Fairfield je škola jako každá jiná - nosí se tu uniformy, studenti dostávají hromadu úkolů a píší sáhodlouhé eseje, v kterých se dotýkají možných i nemožných témat. Škola je rozdělena na dvě části: dívčí a chlapeckou. Já a Bonnie navštěvujeme dvanáctý ročník dívčí části Fairfiledu a Elliot s Marvinem dvanáctý ročník chlapecké. To nám ale nezabraňuje v tom, abychom se během školy normálně vídali.

,,Dej mi kousnout toho sendviče, Marvine!" zaškemrá Bonnie a nasadí u toho prosebný výraz. Obě naše třídy mají zrovna volnou hodinu, a tak sedíme ve společenské místnosti a zatímco ostatní se vydali do centra Croydonu, my čtyři se tu špičkově poflakujeme. Ostatně tak, jak máme ve zvyku během celého našeho studentského života.

,,Za-po-meň," vyhláskuje Marvin, odjede na pojízdné židli daleko od stolu a tam před našimi hladovými zraky ukousne obrovský kus svého oběda.
,,Chceš něco říct?" zeptá se Bonnie.
,,Budu hádat - chceš mi povědět, jak neskonale moc mě miluješ."
,,Vlastně jsem ti chtěla říct, že vážně nezávidím tvé přítelkyni, načěž jsem si uvědomila, že to jsem přece já."
,,A jsi za to pekelně ráda."  Bonnie se usměje a věnuje Marvinovi samolibý vzdušný polibek. Obrátím oči v sloup a mrknu na Elliota v domění, že mi porozumí. ,,Ach bože, dostanu z vás cukrovku," pronesu otráveně a přitom se zatočím na židli.
,,Souhlas," přidá se Elliot, ale mé oči ho vidí jen jako rozmazanou šmohu. Stále se točím. Bonnie nespokojeně mlasne a řekne:,,Děláte, jako bychom se na sebe v jednom kuse přisávali."
,,Asi budu zvracet," řeknu z nenadání. Bonnie už zase mele něco o tom, že před námi neprovádí žádné sesmilstvo, ale já ji nedokážu moc dobře vnímat. ,,Ne, Bonnie, ty to nechápeš. Mně je blbě z toho točení."
,,Tak proč se sakra furt točíš?" zeptá se Bonnie, ale zní to spíš jako rétorická otázka, hádám.
,,Raven je masochista," vysvětlí Elliot, ale já se nezvládnu už ani ušklíbnout.
,,Raven je spíš cvok," pronese Marvin s nadsázkou v hlase. Tentokrát se mi ale ušklíbnout opravdu povede. A pak se Elliot zvedne a se slovy ,,sakra Raven, znervozňuješ mě" chytne opěradlo mé židle a zastaví můj šíleny kolotoč. Díky, Elliote, šlechetné.
,,Mám otázku," ozve se Marvin z druhého konce společenské místnosti. Dneska si na sebe nevzal brýle a tak na něm můj pohled ulpívá daleko častěji. Je pro mě hrozným nezvykem pozorovat někoho jako Marvin s kontaktními čočkami. Bez brýlí. Fakt úlet.

,,Povídej," pobídne ho Elliot a přitom si pozorně prohlíží štukovaný strop místnosti. To jsem se ještě nezmínila, že je Fairfiledská akademie historická budova? Občas člověk nemá daleko k tomu, aby se tu cítil jako v Bradavicích.
,,Proč jdou všichni lidi z Fairfiledu o volný hodině do města, zatímco my tvrdnem tady?"
,,Protože všichni lidi z Fairfiledu jsou konformně uvažující idioti," vysvětlím. ,,Někde nahoře sedí člověk, kterej jim mozky vyměnil za baterky a s nohama na stole si s nima hraje na simíky."
,,Mám další otázku."
,,Povídej," vybídne ho opět Elliot, aniž by spustil pohled ze stropu. Co je na něm tak zajímavého?
,,Co jsi udělala s tou knížkou ze včera, Raven?"
,,Vyhodila jsem ji."
,,Cože?" vykřiknou všichni tři témeř nastejno. V očích se jim zračí čirá hrůza a obličeje mají zkroucené do vyděšené grimasy. Zastaví veškerý svůj dosavadní pohyb a možná přestávají dýchat, ale nechci přehánět.
,,HA!" vypísknu pobaveně a málem si zatkeskám. Mám opravdu oduševnělý humor, jestli jste to ještě nepoznali.
,,To je samozřejmě sranda," vysvětlím ještě stále potěšena svou výhrou. ,,Mám ji v tašce. Snad si nemyslíte, že bych to vyhodila."
,,Raven," osloví mě Elliot. ,,Přesně to jsme si teď všichni tři mysleli. "
,,To mě ale velice těší," usměju se.
,,Chováš se jak dítě," vypraví ze sebe Marvin, ale nezní to jako výtka. Spíš jako konstatování faktu. Trochu mu zacuká levý koutek.
,,Řekl někdo, kdo v sobě ještě nepotlačil dětskou lakotu," ohradím se a se smíchem mrknu na poslední kousek Marvinova sendviče. ,,Naprosto odbíháš od tématu, Raven!" vyčte mi naoko výhružně a strčí do úst jeho oběd. V břiše se mi mimoděk sevře žaludek.
,,Už ani nevím, o čem jsme se bavili," obhájím se a svezu se na židli. To nic nedělání mě poměrně vyčerpává. Dala bych si kafe.
,,O tý knížce, přece," ozve se Bonnie, čímž mi připomene svou přítomnost. Ne, že bych počítala s tím, že tu není. Vždycky se scházíme v plném počtu, ale teď se zkrátka chovala tak tiše, že jí můj vyčerpaný mozek přestal vnímat úplně.
Zvednu k ní hlavu a snažím se pokývat, ale Bonnie to nepatrné gesto ani nezaregistruje. Sama si vlastně nejsem jistá, jestli jsem vůbec udělala nějaký pohyb.
,,Jo jasně. Ta knížka."
,,Jo," přisvědčí Elliot, načěž i Marvin s Bonnie významně zamručí. Vypadá to, že ode mě chtějí něco vědět. Jako by si mysleli, že když u mě kniha strávila noc, přišla jsem na její pravou podstatu nebo tak něco. Což ani v nejmenším není pravda, protože zatímco já tvrdě spala, kniha ležela zaklapnutá v té nejspodnější části mé tašky. Nejsem ten typ člověka, co se pouští do samostatných akcí. Vlastně nejsem ani ten typ člověka, který by si onu knihu měl vzít domů.

,,Co s ní uděláme?" zeptá se Bonnie potichu, jako bychom měli u sebe nelegální zbraň.
,,Vrátíme ji tam," navrhnu a pokrčím rameny. Ta věc, co jsme včera objevili v kavárně, mě nijak hluboce nezasáhla. Možná si ji chci spíš držet od těla. Kdo ví, kdo to tam dal a co s ní měl v úmyslu.

,,Ne."
,,Proč ne?"
,,Máme v rukách příležitost!" vysvětlí rozrušeně Marvin. ,,Snad ji nechceš nechat utéct?Co když to něco znamená?"
,,A co by to mělo znamenat?" nenechám se odbýt.
,,Co já vím! Nepřijde ti ale zvláštní, že je celá kniha prázdná, opakuju celá, až na stránku, kde jsou sepsané souřadnice? Slyšíš to slovo - souřadnice?"
Neodpovídám, protože čekám, že bude Marvinův monolog pokračovat. A taky že pokračuje.
,,Co dělají souřadnice?" zeptá se mě a ačkoli to zní spíš jako rétorická otázka, odpovím.
,,Udávají konkrétní polohu."
,,Čeho?"
,,Čehokoli," pokrčím rameny.
,,Přesně," řekne Marvin. ,,Na tomhle místě," ukáže na knihu, ,,nás může čekat úplně všechno. A já mám chuť zjistit co."
,,Možná bychom se do toho opravdu neměli míchat," přisvědčí Elliot a já na něj mrknu. ,,A proč?" zeptá se rozhořčeně Marvin.
,,Není to naše věc, Marvine," přidá se Bonnie. ,,Nevíš, kdo to do toho regálu dal ani za jakým účelem, Marvine. Nebuď naivní. Tohle nemusí být pouť plná neutuchajícího dobrodružství."
,,Já nejsem naivní," ohradí se Marvin. ,,To jen vy jste úzkoprsí. Zkuste taky trochu něco udělat s našima nudnýma životama."

Celou školou se roznese splašené řinčení oznamující konec hodiny a začátek přestávky. Urovnám si brýle na nose a vydechnu úlevou, že nemusíme dál pokračovat v naší konverzaci. Je zřejmé, že tohle téma musíme dořešit, ale přinejmenším je dost ulehčující, že ho můžeme na chvíli odklidit do zákoutí. Nabyli jsme čas sami popřemýšlet o tom, co provedeme. Já a Bonnie si sebereme učebnice a krátkými posunky si s klukama domluvíme v půl páté schůzku v naší kavárně. Ti kolem nás rychle proplují a rozdávajíc zářivé úsměvy na všechny dívky na Fairfiledu opouštějí naše teritorium.

***

(Ahoj! Moc děkuju za reads a za všechno! V médiích je obrázek, jak si já osobně představuji Raven Foleyovou. Samozřejmě je ta představa čistě subjektivní a nemusí se shodovat s tou vaší. Je to na vaší fantazii a všechno, jen jsem si říkala, že by bylo možná fajn, kdybyste věděli, že to, že nosí brýle znamená, že je ošklivá nebo tak. Moc vám děkuju za všechno a mějte se nádherně!)