Deštník jsem si opravdu nevzala. A Amy si zasloužila přezdívku rosnička. Opravdu začalo pršet.

Tohle bude na dlouho. Oblékla jsem se, vyhodila kelímek a rozloučila se s Amy. Vzhůru do deště!

Hned, co jsem otevřela dveře od kavárny, na mě spadlo snad sto kapek za vteřinu. Na kalužích se začaly objevovat bublinky v náznak, že bude pršet dlouho. A mě čekala asi dvaceti minutová cesta domů pěšky.

Jenom já, můj batoh, tenisky a všechny ostatní promočené věci. Doufala jsem, že mi nezmoknou učebnice a sešity. Bych se nejspíš nedoplatila.

Přijde mi v celku směšné, jak všichni utíkali před deštěm, aby byli co nejdříve v suchu. Mi připomnělo citát od Johna Lennona. No, ne?

Skálala jsem z kaluže do kaluže a vůbec mi nevadilo, že budu celá nachlazená, zmoklá či budu marodit v posteli s čajem třeba dva týdny.

Miluju déšť, je to naprosto úžasný pocit vnímat kapky deště, jak dopadají na silnice, cesty, chodníky či na střechy a skla aut.

Ať si o mně lidi myslí, co chtějí. Já se tohohle blbnutí nezbavím. Klidně tady teď budu dělat blbosti celé hodiny. Nevadí mi to.

Jediné, co mě zaráželo bylo, že skoro vůbec nic nevidím přes svoje brýle. I kdybych se snažila sebevíc je utřít, tak mi tam hned napadají další kapky deště.

,,Ellie!" Co? Otočím se a sundám si brýle, abych dotyčného lépe viděla. Chris?!

,,Nastup si!"
,,Proč?"
,,Ty chceš být nemocná minimálně dva týdny?"
,,Je mi to jedno!"
,,Nehádej se semnou.."

,,Odkdy mluvíš?"
,,Teď by bylo velice nevhodný ti psát."
,,Nikam nepůjdu! Půjdu pěšky."
,,Domů to máš tak ještě víc jak patnáct minut."
,,Jak víš, kde bydlím?!" Neodpověděl.

Byla jsem na něho naštvaná. Neřekl mi nic, když jsem se ho ptala na ten projekt. Připadal mi jako zbabělec..

,,Chceš to po zlým?"
,,Ono to jde i po dobrým?"

Vystoupil a zamířil ke mně. Vzal mě do náruče a nesl k autu. ,,Okamžitě mě pusť!"
,,Zapomeň, nepůjdeš sama v takovém dešti ještě tak dlouho," posadil mě na místo vedle řidiče na levou stranu.
,,Nesnáším tě," odfrkla jsem si, ale neslyšel to.

,,Teď se mě můžeš na cokoliv ptát," nastartoval auto a už jsme byli na dálnici.
,,Odkdy mluvíš?"
,,Nezvykej si na to, Malířko," usmál se na mě.

Proč mi to oslovení Malířko přijde roztomilejší než třeba Princezno? A ten úsměv! Awww..

,,Tak znova, jak víš, kde bydlím?"
,,Když si odcházela z učebny vypadl ti sešit."
,,Ty se mi díváš do osobních věcí?!"
Povzdychl si. ,,Ne.. vlastně jo, ale nechtěl jsem, jasný?"
,,A kde je ten sešit teď?"
,,U tebe ve skříňce. Když seš vracela marně pro mobil, dal jsem ti ho tam, bylo to lehčí než jsem si myslel," zasmál se.

______________

Ještě v 16. Kapitole jsem vám děkovala za 300+ reads a teď vám strašně moc děkuju za 400+ reads ❤❤