pobytu v Británii, přes natáčení, po kvalitu letu. Mluvila jsem především já, protože Timothée vypadal, že mu za chvíli spadne hlava do polívky. A evidentně si toho všimla i Nicole, protože k mému překvapení po prvním chodu umyla nádobí a sama se vyprovodila ven. Jen samozřejmě nezapomněla dodat, že nás zítra čeká na večeři.

---

„Za pár dnů odjíždím do Toronta."

Odolala jsem pokušení bolestivě zaúpět, ale místo toho jsem jen zůstala sedět na posteli a sledovala ho, jak si vybaluje kufry, jen proto, aby je mohl za pár dní znovu naplnit.

„Koncem září je pak filmový festival na San Sebestianovi."

„A od října začíná natáčení Little Women?" zeptala jsem se pro ujištění a on přikývl.

„Během toho ale bude probíhat propagace Beautiful Boy. Už teď vím, že budu na projekci v Los Angeles a jsou tam naplánované nějaké rozhovory v televizi. A pak taky... na pár dnů budu v Londýně."

To abych si pořídila diář.

„Hm."

Skočil ke mně do postele a jako kočka se otřel špičkou nosu o moji tvář, než si zabořil obličej do mého ramene.

„Já jenom... že..."

„Já vím."

„Chybíš mi."

„Však ty mi taky."

Měla jsem u sebe sotva pár hodin a už jsem se musela připravovat na to, že mě zase opustí. Nejradši bych ho nikam nepustila, připoutala ho k sobě na celý měsíc nebo možná rovnou na celý rok.

Jen jsem si hlasitě povzdechla, na což zareagoval tím, že mě lehce líbnul na tvář. Pak zase vstal a pokračoval ve vybalování.

„Říkal jsem si, jestli bys třeba... nechtěla se mnou... někam."

„Jako kam?"

Narovnal se, ale v jedné ruce držel pomačkanou mikinu, kterou právě vytáhl z kufru. „Třeba na San Sebestián. Je tam pěkně. I v říjnu. Nebo... já nevím. Třeba na tu premiéru v Los Angeles. Nebo klidně na tu londýnskou."

Na chvíli se odmlčel a mikinu odhodil na hromádku špinavého prádla, zatímco já zůstávala sedět na posteli, naprosto beze slov.

„Nebo klidně všude, i teď do Toronta."

„Já nevím, co říct," dostala jsem ze sebe po chvíli.

„To vidím," odpověděl mi s úšklebkem na tváři a zase se posadil vedle mě.

„Já..." Najednou jsem měla pocit, že jsem zapomněla, jak se mluví.

Políbil mě a tím mi sebral zbývající vzduch z plic. Kromě toho, že jsem zapomněla, jak se mluví, jsem evidentně zapomněla i to, jak se dýchá. Pohladil mě po vlasech, políbil na čelo a celou tu dobu čekal na to, až zase promluvím.

„Můžeš říct ne."

Přikývla jsem ale hned jsem zase zavrtěla hlavou.

„Já... Vůbec nevím."

„V pořádku, Leen."

„Bude škola."

Pitomější argument mě napadnout nemohl.

„Do ničeho tě nenutím, Leen. Jenom..." Ze zvyku si hrábl do vlasů, ale pořád je měl příliš krátké a pořád v tom střihu, který vypadal jako od kadeřníka Beatles. „Já nevím. Chybíš mi, když nejsi se mnou a vážně bych chtěl, abys... abys to prožívala se mnou. Ale zároveň vím, že to po tobě nemůžu chtít, protože nejsi... No, však víš."

Chtělo se mi křičet, že nevím. Ale zároveň jsem rozuměla jeho slovům. Nebyla jsem jako on. Byla jsem obyčejná holka, ke které si jednoho dne v kavárně přisedl neobyčejný kluk. Narážela jsem na to dnes a denně. Bojovala jsem s tím a snažila se přizpůsobit jeho šílenému stylu života.

Na instagramu mě sledovali lidé, kteří mě neznali a měli potřebu komentovat každou mou fotku. Naštěstí časem zmizela většina těch negativních komentářů a vlastně i spoustu lidí, kteří přišli původně jen proto, aby mě uráželi. Když ale na jejich urážky nikdo nereagoval, brzy je to přestalo bavit. I tak jsem měla skoro o několik set sledujících víc než dřív.

Nemohli jsme jít spolu po městě bez toho, aby nás nezastavil nějaký fanoušek nebo paparazzi. Samotnou mě ale překvapilo, jak rychle jsem si na to zvykla. Vlastně jsem už brala jako úplně přirozené, když nás na ulici zastavil cizí člověk s žádostí o fotku nebo o podpis. A Timmy, protože byl prostě takový jako byl, nikdy neodmítl. Vždy si svých fanoušků vážil, často si s nimi na ulici povídal několik minut. Horší bylo, když nás někdo vyrušil na večeři, v kavárně, nebo kdekoliv jinde, kam jsme se zrovna rozhodli vyrazit na rande. Je pravda, že většina jeho fanoušků byla velmi ohleduplná a v těchto situacích nás nerušila, o to horší pak bylo chování těch, kteří nerespektovali naše soukromí.

Ale i na to se dalo zvyknout.

Na co se ale nedalo zvyknout bylo to, že tady téměř nikdy nebyl.

Po třech měsících natáčení se doma vytočil jen na pár dní a zase měl odjet pryč. Bolelo mě z toho srdce, ale nemohla jsem to říct nahlas. Stejně se s tím nedalo nic dělat, věděla jsem, že odjede, i kdybych si vybrečela oči a skočila mu na záda.

S čím jsem ale nepočítala, bylo to, co mi nabídl. Červený koberec, filmové festivaly, premiéry. Děsila mě představa, že se ocitnu na červeném koberci vedle něj.

„Já..." Po delší odmlce jsem se zakoktala a snažila se najít slova, kterými bych popsala, co právě cítím. Jedna část mě chtěla křičet, že pojedu, že s ním pojedu kamkoliv, pokud to znamená, že budu s ním. Druhá část mého já, ta racionálnější, ale věděla, že to nejde. Musela jsem chodit do školy a musela jsem mít perfektní docházku. „Já... já nevím... Vážně nevím. Já... Moc si toho vážím, Timmy, vážně. Udělala bych cokoliv, abych byla s tebou, vážně. Já... miluju tě, Timmy, vážně jo. Ale... strašně se bojím. Ani nevím, kde bych sehnala šaty!"

Zůstal mlčet a já doufala, že se zasměje aspoň mé poznámce o šatech. On měl ale na obličeji naprosto vážný výraz a já brzy pochopila proč.

„Taky tě miluju, Eileen."

Zmohla jsem se jen na slabý úsměv, než mě umlčel polibkem.

---

Bylo spoustu věcí, které zbývaly vyřešit, ale jako puberťáci jsme se rozhodli, že ani jednu z nich řešit nebudeme. Nakonec jsem souhlasila s tím, že se zúčastním premiéry v Los Angeles. Když jsem to řekla nahlas, vypadal, že se snad rozbrečí štěstí.

Jenže...

Já jako kdybych zapomněla, co to je za film.

Nechtěla jsem sledovat svého přítele, jak se stává drogově závislým. Jak si píchá do žíly, jak experimentuje s nejrůznějšími léky. Jak skončí v nemocnici, jak se mu nedaří léčba. Jak se vzteká, když nemá na další várku a co všechno je ochotný pro ni udělat. Nechtěla jsem se dívat, jak si kazí život.

Věděla jsem, že to je všechno jenom jako.

Ale...

Timothée slíbil, že sežene kopii filmu ještě před premiérou v Los Angeles. Měli jsme se na ten film podívat nejdříve spolu, v bezpečí jeho bytu, bez nikoho kolem nás. Až potom jsem se měla rozhodnout, jestli stále chci do Los Angeles.

Jenže na nic z toho teď nebyl čas. Oba jsme seděli v letadle a společně cestovali z jednoho pobřeží na to druhé. Armie před pár dny oslavil třicáté druhé narozeniny a oba nás pozval na svou narozeninovou oslavu. Původně jsem se chtěla vymluvit, ale nakonec jsem měla hovor přímo od něj a musela jsem slíbit, že přiletím společně s Timothéem.

Byla jsem nervózní, stejně jako vždy, když jsem se měla ocitnout ve společnosti hvězd. Na tu svoji jsem si už zvykla, horší to bylo u těch ostatních. Armieho jsem viděla jen jednou, když společně s Pauline asistoval u našeho prvního polibku. Pro Timmyho byl ale jako starší bratr, neustále o něm mluvil a díky jeho vyprávění jsem měla pocit, že ho vlastně znám mnohem lépe než ve skutečnosti.

---

U Hammerů jsme byli evidentně první hosté. Ještě než jsme vůbec zvládli vlézt na jejich obrovský pozemek, jakoby odnikud se přiřítila sotva čtyřletá holčička, která se omotala Timmymu kolem nohy a dožadovala se toho, aby ji vzal do náručí. Což taky hned udělal.

„Eileen, tohle je Harper," představil mi holčičku, ale ta se se mnou odmítala bavit. Odvrátila hlavu na druhou stranu a cosi zašeptala Timmymu do ucha. On se zasmál a pak mě poprosil, abych vzala i jeho zavazadlo, zatímco jsme skrz zahradu pokračovali dál k obrovskému domu před námi.

Během chvíle se objevil i Armie se svou ženou Elizabeth.

Nebyla jsem příliš vysoká a už vedle Timothéeho jsem si občas připadala jako trpaslík. Když se ale vedle mě objevil Armie, připadala jsem si jako... Ani nevím, co je ještě menší než trpaslík? Bez pár centimetrů byl bezmála o půlmetru vyšší než já a oproti Timmymu měl i vypracovanou postavu, díky čemuž vypadal mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Místo pozdravu mě objal, stejně jako později jeho žena Elizabeth.

Oba se začali ptát snad na milion věcí a Armie taky hned přebral obě naše zavazadla. Timothée na všechno odpovídal i za mě, stejně jako vždy. Celou dobu houpal Harper na svých rukách. Ta měla z jeho návštěvy snad největší radost. Elizabeth mě poté zavedla do domu, aby mi ukázala náš pokoj a celou dobu pokračovala ve zdvořilostní konverzaci. Ptala se mě na školu, na práci, na Timmyho. Když jsem si konečně odložila všechna zavazadla, hned mi dala do ruky skleničku vína a sama si jednu nalila.

„Když jsou ti dva spolu, mám pocit, že mám najednou tři děti," povzdechla si a obrátila do sebe celou sklenici vína. Pak pokynula směrem k velkému francouzskému oknu, které vedlo přímo na zahradu. Z nějakého důvodu byl Timmy v bazénu, i přesto že měl na sobě oblečení. Harper stála na břehu a smála se, zatímco se do bazénu snažila shodit i svého tatínka.

Elizabeth protočila oči a nalila si druhou skleničku.

„Přesně o tom mluvím." 

Další z těch odpočinkových kapitol, ale zároveň... ani ne. Dějí se velké věci, padají důležité otázky, vrací se některé postavy... A já začínám mít problém pojmenovávat kapitoly :D

A dneska už radši nic dalšího. Teda samozřejmě kromě poděkování za... No za všechno! Přečtení, hlasy, komentáře. Díky moc, fakt.