Březen 2018

Zatímco Timothée a Barb si udělali z obývacího pokoje vlastní diskotéku, já si zalezla do pokoje, ve snaze dočíst knihu na zítřejší hodinu. Ale i když jsem měla v uších sluchátka, stále jsem oba slyšela, jak z vedlejšího pokoje rapují a vzájemně se překřikují.

Zesílila jsem hudbu na maximum a s Pánem much zalezla do postele. Zbývalo mi posledních pár stránek a věděla jsem, že to musím dočíst ještě dnes. Ráno před seminářem jsem měla směnu v kavárně a navíc jsem si jako ranní čtení do metra nachystala už něco jiného.

Ani jsem si nevšimla, kdy oba zmlkli a vlastně jsem si nebyla jistá ani tím, jak dlouho už stojí ve dveřích do pokoje.

Barb úzkostlivě držela v rukou telefon a Timothée se rozešel hned ke mně, jakmile jsem si jich všimla. Cítila jsem, že mu v kapse bzučí telefon, ale rozhodla jsem se to ignorovat, stejně jako on. Místo toho jsem se otočila na svou nejlepší kamarádku, která ke mně přišla téměř pohřebním krokem.

„Můžete mi říct, co se stalo?" zeptala jsem úzkostlivě.

Barb otočila telefon na mě a ukázala mi moji fotku.

Nechápavě jsem se na ní podívala, než jsem sjela prstem trochu níž a mě došlo, že to není jenom moje fotka. Byla to moje fotka na bulvárních stránkách.

Byla jsem na ní v těch zpropadených červených šatech, v ruce nesla kávové pitíčko a smála se čemusi, co mi řekl Timothée, který stál naproti mně. Nechápavě jsem se zadívala na fotku, pak na Barb a nakonec na Timmyho, který seděl vedle mě.

„Je mi to líto, Leen."

Zavrtěla jsem hlavou, rychle si vzala telefon od Barb do ruky a přejela příspěvek pohledem.

„Není tam moje jméno."

„Je to jen otázka času..."

„Někdo tě pozná, Eileen, a někdo to řekne."

„Zatraceně," ulevila jsem si a vztekle. Měli pravdu, oba měli pravdu.

„Co...?" Nevěděla jsem, na co se chci vlastně zeptat. Zoufale jsem si prohrábla vlasy a nakonec se schovala do Timothéeho ramene.

Nechal mě chvíli být, hladil mě ve vlasech, a když jsem se znovu narovnala, políbil mě na špičku nosu.

„Dobře mě poslouchej, Leen. Nebude to žádná hrůza, nikdo na tebe nemůže nic vyhrabat."

Pochybovala jsem o jeho slovech, ale zůstala jsem mlčet.

Zarazil se, když uviděl, jak se tvářím. Protože jsem ale nic neřekla, pokračoval dál. „Nebude to nic hrozného. Tisk o tobě možná napíše pár článků, fanoušci si pravděpodobně najdou tvoje sociální sítě. Buď je můžeš všechny smazat, nebo se můžeš tvářit, že se nic neděje. Pokud je ale nezrušíš, prvních pár dnů bude asi krušných. Lidé ti budou komentovat fotky, psát ti zprávy..."

Přikývla jsem.

Slova se chopila Barb, která si během jeho slov přisedla na postel vedle mě.

„Eileen, čte tvoje rodina...?"

„Do prdele," ulevila jsem si okamžitě, když jsem pochopila, kam Barb míří. Podívala jsem se na hodinky na svém zápěstí a udělala rychlý převod času na druhou straně Atlantiku. Znovu jsem zaklela, protože jsem věděla, že teď nemůžu zavolat svým rodičům. Byla jsem si jistá, že ani máma ani Jeremy nečtou bulvární tisk, ale u Julie jsem si tak jistá nebyla.

A určitě nechci, aby moje nejstarší sestra ráno přiběhla s mou fotkou v bulváru k mámě.

„Nemůžu teď zavolat domů."

„A ráno?"

Přikývla jsem, na chvilku uklidněná tou myšlenkou, že ráno stihnu zavolat máme dříve, než uvidí můj obličej viset někde na internetu.

„Teď... Co tvoje sociální sítě?"

Používala jsem jenom facebook a instagram. Na facebooku jsem měla spoustu přátel z domoviny, stejně jako na instagramu. Byla jsem asi opravdu členem své generace, protože myšlenka na to, že si budu muset obě sítě smazat mě děsila víc, než že si je může prohlížet někdo cizí.

Barb dokázala rychle přečíst můj výraz.

„Projedu tvůj facebook i Instagram, jestli tam nemáš nějaké..."

Pokud bych někomu svěřila svoje sociální sítě, byla by to právě Barb. Uměla se skvěle prezentovat na facebooku, na instagramu i na dalších sítích, o jejíchž existenci jsem vlastně ani nevěděla. Někdy během druhého semestru na Kolumbii se začala sociálním sítím více věnovat a prezentovat na nich svůj život. Začala natáčet krátká videa na youtube a během pár měsíců se jí podařilo vytvořit malou skupinku fanoušků a taky si vydělat první peníze.

I tak jsem chvíli váhala s odpovědí, ale nakonec jsem dala Barb do ruky svůj telefon společně s přístupem na všechny moje sociální sítě.

„Pamatuješ si na ty...?"

„Komentáře na mém instagramu? Po tom co jsi mi v opilosti lajkl fotku?"

Přikývl, pohled stále upřený na mě, jako kdyby se bál, že během vteřiny exploduju.

„Bude to mnohem horší," začal opatrně Timothée a pohledem předal slovo Barb, která ho ale vůbec nevnímala.

„Ledaže..." začala opatrně z ničeho nic. Zvedla hlavu z mého telefonu a rychle pokračovala, jako kdyby se bála, že jí jeden z nás skočí do řečí a zastaví její úvahy ještě předtím, než bude mít šanci je doříct. „Ledaže bys teď sama přidala fotku, kde se k tomu vztahu přiznáš."

„Jak jako...?"

Barb mi znovu ukázala článek příspěvek na instagramu, kam během několika minut přibyl i proklik na článek s názvem Kdo je dívka v červených šatech? Poklepala přitom prstem na titulku a zasmála se tím nejzářivějším úsměvem. „Prostě bys postla nějaký svoje selfíčko a jako popisek bys napsala něco v tom smyslu, že ty jsi ta dívka v červených šatech."

Podívala jsem se na Timmyho, jako kdybych čekala na jeho souhlas, ale on jen pokrčil rameny.

„To bych asi..."

„Udělej to!" Trvala na svém Barb a pokračovala v argumentech. „Spousta Timothéeho fanoušků si to rychle spojí. Už na tvým profilu jednou byli, viděli tvůj obličej. Navíc... Proč se schovávat? A dělat, jakože se nic nestalo, to taky nedává úplně smysl."

Na chvíli jsem se zamyslela nad jejími slovy a nakonec jsem s nimi musela souhlasit.

Dávalo to smysl.

Překvapivě... to dávalo smysl.

„Dobře."

Timmymu zase zabrněl telefon v kapse a tentokrát ho i vytáhl. Tiše zaklel a nám oběma ukázal jeho obrazovku, kde bylo velkým písmem napsáno Máma.

„Musím to vzít," řekl jen a rychle se zvedl, aby zamířil z pokoje pryč. Nezavřel za sebou dveře, a tak jsme slyšely každé jeho slovo. S Barb jsme si vyměnily rychlý pohled a ona nenápadně vstala, aby dveře ještě víc otevřela, díky čemuž jsme teď slyšely celý jednostranný rozhovor, jako kdybychom stály v kuchyni vedle něj.

„Ahoj mami!

Ne.

Není to žádná herečka!

Říkám, ti že není.

Mami, proboha, není.

Ne, ani zpěvačka.

Mami!

Já vím.

Jo.

Nedopadne.

Mami!

Ano.

Ano.

Jo.

Zítra?!

Ale já neodmlouvám.

Nejsem drzej!

Však říkám, že přijdeme.

Zítra.

Mami, proboha!

Jo.

Mami.

Nejsem... Mami!

Není!

Jo.

Jo.

Dobře.

Jo.

Taky tě mám rád.

Zítra.

Ahoj."

Když se vrátil zpátky do pokoje, telefon stále držel v ruce.

„Máma to viděla."

Přikývla jsem a periferně jsem zaregistrovala, že Barb udělala to stejné.

„Máme zítra přijít na večeři," oznámil to prostě a já znovu přikývla. Moje nejlepší kamarádka se nenápadně přisunula blíže ke mně, a loktem mě nabrala do boku. Když jsem se otočila k ní, nechala toho a místo toho na mě spiklenecky mrkla.

„Musím vyřídit ještě jeden hovor," zamumlal Timothée ze dveří, otočil se na prahu a tentokrát za sebou doopravdy zavřel. Tlusté dřevěné dveře byly překvapivou izolací a zatímco předtím jsme slyšely v podstatě každé slovo, tentokrát jsme zůstaly v úplném tichu. Barb pokračovala v datlování a já zůstala sedět na posteli. Pohled mi neustále sklouzával ke dveřím.

Než se Timothée vrátil zpátky, měla jsem pocit, že uplynul přinejmenším měsíc.

Nevrátil se ale zpátky mezi nás, místo toho mi jen pokynul rukou, abych šla za ním do kuchyně. Zmateně jsem vstala, ohlédla se na Barb, ale ta nevypadala, že by toho vůbec všimla. Pokrčila jsem rameny a vydala se tedy do kuchyně za Timmym.

„Co se děje?" zeptala jsem s obavami v očích, zvlášť když jsem viděla výraz v jeho obličeji.

„To byla moje manažerka."

„Aha."

Nevěděla jsem, co jiného říct a neměla jsem nejmenší tušení, kam celý ten rozhovor povede. Timothée měl znal už dostatečně dobře, aby rozeznal zmatenost v mém pohledu a tak udělal pár kroků ke mně. Hřbetem ruky mi přejel po tváři a já pod tím dotykem sladce zavřela oči. Pokračoval dolů, po mé šíji, přes ramena a nakonec dolů po celé délce mé ruky, dokud se nedostal k mým prstům. Ty si propletl s těmi svými a pokračoval.

„Můj managment... má trochu... problém."

„S čím?"

Nahlas si povzdechl a já hned věděla, co řekne dál. A tak jsem mu skončila do řeči a raději to řekla sama.

„Se mnou."

Přikývl, ale zůstal mlčet.

Druhou ruku mi položil kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Hlavou jsem se opřela o jeho hrudník a ucítila jsem, jak si opřel bradu o mé temeno. Srdce mu divoce tlouklo a já měla pocit, že to moje se naopak zpomaluje. Nevěděla jsem, co říct, jak reagovat. Chtělo se mi brečet, ale zároveň jsem chtěla zůstat silná.

„Řekni něco," zašeptala jsem potichu, protože to ticho mě začínalo ničit.

„Nevím, co mám říct."

„A... co ti říkala manažerka?"

„Anika ona..." Na chvíli se odmlčel, jako kdyby potřeboval najít slova, aby mohl pokračovat. Chtěla jsem se k němu přitulit ještě víc a tak jsem zlehka přešlápla na místě a jako kočka jsem si otřela vršek své hlavy o jeho bradu. Než pokračoval, znovu mě políbil do vlasů. „Ona si myslí, že mě využíváš."

Překvapeně jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje.

Nechápavě jsem zamrkala.

„Že co?"

„Nenuť mě to opakovat, Leen."

Přikývla jsem, ale zůstala jsem nechápavě stát na místě. Dokonce jsem musela mít i otevřenou pusou, stejně jako to mívá každá postava v animáku, když nevěří svým uším.

A já jim nevěřila.

„Jak..."

„Všichni si teď myslí, že mě začneš využívat, aby ses sama zviditelnila a po pár měsících mě odkopla."

Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy.

„Všichni?"

„Managment."

„Všichni?" zopakovala jsem nevěřícně znovu, ale tentokrát jsem už nedokázala udržet slzy. Otočila jsem se k němu zády a snažila se rychle uklidnit. Zkousla jsem si rty, zatímco hřbetem ruky jsem si rychle stírala slzy z obličeje. Téměř jsem nedýchala, protože jsem se bála, že by ze mě vyšly jen hlasité vzlyky.

„Leen," zašeptal moje jméno, zatímco mi zezadu položil ruce na boky.

Otočila jsem se k němu a jen na vteřinu jsem se na něj podívala. Pak jsem mu znovu zabořila hlavu do hrudníku, tentokrát jsem se ani nesnažila skrývat svůj pláč. Potichu jsem se rozvzlykala, zatímco jsem se k němu tiskla, jak jen to šlo. Ruce jsem mu omotala kolem pasu a on sám si mě k sobě přitáhl, jak jen to šlo. Mlčel, hladil mě po vlasech a občas přidal líbnutí do vlasů, na tvář, na špičku nos, nebo vlastně na jakoukoliv část těla, která byla zrovna nejblíž.

Když jsem vybrečela snad všechny slzy, znovu promluvil.

„Nevím, co říct."

„Já taky ne," zamumlala jsem potichu. Udělala jsem krok od něj a rychle si setřela všechny slzy, které zůstaly na mém obličeji. Nakonec jsem od něj odešla úplně, protože jsem si potřebovala opláchnout obličej a také se pořádně vysmrkat.

On však šel za mnou, jako pejsek.

„Promiň mi to, Leen."

„Není to zvláštní?"

„Co?"

„Jak se omlouváš za všechno, co děláš."

Zůstal stát a v jeho očích byl jasně vepsaný strach.

„Leen."

„Co teď s námi bude, Timothée?"

„Mám tě rád."

Nahlas jsem polkla, a kdybych měla ještě nějaké slzy, asi bych se znovu rozbrečela. Bylo to poprvé, co něco takového řekl, i když ze všech jeho dotyků, slov a malých či velkých gest, jsem to cítila.

Udělal krok ke mně, pevně uchopil můj obličej do svých dlaní a sklonil se ke mně. Dostala jsem od něj eskymáckou pusu, zlehka otřel svůj nos o ten můj a pak mě políbil na jeho špičku. Jeho vlasy mě lechtaly v obličeji stejně jako vždy, když byl takhle ke mně skloněný.

„Mám tě vážně moc rád, Leen."

„Ale..."

„Teď nemáš říkat žádné ale."

„Timmy."

„Nic neříkej," zaprosil úpěnlivě s bolestí vepsanou v hlase.

„Neodpověděl jsi mi," šeptla jsem potichu a on s úlevou vydechl. Políbil mě, tentokrát na rty.

„Já se s tebou nechci rozejít."

„Já vím."

„Mám tě rád, Leen," zopakoval to znovu.

Usmála jsem se, vyhoupla se na špičky a položila mu ruce na ramena jen okamžik předtím, než jsem ho políbila. Jeho ruce mu sklouzly na moje boky a než jsem se stihla nadát, vysadil mě na kuchyňskou linku, o kterou jsem byla celou tu dobu opřená. Líbal mě s náhlou naléhavostí, jako kdyby se bál, že to je naposledy.

„To je nechutný," ozvalo se z ničeho nic za našimi zády. Oba jsme od sebe překvapeně odskočili, i když já zůstala sedět na kuchyňské lince. Díky mému zbrklému úhybu ale popadlo na zem snad všechno kolem mě. Seskočila jsem a červená až za ušima jsem se dala do rychlého sbírání všeho kolem mě. Timothée si dřepl vedle mě a pomáhal mi. Byla jsem přesvědčená, že to dělá jen proto, aby se vyhnul Barb a jejím dalším průpovídkám.

Moje spolubydlící nás ale překvapivě nechala být a jen zamumlala cosi o tom, že telefon mám na posteli, a zmizela ve svém pokoji. Jakmile se za ní zabouchly dveře, oba jsme se na sebe podívali a potichu se rozesmáli. Zatímco já v ruce držela dvě vařečky a příbor, on mě v každé ruce jeden kus talíře, který to nepřežil.

„Co s tím..."

„Taky tě mám ráda, Timmy," skočila jsem mu do řeči a on se neubránil úsměvu.

„Vyřešíme to, Leen."

Přikývla jsem, zatímco jsem vařečky i příbor hodila do dřezu.

„Já vím, že mě nevyužíváš."

„Nikdy bych..."

„Já vím."

Sehnula jsem se pro další popadané nádobí.

„Vyřeším to, Leen, slibuji."

A já mu věřila.

(Pamatuje si ještě vůbec někdo na to, jak jsem tvrdila, že budu pravidelně přidávat ve středu a v neděli? Ne? Já taky ne.)

Dnešní kapitola zase není tolik růžová, jako ta minulá, trochu pád z růžového obláčku, ale asi nikdo nemohl čekat, že bude všechno dlouho jenom růžový. Jak se vám dnešní kapitola a "velké odhalení" líbilo?