(Od teď se budu snažit dát ke každé kapitole i odpovídající skladbu. Proto kontrolujte média! Dnes je to Solitaire od Mariny and the diamonds <3)

Po návštěvě Marvina v místní nemocnici jsme se asi dva dny neviděli. Myslím, že jsme všichni vstřebávali, že je se souřadnicemi definitivní konec, ale každý po svém. Já trávila veškerý svůj volný čas s rodinou a snažila se jim věnovat, jak nejvíce jsem mohla. Babička a dědečkové se u nás zdrželi ještě pár dní, ostatně tak jako každý rok, a tak bylo dostatek prostoru na dlouhé prosincové procházky městem, jež často trvaly až do úplného západu slunce. Doma pak na nás čelal teplý černý čaj a zbytky vánočního pudinku.
Přiznám se, že bylo osvobozující nemyslet na nic jiného než na svou rodinu a trapné historky z dětství. Žádné souřadnice, žádný deník, žádná povinnost. A možná by to všechno bylo daleko více osvobozující, kdyby ve mě tato kýžená bezstarostnost přetrvávala déle než čtyři hodiny.

Jednou večer, když mě otravný pocit prázdného žaludku vyslal na průzkum dolů do kuchyně, směle ignorujíc míjené nádobí, jež jsem stihla v nedávných okamžicích laskavě vyprázdnit, se ve mě opět něco hnulo. Někde mezi mnou, prázdným domem a miskou plnou müsli započalo mé další, tentokrát mnohem urputnější nahlodávání svědomí.
To ten deník jen tak necháš být?
Dovolíš, aby někdo cizí zjišťoval důvěrné informace z historie tvých předků?
Co když je to jen nějaká trapná rodinná bojovka?
Haha. Rodinná bojovka. Málem se udusím kouskem lupínku, když mi na mysli vytane tato hloupá varianta.
,,Raven?" V kuchyni se rozsvítí a já oči zúžím do sotva viditelných štěrbin, zatímco se marně pokouším ubránit svůj zrak před návalem toho množství světla alespoň dlaní. Jakmile si ale oči přivyknou, zjistím, že onen narušitel mého půlnočního obžerství je máma.
,,Eh?" vyjde z mých plných úst. ,,Co tu proboha děláš, Raven?" Máma v tak pozdní hodinu vypadá vážně zničeně. Kudrnaté černé vlasy odolávají zemské gravitaci snad ještě více, než mívají ve zvyku obvykle a tmavé kruhy pod očima mi naznačují, že neprožívá zrovna poklidnou noc. Přepadnou mě výčitky svědomí. To tu vážně musím o půlnoci působit takový randál? Nemůžu být trochu ohleduplnější vůči své unavené matce?
Má v práci teď docela těžký případ. Řeší jednu bláznivou anorektičku. Když mi ale zrak sklouzne na mou vlastní mámu, na to, jak se v ní vytrácí radost ze života a veškerá chuť, mám pocit, že mi jednou dočista zmizí před očima.

,,Promiň," řeknu namísto odpovědi a odložím misku s cereáliemi. ,,Nechtěla jsem tě vzbudit."
,,To je v pořádku." Usměje se. Mezi námi se rozhostí ticho, jež v pravidelných frekvencích trhá tikot nástěných hodin. Cítím kolm sebe tu důvěrnost rozhovoru, mám pocit, že nikdo z okolí nemá právo nás nyní poslouchat, ač neprobíráme nic soukromého. Opět v sobě pocítím náhlý záchvěv pocitu, že mám úžasnou mámu.
,,Probudila jsem tě?" zeptám se starostlivě a s kladeným důrazem na rozvoj rozhovoru. Nechci, aby ještě odešla. Máma zavrtí hlavou, přestože je zcela zřejmé, že bych to mohla v potemnělé místnosti sotva postřehnout.
,,Jak se vede Marvinovi?" Neurčitě pokrčím rameny. ,,Teď už jistě líp. Včera ho propustili z nemocnice, aby si svátky taky ještě užil chvíli doma." Všimnu si, s jakou intenzitou na mě máma nahlíží a polije mě z toho horko. Netaktně uhnu pohledem, ale pak si uvědomím, že je naprosto přirozené dívat se na někoho tak, jako to udělala máma, zajímá-li mě obsah vypravování. Strčím si tedy do úst sousto cereálií, abych zamaskovala své náhlé odvrácení a pak se zase začnu chovat normálně. Ale už je pozdě.
,,Děje se něco, Raven?"
,,Hm?" zeptám se, ačkoliv jsem otázce plně rozumněla. Dělám si jen víc prostoru na vymýšlení dobrých výmluv. Snažím se o bezstarostný tón.
,,Ptám se, jestli se něco neděje."
,,Mělo by snad?" Máma mlčí. Skenuje svou dceru od hlavy až k patě. Zdánlivě to všechno trvá nekonečně dlouho, avšak ve skutečnosti jsem této nepříjemné situaci vystavena jen na pár okamžiků.
,,Poslední dobou se mi zdáš taková... roztěkaná."
,,Definuj poslední dobu."
,,Já nevím, týden? Dva týdny?" Zamračím se a to ji popudí k pokračování. ,,Myslím, že to začalo ještě před tou Marvinovou nehodou. Když jsi se vrátila z nemocnice, bylo to asi takový nejznatelnější, pak jako by to všechno zmizelo a najednou mám dojem, jako by to bylo zase zpátky. Trápí tě něco?"

Ach mami, proč mi musíš tak rozumět? Trápí mě toho tolik. Trápí mě má rozhodnutí i rozhodnutí ostatních, trápí mě Marvina neotevřenost a také, že se najednou tolik nevídáme. Že jsme zavřeli dveře před takovou přílžitostí, i když to byl můj návrh. Byl to správný návrh? Nemám něco změnit? Kéž bych si o tom s tebou mohla promluvit. Ale nemůžu, protože vím, že tvá odpověď by byla ovlivněna vnitřními boji a strachem o mě. A já potřebuju naprosto objektivní radu. Stačí, že sama podléhám nicneříkajícím intuicím a na základě nich pak tvořím své úsudky.

,,Nic mě netrápí," řeknou má ústa, přestože hlava vytrvale protestuje.
,,Jsi si jistá?"
,,Ano."
Mámin unavený obličej se pokusí vytvořit něco, co představuje laskavost a otevřenost. Cením si toho. Usměju se a spustím jednu nohu dolů z kuchyňské linky, neboť mi tento posed začíná působit křeče v kříži. Máma odejde. Jsem opět sama v naprostém tichu. Je to jako by najednou uhasl oheň, ktery tady po celou dobu vesele plápolal a ubezpečoval mě, že dokud tady bude, nemůže se nic stát. Obejme mě noc a úzkost. Musím něco začít dělat.
Seskočím z linky a udělám si kafe; stejně bych neusnula. Zatímco se voda v vaří, já se snažím zrychlit čas maniakálním hypnotizováním konvice. Kdybych tady právě potkala samu sebe, jistě bych z toho skončila nadosmrti pod zámkem v sanatoriu s nějakou psychickou újmou.
Káva vrací do mých prstů opět teplo. Oheň se obnovil, chladný plášť ze mě stekl jako když se na jaře rozpouští poslední sněhuláci.
Hrneček, do nějž jsem kafe nalila, je vzpomínkou na Kanadu. Byli jsme tam s rodiči před třemi lety navštívit tetu Sophii, tátovu sestru, když se vdávala. Ten den je jedna z mých nejhřejivějších a nejšťastnějších vzpomínek - ta, ke které se vám vůbec nevadí permanentně vracet. Sophie na sobě měla nádherně jednoduché a vkusné šaty a její manžel Tom se na ni díval, jako by pro něj představovala celý svět a ještě víc. Štěstí by se v těch dnech dalo prodávat, bylo to přímo nakažlivé. Kdo by v tak nádherném prostředí, jako jsou Kanadské Rockies, nepociťoval absolutní blaho?

Oddávat se tak hezkým myšlenkám s tak podivně hořkým, melancholickým nádechem není nic, co bych chtěla provozovat. Vždyť právě onen zvláštní nádech může na těch neposkvrněných vzpomínkách zanechat nesmazatelnou nečistotu. Upravím si brýle na nose, vezmu hrneček, jenž se pro mě nyní stal personifikací sentimentality, a odejdu do pokoje.

Uvnitř zakopnu o několik krámů. Hned u dveří se mi válí krabice nových knih, které jsem si donesla z Mabelina antikvariátu a ještě jsem je nestihla zařadit. Dále je tu několik mých kreseb a maleb jakožto náhlé výkřiky mého kreativního já a pak staré knoflíky, - z čistě estetického hlediska - jež se mi tady před týdnem rozsypaly a já ještě nebyla sto je všechny pečlivě posbírat. Na jeden z knoflíků v okamžiku naprostého soustředění šlápnu, chrstnu na sebe trochu kafe a začnu klít. Můj život je jako ty knoflíky. Zkáza, která vyvolává další.
Popadnu nejbližší válející se tričko, předem se mu omluvím a pak s ním utřu to nedopatření všude na parketách. V té tmě ani nevidím, co za tričko vlastně držím, a tak se jen tiše modlím, ať to není to velké s hnědo-bílo-černými úzkými proužky.
Jakmile jsem hotová, odnesu ho okamžitědo pračky a pak sebou šlehnu na postel. Nade mnou se klene vysoký strop a přestože ho nevidím, vím, že na mě odsud shlíží namalovaná noční obloha, ostatně jako ze všech stěn v mém pokoji. Navzdory kofeinu, jenž nyní proudí mými žilami asi jako splašené stádo koní, na mě začne doléhat únava. Že bych dnes přeci jen usla?
Cink!
Neusla.
Cink cink!
Zvednu se z postele a bedlivě naslouchám střídavě praskavému a cinkavému zvuku. Odkud to sakra přichází? Když se zvuk ozve znovu, zjistím, že přichází od mého okna. Přistoupím k němu a spatřím zkreslný Elliotův stín, jak z protějšího okna své ložnice vrhá do toho mého malé kamínky. Vysunu sklo.
,,Kdes vzal ty kamínky? Copak máš v pokoji štěrk?" zašeptám tak, aby mě slyšel jenom on.
,,To je vážně to, co tě zajímá? Zajímavé. Myslel jsem, že budeš třeba zvědavá, proč se tě v tak pozdní hodinu domahám, ale dobře, ať je po tvém - to nejsou kamínky. Právě na tvé probuzení přišlo v sázku jedno balení lentilek. Šance 14:100 000."
,,Máš štěstí, že jsem za celou noc naspala přesně nula minut." Musím se zasmát, protože jsem vážně neponaučitelná. Proč to dělám? Proč nespím? Jsem masochista?
,,Co tě teda vlastně přinutilo mě takhle otravovat?" Možná to byl jen záblesk z pouliční lampy, ale na okamžik dojdu k pocitu, že se mu ve tváři objevil jeden z těch rošťáckých úsměvů. Když má něco za lubem, ale je příliš brzy na to, aby to prozradil.
,,Dobře mě poslouchej, Raven. Vem si mobil, klíče a baterku. Jestli jsi teď nahá, hoď si něco na sebe, ať se pak ani jeden nemusíme cítit trapně. Přesně za dvě minuty se sejdeme u mýho Seladona." Jakmile to dořekne, zavře okno, a tak mou poznámku, že jeho auto není žádný Seladon, odnese vítr.

***

(Zdravím! Hádejte, kde vznikla tato kapitola? Ano, v práci! Je tak úžasný mít brigádu, kde vás platí za čumákování! Snad se vám líbí a doufám, že se na ni nepodepsalo to, jak moc mi po třech hodinách cvakalo z omezenýho repertoáru rádia. Za celej den hráli Cheap Thrills a Cake by the ocean asi tisíckrát. Jak si vy užíváte první prázdninové dny? Pokud máte potřebu cokoliv vyjádřit, v komentářích je pro to perfektní prostor! Přeji vám úžasné prožití volna!)