Vložím klíče do zámku a otočím zápěstím. Ozve se cvaknutí a hned v zápětí nadšený Chipův štěkot.

Chip je šestiletý bavorský barvář s hnědočernou žíhanou srstí. Spíš bych měla říct, že on si vybral nás, než my jeho. Pamatuju si, že když jsem mezi tou hromádkou kňučících štěňátek poprvé vypustila z úst jméno Chip, on se jako první sebral a pelášil ke mně.
Stejně jako dnes.
Přicupitá ke mě po svých statných nohách a začně mě olizovat. ,,Chipe!" vykřiknu někde mezi dávivým smíchem a jeho neidentifikovatelnými zvuky. ,,Nech toho!" Chip se poslušně posadí, ale stále mu ocas hravě přeskakuje ze strany na stranu. ,,Nic pro tebe nemám," obeznámím ho s pokrčením ramen a on na mě hodí ublížený pohled. ,,Kde jsou všichni?" zeptám se ho později, jako bych čekala, že mi odpoví. Chip ale jen otráveně zavrčí a odchází pryč do obýváku. Zřejmě aby se zahřál u krbu. Lemra líná.

Tahle komunikace mezi psem a člověkem je pro lidi bez domácích zvířat nejspíš naprosto nepochopitelná. Věřte ale, že pokud dospějete do stadia, kdy si uvědomíte, že jste naprosto bez přátel a potřebujete společnost a uchýlíte se ke koupi psa, najednou jako by se vám v hlavě něco přeplo. Začnete si s ním povídat o vašem dni, i když vás směle ignoruje nebo spokojeně oddychuje ve své postýlce. Dělíte se s ním o své oblíbené jídlo. A jste tak v očích ostatních naprostými zoufalci.
Já ale nebyla zoufalá. To naši.
Chip si ale nějakým způsobm našel snadněji cestku ke mně, než k nim. Což samozřejmě neznamená, že k nim si ji nenašel vůbec. Z nás dvou se ale stali nerozluční parťáci. Čím je ale barvář starší, pohodlnější se stává. Chip na mě v jednom kuse nakvašeně mručí a nebo mě neposlouchá, a proto mu často nenechávám zbytky od jeho oblíbených těstovin.

,,Mami?" zavolám přes chodbu, když si sundávám z nohou mé černé martensky. ,,Tati?"
,,Jsem v pracovně!" ozve se tlumeně z horního patra. Tiše si povzdychnu a odejdu do pokoje, kde odhodím svou tašku do rohu místnosti a unaveně se svalím na postel. Tohle je konec.

Věci ohledně toho zápisníku mě poměrně rozrušují. Nevím, co je správné a co bych si měla myslet já nebo ostatní. Zavřu oči a snažím si vybavit vzpomínky na den, kdy jsme ho objevili.

,,Co tam je?" zeptá se Bonnie, když vidí můj výraz. ,,Nic," řeknu.
Prázdno, prázdno, prázdno, prázdno.
Bříška mých prstů přejedou po natištěných číslech a písmenkách. ,,Jsou tu souřadnice," vydechnu tiše.

Rychle se posadím a přeměřím si pokoj. Pak se zvednu a jdu ke své tašce, abych z ní vyjmula onen zápisník. Malá knížečka mi padne do dlaní jako ulitá a já mám na chvíli krátký pocit, jako by tam patřila. Tmavě červená barva se na rozích ohmatala a zůstaly zde po ní jen nesourodé čáry. Zlatý znak bezkvěté rostliny uprostřed přebalu je ale rozhodně nejzajímavější. Dvě snítky se v dolní části stonku kříží a na opačném konci se naopak od sebe vzdalují. Chvílí pátrám v paměti, jestli podobná rostlina nebyla v poznávačce na biologii, ale nemůžu si vzpomenout.

,,Raven?" zahaleká táta z kuchyně, čímž mě vytrhne z přemýšlení. Rychle knihu schovám pod deku a vyběhnu na chodbu. ,,Ano?" odpovím dufajíc, že po mě nechce nějakou hrubou domácí práci jako je luxování nebo utírání prachu. Na nic z toho nemám náladu.
,,Myslíš, že mi můžeš pomoct z večeří? Tvá matka si klidně odjede s kamarádkami do kina a mě tady nechá napospas nefunkčnímu sporáku!" V duchu se usměju, protože vím, že sporák není nefunkční.
Seběhnu schody a obdařím tátu vřelým úsměvem. ,,Muž v kuchyni? Ach mami, co mi to děláš!" řeknu a stoupnu si před sporák. Zkontroluju, jestli táta sleduje to, co dělám a pak jedním stisknutím zapnu plotnu.
,,Tadá! Kouzlo!" vypísknu s přehnaným nadšením a zběsile zatleskám. Táta zakroutí očima a hrdě se postaví před plotýnku. ,,Necítím se poníženě."
,,Možná bys měl. Aspoň trošičku," přiznám a naznačím drobnou mezeru mezi palcem a ukazováčkem.
,,A ty bys možná měla jít do pokoje."
Sjedu ho překvapeným pohledem. ,,Právě jsi mě sem zavolal."
,,Už tě nepotřebuju. Cítím se dotčen. Má vlastní dcera mě zahanbila," řekne a zazubí se. ,,Běž a studuj!" vysloví s héroickým napětím v hlase a napnutou pravicí ukáže ke schodům, které vedou do mého pokoje.
,,Jsi fakt vtipnej," podotknu a vezmu si z mísy jablko.
,,Nejez to! Vždyť bude večeře!."
,,Tati, oba moc dobře víme, že až bude, - pokud vůbec bude, vlastně to může skončit, že se s rozdrásanýma nervama rozhodneš vylejt celej obsah kastrolu k sousedům - bude naprosto nepoživatelná." A pak se usměju. To je ono. Ráda ho rozčiluju.
,,Takže mi chceš říct, že se tu snažím zbytečně?"
,,Ne, to ani v nejmenším." Zakousnu se do jablka. ,,Snažíš se tu, abychom se později pobavili. Přinejmenším aspoň já."
,,Ach dítě, po kom ty jsi?" zamumlá si táta při míchání omáčky, ale já poznám, že ta slova jsou určená mně. Pokrčím rameny a přejdu k velké pohovce, na které se bez okolků hanebně rozplácnu.
,,Jak bylo v kavárně?" zeptá se táta, zrovna když zápasí s výběrem správné naběračky. Stočím obličej směrem k němu, aby mi bylo rozumět a až pak začnu přemýšlet, jaké to v kavárně vlastně bylo.

,,Dobrý. Asi." Rozhodnu se pro zatajení celé té věci s knihou. Táta by se o mě začal okamžitě strachovat a máma ještě víc. Nevím, jak by se přnesli přes fakt, že jejich dcera má v plánu odjet se svou partou na naprosto neznámá místa z naprosto neznámého důvodu.
,,Asi?" podiví se táta a usměje se nad svou neskomírající genialitou, když místo naběračky vybere k promíchání vařečku.
,,Hmm," zamumlám skoro neslyšně, čímž dám tátovi signál, aby se na víc nevyptával.

Večeře se nakonec opravdu uskuteční. Pogratuluju tátovi a řeknu mu, že své kulinářské dovednosti opravdu konečně vyšvihl aspoň na úroveň gastro-učně. Táta si mě chvíli dobírá a když oznámí, že pokud nemám na jeho výtvor náladu, můžu si namazat mámin příšerně zdravý chleba, jehož chuť jsme s tátou ohodnotily jako chuť hlíny. Takže se spokojím jen s teplým jídlem ve svém žaludku a s dobrým pocitem, že pokud není máma doma, vládne tady naprostá anarchie.

***

(Ahoj všem! Opět bych vám chtěla poděkovat za čtení! Komentářům ani votům se nebráním, takže chcete-li se k něčemu vyjádřit, v komentářích máte nekonečný prostor k diskuzím. Mějte se nádherně!)