Červenec 2018

Bylo zvláštní sledovat Timmyho při práci.

Připadala jsem si jako v úplně jiném světě. A možná to bylo i tím, že jsem byla v úplně jiném světě.

S tím pitomým účesem a v dobových kostýmech vypadal jako někdo cizí. Ze vteřiny na vteřinu se dokázal změnit z mého Timmyho na krále Jindřicha. Zdokonalil se v britském přízvuku a jako Jindřich měl i úplně jiná gesta a výraz v obličeji.

Když padla klapka a on byl zase najednou Timothée, vždy přišel hned ke mně. Zpravidla mě políbil, prohrábl vlasy jako kdybych byla malé dítě a s nadšenými jiskřičkami v očích se mě ptal na můj názor. Nedokázala jsem mu dát plnohodnotnou zpětnou vazbu, protože jsem byla naprosto unesena vším, co dělal. I proto většinou hned zase zmizel. Vždy se jen ujistil, že je všechno v pořádku a pokračoval ve své práci. Diskutoval s režisérem, producenty i ostatními herci. Když zrovna nehrál, většinou seděl vedle mě a pročítal si svoje texty.

A když měl natáčet třeba jen pár hodin, vyrazili jsme společně do města. Nikdy jsem v Maďarsku nebyla a on tam byl taky poprvé. Měl ale přede mnou několika týdenní náskok a tak mě vozil na svoje oblíbená místa a nechával mě ochutnávat jídla, které jsem ani neuměla vyslovit.

Jenže ten týden utekl jako mrknutím oka. Zase jsme se museli na pár dní rozloučit. Na konci týdne měl mít tři volné dny, které měl strávit pro změnu se mnou v Ballycastle. Cestovat do Severního Irska bylo sice časově méně náročnější než cestování do Ameriky, pořád to ale byla dlouhá cesta. Zase jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela při loučení, které navíc proběhlo ještě v hotelovém pokoji.

Z melancholie jsem se dostala až zpátky doma. Protože neexistuje přímý let z Budapeště do Belfastu, musela jsem znovu letět přes Dublin, kde mě ale tentokrát nikdo nečekal a já tak musela absolvovat ještě dlouhou cestu vlakem a autobusem, než jsem se dostala do našeho malého městečka na kraji moře. Hned po příjezdu jsem zapadla do postele, ze které jsem vypadla až druhý den na oběd, stále rozbitá po nečekaně dlouhé cestě.

Těch několik dní jsem pak strávila s rodinou a s přáteli, snažila se ze svého pobytu doma vytěžit co nejvíc. 

Jediné, co zajímalo Julii, bylo to, kdy Timothée znovu přijede a já ji podezírala, že je do něj zamilovaná snad ještě víc než já. Jonathana pro změnu bavili procházky k moři (stejně jako mě) a Jennifer za mnou neustále všude chodila jako ocásek. Ze všech mých sourozenců mi byla nejpodobnější, protože jako jediná milovala knížky stejně jako já. Každý den přišla s novou dětskou knížečkou a trvala na tom, že si ji společně přečteme. A když jsme zrovna spolu nečetly, vymýšlely jsme si vlastní příběhy o princeznách, dracích a začarovaném hradu.

Za babičkou z tátovy strany jsem se vydala sama.

Během minulého léta se přestěhovala do domova důchodců. Kromě táty neměla jiných dětí a na stará kolena jí začal být dům na pobřeží prostě velký. Chyběla ji společnost a tak dům začala pronajímat a přestěhovala se někam, kde jí bylo mnohem líp. Sledovala jsem, jak se babičce vrací elán. Sestry v domově ji postupem času naučily používat i chytrý telefon a díky němu jsme si mohly volat pravidelněji. Jenže babička najednou neměla nikdy čas. V pondělí se hrálo bingo, v úterý chodívala na bridž a ve středu Catherine z protějšího pokoje pořádala čajové dýchánky! Měla jsem pocit, že babička je v domově po dlouhé době zase šťastná a sama jsem se o tom přesvědčila při každé své návštěvě. Bábi mě vždy protáhla celým domovem, tak aby mě viděly nejen všechny její kamarádky ale i všichni ostatní. Mluvila schválně zvýšeným hlasem a neustále opakovala, že to já jsem ta vnučka, která studuje v Americe. Občas jsem si připadala jako zvíře na přehlídce, ale kolečko trvalo jen pár minut, než jsme se společně zavřely do jejího pokoje a babička byla zase sama sebou.

O to horší bylo, když se mnou podobné kolečko musel absolvovat i Timothée. 

Vrátil se v pátek pozdě večer a celá rodina už spala a my si tak mohli užít několik společných chvil bez toho, aby nás kdokoliv rušil. Druhý den ráno nás ale probudila Jennifer, která se na Timmyho taky velmi těšila. Vytáhla ho z postele jen ve spodním prádle a donutila ho, aby s ní šel chystat snídani pro celý dům. Když jsem se po pár minutách vyhrabala ven, popadla jsem alespoň svůj župan, který jsem přes něj přehodila, jen co jsem sešla dolů. Poděkoval mi pohledem, i když ne příliš nadšeným, vzhledem k tomu, že župan byl růžový. Navíc nezbýval čas, protože Jennifer ho znovu zaúkolovala a on neměl odvahu ji odmítnout.

Hned po snídani jsme pak vyrazili za babičkou do domova, i přes nesouhlas v máminých očích.

Bábi hned samozřejmě svolala celý domov důchodců a kromě nenápadného vykřikování o vnučce z Ameriky přidala i pokřik o tom slavném hochovi, který randí s její vnučkou. Pochybuji, že by kdokoliv v domově viděl jakýkoliv Timothéeho film, přesto se všichni jeho obyvatelé nenápadně shlukovali kolem nás. Kolečko se díky tomu protáhlo a já snad nikdy nebyla raději, když se za námi konečně zavřely dveře a my se ocitli s babičkou o samotě.

Ta měla na tváři vítězný úsměv a spiklenecky na mě mrkla.

„Abiageal se včera všem chlubila, že se její vnuk dostal do Dublinu na vysokou školou. Chápeš to, do Dublinu! Jako kdyby to bylo něco k chlubení." Nesouhlasně zamlaskala a hned zase pokračovala. „Tak jsem hned začala, že moje vnučka, teda ty, že studuješ v Americe na té... No však víš, na Harvardu."

„Babi, já studuju na Kolumbijské."

„Jsem si nemohla vzpomenout!"

Spolkla jsem poznámku o tom, jak dlouho si už nemůže vzpomenout a jen jsem roztáhla svůj úsměv.

„No ale Abiageal se do mě hned pustila, že se pořád jenom vytahuju. Já se ale přece vůbec nevytahuju, jenom jsem na tebe strašně pyšná!" Babička se natáhla blíž ke mně, aby mě pohladila po vlasech. Odmlčela se však jen na chvíli. „Tak jsem ji uzemnila, že teď chodíš s někým, kdo vyhrál Oscara."

Timothée vytřeštil oči a podíval se po mě, ale já jen pokrčila rameny. Nadechoval se, aby vše uvedl na pravou míru, ale já jsem věděla, že to stejně nemá žádnou cenu. V domově důchodců v Ballycastle už navždy budu studentka Harvardu a on zase nositel Oscara. Tady to byl tak trochu jiný svět, paralelní vesmír.

Babička pak poznamenala ještě pár slov o Abiageal, která byla z nějakého důvodu její největší rivalkou a poté stočila pozornost na Timothéeho. Pronesla cosi o tom, čím ho doma krmí a že je samá ruka a noha, okomentovala jeho účes a na závěr všech těch jejích poznámek se zeptala, jaký měl dneska den.

Moje babička byla prostě svá.

Ostatně jako celá moje rodina.

---

Večer jsme vyrazili do místní hospody. Trvala jsem na tom, že musí ochutnat alespoň jednu pintu irského piva a vlastně i pravou irskou whiskey. Další záminkou bylo setkání s Lizzie, mou kamarádkou z dětství.

Během večera jsme si bezstarostně povídali, když mi z ničeho nic někdo poklepal na rameno, aby upoutal mou pozornost. Zmateně jsem se otočila a hned vyskočila na nohy, když jsem zjistila, že ten někdo je Conor. Krátce jsem ho objala a pozvala ho k nám ke stolu, ale moje pozvání rychle odmítl a místo toho mě pozval na drink na bar. Přikývla jsem na znamení souhlasu a omluvila se ostatním.

Conor nám oběma objednal panáka, a to i přes moje protesty. S jeho pobídkou jsem ho vypila a pak ho následovala ven, kde si chtěl ještě zakouřit.

„Eileen, poslyš... Jsem rád, že jsem tě potkal, protože ti musím něco říct."

„Hm?"

Potáhl z cigarety a v jeho pohledu jsem rozeznala značnou nervozitu.

„Budu se ženit."

Nevěděla jsem, co říct.

Conor byl moje první velká láska. I když jsem před ním měla dva kluky, až s Conorem jsem zjistila, jaké to je milovat. Nebyl sice můj první, ale vždy jsem si přála, aby byl. Naučil mě tolik věcí – o lásce i o mě samotné. V mém srdci vždycky bude mít speciální místo, které bude patřit jen jemu.

„To... Mám... Mám z tebe radost," dokázala jsem ze sebe nakonec dostat a trochu váhavě otevřela svou náruč k objetí. Conor mé nabídky ve vteřině využil. Nebyla jsem si jistá, kdo objímá koho. Z nějakého důvodu jsem měla na krajíčku, i když jsem nedokázala říct proč. Možná si nějaká část mého já stále naivně myslela, že až dostuduju, přestěhuju se zpátky do Ballycastle a Conor tady na mně bude čekat.

A to i přesto, že jsem teď milovala někoho jiného.

„Leen?"

Zaslechla jsem jeho hlas a odskočila od Conora, jako kdybych dostala zásah elektrickým proudem.

Timothée stál při vchodu do hospody a nevěřícně se koukal na nás oba. V očích měl podivný výraz, který jsem u něj nikdy před tím neviděla a nedokázala jsem ho přečíst. Upravila jsem si neexistující varhánky na košili a odkašlala si.

„Timmy, to je Conor. Conore, Timothée."

Představila jsem je navzájem, ale ani jeden z nich nevypadal, že by měl zájem o toho druhého. Timothée se beze slov otočil a zmizel zase zpátky vevnitř. Já se otočila na Conora a omluvně pokrčila rameny.

„Tvůj přítel?"

Přikývla jsem.

„Nevypadal úplně nadšený."

Zase jsem přikývla a pohled stočila na špičky svých bot.

„Asi bys měla jít za ním."

„Hm, hm," zamumlala jsem.

Conor mi položil ruku na rameno a já opatrně zvedla pohled zpátky na něj. Usmál se na mě a mě zase bylo osmnáct a bezmezně jsem propadla jeho kouzlu.

„Eileen."

„Conore."

Padla jsem mu kolem krku, nehledě na to, co se událo před pár sekundami. Conor si mě k sobě pevně přitáhl a já si zabořila nos do jeho krku. Vdechovala jsem jeho vůni, kdysi tak blízkou, že jsem bez ní nedokázala strávit byť jednu jedinou minutu. Pevně mě k sobě tiskl, obličej zabořený do mých vlasů.

Byli jsme kamarádi, opravdu jsme byli jenom kamarádi. Veškeré romantično, které mezi námi kdysi bylo, už nenávratně zmizelo v proudu času. On miloval někoho jiného, já milovala někoho jiného. Nebyli jsme dva milenci, kteří se loučí.

Ale zároveň...

Zároveň jsme byli.

Věděla jsem, že to je naposledy, co jsem mu tak blízko. A on musel vědět to stejné. Část mého srdce ho stále milovala a věděla jsem, že i část jeho srdce stále miluje mě.

I když jsme byli jen kamarádi, pořád se mezi námi vznášel přízrak slova kdyby.

Co kdybych nikdy neodjela do Ameriky?

Co kdybychom zkusili vztah na dálku?

Co kdyby se on přestěhoval za mnou?

Co kdyby...

„Jsi šťastná?" Zeptal se mě z ničeho nic.

Přikývla jsem a zeptala jsem se ho na to stejné. Odpovědí mi bylo další přikývnutí.

„Dobře."

„Dobře."

Ani jeden z nás už neřekl nic dalšího. Chvíli jsme se dívali do očí, než jsme si věnovali poslední úsměv. Byla jsem to já, kdo se jako první otočil a s prostým mávnutím se vydal zpátky dovnitř, zatímco on se rozešel prázdnou ulicí někam pryč. Nejspíš domů. Za svou snoubenkou.

Nebyla jsem si jistá, jestli ho ještě nikdy uvidím.

Jestli o něm ještě někdy uslyším.

Ale dostala jsem rozloučení, které jsem si zasloužila.

Které jsme si oba zasloužili.

S prázdnou hlavou a úsměvem jsem zamířila zpět ke stolu. Timothée byl v nějaké vášnivé debatě s Lizzie, která se zrovna smála jeho slovům. Přisedla jsem si k němu, ale on se ode mě hned odtáhl. Nepatrně jsem se zamračila, ale snažila jsem se tomu nepřikládat žádnou váhu. Plynule jsem vklouzla zpět do rozhovoru mezi ním a Lizzie. Ještě nějakou chvíli jsme si povídali, než Lizzie rozhodla, že je čas, jít domů. Společně jsme doprovodili mou kamarádku domů, a protože mě se ještě nechtělo domů, zavedla jsem Timothéeho zase na pláž, na moje nejoblíbenější místo na celém světě.

Když se Lizzie odpojila, šli jsme dál beze slov.

A v naprostém tichu jsme teď stáli i na břehu moře.

„Stalo se něco?"

„Ne," odpověděl hned, bez rozmyslu. Ale jen z toho, jak rychle a jak příkře mi odsekl, jsem věděla, že lže.

„Co se stalo?" Položila jsem svou otázku znovu, tentokrát jinak.

„Lizzie mi řekla, že je Conor tvůj bývalý."

„No a?"

„Zmizela jsi s ním úplně beze slov, nikde jsem tě nemohl najít. A pak jsem vyšel ven a ty jsi..."

„Jenom jsme se objímali!"

„Aha!"

„Jaký aha!" Prskla jsem vztekle a nevěřícně jsem rozhodila rukama. „Já jsem nevěděla, že se tě musím ptát, když budu chtít obejmout své kamarády!"

„Takže vy jste kamarádi?"

„To teda jsme!"

„Aha."

Vytřeštila jsem oči, div mi nevypadly z důlků. „Jaký aha, zase!"

Jen ve světle měsíce jsem se otočila na něj, ve snaze vyčíst z jeho obličeje... cokoliv.

Protože já sama...

Já sama jsem nevěděla vůbec nic.

Několik dlouhých chvil jsme tam jen tak stáli. Vedle sebe, nikoliv spolu. Opatrně jsem se natáhla po jeho ruce a váhavě si propletla svoje prsty s těmi jeho.

„Mrzí mě to."

„Hm."

„Nic..." Nahlas jsem povzdechla. „Bude se ženit, Timmy."

Otočil se na mě a já na něj. Přikývla jsem otázce, kterou měl vepsanou v očích.

„Asi..." Promluvil z ničeho nic, po několika minutách ticha. Pevně stiskl mou ruku a pokračoval. „Prostě jsem žárlil."

Bylo to zvláštní slyšet ty slova nahlas.

Až do teď jsem si to neuvědomila. Že by i on mohl žárlit. Na mě.

Skoro jsem se té myšlence zasmála.

„Promiň."

„Ty promiň."

Zavrtěla jsem hlavou, protože on se vážně neměl za co omlouvat.

„Nenapadlo mě, že bys..."

„Mohl žárlit?"

„Jo."

„Tak to ve vztahu funguje, Leen. Všechno jde dvěma směry."

Nevěděla jsem co říct. V gestu beze slov jsem zvedla naše propletené ruce a vtiskla mu letmý polibek na hřbet ruky. Zůstal mlčet, pohled upřený někam před sebe.

Nevím, jak dlouho jsme tam spolu stáli.

V tichosti.

Beze slov.

Ale když jsme se konečně rozhodli vrátit se zpět domů, věděla jsem, že všechnu zlost jsme oba nechali za zády. Zůstala na té pláži a studený severský vítr ji odnesl někam daleko od nás.

---

Večer následujícího dne odlétal zpět na natáčení. Já se s ním rozloučila na nádraží v Ballycastle a znovu jsem polykala slzy. Naše rozloučení zase nemělo trvat příliš dlouho, jen pár dní. Pak jsem se pro změnu měla vydat na dlouhou cestu do Maďarska já a odtud pak odcestoval zpátky do New Yorku.

Než nastoupil do vlaku, věnoval mi jedno políbení na špičku nosu a na závěr ten svůj otřel o ten můj. Říkal tomu eskymácká pusa, ale já v tom nikdy neviděla nic eskymáckého. Pak beze slov zmizel ve vlaku a zamával mi, když se vlak konečně rozjel.

Nesnášela jsem tyhle rozloučení beze slov.

Zároveň jsem ale věděla, že jsou možná lepší než ty se slovy.

Všechno důležité už bylo řečeno. Věděla jsem, co mi chtěl říct, protože já mu chtěla říct to samé.

Mám tě ráda.

Budeš mi chybět.

Ozvi se.

Napiš mi, až dojedeš.

A tak jsme se oba v nějaké tiché dohodě domluvili, že bude mnohem lepší ušetřit se toho vzájemného trýznění. Vždy odjížděl beze slov a jediné, co mi po něm zůstalo, byla ta eskymácká pusa.

Dneska zase trochu hořkosladká kapitola. Zbývalo seznámení s posledním členem velké rodiny Eileen a babička zapadla do toho rodinného kolotoče na jedničku. Úplně si ji dokážu představit, jak se naparuje před celým domovem a všechny její žabomyší hádky s ostatními obyvateli. 

Jennifer je prostě láska a vůbec. Sourozenci Eileen mě prostě baví.

No a pak hořký konec a "seznámení" s Conorem. Co myslíte, překročila Eileen nějakou hranici? 

Mě osobně pak velmi pobavilo prozření Eileen, když si uvědomila, že není jediná, kdo žárlí. Ale jak říká Timothée - vztah funguje oběma směry.

(Nezajímavý fakt na konec - tuhle kapitolu jsem přepisovala asi stokrát! V první verzi měla Eileen Conora políbit, v druhé verzi se měli pro změnu Conor s Timmym poprat. Ale obě verze mi nakonec přišli trochu out of character, že jsem se nakonec rozhodla pro tuhle verzi, kde nakonec na žádné velké drama nedojde :D)

Hehe, taky jsem zkusila trochu jiné sociální médium a vlastně je to poprvé, kdy se jeden z nich objevil na sociálních sítích toho druhého. Což je možná velký krok anebo taky ne.