Bonnie nechává svou levou dlaň v Marvinově pevném stisku a pravou rukou přidržuje v blízkosti svých úst objemný hrnek, z něhož až ke mně sálá neodlatelná vůně kávy. Marvin upírá zamyšlený pohled doprostřed konferenčního stolu a Elliot sebou nervózně ošívá. Já je všechny sleduju.

Dnes jsme tady, abychom vrátili zpět onu záhadnou knihu. Došli jsme k závěru, že pokud je nám opravdu souzeno proniknout do hlubin souřadnicového problému, budeme s dotyčným člověkem moct komunikovat prostřednictvím knihy. Jestliže ji později otevřeme a nalezneme v ní nějaké další indicie, znamená to, že překonáme veškeré pochybnosti a začneme s pátráním. Pokud se tak ale nestane, zapomene na to.

,,Co když se nic nestane?" zeptá se Elliot, zjevně příliš znuděn naší dosavadní mlčenlivostí. ,,Sám sis odpověděl," řekne Bonnie. ,,Nic se nestane." V jeho očích se na vteřinu mihne zklamání, ale nejsem si tím úplně jistá, protože v téhle psychologické řeči těla jsem měla vždycky mezery.

,,To by bylo dost na nic, nemyslíte?" zeptá se po chvilce znova. Upře na mě své temně zelené oči a mně se na okamžik trošku zamotá hlava. Nevím z čeho. Ale jsem si jistá, že na to káva pomůže. Rychle chmatnu po svém hrnku a dopřeju si pořádný lok té černé tekutiny.
,,Myslím, že zaobírat se věcma jako coby kdyby je nám úplně k ničemu," poznamenám a věcně pokrčím rameny. ,,Akorát si kvůli tomu zaplňuju mozek úplnejma hovadinama. Není se pak čemu divit, že se mi do hlavy nevejde dalších padesát španělských slovíček."
,,Souhlasím s Raven," přidá se Marvin. ,,Prostě tu knížku okamžitě vrátíme a dál se v tom nebudem šťourat. Uvidíme, jak se to celý bude vyvíjet."

Všichni čtyři na sebe pohlédneme a věnujeme si ještě krátký čas na přemýšlení. I když vlastně už není nad čím přemýšlet. Je to úplně jednoduché.
Místo toho se začnu zase rozhlížet po kavárně. Je něco okolo páté a podnik zaplňuje nezvykle příliš mnoho lidí. Chvíli mám pocit, že nás všichni pozorují nebo poslouchají, ale vzápětí si uvědomím, že jsem jenom paranoidní cvok a zapiju to kafem.

Elliot ještě několikrát nervózně dupne do podlahy a pak ze svého křesla vystřelí takovou rychlostí, jako by pálilo. Sáhne po knížce, která leží hned vedle Marvinova hrnku a vydá se k regálům plných knih.
Nikdo na nic nečeká a všichni se ihned vydáme za ním. Najdeme ho, jak jedné klaustrofobní uličce hledá původní místo zápisníku. ,,Tady," řekne Marvin a ukáže někam mezi dvě velké knihy, které ho svou velikostí a majestátnostní naprosto zastíní a zařadí na úplně nejspodnější příčku knižní atraktivity. V té chvíli je mi deníku opravdu líto a tak nějak mě to rozesmutní.
Elliot vsune zápisník mezi ony dvě královsky tyčící se tlusté bichle a Bonnie těžce vydechne. ,,Teď nám nezbývá už nic jiného, než čekat."
,,V tom případě navrhuju něco na zkrácení času. Půjdeme do kina?"

Společně kráčíme po zvlhlém chodníku a ve vzduchu je cítit mráz. Tančí kolem našich tváří a dodává jim rozkošně růžovou barvu zralých malin, přičemž nám na cestu svítí chabé osvětlení pouličních lamp. Město se už opět začne potápět do tmavé noci, která se jako přízrak plíží ulicemi, až je svým pláštěm zahalí úplně celé.
,,Na co vlastně jdeme?" zeptám se, protože mě to opravdu zajímá. Většinou mi jsou takové věci úplně putna, ale dnes v sobě chovám zvláštní pocit, že bych měla vědět, jaký film se vlastně chystám zhlédnout.
,,Jmenuje se to Rubínová lavina," odvětí pohotově Marvin a přitom po mně mrskne nasupený pohled, možná abych film nesoudila podle názvu. Protože to dělám dost často.
,,A podle všeho to má bejt největší kinematografická lahůdka měsíce," doplní.
Moc mě to nepřesvědčí.

Abyste věděli, Raven Foleyová je největší filmový a knižní kritik. Jestli se mi nějaké dílo líbí, je téměř hodno Oscara. Nezabývám se hloupými komediemi s nízkým humorem. Proto je poměrně nadliský výkon uspokojit mě nějakým kulturním dílem.

Jakmile si koupíme v místním kině lístky na Rubínovou lavinu a přejdeme do sálu, zjistíme, že je úplně prázdný. Vrhnu na Marvina pohled s pozvednutým obočím, ale on se začne okamžitě bránit. ,,Vím, na co myslíš, Raven, ale to, že tu nikdo není, neznamená, že je Rubínová lavina blbost."
,,Dobře, Marvine. Nebudu si dělat předsudky. I když k tomu dost tíhnu, ale znáš mě - co bych pro blaho tvý duše neudělala."
,,Tak se mi to líbí. A když už jsme u toho blaha mý duše, nechceš mi koupit jeden slanej popcorn?" zeptá se, čímž zapříčiní další vystřelení mého levého obočí. Musí to být dost znepokojující, pozorovat, jak mé obočí v nepravidelných intervalech neustále střídá svou pozici.
,,Neni to náhodou tak, že kluci platí za svý přítelkyně?"
,,Abych mohl své přítelkyni dopřát trochu tý kukuřice, potřebuju nějakýho sponzora jako jsi ty."
Rychle pohlédnu na nepřítomně vyhlížjící Bonnie a trochu soucitně na ni mrknu. Mezitím přikluše Elliot z předsálí, kde se pravděpodobně bez našeho vědomí vydal na hon pro popcorn na vlastní pěst. Elegantními a přesto podivnými pohyby se mu podaří donést všechny čytři vrchovatě naplněné papírové kelímky a s jemným žuchnutím přistane na sedadle přímo vedle mě. Ono poměrně hlučné usednutí poslouží jako gong znějící v různých teleshopinzích, kdy se vám hlavní moderátor snaží naznačit, že právě teď je ta chvíle, kdy byste měli vzít do ruky svůj mobil a zavolat si pro bezkonkurenční sadu deseti věšáků na oblečení a jako bonus sofistikovaný nůž na krájení lidských končetin.

Elliot mi podá jedná z popcornů, ale přesto se neubráním vyčítavému pohledu, který té kupě kukuřice věnuju. ,,Proč jsi tak nezrdavej," zamumlám tak, aby mě nikdo neslyšel. Později ale své výčitky spolku společně s první hrstkou popcornu. Tomu se říká dieta!

Po dvaceti minutách se film osvědčí jako špičkový propadák a to hned z několika důvodů: a) mezi hlavními hrdiny je i dívka, která, žel bohu, neoplývá přílišnou inteligencí.
b) Hraje tady Robert Pattinson, což je asi jediný herec, který mi tak neskutečně vadí.
c) děj negraduje.
Závěr? Vypínám.
Zatímco Bonnie nervózně žmoulá bříška svých prstů při každé smrtelně nebezpečné situaci, jíž je Robert Pattinson vystavěn (což znamená i při každém mém tichém ,,sakra!"), já studuju naprosto prázdný sál. A jak mé oči putují po tom obrovském a nehlídaném prostoru, dostanu šílený nápad.

Svižně a bez komentářů se zvednu ze svého místa a pomalu kráčím po schůdkách dolů. Všichni ostatní si pravděpodobně myslí, že si jdu odskočit, ale jakmile mě spatří míjet východové dveře, v obličeji se jim začne zračit čirá zvědavost.
,,Kam jdeš?" uslyším za sebou Elliota, jehož hlas tlumí otravné vzlyky hloupé Meredith. Z toho usuzuji, že ve filmu nejspíše někdo umřel. Už bylo na čase. Ten příběh byl tak nenapínavý.
,,Vždycky jsem se chtěla dotknout kinoplátna," připustím s pokrčením ramen a pokračuji ve své cestě dopředu.
,,A-a to můžeš?" podiví se Bonnie, která očividně svou pozornost z Rubínové laviny přesunula na mě. ,,To nevím. Ale koho to zajímá?"
A pak, jako když mrknete, ale daleko rychleji, Elliot přeskočí sedačku před sebou a rychle pospíchá za mnou. ,,Taky se chci dotknout," řekne, jakmile zpozoruje můj udivený pohled. ,,Nejsi jediná, kdo je užírán neutuchající touhou pro každou špatnost, Raven."
Uculím se.

***

(Ahoj! Jak jste si všimli, opět jsem přispěla další kapitolou do nového příběhu. Příští kapitola má okolo 1800 slov, zatímco tahle jen 1100, takže bude fakt dlouhá. Pokud se vám Coffe club líbí, zanechte vote nebo mi sdělte dokoli v komentářích. Budu ráda za každou kritiku! Mějte nádherný den!)