Nervózně poklépávám nohou do mrazivého chodníku. Táta mě měl už před deseti minutami vyzvednout a odvézt do kavárny, ale za tu dobu tudy neprojelo ani jedno auto. Otráveně vydechnu a před ústy se mi vytvoří obláček páry. To je přesně to, co na Anglii nenávidím. Máme tu zimu, o to nic, ale bez sněhu. Mrzneme, ale nemáme z toho ten požitek. Bílé Vánoce se pro mě staly jen mlhavou dětskou vzpomínkou, kdy v noci na 25. prosince napadly dva centimetry sněhu, jež se následně okamžitě změnily v potůček roztátých vloček.

Za rohem uslyším hvízdavý zvuk pneumatik na nebezpečně kluzké silnici a tak nějak doufám, že se tou příšernou rychlostí ke mně řítí můj táta. Pak auto vjede do opačné ulice a mé naděje se rozplynou stejně jako ony vánoční vločky sněhu.
A pak mi dojde trpělivost.
Zkřehlými prsty vytáhnu z kapsy mobil a vytočím tátovo číslo. Po několika dlouhých otravných pípnutích se konečně dočkám jeho hlasu.
,,Ahoj Raven," pozdraví mě vesele, skoro až bezstarostně.
,,Ahoj tati," opětuju mu pozdrav, ale narozdíl od něj dál pokračuju. ,,Kde vězíš?"
,,Jak to myslíš?"
,,Čekám tu před školou, jak jsme si slíbili."
Po čtyřvteřinovém tichu na druhém konci sluchátka mi dojde něco, co mě vlastně vůbec nemá překvapovat. Táta zapomněl.
,,Raven," osloví mě vyděšeně, protože si uvědomuje svou chybu.
,,Jsem v pohodě," ujistím ho. ,,Jen si pospěš. Nechceš snad, aby se z tvé jediné dcery stal tvým zaviněním obrovskej rampouch, ne?"
,,Kdyby má dcera byla rampouch, nechtěla by po mě kapesné a nemusel bych ji živit. Bylo by to vlastně o dost výhodnější. Možná si to ještě rozmyslím," poškádlí mě a já opět vzdechnu.
,,Tati," napomenu ho, přestože se kdesi v koutku mé mysli usměju.
,,Budu tam co nevidět," ujistí mě a pak sluchátko utichne.

Táta se ani ne za pět minut opravdu vynoří z ostré zatáčky a přední světla našeho Jeepu na mě zářivě zamrkají. Opatrně ke mně dojede po namrzlé silnici.
,,Ahoj zlatíčko," řekne, jakmile se pohodlně usadím na sedadlo spolujezdce. ,,Odpusť mi to, ale tvá matka mě nehorázně zaúkolovala, takže můj mozek přirozeně vyselektoval určitý nepodstatný věci," pokračuje škodolibě.
,,Jako například fakt, že máš dceru," doplním ho.
,,Například."

Auto se vyhýbá námrazám a já sleduju lidi na ulicích. To dělám dost často. Nevím, jestli mě to baví, protože se obvykle při této činnosti naštvu, jelikož jsou lidé schopni na sebe navléct i ten nejubožejší kousek z šatníku, každopádně se nedokážu odprostit od tohoto tradičního zvyku. Přijde mi dost fascinující, že s těmi lidmi žiju na jedné hromadě a přitom se neznáme. Kybych je na ulici oslovila, jistě by mě drtivá většina poslala do háje. Pozoruju malou holčičku, která pevně svírá dlaň o něco staršího chlapce, hádám, že jsou sourozenci. Abyste věděli, já vždycky chtěla bráchu. Buď staršího, aby mě mohl ochraňovat a učit sprosté mluvě, nebo mladšího, abych všechny tyhle zábavné činnosti mohla dělat já. Jak ale nejspíš tušíte, nikdy se mi ho nedostalo, protože mámě preventivně odebraly vaječník. Aby neměla rakovinu. Což je samozřejmě ohleduplné, ale stejně mě pohled na jakékoli sourozence dokáže parádně rozesmutnět.

Táta zajede ke krajnici, ale ani nevypíná motor, protože ví, že bude následovat jen letmá pusa a rychlé rozloučení. Což samozřejmě následuje. Pak už mi jen zamává, řekne, že do sedmi budu doma, i když ví, že kavárnu zavírají v šest a opět rychle odsviští.

Spěšně otevřu těžké skleněné dveře a nahlídnu k našemu stolu, kde si ve svých královských křeslech pohodlně lebedí Bonnie s Marvinem a Elliotem.
,,Kdes byla tak dlouho?" zeptá se Bonnie spíš pobaveně, než vyčítavě. ,,Táta na mě zapomněl," zasměju se a pověsím kabát na věšák.
,,Sakra!" zakleje Elliot. ,,A já si tipoval, že tě někdo pozval na rande. Stálas mě dvě libry, Raven."
,,Dobře ti tak," odpovím. ,,Nechápu, kde se v tvý chorý mysli vzalo, že mě někdo někam pozval."
Marvin se zkroušeně zamračí. ,,To fakt smutný, Raven. I kdyby to byla pravda, nemůžu slyšet, že tvůj pozdní příchod má na vině jen tvůj táta. Vymysli se něco senzačního, prosím."
Skrčím obočí, protože ho moc nechápu. Ale kašlu na to. ,,Dobře. Vlastně jsem kecala. Přišla jsem pozdě, protože mě na ulici odchytila paní Buchanová a řekla mi, že z toho eseje na Pýchu a předsudek mám jedničku. Určitě chápete, že jsem z toho dotěď omráčená." Možná by bylo fajn, kdybyste věděli, že nenávidím Pýchu a předsudek. Je to kniha plná hloupých lidí a ještě hloupějších klišé. Jestli chcete přežít, aniž byste utrpěli psychickou újmu, neberte do ruky knihy od Jane Austenové. Zabije vás hned na první stránce.

Všichni se tomu zasmějeme, i když to moc vtipné není, ale to nikoho nezajímá. A pak se ozve Bonnie. ,,Jsme tu ale kvůli tomu zápisníku, nemám pravdu?" Marvin významně kývne a já chvíli lovím ve své plátěnce, než se mi podaří knížku vysvobodit. Pak přistane na tmavém dřevěném stolku. ,,Tady je."
,,Mám návrh," řekne Marvin a Bonnie mu věnuje vyčítavý pohled, jako by dopředu věděla, jaký že návrh to vlastně má.
,,Sem s ním," vybídne ho Elliot, který sedí ve svém křesle a jednou nohou se opírá o své  druhé koleno. Ví, že tahle poloha ničí kyčle?
,,Já bych s ním něco podnikl. Odjeďme na to místo a zjistěme, proč jsme ten deník našli zrovna tady."
,,Možná v tom ale nic extra není," řeknu. ,,Třeba to tu někdo jen zapomněl a Mabel si myslela, že to patří do antikvariátu, tak to sem vrátila."
,,Řekl bych, že Mabel ví, jaké knihy tady jsou. Musela vědět, že ji vidí poprvé."
,,Mabel není knihovnice, aby měla zaevidovanou každou knihu," odtuší Bonnie a Marvin si trochu odfrkne. ,,To je blbost a ty to víš," odpoví jí jemně. ,,Musí mít přeci v takových věcech přehled, jestliže chce vést takový podnik."
,,To teď neřešme," vstoupí do rozhovoru opět Elliot. ,,Teď musíme něco vymyslet s tímhle."

Všichni čtyři upřeme zraky na tu malou knížečku a mlčíme. Zlatá rostlinka na deskách se mi už začíná slévat do jedné šmouhy a já musím rychle zamrkat. Snažím se vytvořit si svůj vlastní názor.
Kdybychom se vydali po souřadnicích, můžeme se dostat do nebetyčného průšvihu. Na konci naší cesty na nás může čekat kdejaké nebezpečí. Navíc jsem konzerva. To je můj největší problém. Konzerva.

Nechce se mi ani zvažovat klady celého souřadnicového incidentu, protože jsem přesvědčená, že neexistují. Uvrhne nás to jen do nebezpečí a nejistoty.

,,Dobře lidi," promluví Bonnie, čímž mě tak trochu vytrhne z transu. Ještě před momentem jsem se nacházela v podivném rozpoložení, kdy jsem už ani nad ničím nepřemýšlela a jen upírala zrak před sebe.
,,Udělala bych to následovně: jestli ten, kdo tady ten deník nechal, má něco za lubem, bude ve své práci pokračovat. Nechal knihu tady, v týhle kavárně, v týhle knižní sekci. Jestli vývoj dění sleduje, určitě si všiml, že se kniha na nějaký ten čas ztratila. Ví, že se někomu dostala do rukou.
Proto bych ji vrátila na své místo do regálu a počkala, co se bude dít dál. Buď ji po nějakém čase otevřeme a budou tam nové zprávy, nebo bude všechno při starém a my si uvědomíme, že jsme se jen nechali zmást svou fantazií. Co vy na to?"

Marvin zamručí něco nesrozumitelného, ale o chvíli později kývne. Elliot svým zrakem přejede všechny kolem stolu a uchopí lem svého šedého trika, které vykukuje z pod svetru. ,,Je to zatím to nejrozumnější, k čemu jsme dospěli."
Já s tím neochotně souhlasím, takže nakonec také nepatrně kývnu hlavou. A tím se místností rozlije vřelá nálada.
Všichni jsou ohromně šťastní, že se nám podařilo se shodnout, takže tíha předešlého rozhovoru znenadání opadne. Mabel přispěchá s voňavou kávou a pak si s námi dobrou půlhodinku povídá o svých přatelích, když byla v našem věku. Uvědomím si přítomnost některých jejích stříbrných vlasů, které každý den pečlivě svazuje do lehce rozčepýřeného drdolu na týlu. Jasně modré oči jí zablýskají pokaždé, když z jejích úst vypadne nějaká pikantnost z mládí. Doufám, že jednou budu moct ostatním také vyprávět podobné historky.

V půl sedmé si Mabel uvědomí, že už je půl hodiny po zavíračce a vyžene nás se slovy:,,Můj bože, to už je tolik? To jsem se ale rozpovídala, měli jste mě zastavit! Upalujte domů!"
A tak si všichni posbíráme tašky a pádíme pryč. ,,Vy jdete směrem k parku, že?" zeptám se Bonnie a Marvina, kteří mi odpoví kývnutím hlavy. ,,Dobře. Tak se uvidíme zítra," rozloučím se a chystám se vydat k Heathfield road, kde bydlím, ale pak si uvědomím, že mě následují Elliotovy kroky. ,,Můžu tě vyprovodit?" Elliot bydlí o dům dál, takže spolu jezdíme do školy i ze školy. Z kavárny cesta na Heathfield road netrvá déle než sedm minut, ale je mnohem příjemnější strávit těch sedm minut v něčím doprovodu. Nerada se pohybuju za úplné tmy po Croydonu sama.

,,Samozřejmě," odpovím pohotově a nepatrně se k němu přiblížím. Dodává mi to asi falešný pocit bezpečí, nebo tak něco. Zkřehlé dlaně si vložím do kapes a obličej schovám za pletenou šálu. Štiplavý vzduch mě ostře bodá do tváří a já mám pocit, jako by na mě útočilo hejno komárů.
,,Co si myslíš o té knize?" zeptá se, když přecházíme silnici. Světla z pouličních lamp na něj vrhají podivuhodné stíny, a tak se chvilkami obávám, jestli vedle mě opravdu stojí Elliot Abernathy a ne nějaký sériový vrah.

,,Myslím, že Bonnie navrhuje dobrý řešení," přinutím se říct, když se přesvědčím, že Elliot je opravdu Elliot. ,,Tak nějak si nedokážu připustit, že by nás to opravdu nemohlo zatáhnout do problémů."
,,Ale co když si to jen namlouváš?"
,,To nepoznám."
,,Copak tobě se nelíbilo, co nám Mabel o svém životě vyprávěla?" Poznám, kam tím míří, a proto se mi opravdu těžce souhlasí. Jasně, že se mi to líbilo.
,,Líbilo," pípnu suše.
,,Možná budeš později na tuhle událost vzpomínat jako na jednu z těch nejlepších, co se za tvůj život udály. Zkus být taky trochu dobrodruh."

Srdnatě se rozchechtám, protože říct mi, ať jsem dobrodruh, je jako říct říct Gordonovi Ramseymu, ať ve svých pořadech nemluví sprostě. Prostě to nejde.

Míjíme řadové domky s malou předzahrádkou. Už jsme v naší ulici. Dojdeme ke starému domu po rekonstrukci a tam se mávnutím ruky rozloučíme. Elliot mi ještě jednou nadějně pohlédne do očí, aby zjistil, jestli mne oblomil. Pak už svou hlavu obrátí vpřed a po chvilce se ztratí v husté večerní inverzi.

***