Květen 2018

V půlce května Timothée odjel na měsíc do Londýna, kde se kromě britského přízvuku měl učit i dalším věcem, které potřeboval pro historickou roli, jakou byl král Jindřich V.

Po prvním týdnu bez něj jsem si uvědomila, jak moc mi chybí.

Za těch několik týdnů, co byl bez přestávky v New Yorku, jsem si zvykla trávit s ním všechen svůj volný čas. Zvykla jsem si usínat a probouzet se vedle něj. Zvykla jsem si na to, že existoval ve stejném časovém pásmu jako já a mohla jsem mu kdykoliv zavolat. Zvykla jsem si na společné randíčka po kavárnách. Zvykla jsem si na to, že mě občas překvapil v bytě a zvykla jsem si na to, že jsem prostě kdykoliv mohla být s ním.

A najednou...

Všechno bylo pryč.

A nejhorší na tom bylo vědomí toho, že se vrátí až v září.

A jen na chvíli.

Čekala ho propagace dalšího filmu a potom natáčení Little Women, které mělo skončit jen pár dní před Vánocemi. V té době jsem už měla zpátky v Británii, a tak se naše cesty měly zase sejít až v lednu.

V lednu.

A byla teprve půlka května.

Vrátili jsme se zpět k SMS zprávám a nekonečným hovorům. Ale když jsem teď věděla, jaké to je být s ním doopravdy, bolela mě jeho nepřítomnost ještě víc.

---

Kromě práce v kavárně jsem začala pracovat v malém knihkupectví, kousek od domu. Když jsem neměla školu, měla jsem mnohem více času a tak jsem si mohla vydělat mnohem více peněz. Zároveň jsem si hledala praxi v nakladatelství, kterou jsem potřebovala pro úspěšné dokončení studia.

Chtěla jsem školu dokončit co nejdříve a zkrátit si běžné čtyřleté studium. Brala jsem semináře a přednášky navíc. Zároveň jsem se utápěla ve vnitřní nejistotě, protože jsem absolutně nevěděla, co bych měla dělat v životě po škole.

Mohla jsem pokračovat v navazujícím studiu, ale tak nějak jsem věděla, že akademická půda není pro mě. Bavilo mě studovat, ale bavilo mě studovat teď. Představa, že budu celý život zavřená v knihovnách a že budu přednášet a učit, mě děsila. Nechtěla jsem se ani stát učitelkou a moje možnosti se najednou docela smrskly.

Mohla jsem pracovat v nakladatelství, mohla jsem zkusit napsanou vlastní knihu. V šuplících jsem měla spoustu svých básniček, ale kromě mého profesora tvůrčího psaní je nikdo nikdy neviděl. Moje básně byly jen pro mě a já si nedokázala představit, že by je viděl kdokoliv jiný. Na těch řádkách jsem vypsala všechny svoje pocity, byla v nich otištěna moje duše, všechny moje nejinternější strachy, ale také největší radosti.

Ale nebyla jsem jediná, kdo bojoval se svou budoucností.

Barb na tom podle všeho byla ještě hůř.

Omylem jsem zaslechla několik jejích telefonátů s rodiči, kteří nebyli nadšení z jejích známek. Barb jen tak, tak prolezla do dalšího ročníku, což pro mě bylo upřímným překvapením. Za celý semestr jsem ji snad neviděla ani jednou se učit.

Jednoho večera jsme spolu seděly na pohovce a dívaly se na televizi, když z ničeho nic prohlásila, že se rozhodla ukončit studium.

Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Cože?"

„Já nejsem ty, Eileen. A nejsem ani jako moji rodiče."

„Ale..."

„Nemá to smysl, vážně ne. Studium mě nebaví a navíc... Navíc vážně nechci být právník jako moji rodičové."

„Můžeš ještě změnit obor..."

„Už jsem na studijní zanesla potvrzení o ukončení studia."

Musela jsem se hodně držet, abych ji nepoprskala limonádou, ze které jsem se zrovna napila.

„Netvař se tak překvapeně, Eileen, přece sis musel všimnout, že nejsem úplně studijní typ."

Byla to pravda, Barb určitě nepatřila mezi ty lidi, co vysedávají každý den v knihovně. Jenže zároveň nebyla ani hloupá, o čemž konec konců svědčilo i to, že se dostala na Kolumbijskou, kterou procházela relativně bez problémů a to dokonce bez učení.

„Co budeš dělat?"

Pokrčila rameny a zapadla do pohovky.

„Naši to ještě nevědí."

Jak by taky mohli.

Barb měla s rodiči dobré vztahy, ale určitě si nebyli zrovna nejblíž. Občas jezdila na víkendy do Filadelfie a její rodiče se občas objevili u nás v bytě. Volala si s nimi, ale nikdy s nimi nesdílela nějaké detaily ze svého života. Oba její rodiče byli právníci a jejich životním snem bylo, aby i jejich dcera pokračovala v rodinné tradici. Oba byli na svou profesi náležitě hrdí, protože podle jejích slov neexistovalo tolik hispánců, kteří vykonávali právnickou praxi a kteří by byli tak hojně najímáni. Ale ve Filadelfii, která byla snad největším koktejlem všech ras v celé Americe, bylo možné všechno.

Její rodiče také sponzorovali její studium, a i když to nikdy nepřiznala, byla jsem si jistá, že nějakým způsobem sponzorovali náš byt. Přinejmenším do něj koupili vybavení, protože já ani Barb bychom si nikdy nemohli dovolit koupit novou televizi, ledničku nebo třeba pohovku.

„Asi si všimnou, když se jim nestrhne školné."

„Vydědí mě."

Barb zaúpěla a schovala si obličej do polštáře, který měla ve svém klíně.

„Nebude to zas tak..."

„Bude to ještě horší," zamumlala do polštáře, ale já ji slyšela i tak.

„A už víš co...?"

Narovnala se a přikývla. Ještě chvíli ale zůstala mlčet, jako kdyby se bála říct mi svoje další plány. „Chci se živit youtubem," zamumlala nakonec potichu a já měla co dělat, abych udržela tvář bez výrazu.

Jenže...

„Netvař se tak! Myslela jsem, že mě podpoříš!"

„Já tě podpořím, Barb, vážně jo! Jenom... je to trochu překvapení."

Protočila očima a najednou vstala z pohovky. Snažila jsem se jí sledovat pohledem, ale ona kroužila po místnosti jako vzteklé zvíře. Rozhazovala při tom rukama a rozčílením plynule přepínala mezi angličtinou a španělštinou.

„Ze všech lidí na světě, zrovna ty! ¡Cogete un burro!"

Chtěla jsem zastavit její plamenný proslov, ale bála jsem se vstát z pohovky. Ještě nikdy jsem ji neviděla v podobném stavu. Byla jako posednutá démonem. Nebo možná byla posednutá svou hispánskou náturou.

„Co je na tom? Zvládnu se uživit! Nemusím mít deset titulů před jménem a deset za jménem. Ta škola mě nikdy nebavila a dělala jsem jí jenom pro radost rodičů. Ale už mě to fakt neba, už toho mám fakt plný zuby. Nechápu, proč bych se měla pořád přetvařovat, proč bych si měla hrát na to, že jsem někdo, kdo nejsem. ¡Qué chucha!"

Pokračovala tak ještě několik minut, ale já brzy ztratila pojetí o tom, co vlastně říká. Brzy jsem pochopila, že nemluví ke mně, ale spíš sama k sobě. Svezla jsem se proto na pohovce co nejníž, aby mě nebylo vidět, a čekala na to, až se uklidní. Trvalo to však překvapivě dlouho, než si znovu přisedla, v obličeji stále rudá z toho všeho nadávání.

„Promiň."

„Ty promiň."

Obě jsme si padly do náručí a ještě jednou se vzájemně omluvily, i když jsem pochybovala o tom, že alespoň jedna z nás ví, za co se vlastně omlouvá.

---

Byl už téměř konec května, když se Timothée po dvou dlouhých týdnech zjevil na prahu našeho bytu. Hned jsem mu padla do náruče a celou noc jsme strávili doháněním toho všeho, co nám tak zoufale chybělo. Nemohla jsem se ho přestat dotýkat a zoufale jsem potřebovala cítit jeho blízkost.

Unaven dlouhým letem a časovým posunem, ale usnul téměř okamžitě a já se taky nechala brzy ukolébat jeho blízkostí do překvapivě tvrdého spánku.

Ráno jsme spolu posnídali, přidala se k nám i Barb, která měla z jeho přítomnosti evidentně stejnou radost jako já. Ti dva si neskutečně sedli a já občas musela sama sobě přiznat, že na Barb vlastně trochu žárlím. Určitě by se k Timmymu hodila víc než já a určitě by mnohem lépe zvládala lépe všechny ty věci kolem jeho herecké kariéry. Na konci dne jsem si ale většinou uvědomila, jak hloupé ode mě podobné myšlenky byly. Měla jsem být prostě jen ráda, že si moje nejlepší kamarádka a můj přítel sedli.

Po snídani jsme vyrazili na dlouhou procházku městem a Timothée mi vyprávěl o Londýně. Mluvil naučeným britským přízvukem a já se musela smát, jak zvláštně z jeho úst zněl. Po každé, když jsem ho opravila se zamračil, přesto odmítal přejít zpět do americké angličtiny.

Na závěr dne jsme skončili u něj v bytě, schovaní pod peřinami s jídlem z donášky a láhví kvalitního vína.

„Tolik jsi mi chyběla," zamumlal z ničeho nic.

„Ty mi taky."

Prohrábla jsem mu vlasy, a kdyby mi byl kočkou, jistě by teď hlasitě předl. Místo toho ale jen slastně zavřel oči a nechal mě, ať si hraji s jeho kudrlinami.

Když jsme byli po jídle, najednou se změnil výraz v jeho obličeji, a já věděla, že ať v dalších minutách přijde cokoliv, nebude se mi to líbit.

„Musíme si promluvit."

Měla jsem pravdu.

„O čem?"

„O tom, co jsi mi řekla na Coachelle."

Polkla jsem, ale udržela jsem s ním oční kontakt. Nechtěla jsem se o tom bavit, ale věděla jsem, že to jednoho dne muselo přijít. Sama jsem s tím ale ještě nesrovnala a vlastně jsem vůbec nevěděla, co to pro mě znamená.

„Nechci, abys mi o tom vyprávěla. Až budeš připravená mi to říct, tak mi to řekneš. Ale měla bys vědět, že na podzim vyjde film, kde jsem hrál drogově závislého."

„Já vím," přikývla jsem a přemýšlela o tom, kam tahle debata ještě povede.

„Bude mě čekat velká propagace, premiéry, filmové festivaly. Bude se o tom všude mluvit."

Polkla jsem a znovu jen přikývla.

„Možná na to nějaký novinář přijde, Leen."

Natáhla jsem po jeho objetí jako malé dítě. Přisedl si ke mně a s povzdechem mě schoval k sobě do náručí. Všimla jsem si, že mu za těch pár týdnů narostly nějaké svaly, pořád byl ale hubený jako párátko.

„Nemusí se to stát."

„Ale může."

Přikývl a pohladil mě po vlasech.

„Tak jo."

„Tak jo, co?"

„Řeknu ti to," řekla jsem rázně a zase si od něj odsedla. Trochu jsem se narovnala, zastrčila vlasy za uši a bojovně vystrčila bradu.

„Dozvěděla jsem se to teprve nedávno, máma mi o tátovi nikdy moc věcí nevyprávěla. Celý svůj život jsem věděla jenom to, že máma od něj odešla, když mi bylya čtyři roky a necelý rok na to zemřel. Babička to vždycky mámě strašně vyčítala, ale já nikdy tak úplně nechápala proč. Moc si na něj nepamatuji, vlastně vůbec. Mám v hlavě jen jednu, dvě rozmazané vzpomínky, a doma v pokoji schovaných pár fotek, které jsem ale dostala od babičky. Než přišel Jeremy, táta jako kdyby neexistoval. Máma se o něm nebavila a odmítala odpovídat na moje všetečné otázky. Vždy mi to přišlo zvláštní, ale když jsem byla dostatečně dospělá, prostě mi řekla, že jejich vztah byl toxický a ona se o něm nechce bavit, protože na tu dobu nechce vzpomínat. Dlouho jsem si myslela, že ji třeba bil nebo něco, a proto jsem se taky přestala ptát."

Mlčky mě sledoval. Jen se opatrně natáhl po mé ruce, za kterou mě teď držel, jako kdybych byla malé dítě.

Zhluboka jsem se nadechla, upila trochu vína a pokračovala dál.

„Brzy jsem začala žárlit. Když se narodila Julie. Bylo těžké se dívat na to, jak dospívá a má kolem sebe tátu. Pak přišel Jonathan a já se najednou cítila úplně odstrčená. Navíc jsem zrovna procházela pubertou a najednou jsem měla pocit, že vlastně vůbec nepatřím do té jejich nové a dokonalé rodinky. Začala jsem utíkat a znovu pátrat po své minulosti. Babička, tátova máma, bydlela na druhé straně města a nebylo nic jednoduššího, než se jí prostě zeptat."

Přikývl.

Na chvíli jsem se odmlčela, i když to zatím to bylo docela snadné.

To nepříjemné a těžké mělo teprve přijít.

„Babička byla ráda, že jsem k ní začala chodit a byla ráda i za to, že jsem se ptala na tátu. Vyprávěla mi o něm pěkné příběhy, všechno bylo zalité sluncem a bez problémů. Nedokázala jsem pochopit, proč od něj máma odešla a tak jsem se na to jednou babičky zeptala. Nechtěla se o tom bavit a odehnala mě pryč. Hned druhý den mi ale zavolala s omluvou a znovu mě pozvala k sobě. Do telefonu mi řekla jen to, že už jsem dostatečně dospělá na to, abych znala pravdu."

Pevně stiskl mou dlaň a já za to malé gesto byla vděčná víc než kdykoliv jindy.

„Začala o něm mluvit neochotně, ale začala. Máma se s tátou seznámila brzy, začali spolu chodit ještě na střední škole. Oba dva si užívali mladistvého života a než dostudovali, oba vyzkoušeli první drogy. Babička to nikdy neřekla nahlas, ale já věděla, že v nějakém období svého života, byla i moje máma závislá. Ale pak otěhotněla se mnou a všeho nechala. Táta ale ne. Moje narození ho stresovalo. Nebyla jsem klidné dítě, hodně jsem křičela a brečela. Táta na to neměl nervy, prchal z domu a svoje úzkosti utápěl v alkoholu a ve spoustě dalších věcí. Když se ale vrátil, byl jako sluníčko. Hrál si se mnou, smál se se mnou, povídal si se mnou. Tak dlouho, dokud mu něco kolovalo v krvi. Když účinky začaly vyprchávat, začal být znovu podrážděný, potřeboval další várku. S mámou se samozřejmě hodně hádali, ale ona ho z nějakého důvodu stále milovala a nedokázala od něj odejít. To udělala až když..."

Zase jsem se odmlčela a pevně stiskla rty k sobě.

Timothée si přisedl ještě blíž a já se o něj vděčně opřela. Na chvíli jsem si položila hlavu na jeho rameno, abych si odpočinula od všech těch těžkých slov, které mě ještě čekaly.

„Nevím, kdy táta začal brát pervitin. Máma mě s ním jednou nechala o samotě, když byl na vrcholu. Pochůzka se jí ale protáhla, a jeho dávka postupně přestala působit. Neměl další, a tak začal být..." Pokrčila jsem rameny a zase se narovnala. „Začal být jako každý závislák, když to přestane působit. Začal být psychicky labilní, nevyrovnaný, možná trochu agresivní. Jenže já měla hlad, možná jsem jen chtěla pochovat, nebo si zahrát nějakou hru. Byli mi čtyři roky! Táta to prostě nezvládl a nějak se stalo, že..."

Viděla jsem, jak se na mě dívá.

„Nevím, co se stalo a jak se stalo. Babička to taky nevěděla a máma mi to nikdy neřekla. Já si na to nepamatuju. Měla jsem zlomenou ruku a pár stehů na hlavě."

Timothée zalapal po dechu a než jsem mohla pokračovat, pevně mě objal. Mumlal tichá slovíčka lásky, ale já měla pocit, jako kdybych byla v jiném těle. Nepotřebovala jsem utišit ani uklidnit. Nikdy jsem tuhle věc nijak neprožívala. Věděla jsem, že jako dítě jsem měla nějaký těžký úraz a pobyla pár dní v nemocnici. Ale nepamatovala jsem si na to. Jako kdyby se to stalo někomu jinému.

„Když mě pustili z nemocnice, máma ho hned opustila. Přestěhovala se zpět ke svým rodičům. Táta z toho byl samozřejmě... špatný. Asi. Babička mi říkala, že si to šíleně vyčítal. Ale asi si to nevyčítal dostatečně, aby se se sebou pokusil něco udělat. Naopak – jeho stav se ještě zhoršil. Bábi se mu pokoušela pomoci, táta se nastěhoval k ní, protože z našeho bytu ho vyhodili. Asi půl roku poté se předávkoval. Našli ho až druhý den. V noci se nevrátil domů a policie našla jeho tělo ležet na ulici."

Spráskla jsem rukama k sobě a nepatrně přikývla.

„A to je všechno."

Bylo to poprvé, co jsem to někomu řekla nahlas.

A překvapivě...

Se mi ulevilo.

Timothée mě zlehka políbil na špičku nosu a pohladil po vlasech. Seděla jsem naproti němu a cítila jsem se podivně... šťastná. Klidná.

Opatrně se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a já mu řekla přesně to, co jsem cítila. Že jsem snad ještě nikdy v životě nebyla vyrovnanější. 

(Sobota is the new neděle. Ale ne - ve skutečnosti je dnešní kapitola jedním obrovským díky za tisíc přečtení. Nechápu a děkuju.)

Hech, dnešní spíše konverzační kapitola. Barb se odhodlala k jednomu velkému kroku, stejně jako Eileen. 

Barb mě strašně baví, a je to asi moje nejoblíbenější postava z povídky. Obdivuji její životní elán a odvahu pouštět se do nových věcí. Tak uvidíme, jak dopadne tohle její dobrodružství a jestli nakonec svého rozhodnutí ještě nebude litovat.

Nadávky jsou via první odkaz na google po zadání "španělské nadávky", tak kdyby tu byl nějaký španělštinář a chtěl mi je opravit, klidně do mně!

No a Eileen se zase konečně trochu otevřela a pověděla někomu svoje tajemství. Jak říká Timothée, čeká ho propagace filmu s drogovou tématikou a jak všichni známe novináře... Bůh ví, co se z toho všeho ještě vyklube.

Díky všem za komentáře a hvězdičky!