Květen 2018

Další dny mi splynuly dohromady. Timothée se už nevracel zpátky do minulosti a neptal se mě na mého otce. Já jsem se myšlenkám na něj snažila vyhýbat, ale když jsem to všechno řekla nahlas, měla jsem pocit, že se mi nesmírně ulevilo. Pomohlo mi to srovnat si nějaké věci, které jsem měla dlouho zastrčené v hlavě a bála jsem se jimi zabývat.

Snažila jsem se na to nemyslet.

A Timothée mi v tom pomáhal, aniž by si toho byl vědomý.

Hned druhý den jsme strávili skoro celý u jeho rodičů. Nicole znovu připravila snad sto kilogramů nejrůznějšího jídla, které neustále přibývalo a vůbec nevypadalo, že by mizelo. Tentokrát dokonce přinesla stará fotoalba a ukazovala mi nejrůznější fotografie malého Timmyho. Ten naopak vypadal, že by se nejraději propadl do země a po několika minutách se vyplížil uraženě z pokoje a vrátil se, až když skončila přehlídka jeho dětských fotek.

Oběd se rychle protáhl do večeře a Nicole stále měla co vyprávět. Už to vypadalo, že nás snad oba donutí, abychom přespali ve starém pokoji Timothéeho a Pauline, ale nakonec se mu nějakým záhadným způsobem podařilo odejít. Před odchodem ho Nicole málem umačkala, zatímco já celou dobu postávala bokem a tiše záviděla, jak blízký vztah měl Timmy se svými rodiči.

Společně s taškou plnou jídla jsme se pak vydali jen o pár bloků dál, na večírek jednoho z jeho kamarádů. Spíš než večírek to byla domácí party, která mi v mnohém připomínala večery jakéhokoliv bratrstva na univerzitě. Celý byt smrděl po marihuaně, ale Timmy mi slíbil, že si ani nepotáhne. Až příliš úzkostně jsem ho po celý zbytek večera sledovala, zatímco přítelkyně ostatních jeho kamarádů se mě pokoušely zapojit mezi sebe. Většinou to všechno byly studentky vysokých škol a tak jsme si rychle našly společná témata, zatímco kluci pařili videohry a předháněli se v počtu vypitých panáků.

Nakonec jsme skončili u hraní nějaké opilecké hry, a když jsme opouštěli byt, z nějakého důvodu jsem neměla jednu ponožku. Timothée mě téměř donesl domů, i když byl snad ještě více opilý než já. Druhý den jsme tak vstávali až po obědě a oba jsme schytali od Barb, se kterou jsme měli jít na snídani. Ta se ale ke spokojenosti všech přetransformovala na večeři a my tak měli další den, který jsme mohli strávit spolu v bezpečí jeho velké postele.

Barb na večeři básnila o své nové kariéře a Timothée byl překvapivě plný nápadů, jak její tvorbu posunout ještě dál. Barb si zvládla díky svému působení na youtube vydělat nějaké peníze, ale nestačilo to ani na nájem. Pracovala tak ještě na volné noze a spravovala sociální sítě několika začínajícím podnikům.

K večeři si objednala na falešnou občanku sklenici vína a já jsem upíjela ze sklenice Coca Colu, stále ještě zničená kocovinou ze včerejšího večera. Timothée naopak vypadal, jakože se vůbec nic nestalo a jídlo zvesela zapíjel už druhým pivem.

Barb z ničeho nic poklepala prsty o stůl, zhluboka se nadechla a nakonec ze sebe vypálila, že dneska rodičům oznámila, že skončila se školou.

„Jak to vzali?"

Pokrčila rameny a obrátila do sebe zbytek skleničky.

„Táta se hrozně vztekal. Máma se zvedla a odešla."

„Je to dobře nebo špatně?"

„Nevím. Táta mi nakonec položil telefonem, hned po tom, co mi řekl, že jsem ho velmi zklamala, ale že doufá, že ještě dostanu rozum."

„Je mi to líto, Barb," zahuhlala jsem potichu a měla pocit, že moje slova nezní upřímně. Barb byla moje nejlepší kamarádka a pomohla mi v tolika věcech. Ale zatím co ona si teď procházela svým nejtěžším životním obdobím, já jsem se pelešila se svým přítelem a na svou kamarádku jsem v podstatě zapomněla.

„To je v pohodě, Eileen. Nějak to zvládnu. I bez nich."

Ale z tónu jejího hlasu jsem poznala, že to není v pohodě.

Timothée mlčel, pohled sklopený na hladinu nápoje před sebou.

„Věděla jsem, že to nevezmou dobře, ale asi jsem pořád doufala, že to proběhne trochu jinak." Pokrčila rameny a zamávala na číšníka, který zrovna procházel kolem nás. Objednala si další skleničku vína a já v puse převalovala snad všechna slova, co jsem znala, abych našla ty správná, kterými bych podpořila svou kamarádku. Když nám ale číšník zmizel z očí, rychle změnila téma hovoru. Chvíli jsem ji sledovala pohledem, ale ona měla na tváři široký úsměv a nahlas se smála čemusi, co ji právě vyprávěl Timothée.

Vypadala, jakože se nic neděje.

I když se ve skutečnosti dělo všechno.

Barb se ale k tomu tématu v žádném případě nechtěla vracet a tak večer pomalu plynul dál. Nakonec jsme se rozloučili před restaurací a já znovu zamířila k Timmymu, i když jsem ve skutečnosti měla odejít s Barb a být tou kamarádkou, jakou si zaslouží. Jenže Timothée měl zítra odlítat do Evropy a já jsem byla příliš sobecká.

---

Když jsem se ráno probudila, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to je na dlouhou dobu naposledy, co jsem se probudila vedle něj. Využila jsem tedy toho, že ještě spal a pečlivě studovala jeho obličej, ve snaze zapamatovat si každý jeho detail.

I po jeho probuzení jsme strávili většinu dne v peřinách. Užívali si vzájemné blízkosti, povídali se a slibovali si lásku. Jenže těsně po poledni jsme nakonec museli vstát. Zatímco on si začal balit kufry na tři měsíce, já ho sledovala z postele a snažila jsem se potlačit slzy.

„Nekňourej," ozvalo se z ničeho nic a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, hodil po mě svým spodním prádlem. Znechuceně jsem ze sebe sundala jeho trenýrky a hodila mu je zpátky. Z nějakého důvodu je zmuchlal a nacpal do kufru a já nad tím jen znechuceně nakrčila obličej.

„Hned je mi líp."

Pokrčil rameny, zesílil hudbu ze svého telefonu a přiskočil ke mně. Popadl mě za ruce a donutil mě vstát. Pokusil se se mnou o několik tanečních kroků, ale já byla příliš prkenná a tak to rychle vzdal a jen mě protočil. Pak mě nechal se znovu posadit na postel, ale tentokrát si sedl vedle mě. Nebo... položil si hlavu do mého klína a zůstal ležet.

Hrála jsem si z jeho vlasy, zatímco on broukal melodii a sotva půlku slov z písničky, která právě hrála. Vydrželi jsme tak pár minut, než se zase zvednul, líbnul mě na tvář a stáhl mě k sobě do objetí. Po zádech pak spadl do postele, zatímco já skončila na jeho břiše. Zase mě políbil, odhrnul vlasy z obličeje a chvíli se na mě jen tak díval.

„Budeš mi chybět."

„Nikdy jsem..."

„Co?"

„Neměla jsem nikdy vztah na dálku. Nevím, jak se... to dělá."

Zasmál se a štípl mě do tváří, až jsem vyjekla bolestí a na půl ublíženě se z něj skutálela.

„Je to úplně stejný jako vztah na blízko. Budeme si hodně volat a hodně psát. Budu ti posílat sprostý zprávy a tebe budu úpěnlivě prosit, abys dělala to stejný."

Zasmála jsem, ale zároveň jsem se lehce začervenala.

„A budeš mě prosit i o sprostý obrázky?"

„O ty hlavně." Kulišácky na mě mrkl a já na něj vyplázla jazyk, jako kdyby mi byli tři. Natáhl se po mě, já však ucukla a rychle jsem se začala zvedat z postele. Když se po mě znovu natáhl, už jsem stála na nohách a s jekotem utíkala do dalšího pokoje, přičemž jsem se málem přerazila o všechny ty kufry a krámy, které byly rozházeny všude kolem. Nedoběhla jsem ale samozřejmě moc daleko. Timothée měl mnohem delší ruce i nohy a během pár kroků mě dohnal, popadl v pase a znovu mě dotáhl do ložnice.

---

Tentokrát jsem s ním jela na letiště. V jednom autě s námi jela i jeho manažerka, která seděla na předním sedadle a celou dobu cosi ťukala do telefonu a předstírala, že mě nevidí. Celou cestu jsem měla v očích slzy a úpěnlivě se držela jeho ruky. Musela jsem ji mačkat až příliš silně, přesto ze sebe nevydal ani jednu hlásku.

Timothée se neustále rozhlížel kolem sebe, ale překvapivě jsme nepotkali žádného z jeho fanoušků. Jeho manažerka, Anika, se neustále držela pár kroků před námi a poháněla ho, jako kdyby mělo letadlo do Anglie odletět za pět minut. On táhl svých pět kufrů, zatímco já se držela jeho paže a cupitala vedle něj, pohled stočený k zemi.

Najednou jsme se všichni ocitli před bránou a já věděla, že dál už se nedostanu. Anika cosi zahuhlala, poklepala na hodinky a nakonec zmizela za celní kontrolou.

„Leen," zašeptal moje jméno, jako kdyby věděl, že jsem jen pár sekund před propuknutím pláče.

Zavrtěla jsem hlavou, pustila jsem se jeho paže a místo toho jsem mu omotala ruce kolem pasu a zabořila obličej do hrudníku. I když jsem pevně tiskla svoje oční víčka k sobě, cítila jsem, jak mi zpoza z nich sklouzávají slzy.

„Neplakej."

Zavrtěla jsem hlavou a přitiskla se k němu ještě blíž, i když to bylo téměř nemožné.

„Je to jenom pár týdnů."

Pro změnu jsem přikývla, ale nic jsem neřekla. I on mě místo dalších slov pohladil ve vlasech a schoval mě k sobě do objetí. Stáli jsme tak spolu možná pár minut, možná několik hodin. Ať už to trvalo jakkoliv dlouho, připadalo mi to jako neskutečně krátká doba.

„Budu muset jít."

Chtěla jsem říct, ať nechodí, ale věděla jsem, že to je hloupost.

Místo toho jsem se ho pustila, o krok ustoupila a hřbetem ruky se snažila setřít všechny ty slzy. On uchopil mezi prsty špičku mé brady a zvedl mi ji tak, abych se musela dívat do jeho tváře. Sehnul se, aby mě naposledy políbil a nakonec bez dalších slov odešel.

Ještě chvíli jsme zůstala stát na stejném místě.

Nevím, na co jsem čekala.

Že se snad vrátí, v nějakém velkém romantickém gestu.

Ale byl to nesmysl.

Věděla jsem, že se nevrátí.

Brzy na to sedl do letadla, aby odletěl na druhou stranu světa, zatímco já v taxíku ujížděla stále těmi stejnými ulicemi města a snažila se nemyslet na to, jak je bez něj všechno náhle úplně jiné.

Vidím, že mi to s těmi výzvami o pravidelném přidávání vážně jde. Hech. Ale dneska je neděle a neděle je den nové kapitoly a to se nedá nic dělat, že jedna vyšla i včera. Ups.

Dneska lehce vycpávková kapitola o všedních dnech a jednom velkém loučení. 

V neposlední řadě hlavně jedno velký dík za komentáře a hvězdičky. Já vím, že se pořád opakuju, ale fakt mi to dělá velkou radost. A dává chuť do dalšího psaní. Takže vážně moc díky. Ještě jednou.