Březen 2018

Sezóna předávání filmových cen víceméně skončila oscarovým večerem začátkem března. Timmy mi vysvětloval (nebo se o to alespoň snažil), že se několik menších, především festivalových, cen rozdává i později a že to určitě neznamená, že by tím skončila celá ta šílenost plná nejrůznějších tiskových konferencích, setkání s fanoušky a večerů na filmových koberci.

Pár dní po Oscarech jsme leželi v posteli, a i když jsem měla už dávno spát, byla jsem vzhůru. Ležela jsem vedle něj na polštáři a zkoumala jeho obličej, ve snaze zapamatovat si z něj úplně všechno.

„Proč nespíš?"

Trhla jsem sebou, protože jsem si myslela, že na rozdíl ode mě on doopravdy spí. Celou dobu měl zavřené oči a ležel úplně nehnutě. Neměla jsem nejmenší důvod myslet si, že je stále vzhůru.

„Proč nespíš ty?" oplatila jsem mu otázku otázkou. On se zvedl na loktech, zlehka mě políbil na rtech a pak mě schoval do svého náručí. Přitiskl si mě k sobě tak pevně, že jsem málem ztratila dech.

„Přemýšlím."

„Nad čím," zamumlala jsem nesrozumitelně, protože jsem měla obličej zabořený do jeho krku.

„Od května budu v Anglii."

Nevěděla jsem, co říct. Zůstala jsem ležet v jeho objetí, ale měla jsem napnuté všechny svaly v těle. Pohladil mě po vlasech, zlehka políbil na čelo.

„A v Maďarsku."

Mnohem lepší.

„Jak... dlouho?"

Nádech, výdech. Vzduch, který vypustil z plic mě polechtal ve vlasech a já trnula ze strachu z toho, co řekne.

„Do srpna."

„Celou dobu?"

Už jsem nevydržela ležet v jeho objetí. Vymanila jsem se z něj a odsunula se několik centimetrů od něj. Taky jsem se posadila, nohy stočila do tureckého sedu. Měla jsem na sobě jedno z jeho triček, které mi spadlo z ramene a já si přitáhla přikrývku na hrudník.

„Natáčení začíná v červnu. Během května se musím naučit všechny... ty věci," řekl neurčitě. Pokoj byl osvětlen jen světly z ulice, které k nám pronikly skrz zatažené závěsy. I přestože jsem toho moc neviděla, byla jsem si jistá, že mě sleduje pohledem. Podle šustění peřin jsem slyšela, že se sám posadil.

„Leen, mrzí mě to, ale je to moje práce."

„Já vím."

„Eileen," oslovil mě celým jménem. Klečel přede mnou, ruce položené na mých stehnech. Jeho teplý dech mě lechtal na obličeji, stejně jako vlasy, které mu trčely snad na všechny strany. Vtiskl mi polibek na špičku nosu, než se ode mě zase oddálil. Ruce však nechal položené na mých nohách.

„Já vím, že je to tvoje práce. Nikdy bych po tobě nechtěla, aby ses kvůli mně omezoval. Jenom jsem si myslela..." Nahlas jsem si povzdechla a na chvíli se odmlčela. Potřásla jsem hlavu, svoje ruce jsem položila na ty jeho. „Já ani nevím, co jsem si myslela. Nikdy jsem nerandila s filmovou hvězdou."

Zůstal mlčet.

„Budou prázdniny. Myslela jsem si, že třeba..." Rozhodila jsem ruce do vzduchu a nechala větu otevřenou. Co jsem si vlastně myslela? Že pojedeme někam na výlet pod stan, tak jako jsme jezdili doma s Conorem? Zakryla jsem si obličej dlaněmi a zase se odmlčela.

„Leen," zašeptal moje jméno a zase se přemístil. Zůstal sedět naproti mně, jenom roztáhl nohy a natáhl se pro mě. Stáhl mě k sobě a já najednou ležela u něj ve klíně. Držel mě jako malé dítě, pohled sklopený dolů na můj obličej. Odhrnul mi vlasy a zase se usmál tím smutným úsměvem. „Myslel jsem si, že za mnou přijedeš."

Zaraženě jsem nakrčila obočí, zaskočená náhlou změnou.

„Jako... kam?"

„Do Maďarska, do Anglie. V Anglii budeme natáčet jen pár dní, většina se bude točit v Maďarsku. Takže asi spíš do Maďarska. Stejně pojedeš na pár týdnů do Evropy za rodinou, no ne?"

Přikývla jsem.

„Můžeš být třeba dva týdny u rodičů a pak dva týdny se mnou v Maďarsku."

Čtyři týdny.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou.

„Nemůžu být tak dlouho bez práce."

Celou dobu mě hladil ve vlasech a já si všimla, jak se při mém prohlášení na okamžik zarazil. Bylo to jen na chvilku, hned zase pokračoval. Nikdy jsme spolu moc nerozebírali moji finanční situaci, protože k tomu nikdy nebyl důvod. Studovala jsem na Kolumbii, na jedné z nejdražších univerzit ve Spojených státech, platila si vlastní byt a k tomu dvakrát ročně létala do Evropy. Neexistoval jediný důvod, podezírat mě z jakékoliv finanční krize.

„Mám plné stipendium," začala jsem opatrně. „Dostávám stipendium pro zahraniční studenty a dostávám peníze z Evropské unie na podporu studia v zahraničí. Většina peněz jde samozřejmě na nájem, další peníze si odkládám stranou na letenky. Rodiče se mi snaží přispět vždy aspoň na jednu cestu, ale je těžké šetřit, když sám máš hluboko do kapsy."

„To jsi mi nikdy neřekla, Leen."

„Nikdy ses neptal."

A taky to není věc, kterou vyprávíš lidem na první dobrou.

Narovnala jsem se, ale zůstala jsem sedět před ním.

„Mám... mám nalétaných spoustu mil. Budu tam mít nějaké slevy."

„Ne."

Zavrtěla jsem hlavou, stejně razantně jako vždy, když mi podobnou věc nabízela Barb. „Jsou to tvoje míle a tvoje slevy."

„Ale já chci..."

„A já to nechci."

Přikývl, ale naštěstí jsem mu neviděla do tváře. Protože jinak bych viděla, kolik přemáhání ho to malé kývnutí stálo. Nechápal, proč od něj nechci pomoc.

„Můžeme se bavit o něčem jiném. Třeba... Co je to za film?"

„Bude se ti to líbit!" Začal nadšeně a než začal mluvit, stáhnul mě do postele. Lehla jsem si na jeho hrudník a ledabyle si přes něj přehodila nohu. On nás ještě přikryl přikrývkou, zatímco básnil o svém novém filmu.

Měl pravdu.

Líbilo se mi to.

Měl to být velký historický film, produkovaný Netflixem, zaměřený na dějiny mé rodné země a Timothée měl ztvárnil anglického krále Jindřicha V, který vládl začátkem 15. století. Nemělo ale tolik jít o rekonstrukci tehdejších událostí, protože celý film vycházel z Shakespearových her, které napsal právě o tomto období.

Nechala jsem se jeho hlasem ukolébat do spánku.

---

„Říkal jsem ti, ať se oblečeš!" Vztekal se Timothée, zatímco jsme oba kráčeli ulicemi New Yorku. Jenže zatímco on byl oblečený do teplé mikiny, já z nějakého důvodu trvala na tom, že si vezmu jen dlouhé letní šaty.

V březnu.

Hlásily nadprůměrně teplé jarní teploty a já si myslela, že moje tělo zvyklé na drsné anglické léto, kde se teplota jen málokdy vyšvihla nad dvacet pět stupňů, prostě zvládne jarní procházku v letních šatech.

Víc jsem se mýlit nemohla.

Ze začátku to vlastně bylo docela v pohodě, ale brzy se zatáhlo, a když zmizelo sluníčko, byla vážně zima.

„Hlásili teplo!"

„A to nemáš vlastní rozum, aby ses třeba podívala ven?"

„Venku chodili lidi v krátkém tričku!"

Protočil oči a než jsem se stihla zase cosi namítnout, svlékl si mikinu a přehodil mi ji přes ramena, takže teď byl on jen v triku. Chtěla jsem se hádat a tu mikinu mu vrátit, ale poraženě jsem musela přiznat, že pokud se neobleču, pravděpodobně zmrznu dřív, než dorazíme domů.

„Díky," zamumlala jsem tak poraženecky, zatímco jsem se soukala do jeho mikiny.

„Máš za co."

Vyplázla jsem na něj jazyk, ale on se jen zasmál.

---

Když jsme dorazili k nám domů, Barb seděla na pohovce a dívala se na televizi. Když nás viděla přijít, jako první okomentovala můj outfit.

„Já jsem ti říkala, ať se oblečeš."

„Barb," sykla jsem po ní, ve snaze ji umlčet, zatímco jsem přes hlavu přetahovala Timothéeho mikinu, abych mu ji mohla vrátit.

„Ale ne, ty jsi si pořád jela to svoje."

Barb samozřejmě pokračovala. Protočila jsem oči a věděla jsem, že nezmlkne, dokud ten příběh z dnešního dopoledne neřekne celý.

„'Já jsem holka ze severu, umím se oblékat!'" Snažila se napodobit můj hlas a podle toho, jak se Timothée smál, se jí to dařilo na jedničku. „A teď se naše drsná holka ze severu vrátila v mikině svého přítele!"

Rozhodila jsem rukama na svou obranu, ale Barb mě zastavila gestem ruky. „Anebo... počkej... Možná si to ráno pamatuju špatně! Nebylo to spíše... ‚V těchhle šatech mi určitě bude zima, ale zase v nich budu sexy?'"

Protočila jsem oči a probodla Barb pohledem. Ta jen pokrčila rameny a obrátila svou pozornost zpátky k televizi.

„Tvoje ranní já mělo pravdu. V těch šatech jsi sexy."

Do obličeje se mi zase jednou nahrnula červená. Timothée mě políbil zezadu na krk, než mě obešel a posadil se na pohovku k Barb. Oba si začali něco povídat, jako kdyby se celý rozhovor před chvíli nestal. Já zůstala nechápavě stát na chodbě, než jsem se odebrala do pokoje, abych se převlékla do domácího. A teplého.

Když jsem z něj vylezla, Barb stála kousek ode dveří, ruce sepjaté k sobě a divoce mi mávala před obličejem. „Řekni ano, řekni ano!"

„Co?"

„Řekni jí to, Time!" Moje kamarádka se otočila na mého přítele, který zůstal sedět na pohovce s potutelným úsměvem. Hned jsem nabyla přesvědčení, že ať mi řekne cokoliv, nebudu z toho ani z poloviny tak nadšená, jako Barb.

„Pojedu na Coachellu a říkal jsem si, jestli nechcete jet taky."

„Řekni ano!" Vyjekla Barb okamžitě, jakmile to dořekl.

Coachella byl velký hudební festival v Kalifornii. Mnoho lidí, hlasitá hudba. Spaní ve stanech, veřejné sprchy, toaletní budky.

Nakrčila jsem nos, protože hudební festival neznělo jako místo, kde bych chtěla trávit svůj volný čas. Dobrovolně.

Navíc jsem věděla, že mám odlišný hudební styl od Barb i od Timmyho, kteří ve skutečnosti milovali stejnou hudbu.

Zoufale jsem hledala výmluvy, ale žádné jsem nemohla najít. Barb podle mého výrazu tváře musela odtušit moje ne-nadšení a já se zeptala na jedinou otázku, která mě ještě mohla zachránit.

„Kdy?"

„Půlka dubna?" Timmy pokrčil rameny a z kapsy od kalhot vytáhl telefon, aby zkontroloval datum, které mi taky během chvíle řekl.

„Je to týden před koncem semestru."

„Eileen!"

Timothée mě nepřemlouval. Barb však dramaticky padla na kolena, až to zadunělo. Ruce měla stále sepjaté k sobě v gestu, které teď víc než prosebné připomínalo to modlící. „Prosím!"

„Však můžete jet spolu, no ne?"

Timothée, který stále seděl na pohovce, významně zvedl obočí.

„Mám jet na koncert s cizí holkou?"

„Hej! Já nejsem cizí!" Ozvala se Barb, která se konečně začala zvedat ze země.

„Vždyť víte, že já na tyhle akce moc nejsem..." Spustila jsem opatrně, po očku jsem sledovala jednotlivé reakce. Barb vypadala odevzdaně, jako tělo bez duše se plížila k pohovce. Timothée měl stále stejný nečitelný výraz a mě začínalo štvát, že mě vlastně ani nepřemlouvá.

„Mohla bys dojet jenom na víkend."

„Říkáš to, jako kdyby Kalifornie byla za rohem."

„Zaplatím ti letenky."

„To v žádném..."

„Je to můj výlet," skočil mi do řeči a navíc přidal zvláštní důraz na přivlastňovací přídavné jméno. „I kdybys jela od začátku do konce, trval bych na to, abys neplatila za vstupenky, letenky, ubytování... Vůbec za nic."

Chtěla jsem něco namítnout, ale Barb je rychlejší.

„To platí i pro mě?"

„Samozřejmě."

„I když ona nepojede?"

Timothée jen přikývl, věnoval Barb úšklebek, zatímco ona tancovala svůj vítězný taneček v sedě na pohovce.

„Dva dny, Leen."

Protočila jsem oči a nakonec jsem odevzdaně přikývla, protože jsem tak nějak tušila, že z tohohle pekla vede cesta jenom do dalšího pekla. Timmy vstal z pohovky, čímž vykolejil stále se radující Barb, která s krátkým vyjeknutím spadla na záda mezi polštáře. On přišel ke mně, položil mi ruce na boky a na chvíli mě zvedl do výšky.

„Díky," zašeptal mi pak do ucha. „Nebudeš litovat, slibuji."

Ale já tak nějak tušila, že litovat budu.

A moc.

Jak je možné, že je tohle už desátá kapitola, vážně nechápu. Ale je tomu skutečně tak! Desátá kapitola. Wau.

Vlastně ani nevím co napsat. Na úvod jedna hořkosladká scéna, přesto se mi překvapivě snadno psala. Eileen je zatím posazená na růžovém obláčku, ale nejen podle konce kapitoly brzy zjistí, jaké všechny nástrahy schovává takové randění s hercem. A bojím se, že ten pád z růžového obláčku bude možná... trochu bolet.

Mimochodem, ještě jsem se chtěla zeptat, jak vám vyhovuje plynutí času? U některých věcí se příliš nezastavuju, občas možná až zbytečně moc skáču v čase. Přijde vám děj i tak plynulý, nebo byste naopak uvítali pomalejší plynutí času?

Díky moc všem na zpětnou vazbu, uvidíme se zase u další kapitoly!