Bonnie ztlumila světla a zapálené svíčky osvětlují nepatrný kruh kolem sebe - jinak je všude absolutní tma. Zatímco já dojdu pro všechny dárky, kluci svíčky rozmístí na nejrůznější místa, takže když jsem se vrátím (s první várkou, samozřejmě), připadám si jako v nějakém začarovaném lese, kde vám cestu ukazují drobounké světlušky.

,,To je kouzelný," vzdychnu. Bonnie přitaká. Opatrně tápu pokojem, abych do ničeho nekopla a uložila dárky na bezpečné místo. ,,Dej je na stůl," poradí Marvin a já poslechnu. Mezitím se vrátí Elliot s druhou várkou.
,,Nevím jak vy," začne Marvin, zatímco rovná různě velké krabičky na stole, ,,ale já se zatraceně těším, až to všechno rozbalíme!"

Za ani ne pět minut je všechno hotovo, a tak ještě skočím pro nůžky a do přehrávače pustím Cage the elephant, aby předávání dárků mohlo už započít.
,,Nechtělo by to malinko rozsvítit?"
,,Možná," odpovím a pootočím kolečkem mírně doprava, takže se žárovka nad stolem nepatrně rozežhne. ,,Senzace! A teď - rozbalte prosím někdo jakýkoliv z těch v puntíkatým papíru, jsou ode mě," škemrá Marvin, ukazujíc doprostřed stolu. ,,Hlásím se dobrovolně," na to Elliot a nahne se pro balíček s jeho jménem. Marvin si zatleská. Elliot opatrně strhá vánoční papír, v jednom okamžiku se však ale zastaví a jeho oči se rozšíří v nemalém údivu. ,,Marvine?" Tomu už na tváři hraje spokojený úšklebek. Elliot se rychle zbaví transu a když dárek konečné zcela osvobodí z papíru, všimnu si, že je to vinylová deska.

,,A hele, deska!" reaguje Bonnie. ,,Ta se ti bude perfektně hodit do sbírky, ne?"
,,No jo, Bonnie, to ale není jen tak ledajaká deska," poučí ji Marvin.
,,Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band," odrecituje Elliot, zrak stále upřený na desku, jako by to byl nějaký zázrak. Upřímně, vypadá trochu děsivě.
,,Ehm... Cože?"
,,Beatles," vysvětlí ledabyle Marvin opřený o pohovku, pravou rukou zezadu objímá svou přítelkyni kolem krku.
,,To album je nesehnatelný." Elliotův hlas zní skoro vyčítavě. ,,Jo, neni to zrovna jejich nejúspěšnější kousek," na to Marvin.
,,Jsi senzační, brácho."
,,To ale není všechno." Marvin pustí Bonnie a sehne se přes konferenční stolek k Elliotovi tak, aby dosáhl i na desku. Pomalu otevře obal a ukáže kamsi do spodního rohu. Těžko říct, co tam Elliot vidí, ještě stále je v pokoji docela tma, ale zcela zřejmě ho to připraví o soudnost. ,,Proboha Marvine, ono je to podepsaný?!" Začně vyšilovat a bláznivě se zajíká. Rychlostí střely se postaví a sevře svého kamaráda v takovém objetí, až se nadzvednu, abych zabránila Marvinovi v pádu, který by jistě zdevastoval všechny dárky pod ním.
,,Kdes to proboha sehnal?"
,,Na půdě," odpoví Marvin, zatímco spokojeně usedá zpět na své místo. ,,Říkal jsem vám, že tam naše rodina má všemožný krámy."
,,Ale tohle je fakt vzácnost. To mi přece nemůžeš jen tak dát," odvětí nejistě Elliot. ,,Ale jasně že můžu! Bylo by snad podle tebe lepší, aby se to rozklížilo u Claytonů na půdě? U koho jinýho bude ta deska mít takovou cenu jako u tebe?" To Elliota usadí. Věnuje Marvinovi ten nejupřímnéjší dík, jaký lze slovy vyjádřit a přitiskne si desku k hrudi. Kdybych věděla, že dnes půjdeme spát, vsadila bych si, že by ji mačkal i ve spaní.

Elliot Abernathy zbožňuje Beatles. V jeho pokoji mu visí nad postelí několik plakátů a dokonce si kvůli všem těm gramofonovým deskám musel pořídit i speciální stolek určený jen pro ně. Má takovou sbírku desek, jakou jsem jakživa nespatřila v žádné místnosti, pokud nepočítám vinylové obchody. Někdy chodíme s partou k Elliotovi domů, zapneme gramofon, lehneme si vedle sebe zády na postel, zvedneme nohy a opřeme je o stěnu. Jen tak posloucháme. Je to vždycky celkem intimní záležitost, cítit, jak se vaši přátelé kolem vás malinko vrtějí v rytmu písně a bubnují prsty o bělostné prostěradlo.

Následující půl hodinu nám zabere rozebrat si zbytek dárečků. Já dostala od Marvina barevné ponožky s portrétem Fridy Kahlo, protože jsem nedávno řekla, že muselo být fakt zajímavé dotýkat se jejího obočí a zbytek party si ze mě po zbytek dne nemohl přestat utahovat.
,,To aby tvé holeně mohly pravidelně pociťovat její obočí," okomentoval dárek Marvin a šibalsky nakrabatil čelo.
Od Elliota jsem pak dostala nové barevné i černobílé filmy do mého starého analogu a plátěnou tašku vlastní výroby. Namaloval na ni Shakespearovu karikaturu a pod ni tiskace vyznačil text: Hell is empty and all the devils are here, což je citát z Shakespearovy divadelní romance Bouře.
Málem mi ukápne slzička při pomyšlení, že většina lidí z tumblru tento citát rebloguje, aniž by měla tušení, že se původně opravdu nejedná o název alba britské extremistické kapely.

Bonnie nám všem ušila penály. Základní látku zvolila pro každého vždy odlišnou, na tu připevnila bílý čtverec a do něj pečlivě vyšila monogram. Nejdřív se klukům omlouvala, jestli jim dárek nepřipadá příliš holčičí, ale ti ji ubezpečili, že je skutečně povedený a Elliot ji přesvědčil, že do taštičky může klidně vkládat třeba trsátka. Bonnie se zjevně dost uleví.

V pokoji panuje povznesená nálada. Každý už má trošku napito a nad námi se ladně vlní namodralý oblak z hořících svíček. Nedá mi to a rozhodnu se jako první snímek na svůj nový film vyfotit právě tuto atmosféru. Přemýšlím, že až budu stará, otevřu krabici plnou vzpomínek a budu svým vnoučatům vykládat o tom, jaká jsme byla parta. Možná už někteří mí přátelé budou mrtví a mě se bude při pohledu na tyto fotografie kutálet po tvářích jedna slza za druhou, a nebo budeme pořád zdraví a spolu a budeme se stýkat v naší kavárně. Jsme tak mladí.

,,Co myslíte, že tady ti dva pohledávají?" zeptá se Elliot, v ruce třímající sklenku vína. Zrovna si prohlížíme staré společné fotografie, které Marvin vyhrabal odkudsi z půdy (začínám uvažovat, že u Claytonů na půdě by se docela klidně mohla ukrývat i enigma) a na takové hlubinné šťourání doposud nepřišlo ani pomyšlení. Jakmile ale Elliot tato slova vypustí z úst, nadlehčená atmosféra zamrzne.
Zamyšleně sedí v opěrce, v obličeji neurčitý pohled. Stačí mi opravdu malá chvíle na to, abych mohla říct, že posledních deset minut zcela jistě nevěnoval pozornost prezentaci fotek.

,,Pravděpodobně přišli za mým bratrem," odtuší rozvážně Marvin. Pobaveně si odfrknu. Elliot okamžik setrvává v zasněné pozici, pak přitiskne sklenici ke rtům a dopřeje si doušek vína. ,,Ale co když to nebyl hlavní účel?" nenechá se vyvést z míry on.
Pokud ho moje neptařičné ušklíbnutí urazilo, nedá to na sobě znát.

V pokoji se rozhostí zadumané ticho, které se nikdo neopovažuje narušit. Pousměju se, když si uvědomím komičnost fotografie, kde si s Elliotem hrajeme na pohřební službu a mám nebývalý pocit, že se do momentální situace vůbec nehodí.

,,Můžeš přestat bejt tak vážnej?" zareaguje konečně Bonnie. ,,Aspoň na oslavě bys mohl." V jejím hlase se odráží prosebný tón.
,,Můžu snad já za to, že si Marvinův bratr pozve na Nový rok do domu kluka, kterej se k nám na vánočním plese nechoval zrovna nejtaktněji?"
,,Nemůžeš, a nikdo ti to nevyčítá," odvětím. Bonnie má pravdu - měl by se přestat chovat tak seriózně. Občas mi připadá, že se snaží být tím nejrozumnějším, nejsečtělejším, jako by byl naše matka. Je to otravné, zvlášť v nevhodných chvílích.
,,Navíc," doplním se, ,,mně Robert ani Lynette na plese nic neudělali."
,,To se ovšem nedá tak úplně říct o všech," zamumlá Elliot téměř neslyšně mezi dechem a přitom si ještě jednou lokne. Jeho prohlášení mě vyvede z míry.
,,Cože?"
Elliot si povzdechne - pravděpodobně čekal, že ho nikdo neuslyší. Na mě to však působí, že pouze chtěl, aby to vypadalo nechtěně. Ve skutečnosti však ze všeho nejvíc toužil, abychom ho vyzvídali.
A tak schválně mlčím.
Na nic se ptát nebudu.
Odloží sklenici na stůl a složí ruce na hrudi. Mám pocit, jako by se mu zrak zakalil malinko alkoholem a tak se snažím nepřidávat jeho dalším slovům příliš na váze, ale jakmile mi všechno vypoví, tento čin by byl příliš troufalý.

,,Tobě něco provedl?" zeptá se šokovaná Bonnie. ,,Proč jsi nám o tom nic neřekl?"
,,Řekli byste mi, že jednám s horkou hlavou," pokrčí rameny on.
,,A teď ti to neřekneme?" na to ona. Elliot mlčí, a až když začnu mít pocit, že neodpoví, ozve se Marvin. ,,Zahráli jsme to pěkně do outu."
,,Marvine! Tobě Robert ublížil?" Bonnie se zatváří nanejvýš šokovaně a je na ní vidět, jaké nejhorší scénáře si ve své hlavě právě promítá. Robert napadá Marvina, Marvin napadá Roberta, Marvin a Robert v hádce, Marvin a Robert v zápasu na záchodové podlaze,... Mohla bych pokračovat milion let.

Marvin nejdřív mlčí a váhavě mrkne na Elliota. Ten svorně kývne, hlavu podepřenou o ruku. Marvin promluví. ,,Měl trochu blbý kecy," začne vyhýbavě. ,,Poté, co jsme do něj začali trošku šít, když nám ho Lynette představila, ho Elliot nemohl pustit z hlavy. A Robert jeho zjevně stejně tak, protože v momentě, kdy jste se vy dvě vydaly na dobrodružnou a zcela jistě okouzlující procházku na dámské záchody, Robert si pro Elliota došel."
,,Co ti chtěl?" vyzvídá Bonnie a přitom si mimoděk mne zápěstí. Elliot pozvedne obočí. ,,Vyhrožovat? Sám nevím," pokrčí rameny. Vzpomenu si na jeho nepřítomný výraz, když jsme šly s Bonnie oboum chlapcům pogratulovat k úspěšně zvládnutému hudebnímu vystoupení. Určitě přemítal nad Robertem. Když si však vybavím Marvinův obličej, nenacházely se v něm ani stopy po něčem nekbvyklém. Trochu mě znepokují, jak zdařile se mu povedlo skrýt před námi všechny emoce z předcházejícího sledu událostí.

Už se chystám odhodlat k vyptávání, ale najednou uslyším nahoře v patře zaskřípat dveře. V chodbě se začnou rozléhat dunivé kroky několika osob a později se ze zákoutí točitých schodišť vynoří stín hostitele a jeho dvou přátel. Mezi námi čtyřmi panuje naprosté ticho, jenž přeruší Marvinovo poněkud neskrývavé:,,My o vlku,..."
Dolů sestoupí skupinka třech lidí, jimž se všem rozlévají na tváři spokojené úsměvy. Jako první sestoupí Nick, za ním v závěsu Lynette s Robertem.
,,Co chceš?" vyštěkne po svém bratrovi Marvin, prsty poskládané okolo čelisti. Vypadá jako malý naštvaný ratlík, který se zuby nehty snaží neskočit na krk dítěti, které ho celou dobu tahá za ocas.

,,Přišli jsme si poklábosit," odpoví nenuceně Nick. Marvin zatne pěsti a já nemůžu uvěřit vlastním uším. Přišli si poklábosit? Poklábosit si k nám může přijít Amber Bradshawová, Chloe Woringtonová, Francess Piechazcki nebo Mark Dunlope. Mohou naši přátelé, spolužáci, známí z ranní cest metrem nebo autobusem, fajnšmekři z našeho oblíbeného čínského bistra, ale ne lidé, které jsme doposud považovali za nepřátele.

,,Už si sami nevystačíte?" vystartuje Elliot. Slyším, jak se mu v hlase odráží nezastavitelné podráždění. Na okamžik mám chuť popadnout megafon, zakřičet do něj něco povzbudivého a hlasitě zatleskat.
Ale tohle není hokejový zápas a já nejsem divák.
Jsem účastník.
A tak hodlám hrát.

,,Myslela jsem, že lidé na tvoji úrovni, Roberte, se nezahazují s takovými dětmi, za jaké jsi nás ostatně na plese označil."
Robert svine ledové oči mým směrem a mně skoro zamrazí. Jeho obočí vytvoří ladný oblouk, jenž mi prozradí, že mě doposud nijak zvlášť nezaregistroval. Pravděpodobně ho překvapilo, že umím mluvit.
,,Hele," promluví tím nejvíc povzneseným tónem, jímž mezi sebou mluví jen kluci alá Mark Dunlope, když se vychloubají, kde a s kým byli. Bože, chce se mi zvracet.
,,Vím, že jsme to na tom plese nezačali úplně nejlíp, a tak by bylo podle mě vhodný, abychom to zkusili znovu.

Začnu se smát. Vážně - opravdově, hlasitě. Zajíkám se a zakláním smíchy hlavu. Ty vyděšené a nepochopené výrazy, jež se na mě upírají, si uvědomím až po chvíli, kdy je už příliš pozdě na normální chování. Jsem tragéd.
,,Proč bychom to měli proboha dělat?" odpovím mu a prsty si utřu nezbedné slzy smíchu, které mi mezitím vystrsykly z očí. Ještě stále nedokážu pochopit, jak takový ješitný pitomec mohl nabídnout smíření. Kolik přemáhání ho to asi stálo? Jak moc ho musela Lynette přemlouvat, aby se omluvil? Nepřipadá si trochu pod pantoflem?

,,Mám za to, že by bylo dobré, aby Lynettini přátele byli i mí přátelé."
,,Nemůžeš se kamarádit se všemi jejími přáteli," houkne Marvin a kývne směrem k Robertově přítelkyni. ,,Na Facebooku jich má přes osm set."
,,Někde se začít musí, no ne?" na to rozpačitě Lynette, jež doposud mlčky stála za oběma chlapci, kteří ji před našimi ostrými jazyky bránili jako by byli její štít. ,,Prosím," zaškemrá ještě. ,,Je to pro mě důležitý."
,,Proč?" ptá se Elliot. Lynette tiš vzdychne. Dost ji trápíme. Nevím, čím to je, ale takový pohled na utrápenou Lynette s porážkou vepsanou ve tváři mi jakýmsi způsobem dělá dobře.

,,Jak by ti bylo, Marvine, kdyby Raven a Elliot nebrali Bonnie?" promluví nakonec. ,,Cítil by ses v pohodě? Nechal bys to plavat? ,Však ona si najde přátele'?"
Marvin mlčí. Chvíli se musím hodně ovládat, abych neřekla, že naše vztahy k Marvinovi a k Lynette jsou dost rozdílné a že snaha o Bonnieinu integraci by byla daleko snazší. Jenže kdyby Bonnie nebyla Bonnie, ale jen nějaká hloupá konformní slepice, jistě by si mezi námi místo nenašla. Přítelkyně nepřítelkyně.
Mezitím Lynette pokračuje. ,,Možná bys to tak opravdu nechal. Jenže já ne, mně na Robertovi záleží."
Už jí chybí jen svatozář a dramatická hudba z konce Othella.
,,Co vám to udělá, strávit s námi jeden večer? Navíc, Robert se omluvil."
Marvin svolí.

Netrvá to příliš dlouho (konkrétní bohužel být nemohu, čas mi na Silvestra často připadá jako podivně plynoucí jednotka, která se mění na závislosti podílu vypitého alkoholu) a Robert je náš kamarád. Když si matně vybavím to melodramatické, téměř inkviziční ospravedlňování, chce se mi smát, a tak se směju. V daném momentě neexistuje nic jednoduššího. Jsme jako načasované bomby, které nekontrolovatlně vybuchnou v nepřiměřenou salvu smíchu a způsobí si tím podivně příjemné křeče v břiše.

Nohy mám natažené přes Lynette a svým tělem objímám Marvina, jenž pro mě představuje jakousi opěrnou funkci. Dýchám jeho téměř vyprchaný parfém, na rukách cítím krůpěje potu, které se mu kulátejí za krkem a sleduju dění okolo sebe. A v tom dostane Robert zcela geniální nápad.
,,Pojďme si zahrát flašku!"
,,Flašku?" zopakuje Marvin. ,,Já myslel... že se to h-hraj tak v šestý třídě. Nechcete třeba j-ještě vyvolávat duchy a dát si...ehh...chubby bunny challenge?"
,,Chubby bunny challenge!" zavýská Elliot vzrušeně a okamžitě vyskočí ze svého místa na podlaze, kde mimochodem celou dobu působil poměrně mrtvým dojmem, utíkajíc pro svůj megafon.
,,To byl vtip, blbe," odtuší lámavě Marvin, když náš kamarád zmizí za rohem, a položí mi hlavu na rameno. Je z něj cítit Cuba Libre.

Aniž bych zpozorovala Nickův odchod, když vzhlédnu, uvidím, jak v ruce s triumfálním úšklebkem v levé ruce svírá prázdnou láhev od mého vína a posunky nás vyzývá ke seskupení.
,,Nebude to nejjednodušší na zemi?"
,,Asi jo. Aspoň nebude mít kam spadnout," praví Bonnie, zatímco pomáhá Lynette na nohy.
Pohodlně se usadíme a Nick před nás položí prázdnou lahev. Na tváři se mu na okamžik vyrýsuje lišácký škleb. ,,Kdo začne?" vyzve nás.
Obcenatvo rozhodne pro Bonnie, protože je ze všech nejmladší. Ta se neobratně sehne k lahvi, a když ji na třetí pokus konečně správně roztočí, všichni napjatě očekávají, jakým směrem hrdlo ukáže.

V přesně ten okamžik, kdy se náš nástroj zábavy točí kolem své osy a pohledy všech přítomných jsou ukovány jen a pouze tím směrem, si připadám opravdu jako dvanáctiletá malá holka, která se doufá, že bude muset políbit svou platonickou lásku. Vzpomenu si na všechny ty flašky, kterých jsem se účastnila a které jsem jen pozorovala. Je to vskutku stupidní hra, která často zamíchá se vztahy. Nemám ráda, když se zamíchává se vztahy.

Láhev se dotočí a její konec ukáže na Lynette. Všichni vesele zatleskají a slova se ujme opět Nick.
,,Pravda nebo úkol?"
,,Pravda," zvolí rozhodně Lynette. Při letmém pohledu na ni je mi ale jasné, že čehokoli, co vyžaduje pohyb, se kvůli podnapilému stavu nebude moci účastnit.
,,Hmm," zapřemýšlí se Nick a podrbe se na bradě. Pod tímhle světlem už nevypadá tak nepřátelsky jako na začátku večera, uvědomím si.
,,Dobrá, něco pohodovýho na rozjezd. Tvoje první pusa?"
,,Thomas Grainsborough, 13 let," odpoví Lynette bez zaváhání. Nahne se k lahvi a ta za pár okamžiků rozhodne, že dalším, kdo je na řadě, je Nick. Uculí se.

,,Pravda nebo úkol?"
,,Úkol," řekne.
V Lynettiných očích zajiskří prskavky potěšení a doširoka se usměje. Tajemně se ke němu přiblíží, její oči do těch jeho vpalují malé dírky. ,,Polib Raven," zacvrliká sladce.
,,Néé," snažím se odporovat, ale můj zoufalý protest pohltí protáhlé ,,Ó", jenž ze sebe po vyřčení úkolu vydají všichni jako na povel. Pohlédnu na Nicka a vzpomenu si, s jakým odporem jsem se na něj na začátku večera dívala. Když se ale na něj podívám trochu více rozostřeně, společné rysy, které s Marvinem sdílejí, zapříčiní můj zdánlivý pocit, že přede mnou není vypočítavý a cholerický člověk, který nemá rád pejsky, ale naopak člověk empatický, milující a neuvěřitelně zábavný.

Pomalu vyčkám, neź se ke mě Nick nahne a co nejdříve zavřu oči - je lepší na nic nemyslet. Nick, silně ovíněn, mne jednou rukou uchopí za ramena a při velkolepém potlesku mi vtiskne drobný, nevinný a zcela nepohoršující polibek na rty. Když je po všem, začneme se všichni smát, přestože nikdo nic vtipného neřekl ani neprovedl a smáli bychom se dále, kdyby nás Elliot nevyzval k navrátu do hry.
Ledabyle šťouchne do předmětu na zemi a jeho konec ukáže na Roberta. Nick se ho tedy zeptá na obligátní otázku. Zvolí si pravdu. Celá skupina napjatě vyčkává, na jaký dotaz bude muset Robert odpovědět zcela pravdivě, ale ten příliš dlouho nepřichází. I Robert se začne nepříjemně ošívat a mě najednou napadne, že je to jen taktika, jak ho více rozházet předtím, než mu Nick položí otázku.

,,Ublížil jsi někdy někomu fakt hodně?" Robertův pohled v očích ztvrdne a jeho studené oči mu opět zamrznou. Když jimi přejede každého člena oslavy, mám pocit, že nás tím chce přeměnit v ledové sochy. Zatne čelist.
,,Ano, ublížil." Jeho slova, hlas i zjev je tak pevný, až to vypadá, jako by toho ani nelitoval. ,,Jsem si jistý, že dokonce opravdu moc."
,,Komu?" zeptám se, neboť zvědavost mi zkrátka nedá. Robert na mě ještě jednou pohlédne před dramatickou pauzou, a pak řekne něco, co mi sebere dech. ,,Je s námi v této místnosti."

***

(Haha, poslední dvě kapitoly jsou fakt tragédie, ale nevím, nějak mi nejde nic lepšího. Omlouvám se.)