Srpen 2017

„To je poslední krabice?" zakřičela jsem zoufale do druhého patra v marné naději, že mě moje nejlepší kamarádka a nová spolubydlící uslyší. Jenže... odpovědí mi samozřejmě bylo jen ticho. Nahlas jsem povzdechla, sklonila se k papírové krabici, abych ji podebrala zespodu a s funěním jsem se pomalu zvedla, připravená vyrazit už asi na tisícerou cestu po schodech.

Barb jsem potkala po pár krocích. Místo toho, aby mi nabídla pomoc s krabicí, ve které se podle mého mínění stěhovaly cihly, se kolem mě jen protáhla a houkla po mě dotaz, jestli je to poslední krabice.

„Do prdele, nevím!" zakřičela jsem sprostě po dvou schodech a jen okamžik předtím, než se spodek krabice protrhl a celá se mi vysypala pod nohy.

Nebyly to cihly.

Jenom moje knížky.

Znovu jsem sprostě zanadávala, ale to už se ve vchodových dveřích znovu objevila Barb.

„Co?"

„Protrhlo se to."

„Já ti říkala, že nemá smysl sebou tahat všechny ty knížky."

„Díky za radu," zamumlala jsem vztekle a otočila se k ní zády, ve snaze posbírat několik knih do náruče a po kouskách je vynosit do našeho nového bytu.

„Jinak... Kufr už je prázdný, to znamená, že to byla poslední krabice."

Oddechla jsem si a zatímco jsem se snažila naskládat co nejvíce knih do své náruče, Barb se objevila po mém boku a v tichosti začala dělat to stejné. Stačilo pak už jen párkrát vyběhnout těch několik schodů a poslední, protržená krabice, byla v našem novém domově.

S Barb jsem se seznámila před necelým rokem. První týden vysoké školy jsem zabloudila na špatnou přednášku, a protože jsem se styděla v půlce odejít, zůstala jsem tam až do konce. A když říkám do konce, nemyslím do konce hodiny, ale myslím tím do konce semestru. Možná bych si zapsala i pokračující kurz, kdyby mě Barb nepřemluvila o tom, ať už to nedělám.

Byly jsme jako voda a oheň.

Já byla stydlivá, málomluvná a introvertní. Barb byla přesně můj opak. Bylo ji vždycky všude plno, chodila na nejrůznější večírky a objednávala si alkohol s falešnou občankou. Měla jsem tolik štěstí, že se rozhodla mě adoptovat jako svého ztraceného introverta a během krátké chvíle se z nás stala nerozlučná dvojka.

Po prvním semestru Barb napadlo, že bychom si mohly zkusit pronajmout společný byt, a protože ani jednu z nás bydlení na kolejích neuspokojovalo, podařilo se nám přes následující semestr našetřit dostatek peněz na byt, který byl ve skutečnosti stejně velký, jako můj pokoj na koleji.

Ale koupelnu jsem sdílela jen s jedním člověkem, u kterého mi nevadilo, když mě vidí přeběhnout v ručníku a bez spodního prádla do pokoje. A myšlenka na čistou kuchyni a ledničku bez plesnivých zbytků jídla, které by už mohlo odejít, mě také nadchla.

Do mého nového pokoje se sice jen stěží vešla postel, stůl a všechny moje knihy, ale byl to můj pokoj.

Vyčerpaně jsem padla na postel, poslední dvě knihy jsem ještě stále držela na hrudi. Ze široka jsem se usmívala, a nakonec jsem se nahlas rozesmála.

Dokázaly jsme to.

---

I když byt to byl opravdu malý, překvapivě jsme se celý den míjely. Obě jsme zařizovaly svoje nové pokoje a až večer mě vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Cosi jsem zahučela v odpověď, ale Barb už stála v pokoji.

„Večeře?"

„Pizza?" zeptala jsem se v naději, že bychom si ušetřily vaření a Barb k mému nadšení přikývla. Zase zmizela z mého pokoje, dveře ale nechala otevřené, a tak jsem ji slyšela hulákat z kuchyně, jestli chci skutečně hawaii, nebo jestli už jsem se naučila jíst pizzu hodnou dospělého člověka. Po chvilce dohadování nakonec zvítězilo přesvědčení mé kamarádky, že ananas na pizzu nepatří a za necelou půlhodinu u nás zazvonil poslíček i s pizzou.

Dobu mezi objednáním a donáškou jsme strávily ve společné místnosti, která byla větší než naše oba pokoje dohromady. Byla tu menší kuchyňka, ale velký otevřený prostor, který jsme chtěly přeměnit na něco mezi jídelnou a obývacím pokojem. Malovaly jsme si společnou budoucnost a vymýšlely nejrůznější řešení toho, jak správně umístit stůl (který jsme neměly) a pohovku (kterou jsme také neměly).

Když nám pizzu donesly, seběhla jsem pro ni dolů a Barb mezi tím nachystala společné posezení – místo stolu a židlí jsme seděly na studené podlaze na dvou polštářích, mezi kterými byly nachystané dva plastové talířky.

Barb pak ještě zmizela ve svém pokoji, ze kterého přinesla šampaňské bez pochyby koupené na její falešnou občanku.

„Na společné bydlení?"

S úsměvem jsem přikývla a ona nadšeně vypískla, protože věděla, kolik práce ji běžně stojí přemlouvat mě k nelegálnímu popíjení. Rychle otevřela láhev, jako kdyby se bála, že si to na poslední chvíli rozmyslím a upila přímo z hrdla. Pak mi láhev podala a já se taky napila.

Obě jsme byly unavené, přesto jsme společně snědly pizzu, vypily šampaňské, poslouchaly písničky a slibovaly si lepší budoucnost.

---

Pár dnů po našem nastěhování začal nový semestr.

Cenou za levný nájem byla jeho vzdálenost od Manhattanu, kam jsme obě chodily do školy a já se tak postupně učila trávit svůj den v podzemce. Taky jsem musela dát výpověď v malé kavárně pod bytem, kam jsem s radostí nastoupila teprve před pár dny, protože jsem absolutně nestíhala dojíždění ze školy na směny a ze směn do knihovny a zase zpátky domů. Naštěstí hned první týden školy jsem objevila inzerát v mé oblíbené kavárně, kam jsem ještě ten den zanesla svůj životopis a téměř okamžitě jsem byla přijata.

Když jsem říkala, že jsme s Barb byly jako oheň a voda, nikde to nebylo viditelnější tak jako ve škole. Barb měla bohaté rodiče, a když mi to nikdy nepřiznala, byla jsem si jistá, že jsou to právě oni, kdo nám platí alespoň část nájmu. A také to byli oni, kdo nám koupili nové vybavení, včetně vysněné pohovky a jídelního stolu. Její rodiče ji také platili školné na prestižní univerzitě v naději, že se jejich dcera stane právníkem, stejně jako oni.

Za to já...

Už na střední škole jsem věděla, že se chci dostat do Ameriky. Pilně jsem studovala, po střední škole jsem si dala rok pauzu, abych si vydělala co nejvíce peněz do nového začátku. Když přišel ten správný čas, poslala jsem si přihlášky na několik státních škol a spíše z hecu jsem se přihlásila i na Kolumbijskou, jedinou soukromou školu.

A dostala jsem.

Dostala jsem dokonce plné stipendium, jen jsem si musela udržet skvělé studijní výsledky po celou dobu svého studia. V prvním semestru jsem měla namále, ale brzy jsem se naučila najít správnou rovnováhu ve svém životě a druhý semestr jsem už prošla téměř ze samými Áčky.

Máma na mě byla pyšná, i když moje studium v Americe znamenalo, že jsme se viděly jen dvakrát do roka. Celý půlrok jsem vždy šetřila na letenky domů, kde jsem byla jen pár dní o Vánocích a několik týdnů přes léto.

Svůj volný čas jsem trávila buď ve školní knihovně, anebo na brigádách, ve snaze vydělat si peníze na důstojný život uprostřed New Yorku a ušetřit peníze právě na letenky zpět domů.

Díky Barb jsem si na život v novém městě i v novém státě rychle zvykla. Zasvětila mě do tajů privátních škol, snažila se mě seznamovat se svými kamarády, radila mi, s kým se bavit, kam chodit nakupovat, kde se dá ušetřit.

Utekl rok a já se s novým městem sžila na tolik, že můj kdysi tak výrazný irský přízvuk se obrousil do jednodušší angličtiny, kterou mluvil celý New York. Už jsem nebyla ztracenou holčičkou ve velké městě, ale postupně jsem se stávala dospělou ženou k nerozeznání od těch, které se tady narodily a prožily tady celý život.

---

---

Těžko říct, možná jsem znovu vstoupila do puberty a projevuje to psaním jednoduchých fanfikcí na slavné herce. Těžko říct, vážně těžko říct, co se to se mnou děje.

Každopádně - tady to je.

Enjoy.

(Už jsem tak dlouho nebyla na wattpadu, že ani nevím, co se píše do těchto řádků pod řádky. Jakože pod kapitolu.)