(Doporučuji pustit si skladbu, jakmile o ní bude v textu zmínka)

Je osm ráno a já a celý zbytek party sedíme namačkaní jako sardinky v Elliotově autě.

Plánování našeho výletu nebylo nic složitého a nezabralo nám to déle než jednu schůzku v kavárně. Podle původního plánu měl každý z nás ještě týž večer obeznámit rodiče s tím, že si chystáme dopřát celodenní výlet z města a druhý den o půl osmé ráno se sejít před Elliotovým domem.

Jenže nebyla bych to já, aby vše klapalo.

Rodiče do mě neustále hučeli, kam že se to chceme přesně podívat a já se snažila při svém lhaní znít přesvědčivě. ,,No, jedeme do toho vodního světa, jak jsem ti o něm jednou vyprávěla. Teď v zimě mají podstatně levnější vstupný, víš?" A možná se to může zdát jako pohádka, ale s tímto tvrzením se naši opravdu spokojili. Za což jim opravdu vděčím.
Hned ráno, když mi zazvonil budík a já se přinutila vstát jen silou vůle, která mi  tvrdošíjně říkala, že jedu na důležitou misi, se ale vyskytla další komplikace. Tou komplikací byl Chip.
Zuřivě na mě štěkal, když jsem si snažila narvat do batohu co nejvíce jídla a pití. ,,Nic nedostaneš, žroute!" sykla jsem po něm bez pohybu rtů jako profesionální břichomluvec. Chip ale zatvrzele štěkal dál, což mimo jiné také přineslo své ovoce. Ospalá máma za mnou kráčela ve své noční košili a já v sobě najednou krátce pocítila vinu, když jsem spatřila její zničený obličej.
,,Co tu děláš?"
,,Beru s sebou nějaký jídlo."
,,A to u toho musíš tolik vyvádět?"
Pak popadla Chipa za obojek, otočila se na podpatku a bez rozloučení opět mířila do ložnice. Ani neví, že mě přitom nevědomě vypustila na jinak zcela jistě zakázanou vyjížďku. Díky, mami, jsi fakt kámoška.

,,Boha jeho, proč ti to tak trvalo, Raven?" řekne Elliot, když se usadím na sedadlo spolujezdce a marně se snažím v té černočerné tmě najít pás. Jeho ranní rozcuch (nebo aspoň to, co z něj vidím) je v této chvíli naprosto omluvitelný, ba dokonce i mnou vítaný, protože při letmém pohledu na sebe do zrcátka málem vyjeknu. Co to mám sakra s tvářemi?
,,Technický problém v domácnosti," odpovím a dál pokračuju v důkladném prohlížení mého flekatého obličeje. ,,Nebezpečí zažehnáno," ujistím ho ještě.

,,Senzace!" ozve se ze zadních sedadel Marvin a hned po něm Bonniein přidušený smích. ,,Elliote, nalaď do navigace ty souřadnice!"

Elliot nečeká na další pobízení a z postranní přihrádky vyloví cosi malého a hranatého. ,,Kdy se ti ho povedlo vzít?" zeptám se s neskrývaným údivem v hlase a pohlédnu na známý deníček. ,,Ukradli jsme si ji zrovna když jsi s námi nebyla v kavárně." Pokrčí rameny a já mám najednou neskutečnou chuť prohnat si hlavou kulku. Jednou nejdu do kavárny a oni spáchají loupež století? To se mi nezdá ani trochu fér!

Elliotova chytrá navigace - která zcela mimochodem nepřímo úměří s jeho pojízdným vrakem - pronese robotickým hlasem: ,,Cíl určen. Po dvou set metrech zahněte doleva"
Tato věta zapůsobí jako jakési zaklínadlo a v autě se okamžitě uvolní vypjatá atmosféra.

,,Jak je to daleko?" zeptá se Bonnie a pozoruje Elliota, který se pokouší nastartovat máry (rozumějte jeho auto. Není zvláštní, že špatné, staré, rozbité a porouchané věci nalézají snadněji svá přirovnání nebo přezdívky?). Elliot na ni vrhne nasupený pohled, jenž má pravděpodobně počátek kdesi pod kapotou, ale když si svou neoprávněnou zlobu uvědomí, povolí všechny svaly v obličeji a co nejpřívětivěji odpoví: ,,Má to být zhruba 60 kilometrů za městem."
,,Hodina," odhadne Marvin, načež Elliotovo auto odpoví prazvláštním buchnutím.
,,Dvě," opraví se spěšně.
,,Co to bylo?" zeptá se Elliot, naprosto ignorujíc Marvinovu posměšnou poznámku a zřejmě příliš zasažen faktem, že jeho auto se rozpadá. ,,Hmm," protáhne Bonnie dlouze. ,,Řekla bych, že z té věci upadla nějaká její část."
Elliot na ni pohlédle, bílý jako stěna, v očích čirá hrůza. Okamžitě (a vzhledem ke křehkosti vozu i poměrně neopatrně) vezme za kliku a opustí auto, aby se mohl podívat, co ono podezřelé loupnutí způsobilo.

,,Hlavně si to schovej, Elliote! Za dva roky na tom slušně vyděláš jako na archetypu!" křikne za ním Marvin, který se o vteřinu později už válí po celém autě smíchy nad jeho neskutečným smyslem pro humor.

Pozorovat zoufalého Elliota, jak se marně snaží namontovat část rzí prožraného podvozku zpět na své místo, je nanejvýš k popukání. Bonnie i Marvin prostrčí hlavy mezi přední sedačky, aby měli lepší výhled, a zatímco Elliot si beznadějí málem trhá vlasy, my tři se zajíkáme smíchy. Celé vyjevení mě usvědčí, že tohle představení je mnohonásobně lepší (a levnější) kulturní zážitek, než celá Rubínová lavina.

Jakmile Elliot dospěje k jedinému rozumnému řešení - tím myslím vykašlat se na to - a opět se posadí za volant, z úst se mu vydere hluboký vzdech. Náhle mě přepadne chuť poplácat ho po zádech, ale pravděpodobně bych se u toho asi počůrala smíchy, takže se rozhodnu, že toho nechám, protože jedna katastrofa nám už bohatě stačí.
Elliot se zkroušeně sveze po volantu, což beru už jako provokaci, a proto ho šťouchnu lotkem do boku. ,,Pohni zadkem, Colombo. Pachatele stejně už nechytíš. A já chci dorazit na místo včas."
,,Jakej pachatel, Raven? To auto se přece naprosto jasně rozpadá," řekne Marvin, aby Elliota ještě víc namíchnul, ale ten už jen nasadí neutrální výraz a poslouchá, jak se my ostatní chechtáme jeho utrpení. Ale pochopte nás. On by se s tím vrakem klidně i oženil.

Když se Elliot konečně přenese přes fakt, že jeho auto je rachotina, zavládne v autě příjemná atmosféra, jež vystřídá předchozí Elliotovo vypětí. Za dunivých zvuků aletrnative indie rocku - a za příšerného zpěvu celé naší čtveřice - se řítíme prázdnou silnicí pryč z města. Vítr nám čechrá vlasy a první paprsky právě vycházejícího slunce nás šimrají na nose. Zlatá barva se začne mísit s temně modoru a na obloze se vytvoří jednolitý, oku lahodící přechod barev.

I was born and raised - první slova z písně Brothers & Sisters od Band of skulls - se ozve z radia a začne se linout přímo k našim uším, načež způsobí další vlnu zpěvo-křiku.
Refrén už řveme zplna plic.

,,But, however, much the time. We're our brothers and sisters in the end!" zpíváme všichni nahlas a u toho kýváme hlavou do rytmu. Nikdo nevěnuje pozornost pohoršeným pohledům, které nás zabíjejí z právě projíždícího kabrioletu a raději ještě více zesílíme radio.

,,Hele, víte co?" naruší naši pěvecké vystoupení Bonnie. ,,Já bych fakt totálně chtěla na nějakej koncert."
,,Já taky," přitakám a všimnu si, že i oba chlapci silně zatřesou hlavou, na znamení jejich souhlasu. ,,Neni nic jednoduššího, než si rozkliknout seznam plánovanejch koncertů," pokrčí rameny Marvin a složí si ruce za hlavu, přičemž se trochu sveze po sedadle a dopřeje si samolibý úsměv.
,,Stejně je ale nefér, že koncerty jsou tak nekřesťansky drahý," posťežuju si a pak spozoruju, že Elliot tlumí radio. ,,Všimněte si tý logiky: kdo chodí na koncerty? Mladý lidi. Co dělaj mladý lidi? Studujou. Kde maj brát peníze? Krást. Přišla jsem na to, dámy a pánové. Společnost z nás chce vychovat zloděje. "
,,Když se nad tím tak zamyslíš, uvědomíš si, že celá společnost je proti mladejm děsně zaujatá," přitaká okamžitě Marvin. ,,Když někdo mladej udělá nějakou hloupost, dospělý nad tim jen tak mávnou rukou a řeknou 'Vždyť je ještě mladej'. Teda aspoň v tom lepším případě. V tom horším ti řeknou, že jsi naivní a nerozvážnej hlupák a že kdyby byli tvejma rodičema, vyšlehaj z tebe šlehačku."
,,Nebo nemáme stejný práva, jako dospělý," přidá se Bonnie. Elliot otráveně mlaskne. ,,Nemyslíte, že je příliš brzo na politický řeči?"
,,Na politiku není nikdy brzy," usměju se na něj.
,,A na co tedy?"
,,Na Pýchu a předsudek. Na to je brzo vždycky"
,,Ale jdi ty. Vždyť to nebylo zas tak strašný...." Podívám se na Elliota svým nejpřekvapenějším a nejnesouhlasnějším pohledem, ale on upírá zrak vpřed na silnici.
,,To nemyslíš vážně."
,,Jo, to teda myslím."
,,Co na tom nebylo zas tak strašný? To by mě vážně zajímalo."
,,Třeba to sídlo pana Darcyho."
,,Vždycky jsi byl příšerně majetnickej," zasměju se a opět zesílím radio, takže neslyším nic jiného, než fulminantní údery do bubnů a strun elekrické kytary.
A pociťuji, že vůči okolnímu světu začínám být dost apatická.
Propadám do víru letargie.
A umírám.

Ve skutečnosti jsem však neumřela. Usnula jsem, jak je pro mě ovšem typické. Když se za obrovského smíchu tří hlasů opět probudím, slunce je už dávno na obzoru a svou hrůzostrašnou přítomností mě jen usvědčuje v tom, že letos opravdu jen tak nenasněží.
,,Ta žlutá mrcha mi leze krkem," vysoukám ze sebe místo pozdravu.
,,Nazdárek Raven," pronese Bonnie svým zvonivým hláskem, když se natahuje pro plátek slaniny. ,,Dopřáváme si trochu zaslouženýho volna."
,,Chápu. To věčný vysedávání je děsně vyčerpávající," odpovím a ukradnu si kousek Marvinova sendviče. Zakousnu se do něj a mou mysl naplní kýžený pocit blaha. Marvinova máma prostě umí!
,,Proč jsme vlastně zastavili?" pronesu trochu nesrozumitelně, jelikož má ústa plní nebeská svačinka.
,,Protože jsme dorazili na místo, Raven."
Rozhlédnu se kolem sebe. Do okruhu dvou set metrů není nic, co by upoutalo pozornost a v momentě, když se už chystám s nechápavým výrazem ve tváři otočit zpět na zbytek mojí party, okem zavadím o něco zvláštního. O něco, o čem není pochyb, že je to místo.

***

(Ahoj všem! Líbila se vám dnešní kapitola? Kam myslíte, že dorazili? Chtěla bych vám popřát nádherný vstup do nového roku, spoustu úspěchů a štěstí. Tvoříte-li svá vlastní díla, přeju vám, ať se vám ve vaší tvorbě daří!)