Dneškem končí můj život.
Ráno jsem zaspala, takže jsem nemohla jet jako obvykle v pohodlí tátova Jeepu, ale byla jsem nucena nastoupit do té pojízdné obludy - jinak také známé pod názvem autobus -, kde jsem byla každou vteřinou vystavována nebezpečí udupáním k smrti, propálením díry do podlahy nebo také tomu nejhoršímu, co by se vůbec mohlo stát - oslovením.

Když jsem se celá vyklepaná z té pekelné projížďky usadila do lavice, čekalo mě na ní nemilé překvapení. Můj sáhodlouhý esej na Pýchu a předsudek neskončil zrovna chvályhodným hodnocením. Ale co se dalo čekat, pomyslela jsem si v tu chvíli, od takové zoufalky, jako je profesorka Buchanová. Ta přeci Jane Austenovou musí přímo hltat.

Aby toho nebylo málo, na semináři psychologie jsem za povídání s Lynette musela na základě mých (chabých) znalostí ohledně spolužaček interpretovat každou z nich. Tuto důkladnou analýzu jsem ovšem nebyla schopná učinit, a tak mezi mé časté "ehhh" a protáhlé "noo" občas padla spásná informace od profesora Johanssona. Nakonec mě posadil s tím, že bych měla rozšířit své společenské hranice aspoň o jednu lavici do každého směru.

A teď tu stojím ve starých, nízkých martenskách a čekám na metro, protože to předchozí mi ujelo. Smaragdově zelený svetr mě aspoň trochu izoluje od toho mrazivého počasí, ale moc mi to na náladě nepřidává, jelikož si každou chvíli musím otírat brýle.
Zkontroluju čas na svých hodinkách a zjistím, že metro by tu mělo být za 4 minuty. Frustrovaně si odfrknu a zády se opřu o zeď, o kterou mi o okamžik později břinkne má plátěnka.

,,Raven?" uslyším zastřený mužský hlas opatrně vyslovovat mé jméno. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, ale nikoho nevidím, z čehož usoudím, že už mi asi zamrzá mozek a nechám to být, dokud ale opět neuslyším ten hlas.
,,Raven, jsi to ty?" Prudce se otočím a uvidím před sebou vysokého blonďáka. Chvíli pátrám v paměti, kdo to sakra je, protože neexistuje horší životní situace, než když vás přátelsky osloví někdo, o kom nevíte, že vůbec existuje. Pak si ale vzpomenu.
,,Owene," vypadne ze mě snad až netaktně zaskočeně. Owen si toho ale zřejmě vůbec nevšimne. ,,Pamatuješ si na mě?" Po tváři se mu rozlívá nadšený úsměv, jako bych byla stírací los, který mu přinesl milion liber.

Owen Elkins je můj hodně dávný přítel ze základní školy. Tehdy jsme se navštěvovali snad každý den a hráli si na Star Wars, protože jsem na nich fakt dost ujížděla. Často jsme u sebe přespávali, vymýšleli si noční bojovky a dlouho do noci jsme pak celí vyklepaní jako ratlíci koukali na Věřte nevěřte.

Teď vypadá úplně jinak. Dřívější zlaté, jemné vlásky už nepůsobí tak dětsky a jeho tvář získává na mužnosti. Na sobě má úzké černé džíny, zelenou parku a zjevně svetr po dědovi.
,,Kdy se z tebe stal hipster?" zeptám se namísto odpovědi. Víte, tihle rádoby hipsteři mi fakticky lezou krkem. Myslím, že bych nesnesla, kdyby se z takového fajnového kluka jako je Owen vyklubal někdo takový.

,,O čem to mluvíš?" zamrká zmateně a přeměří si mě analytickým pohledem. ,,O ničem," odpovím spěšně, pokrčím rameny a zase se opřu o chladnou zeď zastávky. A Owen mě sleduje.
,,Kam jedeš?" zeptá se po minutě trapného ticha, když oba mlčíme, protože nevíme, co říct. ,,Do kavárny."
,,Fakt?"
,,No... Jo."
,,A myslíš, že bych mohl jet s tebou?"
Málem se zakuckám vlastními slinami. ,,Cože?"
,,Ptám se, jestli bych mohl jet s tebou," zopakuje Owen a při tom se mu na tváři tvarují drobné ďolíčky. Z toho jeho nepřetržitého smíchu bych měla za chvíli křeč, no fakt.
,,Ehh," snažím se vybruslit, ,,Víš, budou tam mí přátelé a tak, takže -"
,,Vážně? Rád bych je poznal, Raven!" V tuhle chvíli by se mi hodil nějaký bílý hadr. Ne, abych s ním Owena pleskla přes obličej, ale možná na znamení toho, že se vzdávám. Další nálet jeho nepochopených otázek bych pravděpodobně neustála.

,,Jo. Jo, klidně pojď," odpovím mu přátelsky a radostně se na něj usměju, což mu prohloubí jeho ďolíčky. Ze zatáčky se najednou jako na zavolanou vynoří tmavé metro a zastaví se přímo přede mnou.
,,Dámy první," řekne Owen a uvolní mi vchod, abych mohla vstoupit, což je od něj nesmírně galantní, ale na dnešní dobu tak trochu švihlé. Nejspíš jsem tolik obklopena croydonskými tupci, že se pro mě gantlemani stali něčím jako tabu.

Uvnitř obsadíme dvě volná sedadla a mně na okamžik zachvátí pocit úzkosti. Ten se ale vypaří hned, jakmile se Owen nepohodlně ošije a rycne mě ramenem do žeber.
,,Promiň," omluví se starostlivě tvář se u změní ve vystrašený škleb. Vypadá spíš jako by mě minimálně třicetkrát nabodl na vidle, než jen pouze lehce udeřil.
,,Jsem v pohodě," ujistím ho klidně a dám si velký pozor, aby tomu opravdu věřil.
,,Dobře. Promiň."

Zatímco se mi výhled z okýnka mění jen v jednolitou černou šmouhu, začnu přemýšlet, proč jsme se s Owenem vlastně rozkamarádili. Kdysi jsme se vídali každý den. Dělali jsme týmové projekty vždy spolu, do kina chodili jen my dva, na Star Wars jsem si hrála jedině s ním. A pak přišla střední škola a sní i odloučení od ostatních. Začalo to slovy ,,To, že jdeme každý jinam, nám přece nezabraňuje v tom, abychom se dále vídali," a končilo to mlčícím telefonem. Možná by bylo lepší rozloučit se s ním nějakým podobným způsobem:
,,Víš Owene, střední je takovej velkej milník. Ráda bych ti pověděla, že o naše přátelství nepřijdem, ale to říkají všichni a pak na sebe kašlou, takže asi tak."
Ale Owen mě vypátral. Teda, ne úplně. Narazil na mě. A já najednou nemám, co říct.

Metro se podruhé zastaví a my mlčky vystoupíme. ,,Jak je to daleko?" zeptá se Owen. ,,Je to jen kousek, neboj," odpovím co nejpřátelštěji to jde. ,,Jak se má vlastně Doyle?"
Doyle je Owenův o dva roky mladší bratr. Když mu byly čytři roky, celá Owenova rodina se stala obětí autonehody. Všichni vyvázli jen z drobným povrchovým zraněním, ale drobounký Doyle si to hodně odskákal. Ochrnul na obě nohy a od té doby je pouze na invalidním vozíčku.

,,Má se fajn. V rámci možností. Teď na jaře ho čekají přijímačky na střední, takže je z toho dost vyjevenej."
,,To chápu," kývnu hlavou. ,,Taky jsem byla."
,,A teď? Jsi na Fairfieldu spokojená?"
,,Jo. Našla jsem si tam svou partu. Jednoho z mých přátel jistě znáš, jmenuje se Elliot Abernathy," řeknu letmo a přitom mi oči sklouznou k hejnu holubů, kteří se slétají okolo parkového odpadkového koše.
Owen na okamžik trochu strne, ale je to tak krátká chvilka, že si myslím, že se mi to jen zdálo. Opět nasadí svůj neutrální výraz a zamumlá tiché 'možná.'

Když ale dojdeme ke kavárně, Owen strne podruhé. ,,Ty chodíš do týhle kavárny?" zeptá se, div mu oči nevylezou z důlků. Jeho jinak bezchybnou tvář posejí zkroucené vrásky, to když se mu obočí vymrští do nebeských výšin.
,,Jo," řeknu prostě a také se zastavím, abych si ho lépe prohlédla.
,,Do tý kavárny s antikvariátem?"
,,Jo."
Owen mi věnuje vyplašený pohled a vypadá, že se rozhodně nechystá dovnitř.
,,Poslyš Raven, vážně jsem tě dneska rád potkal, určitě ode mě Elliota pozdravuj, ale uvědomil jsem si, že už jsem měl někdy být. Takže tak. Ahoj." Než se nadechnu, abych mu odpověděla, Owen se otočí a svižným krokem mizí v zatáčce z ulice.

Pomateně se zamračím, ale dál nad tím jen mávnu rukou a otevřu těžké dveře, při čemž mě hned u vchodu udeří do nosu známá vůně. ,,Ahoj Mabel," pozdravím ženu za pultem, které to tu mimochodem celé patří a pověsím kabát na stojan. Němě na ni zaartikuluju jedno černý a ona se na mě usměje.

,,Nazdar Raven," ozve se Marvin od našeho stolu a Elliot s Bonnie mi jen vesele zamávají. ,,Co to bylo za kluka?" zeptá se Bonnie, aniž by čekala, až se posadím. Vlasy má dnes stažené do zaplétaného copu, který jí fakt sekne, takže se vedle ní na okamžik pocítím ve svém drdolu a brýlích poměrně zanedbaně.
,,Owen Elkins," pokrčím rameny a sáhnu po jedné ze sušenek, které leží v misce uprostřed stolu. Elliot zbystří a propne záda, jako by jimi měl projet elektrický proud. ,,Owen Elkins? Myslíš toho tvýho starýho spolužáka?"
,,Přesně toho myslím."
,,Jak jste na sebe proboha narazili?" zeptá se Marvin a přitom se lokty opře o kolena.
,,V metru. Teda spíš na zastávce. Asi mě poznal, čemuž se fakt divím, ale co."
,,Ty bláho! To je fakticky jak z nějakýho filmu," rozplývá se Bonnie. ,,Takový znovu obnovený přátelství je přece ve kinematografii dost populární, no ne? K dokonalosti už jen schází, abyste se dali dohromady."
Překvapeně na ni mrknu, ale okamžitě svou pozornost převedu na Mabel, která ke mě už cupitá s šálkem černé kávy. ,,Děkuju," řeknu a snažím se rozvzpomenout, o čem jsme se to předtím s Bonnie bavily. Ale nemusím přemýšlet dlouho.
,,Samozřejmě to nebude lehká cesta, Raven. Připrav se na trny posetou útrpnou pouť, ale dobytí Owenova srdce ti za to stojí, ne?"
,,Raven. Toho kluka jsem neviděla dobrejch šest sedm let. Děláš, jako bychom se hned měli brát. Vždyť já ho ani nepoznala." Bonnie ale jen nesrozumitelně mlaskne.
,,Navíc," pokračuju, ,,se chová dost divně. Za každou cenu mě sem chtěl vyprovodit a poznat vás, a jakmile zjistil, že tohle je 'ta kavárna s antikvariátem', vydal se na zběsilej úprk. Co si o tom myslet?"
,,Že nemá rád knihy," utrousí moudře Elliot. ,,A takový mezi sebe neberem, aby bylo jasno."

Všichni čyři si ještě nějaký čas povídáme a později propadneme obrovské chuti na ten přenádherně vyhlížející cheesecake, který se tak slavnostně otáčí na svém skleněném podnose ve vitríně. Netrvá dlouho a Mabel donese každému z nás jeden kousek. ,,Troufám si tvrdit," začně Elliot, ,,že bez tohoto cheesecaku by můj život nebyl kompletní." Všichni uznale kývneme, ale plná ústa nám nedovolují vyřknout jakékoli souhlasné slovo.

Když se všichni nasytíme, začne Marvinem ošívat zvědavost. ,,Kdy jsme sem vrátili tu knihu?" zeptá se z čista jasna. Pokrčím rameny. V poslední době začínám ohromně ztrácet přehled v čase, takže věci jako dnešní datum a podobně jsou pro mě jako odvrácená strana Měsíce.
,,Tři dny zpátky, hádám," řekne Bonnie, ale Elliot ji ihned opraví. ,,Čtyři."
,,Myslíte, že by - čistě teoreticky, že ano - mohla být už jejím vlastníkem objevena?"
,,Co tím myslíš?"
,,Jestli už ten někdo přišel na to, že jsme ji vrátili."
,,To nevím," zamyslí se dlouze Bonnie.

A aniž bychom si k tomu dali nějaký signál, naráz se celá naše čtveřice zvedne a míří do třetí uličky vlevo, kde hned při první příležitosti zatočí vpravo a octne se přímo před regálem záhadného deníku.
Elliot zvědavě vyhledá desky starého zápisníku mezi dvěma encyklopediemi pomalu jej vyprostí z jejich spárů. Jakmile se jeho prsty dotknou přebalu knihy, do mě se vloupá čirá zvědavost. Nervozita mnou začne lomcovat a já si uvědomím, že si v koutku duše nejspíš přeju, abychom s našim pátráním pokročili dál.
Co když tam nic nebude? Co když jsme se jen nechali unést na vlně naší fantazie? Třeba me to jen hloupá hra malých dětí. Třeba ta kniha žádný smysl nemá a jen tu zkroušeně leží.

Elliot nalistuje stránku se souřadnicemi a všichni zalapáme po dechu. Úhledné, ale vypsané písmo úplně na konci stránky oznamuje, že už není cesty zpět.

Jste očekáváni.

***

(Další kapitola spatřila světlo světa! Tentokrát je to mimořádně dlouhá kapitola, omlouvám se. Co říkáte na Owena? Bude to ještě hodně zapeklitý, věřte. Na další díl si ale asi počkáte, poněvadž učitelé se zbláznili. Proč nešoupnout všechny testy, slohovky a opravná zkoušní na poslední týden? To asi znáte. Opět se trápím se chemií. Mějte se líp, než já.)