Březen 2018

I když Timothéé měl jít původně zpátky k sobě domů, nakonec zůstal spát u nás. Celou noc jsem se nervózně převalovala a nemohla pořádně usnout. Když mi ve tři ráno zazvonil budík, bylo to vlastně vysvobození.

„Hm?" zahuhlal cosi nesrozumitelného, zatímco jsem se snažila zvednout tak, aby ho to neprobudilo. Což se mi evidentně nepovedlo.

„Musím zavolat domů, než půjde máma do práce."

Narovnal se, vlasy mu trčely snad na všechny strany. Měl v nich mnohem více kudrlin než normálně a já se při pohledu na něj musela usmát. Snažila jsem se ho učesat, nebo mu alespoň zastrčit některé vlasy za uši, ale ony jako kdyby si žily svým vlastním životem.

„Kolik je hodin?"

„Něco málo po třetí."

„Ráno?" zeptal se nechápavě a já jen přikývla. Se zaskučením se svezl zpátky do postele a schoval se pod peřinu. Tiše jsem se zasmála, popadla svoje věci a vydala se do koupelny. Cestou zpátky jsem pak udělala dva hrnky s kávou a do jednoho do konce nalila kapku mléka a přidala i cukr.

Timothée ale mezi tím znovu usnul a zpoza peřiny mu tak trčelo jen několik vlasů. Nahlas jsem povzdechla, položila hrnek na stůl vedle postele a posadila se do rohu pokoje. Nasvítila jsem sama sebe, aby mě máma aspoň trochu viděla, do uší dala sluchátka a vytočila její číslo.

Zvedla to během chvilky.

„Děje se něco?!"

„Mami, ahoj!"

„Proč voláš tak brzo. Co se děje? Jsi v pořádku?" pokračovala v panickém vyptávání, zatímco jednou rukou odháněla mé sourozence. Viděla jsem, jak s telefonem v ruce utíká do druhého patra, aby se před nimi schovala v ložnici. Taky jsem vzadu slyšela Jeremyho, který se je snažil zastavit.

„Mami, všechno je v pořádku, neboj."

„Tak proč voláš tak brzo? Vždyť v New Yorku jsou... tři hodiny?" Na okamžik se zarazila a zamračila se. „Ty jsi byla někde pít? Já vím, že už jsi plnoletá, ale přece jen to není úplně moudré, zvlášť když máš druhý den školu."

„Nejsem opilá ani jsem nebyla nikde venku. Normálně jsem ráno vstala a natočila jsem si budíka, abych vám mohla ráno zavolat."

„Takže se něco stalo!"

„Nestalo!"

„Tak..."

„Mami!" Okřikla jsem ji možná až moc zprudka, ale vážně jsem potřebovala, aby mě konečně pustila ke slovu. Odmlčela se a podle výrazu v jejím obličeji jsem poznala, že z toho není nadšená. Nahlas si povzdechla a natočila hlavu v gestu, kterým mě vyzvala k tomu, abych začala mluvit.

„Musím ti něco říct."

„Já věděla, že se něco děje!"

Protočila jsem oči a ona nesouhlasně zamlaskala.

Už teď jsem litovala, že jsem zvolila videohovor, místo toho obyčejného.

„Už asi po stopadesáté ti říkám, že se nic neděje."

„Tak mluv!"

„Prostě..." rozhodila jsem tou jednou volnou rukou a najednou jsem měla pocit, že tenhle hovor je úplně zbytečný. „S někým teď chodím."

Máma pomalu zamrkala.

„A proto mi voláš ve tři hodiny ráno?"

Nejradši bych to odsouhlasila, popřála mámě pěkný den, a celý hovor ukončila. Jenže já zavrtěla hlavou a ona mě dalším hlasitým (a naprosto zbytečným) povzdechem vyzvala k tomu, abych pokračovala.

„On je totiž..." Hledala jsem slova a vidět mámu, jak na ně netrpělivě čeká na druhé straně světa, mi určitě nepomáhalo v tom, abych je našla rychleji. „Je to herec, mami. Včera vyšel článek s mou fotkou na jednom bulvárním webu. Tak že to možná bude i u vás."

„Fajn."

Držela jsem telefon před sebou, tak aby máma viděla mě a já viděla ji. Obě jsme ale mlčely a ani jedna z nás nevěděla, co dalšího říct. Nějak jsem nedokázala pochopit, že nemá dalších otázek a že to všechno přijala v takovém klidu. Tak jsem se jen radši rychle rozloučila a ona mi popřála dobrou noc.

Nastavila jsem si další budík a vklouzla zpátky do postele k Timothéemu.

Měla jsem na pokoji jen jednolůžko, ale protože jsme spolu trávili tak málo času a ještě méně v mé posteli, ani jednomu z nás to nijak nevadilo. Přitiskla jsem se k němu tak blízko, jak to jen šlo a nechala se ukolébat do spánku.

---

Ráno jsem vyběhla z domu snad po dvou hodinách spánku. Timothéeho tentokrát zvuk mého budíku nevzbudil, a tak jsem se potichu vyplížila do práce. Popadla jsem včerejší oblečení, batoh s věcmi do školy, v kuchyni si jen tak, tak zvládla připravit kávu do termohrnku a už jsem běžela na metro.

Ranní směna v kavárně byla jedna z těch horších. Několik návštěvníků se evidentně špatně vyspalo, podobně jako já, a mělo potřebu si svoje problémy kompenzovat na obsluze. Já měla na tváři falešný úsměv, několikrát jsem se omluvila, a pak si sprostě zanadávala ve skladu.

Právě díky jednomu z těchto zákazníků jsem se zdržela v práci natolik, že na odpolední přednášku jsem doběhla o několik minut později. Poslechla jsem si kázání od přednášejícího a celý zbytek hodiny pak zadržovala slzy.

Celý den se podivně táhl a mě přišlo, že trvá snad dvakrát tak dlouho, jak normálně.

Moje kolegyně v práci se mě ptaly, jestli je skutečně pravda, že randím s Timmym a celou směnu se ze mě pokoušely dostat co nejvíce informací. Podobně to tak bylo ve škole. Snažila jsem se zůstat přátelská, protože mě nečekaný zájem o mou maličkost vlastně svým způsobem... těšil. Vždycky jsem byla velký introvert a měla jsem problém navazovat nové kontakty, a tak jsem neměla ani moc přátel. Většinu času mi to nevadilo, ale byly dny, kdy jsem sama sebe srovnávala s Barb a celé hodiny pak přemýšlela, co dělám ve svém životě špatně.

Když jsem skončila ve škole, bylo už pozdní odpoledne a já si uvědomila, že jsem vlastně celý den nic nejedla. Všechno jídlo ve školním bufetu už bylo vykoupeno a já neměla čas běhat po celém městě, abych si sehnala něco jiného. Na večeři jsem měla zavítat k Chalametům a už teď jsem šla pozdě. K Timmymu do bytu jsem v podstatě běžela, a když jsem zaklepala na dveře od jeho apartmánu, k mému překvapení už stál na chodbě připravený vyrazit.

Odložila jsem tedy batoh se všemi svými věcmi a jen rychle přepudrovala obličej. Byla jsem nevyspaná, unavená, hladová a určitě jsem nebyla v náladě, abych se poprvé setkala s rodiči svého přítele.

Timothée vyrůstal na Manhattanu, v jednom z těch typických cihlových domech. Přesto jsme jeli taxíkem a já celou dobu nadávala na to, že pěšky by to bylo mnohem rychlejší a že jezdit takovou vzdálenost autem je naprosto zbytečné. On naopak celou dobu mlčel, poslouchal moje mrmlání a občas dokonce přikývl.

Auto nás vyhodilo před domem a Timothée mě ujistil, že mi to sluší.

„I když pořád tak nadáváš," doplnil ale hned s úšklebkem a já ho sevřenou pěstí uhodila do ramene. On se ale jen zasmál, natáhl se po mé pravačce a propletl si se mnou prsty. Ve vstupní hale mě pak políbil na špičku nosu.

Cestou do třetího patra jsem pak už mlčela, zatímco on nadšeně vykládal o svém dětství. Najednou jsme stáli před dveřmi do bytu a než jsem se stihla nadát, stála jsem tváří v tvář jeho rodičům.

Zatěkala jsem pohledem na naše ruce, které byly stále propletené, a jako puberťák nachytaný při něčem zakázaném, jsem se pustila jeho ruky a dokonce od něj o krok ustoupila. Jeho máma byla drobná žena, ze které ale vyzařovala neskutečná energie. Hned se k Timmymu vrhla, jako kdyby ho neviděla snad tisíc let a pevně ho objala. Během toho ale stihla pronést nějakou poznámku o tom, že je pořád hubený a že ty vlasy už potřebují ostříhat. S nesouhlasným zamlaskáním mu poté projela prsty ve vlasech a pokusila se ho učesat, ale Timothée se kolem ní protáhl do bytu a ona se tak mohla věnovat mě.

„Ty budeš Eileen, že jo?"

Přikývla jsem a nervózně jsem se usmála.

„Eileen Lynchová," představila jsem se a natáhla ruku směrem k ní. Ona mě ale místo prostého podání ruky hned objala.

„Nicole, říkej mi Nicole."

Znovu jsem přikývla, překvapená její vstřícností.

„A nestůj tam tak na chodbě, pojď dovnitř! Jídlo už je na stole, tak pojďte, ať vám to nevystydne!" Zavelela a já ji hned poslechla. Jakmile za námi zabouchly dveře, z jednoho pokojů se vynořil i Timothéeho otec, který vypadal jako dokonalý protiklad jeho matky. Byl to urostlý muž s šedivými vlasy, který hned na první pohled vypadal jako profesor. Na rozdíl od Nicole z něj vyzařovala jakási klidná aura.

Jen rychle se přivítal se svým synem a hned se otočil ke mně.

„Omluv mou manželku." Bylo to první, co mi řekl. Hned jsem namítla, že se není za co omlouvat, na což on hned zareagoval smíchem a prohlásil, že jde vidět, kolik času trávím s jeho synem. Při té poznámce jsem se začervenala, ale z další debaty nás vytrhla Nicole, která znovu vtrhla na chodbu, aby nás všechny konečně nahnala ke stolu.

Moje počáteční nervozita ze mě postupem večera začala opadávat. Atmosféra u jídla byla totiž velmi pohodová, Nicole neustále básnila o malém Timmym, zatímco ten ji okřikoval, aby toho už nechala. Její manžel byl naopak velmi potichu. Když ale mluvil, slyšela jsem v jeho hlase výrazný francouzský přízvuk. Byl to právě on, po kom Timothée i jeho sestra Pauline, zdědily nejen francouzský šarm ale i francouzské jméno. Timothée mi několikrát vyprávěl o tom, jak jako děti trávili léto ve Francii u příbuzných. Oba také měli dokonalou francouzštinu a Pauline se dokonce po střední škole odstěhovala do Paříže.

Po večeři se objevila Nicole s dezertem a kromě toho všem nalila sklenici vína.

„Eileen, pověz nám něco o sobě," vyzval mě z ničeho nic Marc, Timothéeho otec.

Timmy, jako kdyby mě snad chtěl podpořit, mi položil ruku na stehno, ale já díky tomu prostému gestu znovu zpanikařila. Pokusila jsem se nenápadně jeho ruku oddělat, zatímco on ji neustále vracet zpátky a pořád výš a výš.

„Pocházím ze Severního Irska, ale po konci střední školy jsem se chtěla podívat na druhou stranu oceánu. Když mě přijali na Kolumbijskou, byla to jednoduchá volba."

„Tim říkal, že studuješ literaturu?"

Přikývla jsem a znovu jsem se pokusila oddělat jeho dotěrnou ruku, která byla už téměř v mém rozkroku.

„Jako hlavní obor. Knihy vždy tvořily velkou část mého života. Je pravda, že jsem si myslela, že studium něčeho takového bude mnohem jednodušší, ale zatím mě to pořád baví."

Pan Chalamet na druhé straně stolu chápavě přikývl, ale dál se už na nic neptal. Snažila jsem se v jeho obličeji rozluštit, jestli je s mou odpovědí spokojený nebo naopak zklamaný, ale Timothée vedle mě pokračoval v mém rozptylování.

Nicole se z ničeho nic zvedla, že sklidí ze stolu (a při té příležitosti také v kuchyni vyzvedne další láhev vína) a já toho využila. Vyskočila jsem rychle na nohy a pomohla ji posbírat nádobí ze stolu. Otec se synem se mezitím začali bavit mezi sebou francouzsky a Nicole je hned okřikla. Oba teda přepnuli zpět do angličtiny a Nicole mě mezitím zavedla do kuchyně.

„Moc se za ně omlouvám. Marc občas nerozlišuje mezi francouzštinou a angličtinou, nebo si naopak myslí, že celý svět mluví francouzsky jako on. A Tim je úplně stejný jako on! Jakmile slyší francouzštinu, něco v jeho mozku se přepne a najednou je z něj ."

Chtěla jsem namítnout něco o tom, že mi to vůbec nevadilo, vlastně úplně naopak. Bylo to snad poprvé, co jsem slyšela Timmyho mluvit jeho druhým jazykem a ve skutečnosti jsem měla sto chutí zůstat v jídelně a poslouchat ho klidně celý večer, jak mluví jazykem, kterému vůbec nerozumím.

Nicole pokračovala ve veselém štěbetáním, zatímco z lednice vytáhla velký talíř plný jednohubek, který mi naložila a poslala mě zpátky do jídelny. Jakmile jsem se vrátila do pokoje, Timothée a jeho otec znovu přešli plynule do angličtiny a Marc protočil oči nad plným tácem. Zamumlal cosi francouzsky a zvedl se, aby zamířil za svou manželkou.

Nechápavě jsem se podívala na Timmyho, který mi hned vlepil polibek. Zatáhl za židli, aby si mě přitáhl k sobě blíž a znovu mi položil ruku na stehno. Unavená po celém dni a dvou skleničkách vína, jsem to odevzdaně vzdala a naopak si položila hlavu na jeho rameno, dokud se Nicole a Marc nevrátili zpět. To jsem sebou znovu trhla a zprudka se narovnala. Timothée se zasmál, stejně jako Nicole, ale Marcův výraz zůstal stejně nečitelný jako po celý večer.

Ještě chvíli jsme si povídali nad vínem.

S Nicole plynula zábava sama. Ona i Timothée si neustále skákali do řeči, smáli se a bavili se snad úplně o všem. Brzy jsem ztratila většinu svého ostychu, i když to možná bylo jen díky alkoholu v mé krvi. Nicole se neustále na něco vyptávala a z tónu jejího hlasu jsem měla pocit, že ji to opravdu zajímá. A tak jsem mluvila o domově, o svých sourozencích, o studiu i o práci.

Timothée měl po celou dobu položenou ruku na mém stehně a jak večer plynul, cítila jsem, že narůstá i jeho potřeba se mě dotýkat. Z nějakého důvodu jsem se před jeho rodiči styděla i jen za držení za ruce a pořád jsem se snažila, aby toho nechal. Dokonce jsem se v nestřeženém okamžiku i odsunula na původní místo, ale ani to ho nemohlo zastavit.

Po třetí skleničce vína se Nicole znovu zvedla. Marc se ji pokoušel zastavit, předtím než zmizel v kuchyni, zaslechla jsem něco o tom, ať už hlavně nenosí žádné další jídlo. Timothée hned využil chvilky o samotě a ukradl si jeden polibek.

„Všechno v pořádku?"

Přikývla jsem.

„Chceš vidět můj pokoj?" K otázce přidal jedno zamrkání, kdybych si náhodou nebyla jistá, co mi v tom pokoji chce ve skutečnosti ukázat. I proto jsem zavrtěla hlavou, ale když se do jídelny začali vracet jeho rodiče, začal se rychle zvedat. Nicole nesla v ruce další tác jídla a nechápavě se zadívala na svého syna.

„Vy už jdete?" zeptala se zklamaně, na což hned reagoval její manžel.

„Já jsem ti říkal, že..."

„Ale ne, jen chci Leen ukázat svůj pokoj."

Nicole, uklidněná tou odpovědí, přikývla. A já neměla jinou možnost, než se vydat za ním.

Chvíli jsem si myslela, že mi chce opravdu jen ukázat svůj dětský pokoj. Nebyl teda úplně jeho, jedna půlka velké místnosti bez pochyby patřila Pauline. Ta ale po střední škole odjela do Francie a tak se její část zmenšila na úkor té Timothéeho.

Připadala jsem si, jako kdyby podnikla cestu časem a znovu mi bylo šestnáct a já se schovávala v dětském pokoji se svým prvním klukem. Nic nesvědčilo o tom, že Timothée v pokoji bydlel i po skončení střední školy. Na stěnách visely plakáty nejrůznějších sportovních, hudebních i filmových hvězd, a zatímco jsem se nevěřícně rozhlížela kolem, on mi nadšeně pořád cosi ukazoval.

„Leen, posloucháš mě vůbec?"

„Vlastně ne," přiznala jsem se a on zklamaně odložil CD s nějakou videohrou na hromádku na stole.

„Na co myslíš?"

„Mám pocit, že jsem právě podnikla cestu časem."

„Proč?"

„Jako kdybych měla déjà vu."

„Proč?" zeptal se znovu nechápavě.

„Proč?" zopakovala jsem jeho otázku a zasmála se. „Podívej se, jak to tady vypadá! Mám pocit, že mi je zase šestnáct!"

Pozvedl jedno obočí, přitáhl si mě k sobě a zlehka mě políbil. „Ty jsi v šestnácti chodila do pokojů cizích kluků?"

„Nedělej ze sebe takového svatouška."

Zasmál se a znovu mne políbil.

„A co všechno jsi dělala v těch pokojích?"

„Timmy."

Zvládla jsem jen říct jeho jméno, než mě znovu umlčel. Část mého já, chtěla, aby přestal. Jeho rodiče byli ve vedlejším pokoji, zatímco se mi snažil dostat do kalhot. V posledním záchvatu sebeovládání jsem ho od sebe odtáhla a pokusila se nasadit vážný výraz.

„Tvoji rodiče jsou hned vedle."

„Nebylo by to poprvé."

„Wau, tak teď... Najednou nevím, co říct, úplně jsi mě nažhavil," pokusila jsem se pronést co nejvíce ironicky, ale podle jeho výrazu v obličeji, to pochopil přesně obráceně.

„Leen," zaskuhral bolestivě, když jsem ho po dalším polibku od sebe znovu odehnala. Potáhla jsem si kalhoty a pokusila se kolem něj protáhnout ven, ale samozřejmě, že mě hned zastavil.

„Nebudu to dělat u tebe v pokojíčku, když vedle v pokoji sedí tvoji rodiči a čekají na nás."

Protočil oči a hlasitě si povzdechl. Nakonec mi ale dal za pravdu a společně, ruku v ruce, jsme se vydali zpět do jídelny. Hned jsem ucukla a pustila se ho, když jsme se dostali znovu na dohled. Nicole i Marc nám věnovali jeden tázavý pohled, ale Timothée zamumlal cosi francouzsky a posadil se zpátky ke stolu. Já nasadila svůj falešný úsměv, pochválila Nicole další várku jednohubek a zdvořile se pokusila odmítnout další sklenici vína, což se mi ale nepovedlo.

Když jsme odcházeli, každý z nás dostal balíček s jídlem a oba jsme museli slíbit, že se zase brzo ukážeme.

Cestou domů jsem musela usnout a všechno, na co jsem dokázala myslet, byla postel. V Timothéeho bytu jsem se zmohla jen na to, abych si oblékla jedno z jeho triček a bez dalšího otálení jsem zapadla do postele. 

Dneska jedna vyloženě vycpávková kapitola. Ale i takové jsou potřeba!

Moc díky za všechny reakce a komentáře u předchozí kapitoly, vážně.

Už si ani nepamatuju, kdy naposledy končila kapitola jinak než v posteli a vypnutím Eileen. Hehe. Třeba příště bude zase trochu víc originálnější. 

A dneska už mi došla všechna slova. Asi se taky půjdu vypnout.