Večer 24. prosince jsme už všichni spolu. Teda ne tak úplně všichni. Jeden mezi námi stále chybí a když si uvědomím, že toto jsou první Vánoce bez něj, euforii opět vystřídá podivný splín.
Všichni mí prarodiče na tuto ztrátu reagovali zvláštně. Zprvu se zdáli být šokovaní a smutní, ale když si všimli, že já jsem na tom milionkrát hůř, už se mě jen pokoušeli utěšit. Ani jsem jim nedala prostor truchlit. Je to normální?

Pocity se u mě střídají jako na houpačce. Svátky jsou u mě vskutku podivným obdobím. Vím, že bych už měla přestat myslet na zemřelého Chipa, a tak se často přistihnu, jak se nekontrolovatelně směju tátovým vtipům nebo dědovým historkám. Máma má v těchto okamžicích takový zvláštní jas ve tváři.
Pak si ale uvědomím, že přeci vůči Chipovi není zcela uctivé na něj tak rychle zapomenout. A tak na mě zase padne ten tmavomodrý mrak a svět se utopí ve zvláštním oparu smutku a melancholie.

Ráno si těchto výkyvů nálad všimla máma. Odvedla si mě stranou. ,,Děje se něco?" Vím, jak to myslela. Asi měla podezření, že mě tíží nedostatek nových bot nebo že není k obědu mé oblíbené jídlo. Nebo si třeba představovala, že mě řeči ostatních rodinných příslušníků nudí. Podobné bůhvíjak důležité malichernosti.
Přesto jakmile to vyslovila, musela jsem v sobě hodně potlačovat bublavý smích, jenž se mi dral z hrdla. Co by se asi tak mohlo dít?
Pak jsem si ale řekla, že to všechno možná moc prožívám. Musím se přiznat, byla jsem se svými city naprosto v koncích.
Nevěděla jsem, co vlastmě cítím a co pociťuju, nebyla jsem schopna identifikovat jednotlivé myšlenky a zvláštní vjemy, nechápala jsem svůj postoj k celé situaci. Nenašla jsem v sobě sebemenší zárodek chuti vysvětlovat tohle všechno své mámě.
A tak jsem zvolila tu nejlehčí variantu. ,,Nic," zalhala jsem a odešla do kuchyně.

Babička a oba moji dědové teď sedí v obýváku a koukají na televizi. Pustili jsme si nejnovější díl Jamese Bonda. Je to naše vánoční klasika. Už si nedokážu představit Vánoce bez střepů a hlasitých výstřelů vycházejících z obrazovky televize.

Posadím se na pohovku vedle babičky Madeline, jejíž dioptrické brýle jí právě s královskou důležitostí sedí na drobounkém nose. Dlouhé vlasy má ledabyle zamotané do drdolu na týlu a já si v duchu říkám, že na svůj věk vypadá opravdu dobře. Pamatuji si ji ještě jako mladici bez toho přehršele vrásek, jež jí křižují obličej. Babička Madeline je nesmírně energická žena. Společně s dědou mě naučila blafovat v pokeru tak dobře, že jsem většinu citronových bonbónů vyhrála pro sebe.

Daniel Craig momentálně bojuje se zločinci v urputném zapálení, když v tom babička Madeline zasněně vydechne:,,To je ale panečku krasavec, nemám pravdu, Raven?"
Nemá.
Daniel Craig je minimálně o čtvrť století starší než já.
Ale tohle si nechám pro sebe, takže ze sebe vydám jen neurčité zamručení, spíš jako by mě právě vyrušila z ohromně napínavého okamžiku, bez něhož by mi mohla utéct pointa celého filmu.
Dědeček Ethan vesele zahýká. ,,Tenhle se ti líbí, Mady? Dovoluju si říct, že sis vzala za manžala tak deset takovejch Jamesů Bondů."
,,Řekni mi, kdys za život měl na těle tolik svalů," nedá se odbýt ona.
,,Rád bych poznamenal," vloží se do toho děda Christopher, ,,že svalů máme na těle každý stejně." Babička protočí očima. ,,Však ty víš, jak jsem to-"
,,Ehem," odkašlu si poněkud nahlas. ,,Ještě stále tu jsou lidi, které ten film zajímá."

I když to není moc pravda. Vlastně mě to nezajímá skoro vůbec, jen to ve mě vyvolává dobrý pocit domácí pohody. Jakési úplnosti a sounáležitosti. Jako by nás James Bond všechny stmeloval.
Celý ten rituál vánočního tajného agentování započal v roce, kdy dědovi Christopherovi zmizela žena. Ano, správně, zmizela. Ještě jsem nebyla na světě a máma o tom nerada mluví. Vždy, když se jí zeptám na babičku May, pošle mě pryč s nějakou hloupou výmluvou, jako že mi to poví později nebo že si to už sama nepamatuje.
Výmluvy.
Jak na něco takového může zapomenout?
Výmluvy.
Nicméně přesně v tom roce, když jsme se opět celá rodina sešli u nás doma, dědu Chrise napadlo hodit za hlavu ty stereotypní vánoční filmy a dát přednost něčemu neotřelému. Od toho okamžiku si totiž znovu uvědomil váhu života. Nerad ztrácel svůj čas a to nejlepší chtěl prožívat se svou rodinou.
Není to tak, že Bondovky v čase vánočním jsou to nejlepší, co můžete se svou rodinou podniknout. Je tady spousta dalších variant, které by mé sobecké já přivítalo s otevřenou náručí. Musím ale přiznat, že tato rodinná rutina má taky něco do sebe.

Večer strávíme pospolu na pohovce. Když film skončí, všichni se ospalí odebereme do ložnic a usínáme s tou nádhernou představou, že zítřek bude dnem plným štěstí a radosti.

Ráno se dostaví v okamžení. Připadá mi, jako bych usnula před pěti vteřinami, avšak čas na hodinách mi napovídá, že je ideální čas jít vzbudit celou rodinu a rozbalovat dárky.
Teď když je mi sedmnáct, ráno dvacátého pátého už není takové, jako bývalo. Dřív jsem nemohla přes noc ani oka zamhouřit, vzrušení mi proudilo žilami a já v sobě za celý rok nikdy nepociťovala tolik energie. A když mi budík ohlásil sedmou, tryskem jsem vyrazila napříč domem, svým povykem probudila i Abernathyovi a za radostného výskání zmizela kdesi v útrobách našeho vánočního stromku.
Jakožto nejmladší člen rodiny jsem nadále pověřena tímto šlechetným úkolem neohrabaně probouzet celou mou početnou rodinu, avšak můj věk a ono ranní vzrušení si trochu nepřímo úměří.
Chladnost je to vedlejší účinek dospívání. A kdo považuje vedlejší účinky za žádoucí?
Čím starším jsem, tím klidněji a chladněji působím, raduji se pouze vevnitř. I když stále jako ta malá holka. Mé reakce jsou umírněnější a vím, jak se tvářit na dárek, ze kterého nejsem úplně nadšená. Znamená to snad, že dospívání z nás dělá i falší prohnilé pokrytce?
Nevím.

Když se celá rodina posadí okolo stromečku a já pohlédnu na množství dárků, které jen čekají na rozbalení, materialistická část mého srdíčka spokojeně zatleská.
Předávání dárků probíhá v absolutní pohodě a smíru. Babička Madeline je u vytržení z obrazu, který jsem pro ní namalovala a malého flakonku Miss Dior od Diora. I za tu nejmenší velikost jsem vyplázla poměrně tučnou sumu z mé letní brigády, nicméně babiččino štěstí mi napomohlo od toho, abych se otázkou peněz více nezabývala.
,,Tohle je ještě asi pro tebe, Raven," řekne děděček Ethan a podá mi do ruky pečlivě zabalený dárek. Trhajíc balící papír, pocítím v sobě ten bezvadný pocit očekávání. Jsem napjatá, co na mě asi uvnitř čeká, a když odstraním poslední zbytky papíru, napjetí povolí a vystřídá ho bezúskalní štěstí.

V ruce držím svůj dlouho vysněný foťák. Foťák, na který jsem si sama pečlivě střádala a občas jsem měla i momenty, kdy bych pro něj všechny z naší kavárenské čtveřice rozprodala na orgány. Tenhle fešák si říká Nikon Df a svou kvalitou a designem mi už dávno zamotal hlavu. A teď je můj.

Rozbrečím se. Je to hloupé a chci si nafackovat, protože plakat pro tak pomíjivé maličkosti jako nový fotoaparát je prostě neuvěřitelně nesmyslné. Na světě je spoustu jiných věcí, pro které by se mělo plakat. Války, hlad, nenávist. Pro mě ale jako by všechny tyto problémy byly na míle daleko. Jsem doma v absolutním míru a lásce, v dlaních mi leží láska mého života a já brečím, protože jsem pitomá puberťačka, jejíž žebříček priorit se ihned po rozbalení dárku rázem přeházel.

Den pokračuje stejně úžasně. Po předávání dárků se odebereme do jídelny, kdy se všichni nacpeme pudinkem, počkáme, než nám vytráví, a pak se dál směle pouštíme do krocana. Říkám si, že dnešní dem už nemůže nic pokazit, ale pak mi zazvoní mobil.

Elliot Abernathy, stojí na displeji. Překvapeně se zamračím. Co asi potřebuje? Musí to být něco naléhavého, když volá zrovna v tuto dobu. Palcem přejedu po displeji a mobil si přiložím k uchu.
,,Elliote?"
Na druhém konci linky je zvláštní šum a já okamžik přemítám, jestli to celé není jen nějaký špatný vtip, avšak pak šustění ustane a ke mně promluví známý hlas.
,,Ahoj Raven. Chtěl jsem se zeptat, jestli máš dneska na plánu ještě něco důležitějšího, než jezemí a válení se na gauči."
,,Přesně takhle jsem to zamýšlela, Elliote."
,,To se mi ulevilo," přizná on a zmlkne. Pak hlasitě polkne - tak hlasitě, že si dokážu představit, jak se mu ohryzek zhoupl nahoru a dolů. ,,Marvin je v nemocnici."
,,Děláš si legraci?"
,,Nope," odpoví, pričemž zdůrazní 'p'. Řekne to s takovou samozřejmostí, jako by to, že je Marvin v nemocnici, bylo stejně běžné jako naše schůzky u Mabel.
Mlčím a vstřebávám informace. Elliot pokračuje.
,,Budeš se smát, až ti řeknu, jak se mu to stalo."
,,Jak?" zajímám se.
,,Nedával pozor na přechodu, když šel odnést vánoční pohlednice na poštu. Chápeš to? Kdo se sakra přizabije o Vánocích, když jde odnést poštu? Vždyť na silnici dneska musely bejt sotva tři auta."
Zakroutím hlavou, domluvím se s Elliotem, že mě se za chcvlku sejdeme před domem a pojedeme ho navštívit. Bonnie už je prý u něj.
Někdo má holt štěstí.

***

(Zdravím vás opět po dlouhé odmlce. Tato kapitola se na rozdíl od té předchozí psala úplně šíleně, mě samotné jako čtenářce by se vůbec nelíbila, ovšem nemám ani trochu energie ani kreativity, abych ony nedostatky zlepšila, takže přicházím s tímto. Snad vám to tolik nevadí.
Doufám ale, že toto příšené nepravidelné přidávání se vylepší o prázdninách. Klapne-li mi brigáda, budu mít celou pracovní dobu na to, abych cokoliv napsala. Vážně, budu si tam moct dělat, co chci! Proro tedy doufám, že všechno vyjde a všichni budeme šťastni.
P.S.: nemám co číst. Přečetla jsem najednou šíleně moc klasiky a potřebuju odreagování. Nějaká doporučení? A četl někdo z vás Jackabyho? Mám na néj už delší sobu zálusk.
P.P.S.: tady dole máte fotku, jak vypadá Nikon df. Vypadá celkem jako nějakej hloupej kompaktík, ale je to vážně nadupaná zrcadlovka, která u nás stojí přes 100 000, lmao. Představme si ale, že v Anglii je o hodně dostupnější, ano?)