,,Vážně si myslíte," začne Bonnie, ,, že kdyby, čistě teoreticky, to doopravdy byla Ravenina babička, neměla by Raven celých sedmnáct let nejmenší tušení, že tomu tak opravdu je?" Skepticky pozvedne levé obočí a já přemýšlím, jak je možné, že tento trik s obočím umí úplně každý na světě kromě mě.

,,Je to trochu zvláštní," připustí Elliot a zamíchá před sebou stojící šálek kávy. ,,Spíš nemožný," opraví jej Bonnie.

Dnes jsme v kavárně pouze tři. Marvin se nemohl dostavit, protože jeho rodiče provádějí generální úklid a zejména u Claytonů se při velkém úklidu každá ruka počítá. Jeho rodiče totiž sbírají toustovače, o čemž nerad mluví, neboť to podle vlastních slov považuje za ,,nestoudné a zahanbující buranství, jež je jeho rodině hned po Nickovi Claytonovi nejvyšším trestem". Nenáleží mi příliš pravomocí soudit jeho rodinu, ale musím přiznat, že Marvin je snad to jediné, co je na Claytonových normální.

Bonnie úkosem sleduje malý vír, který vzniká v jejím hrnečku, zatímco nepřestává pohybovat lžičkou. Elliot zadumaně civí před sebe. Ve vzduchu je cítit ospalost. Není to ale jen dnešní ospalost nebo naše ospalost. Patří celému městu a trvá snad celý týden. Při pohledu na lidi procházející se ulicí jen čekám, kdy sebou prásknou o zem a upadnou do dlouhého spánku. Jako by nás všechny něco vysávalo, jako bychom najednou všichni marně čekali na chuť do života, která ne a ne přijít.

,,Víte, co mi přijde fakt zvláštní?" nadhodím po chvíli ticha. ,,Vždycky, když máma mojí otázku na její matku odbyla nějakou chabou výmluvou, nechala jsem to být. Prostě jsem se o to nezajímala. Nikdy o ní nevyprávěla, o jejím dětství vím toho sotva tolik jako o kvantový fyzice."
,,Možná je na čase to změnit. Tyhle věci se přece nedějou jen tak pro naše nebo cizí pobavení," odpoví Bonnie.
,,Jak s tím ale může souviset Owen? Proč by zrovna on navštěvoval tvoji babičku i přes zákaz tvojí mámy? A proč by vlastně tvoje máma vůbec něco takovýho zakazovala?"
,,Owen tvrdí, že na tom prý byla hodně špatně," pokrčím bezděčně rameny. Samozřejmě jsem nad tím už také přemýšlela, ale k jakým závěrům můžu dojít, když mi máma v životě nic neprozradí? Vsadím se, že kdyby věděla, co vše mi Owen prozradil, už nikdy bych ho nesměla navštívit. Ne že by mi na tom záleželo. To zcela určitě ne.
,,To jsou plky. Je jenom vyděšenej, co by se mohlo stát, kdyby ti řekl celou pravdu. Má strach, že ti řekl něco, co nesmíš vědět a teď se to snaží zachránit tím, že si část tajemství nechá ještě pro sebe. Jenže na to je pozdě, hochu. Však my si najdeme způsob, jak se to dozvědět."
,,Nemyslím si, že by byl vyděšenej," usoudí Elliot. ,,Kdyby se bál, vůbec by se Raven o ničem nezmiňoval, maximálně v nějakým prazvláštním rozmaru. Jenže Owen něco naznačoval už celou dobu. Od té procházky v parku přes neustálou chuť si promluvit až po tenhle zvláštní incident u něj na obědě. Měl to naplánovaný. Chtěl jí to říct." Málem mi spadne brada. Najednou to opravdu dává daleko větší smysl. Owen tedy ví o mé babičce a chce, abych se skutečnosti jejího tajemného života dozvěděla také, ale musím se k ní dobrat sama.

,,Musí za tím stát on. Kdo jiný by nás mohl poslat do léčebny a o pár dní později vyprávět o mé babičce, která tam byla kdovíjak dlouho zavřená?"
,,Vážně si myslíš, že by Owen mohl cokoliv vědět o mý rodině?" táže se Bonnie. ,,Já naši minulost znám lépe než kdokoliv jiný a nemyslím, že by nějaký Elkins měl byť jen šanci předat mi nějakou převratnou informaci týkající se mých předků."
,,Možná má každý z nás vlastního posla. Třeba ti oni jsou nějaký spolek a jednotlivě rozesílají souřadnice tomu, koho mají určeného. Tobě by tedy teoreticky posílal souřadnice Owen, mně zas někdo úplně jiný," přemýšlí nahlas Elliot.

Tikot hodin na stěně mi připomene dobu, jakou tady už vysedáváme. Za půl hodiny Mabel zavírá. Je vskutku k neuvěření, jakou rychlostí zde čas plyne. Jako by právě Mabelina kavárna bylo místo, kde se čas ohýbá a vytváří matoucí smyčky, které nás připraví o správné vnímání. Nemám ponětí, jak je to možné, ale domnívám se, že to bude mít co do činění s tím, že poslední dobou je všechno kolem mne zcela zkreslené a téměř nereálné.

Vtom se znenadání nade dveřmi rozezní zvoneček a dovnitř vtrhne Marvin. V levé ruce svírá malý povědomý deníček a za statického zvuku Let's twist again hrajícího odkudsi z gramofonu začne před celou kavárnou nekontrolovatelně tančit. Zatímco zpívá naprázdno s Chubby Checkerem, teatrálně u toho pohazuje hlavou a rukama a vytváří celkem slušné taneční kreace, my s Bonnie si vyměníme významný pohled. Jakmile ale vrátíme oči zpět k Marvinovu vystoupení, zpozorujeme, že se pomocí základního twistovacího kroku přibližuje k našemu stolu - stále pějící, samozřejmě. Zde pak na těžkou dobu práskne deníčkem o desku stolu a pokračuje v sólu. Svižným krokem se přesune zpět k objednávacímu pultu, kde je mu poskytováno nejvíce místa a on jako smyslů zbavený předvádí svou spontánní euforickou choreografii. S úderem bubnů symbolicky praští zaťatou pěstí do desky pultu, začne se otáčet kolem stojné nohy a luskat prsty do rytmu. Je to skutečně nevšední podívaná a já si uvědomím, že se už nějakou tu dobu bezděky při pohledu na Marvina široce směji. Píseň se už blíží ke konci a jakmile Marvin vycítí, že zbývá už jen několik tónů, ve vybalancovaném kleku sklouzne přímo k našemu stolku a vítězoslavně rozpřáhne ruce.

,,To byl Chubby Checker, jestli jste to nepoznali, mí milí," obeznámí nás udýchaně Marvin a posadí se na pohovku vedle Bonnie. ,,Moje máma miluje Chubbyho Checkera. Víte, proč mě jednou asi jako jedenáctiletýho vzala k psychologovi?"
,,Aby ti diagnostikovali ADHD?"popíchnu jej.
,,Skoro." Pozvedne obočí a ukáže na mne prstem. ,,Ve skutečnosti si myslela, že není možný, aby člověk neměl rád twistování."
,,Vypadá to, že ti to celkem pomohlo," utrousí Elliot a srkne si beztak už studené kávy. ,,Ani ne. Nesnášel jsem ho pak ještě víc, což mojí mámu hrozně žralo."
,,Tak co má teda podle tebe znamenat tenhle tahle tvoje klauniáda?"
,,Ani nevím. Mám fakt dobrou náladu. Sice jsem po cestě sem narazil na toho blba Roberta Petersona - dokonce do mě vrazil ramenem, debil jeden - ale hádejte co! Nesu novinky!" Důvěrně se nakloní a všem postupně nahlédne do očí, aby u nás vzbudil napětí. ,,Bubny," hlesne a všichni začneme jemně tlouct lžičkami o podšálky. Marvin s zhluboka nadechne a pak tajemně praví: ,,Máme nový souřadnice."

,,Nekecej," zašeptá Bonnie. V jejím hlase se odráží překvapení (přece jenom je to už docela dávno, co jsme se posledně vydali po souřadnicích), strach a zároveň vzrušení. Prsty mi projede elektrický proud a vzmůže se ve mě napětí. Zbývá jen a pouze Elliot.

,,Tohle je poslední šance, abychom něco pochopili. Dá se předpokládat, že poté už žádné souřadnice následovat nebudou," praví Marvin vážně, což je na můj vkus až v přílišném kontrastu s jeho předcházejícím představením. Nezbývá mi však nic jiného, než mu dát za pravdu. Pokud teď na nic nepřijdeme, všechno to byla zbytečně vynaložená energie, která způsobila akorát nezodpovězené otázky. A věřte, že život v nevědomosti je mnohem snadnější než život plný velkých otazníků.

Přestože jsme původně plánovali nechat poslední výjezd na někdy později, jakmile jsme opustili kavárnu, nikomu z nás se nechtělo domů. Byli jsme příliš vyvedení z míry, příliš rozechvělí natěšením, příliš neharmoničtí. V rychlosti jsme Marvina seznámili s teoriemi, ke kterým jsme za jeho nepřítomnosti došli a čím více jsme o našem problému diskutovali, čím hlouběji jsme se do něj dostávali, tím obtížnější bylo vrátit se zpět do rituálního života a nechat vše pro dnešek za hlavou.

A tak se stalo, že opět sedíme uvnitř Seladona a míříme neznámo kam. V porovnání s ostatními honbami za souřadnicemi, jež se vždy vyznačovaly bezstarostností a jakýmsi příjemným zpestřením běžného života, dnešek se diametrálně liší. V autě panuje naprostý klid. Dokonce i Elliotovo rádio, které je za všech okolností zapnuté, raději mlčí. Snažím se nevnímat obrovský knedlík, jenž mi uvízl v hrdle.

,,Je mi nějak těžko," přizná Bonnie. Jsem ráda, že úzkost nepociťuji pouze já. ,,Mohla bych na chvíli otevřít okýnko?" Elliot kývne hlavou. Ostatně, proč by ne, vždyť i jemu po spánku stéká tenký proužek potu. Když mne ovane chladný večerní vánek, pocítím okamžitou úlevu. Částečně. Neboť hluboko ve mě zůstává zakořeněný nepochopitelný strach z toho, co se v následujících hodinách může stát. Přijdeme tomu konečně na kloub? Je nám konečně souzeno pochopit tuto záhadu?

Tíživost momentu vycítí i Marvin, který se proto rychle ujme slova. Otočí se z předního sedadla na mně a Bonnie, jak v tichosti skenujeme temnotu za oknem. Prohlíží si nás pátravým pohledem a přemýšlí, co konejšivého povědět. ,,Víte, že o nic nejde, že jo?" praví nakonec, ale pochybuji, že tomu sám věří. O nic přestalo jít už dávno. Od té doby, co končí mí přátelé v nemocnicích, mazlíčci mrtví a nepřátelé nebezpečně nablízku, od té doby jde skoro o všechno.

Bonnie mlčí. Nemyslím si, že by sdílela Marvinův pohled na věc, ale vyřknout nahlas slova nesouhlasu může způsobit ještě větší znepokojení. Když mu po několika sekundách ani jedna neodpovíme, upře pohled zpět na silnici. Naše nezaujatost ho však nutí rozvíjet svůj monolog. ,,Hele, sice máme dneska nejspíš poslední terénní misi, ale to nic neznamená, jasný? Je to úplně stejný jako vždycky. Chápu, že jste možná trochu vyděšený,..."

,,Proč to říkáš?" ptám se.
,,Cože?"
,,Myslíš, že když jsme holky, máme bejt vyděšený?"
,,Ne, já... To jsem neřek, ne?"
,,Bože, posloucháš se někdy, Marvine?" přidá se Bonnie. ,,Právě jsi v podstatě řekl, že ty jako muž jsi zcela neohrožený, ale plně empatický stvoření, co 'chápe, že jsme možná trochu vyděšený'"
,,Hele, právě jsi ze mě udělala antifeministu!"
,,Mně jsou tyhle věci úplně ukradený, ale když už jsme byli v té diskuzi..."
,,Fajn, s tímhle si nechci zahrávat. Dobře vím, že feministky uměj bejt vostrý. Takže znovu: chápu, že vy, jakožto plně emancipované zrovnoprávněné ženy, jež mají v zemi mužů vždy dveře dok-"
,,Do prdele,"
,,Chystal jsem se říct 'dokořán', ale cením si tvý snahy, Elliote. Právě jsi mi totálně posral sebeobhajobu."
,,Ale ne, blbečku. Koukej!" Elliot zastaví na parkovišti a ukáže před sebe. Musím se trochu naklonit, abych pořádně viděla, kam jsme to dojeli. A když to místo přece jen spatřím, ještě dobrou chvíli mi trvá tuto informaci zpracovat.

,,Škola? Je tohle vtip? Protože jestli jo, tak to není vtipný. Jsem rád, že jsem tam odsud dneska vůbec vyškrábal."
Přestože nejde nesouhlasit s Marvinovým komentářem, musím uznat, že za tmy vypadá Fairfield daleko přívětivěji. Skoro jako nějaká neškodná historická památka, která se slovy deprese a konformita nemá nic společného. Z boků jej nasvěcuje několik malých lamp a kolem posázené stromy vrhají na zdi budovy protáhlé stíny. Ten klid kolem je téměř neuvěřitelný.

,,Páni, škola bez Lynette? To zní dobře," pochvaluje si Bonnie.
,,Nic, co obsahuje slovo 'škola' nemůže znít dobře," oponuje Marvin.
,,A co takhle školní automaty na kafe?"
,,Ale no tak, Bonnie," vloží se Elliot. ,,Kafe ze školních automatů? To bych si radši dal Amber Dashwoodovu."
,,Tu by sis dal i tak, pako," oponuje přidušeným smíchem Marvin.
Elliotův pohled jej spraží od hlavy až k patě a nepochybně vyvolá vlnu tsunami až někde v jihovýchodní Asii. Pak s kladeným důrazem na každé slovo zasyčí:,,Ani za milion let."
,,Oukej, oukej. Dál snad abych radši byl zticha, nemyslíte?"
,,Nejlepší nápad z celý historie tvých nápadů."
,,A že jich bylo. Jako třeba vydat se na cestu po souřadnicích," dobírám si Marvina zatímco jdeme k hlavnímu vchodu. Vidím, jak pobaveně zakoulí očima.

U vchodových dveřích nás ale čeká nemilé překvapení. ,,Zamčeno. To se dalo čekat."
,,Jak se dostaneme dovnitř?" ptám se.
,,Musí být nějaký způsob, jak..." Elliot svou myšlenku nechá nedokončenou, namísto toho si pátravě prohlíží každý centimetr školy.
,,Jak velká je pravděpodobnost, že někde zapomněli zamknout okna?"
,,Tahle škola je muzeum, Elliote. Zapomněl bys zamknout muzeum?"
,,Možná existuj cesta spodem. Slyšel jsem, že má škola podzemní cesty."
,,To sice má," potvrzuje Bonnie, ,,ale jsou už dávno zasypaný. Byly příliš nestabilní a škole by hrozilo zborcení, tak je zhruba v sedmndesátejch radši zničili."

Venku se ochladilo. Ovinu si ruce kolem těla a zatnu čelist. Jestli nepřijdeme na způsob, jak se dostat do školy, budeme muset celou akci odpískat a pro příště si zvolit vhodnější počasí.

Marvin se pohne z doposud nehybné pozice a beze slova od nás popojde zhruba o dvacet metrů. Já a Bonnie se vydáme na opačnou stranu jednak proto, abychom se porozhlédly, ale také abychom se trochu zahřály. Čím déle tu zůstáváme bez nápadu, tím více si uvědomuji mrazivé bodání nočního vzduchu. Krok za krokem se vydávám napospas studené temnotě a snažím se odolávat naivní, avšak těžko zbavitelné paranoie, že nás někdo sleduje.

,,Lidi!" prořízne ticho Marvinovo ostré zvolání. Málem mi tím způsobí zástavu srdce. ,,Co takhle přes zvonici?"
Jak jsem už několikrát zmiňovala, Fairfield je historická budova. Je tedy samozřejmé, že se v dřívějších dobách na začátek výuky upozorňovalo prostřednictvím zvonů, nikoliv dnešním zcela běžným zvoněním. Věž se zvonicí se nachází přesně nad hlavním vchodem ve výšce okolo dvaceti metrů, což už samo o sobě mi způsbuje závrať. Když ale ještě zmíním fakt, že v podstatě neexistuje možnost, jak po věži vyšplhat do takové výšky, mám pocit, že bychom to měli vzdát.

Rychle se seběhneme před zvonicí a hledáme případné úchyty, jež by nám pomohly s tímto nelehkým úkolem. ,,Já myslím, že je to parádní nápad," připustí Elliot.
,,Zbláznil ses?" ptám se. ,,Připadám ti snad jako Spiderman?"
,,Je tam žebřík," podotkne Marvin.
,,Cože?"
,,Někdo zapomněl pod okny žebřík."

Zamyslím se. Kdo by asi nechával jen tak pohozený žebřík u školy zrovna v ten večer, kdy se nám bude náramně hodit při lovu posledních souřadnic?

,,Nemyslím si, že by ho tam někdo prostě jen tak zapomněl."
,,Raven má pravdu. Museli vědět, že zvonice je jediná cesta, jak se dostat do školy, a tak nám tu zanechali pomoc."
,,Aspoň víme, že nám nechtějí ublížit," pokrčí rameny Marvin a odebere se k hlavnímu vchodu, kde s Elliotovou pomocí postaví žebřík tak, abychom se ke zvonici dostali nejbezpečnější cestou.

,,Fajn, uděláme to následovně. Nejdřív půjdu já, Marvin bude zezdola jistit. Pak půjde Raven s Bonnie, abych jim případně nahoře pomohl. Nakonec půjde Marvin."

Kývnu, ale pochybuji, že si toho v té tmě někdo všiml. Raději s Marvinem přistoupím k žebříku a snažím se jej co nejpevněji chytit a tím i minimalizovat možnost, že se Elliot z té nebeské výše zřítí. Elliot si ale dává velký pozor. Každou příčku opatrně kontroluje, kdyby náhodou byla ztrouchnivělá a podává nám technické informace. ,,Až polezete vy, dávejte si fakt bacha, kam šlapete. Je to trochu namrzlý." Uvědomím si, že mi už není taková zima jako před chvílí. Občas stačí jen trocha adrenalinu v krvi a pocitová teplota opět překročí své hranice. Hřbetem pravé dlaně si musím osušit zkropené čelo.

,,Můžeš, Raven!" sykne Elliot ze shora. Významně polknu. Přiložím levou nohu na první příčku, ale náhle mi bota podklouzne a mě se podlomí kolena. ,,Pozor!" vykřikne Bonnie a rychle přispěchá, aby mi pomohla. ,,To nic není," zasměju se nervózně. ,,Lepší uklouznout teď než tam nahoře."
,,Jsi v pohodě?" ozve se Elliot.
,,V té největší."
,,Paráda. Tak pojď nahoru, ale opatrně."

Pevně svírám žebřík v rukách a kladu velký důraz na to, aby se tato situace už více neopakovala, takže si později dodám trochu více odvahy a mé kroky nabudou na jistotě. Poslední příčky zdolávám už s naprostou grácií, pouze přechod do zvonice je poněkud komplikovaný. ,,No vidíš, že to šlo," pochválí mne Elliot. ,,Ten konec jsi zvládla jako profesionální zdolávač žebříků."
,,Léta praxe v nohách, hochu," odpovím mu a natáhnu k němu opatrně ruku. Elliot mě pevně uchopí za paži a pomůže mi přemoct zeď, jež nás odděluje.
,,Polez, Bonnie!"

Porozhlédnu se po zvonici a všimnu si, že zde kupodivu chybí zvon. Pravděpodobně ho někdo ukradl nebo byl na rozkaz školy sundán. Nevím ale čemu by zde překážel. Co mě ale upoutá mnohem víc je výhled, jaký dvacetimetrová věž může nabízet. Je odtud vidět na celý Croydonský park a s trochou snahy zahlédnete i kousek Mabeliny krámku. Vzduch je daleko čistší a tak nějak klidnější. Už si nepřipadám pronásledována - mám pocit, že jsem příliš vysoko od země na to, abych mohla mít běžné problémy. Jako bych všechno zanechala tam dole a nahoru si přinesla jen touhu zjistit, kam nás mohou poslední souřadnice zavést.

Bonnie je nahoře rychleji, než se stihnu oklepat z vlastního výstupu a ihned po ní se objeví Marvin. ,,Nevěděl jsem, že tvůj děda byl školník, Elliote," utorusí při zdolávání zábradlí.
,,Neslíbil jsi, že budeš mlčet?"
,,Po nalezení nejlepšího způsobu jak se vloupat do školy jsem opět nabyl práva volnýho vyjadřování."

A právě tento moment se odkudsi pod námi ozve zvuk, jako když něco spadne na zem.

,,Slyšeli jste něco?" zeptám se ostatních vyděšeně. ,,Hele, jestli hrajeme takovou tu hru, kdy jeden mluví a ti ostatní ho ignorujou slovy 'slyšeli jste někoho mluvit?', tak jste u mě dost hluboko klesli, jasný, chásko?" rozčílí se Marvin.
,,Mlč," okřiknu jej a opět zbystřím v naději, že ten zvuk znovu uslyším.
,,Cos slyšela, Raven?" ptá se Bonnie.
,,Asi jako když ti spadne sešit? Nevím, ale bylo to určitě pod námi." Vyměníme se dlouhé pohledy, jež následně upřeme na schody vedoucí na půdu. První jde Elliot. Schody nám vrzají pod nohama a má paranoia se opět rychle vrátí. Srdce mi splašeně bije, jak kráčíme dolů, až mám na okamžik pocit, že jeho tlukot musí přehlušit zvuky celého města.

,,Máš ten deník?" zašeptám směrem k Elliotovi. Němě kývne hlavou.

Na půdě školy je absolutní a absolutní ticho. Až do jednoho okamžiku. Do okamžiku, kdy odkudsi ze tmy promluví drsný, mužský hlas.

,,Elliot Abernathy?"

***

Ahoj a veselé Velikonoce! Chyběla jsem vám? Doufám, že ano, tedy minimálně Coffee club. Co na vývoj zápletky říkáte? Co myslíte, že objeví? Máte nějaké teorie? Sem s nimi! Jinak tedy osobně nepovažuji tuto kapitolu za poklad nebo něco, ale jelikož jsem během dneška stihla vyplodit i během večera srdceryvnou anglickou báseň, řekla jsem si, že bych mohla zapracovat i tady. Snad se líbí!